čtvrtek 22. února 2018

Drobnosti za zimu (listopad, prosinec, leden, únor)

Sepsala Ely v 22.2.18
Tentokrát vám přináším soubor několika jistě-originálních how-to článků. Chcete vědět, jak si vybrakovat úspory? Jak si ohrozit psychické i fyzické zdraví nepotřebným dobrovolničením? A jak si, minimálně z pohledů rodičů a prarodičů, snadno a rychle zničit budoucnost?

Jak se zruinovat

Zachumlaná doma, ven vycházím ještě méně, než dříve, a rozhodně méně, než je zdrávo. Možná za to mohou dva měsíce mých slavných migrén od očí (prý kombinace slabých brýlí a zánětu spojivek), možná moje lenost, možná obé. Svět si tak vůbec nemůže vychutnat, jak moc cool vypadám, když se ve stále příliš brzy přicházející večerní tmě potácím cestou z jazykovky ve slunečních brýlích.

Ano, jak jsem již naznačila, blbě vidím a ne jen kvůli zdravotním obtížím – je třeba sáhnout hluboko hluboko do peněženky a pořídit nové brýle. Co naplat, na televizi nevidím, na počítač už skoro taky ne, čísla na dopravních prostředcích rozpoznávám až pár metrů před sebou, což jednak není bezpečné a za druhé mě nebaví, jak si ze mě dělá Astrak legraci. Konkrétně v mém případě to přitom moc legrace není, mé stávající brýle stály malé jmění a s novými to není o moc vtipnější. Zde si dovolím zkopírovat svůj facebookový status, ve kterém jsem anabázi, jíž jsem si při výměně brýlí procházela, popsala myslím dostatečně:

Premisa: chci vidět a nechci vypadat jako retard.
Závěr: pomalu bych si na to taky mohla vzít půjčku.

Plán byl totiž následující: aby mi vyřezali požadovaný tvar skel, muselo to být od jedné jediné luxusní firmy, od které už nejde prakticky nic sehnat, neb si celý svět umínil, že bude nosit plastové ošklivky typu "Voříšek-během-debaty". V Olomouci jsou očividně dvě prodejní místa, na která jsem se chtěla jít podívat a možná raději snad rovnou i s kolečkem a s Astrakem, aby mě odtamtud mohl vyvézt, až mě trefí šlak při pohledu na cenu, která je tak vysoká, že na stránkách raději není napsaná. Chtěla jsem se tomu osudu vyhnout, a tak jsme nejprve zkusili prolézt všechny možné obyčejné optiky v okolí. A skutečně to nakonec celé dopadlo jinak. Koupila jsem si totiž brýle ještě o něco dražší...

Zvažuju, že bych si k nim měla pořídit rovnou i pouta, protože pokud se jich někdo byť jen špatně dotkne, okamžitě ho připoutávám k nejbližší lampě a volám policii. A jestli mi někdy někdo ukradne nový iPhone, až se k němu rozhoupu, hořce se mu vysměju, že mi raději, blbec nezkušená, neukradl brýle.

No co, někteří jezdí na dovolenou, někteří... vidí...

Jak Klub Obrodit

Z minulých dílů mého občasníků již víte, že jsme se s mužem přidali do JKO. Je to rozhodně zkušenost k nezaplacení, ale stále se nemůžu zbavit dojmu, že by nám za to někdo platit měl. Pořádali jsme večírek, což je kapitola sama pro sebe, a proto jsem jí věnovala článek na Deníčku. Celkově jsme strávili spoustu času organizováním pro JKO, protože Japonské jaro se blíží. A je fakt, že akce, která bude letos s mezinárodními elementy a která má trvat měsíc (MĚSÍC!) se plánuje dlouho a složitě. Spolupředsedníky máme některé úžasné a akční, některé... méně aktivní, řekněme, není nás nicméně na takovou záležitost ani zdaleka tolik, kolik by nás mělo být. A stav pokladny naší neziskovky vystihuje představa chuchvalců prachu a pavouků utíkajících před světlem. Zážitků máme za poslední týdny nespočet, a chystáme proto s mužem o plánování Japonského jara zvláštní článek, protože o to se prostě musíme podělit. Dočtete se například o tom, jak nám 2x ztratili kreditní kartu či třeba o tom, jak jsme chtěli zaplatit 2 filmy a místo toho jsme dostali 4 lidi.

Foto: Jakub Čermák

Jak se slaví na dvou frontách

Přes svátky nás čekaly radosti manželského života – museli jsme v co nejkratším čase objet obě rodiny a vyposlechnout si rodinné hádky na dvou frontách. Cesty nám pěkně vyšly bez drastických zpoždění a díky tomu, že je můj muž sprintující hrdina, jsme dokonce zvládli i mou zimní evergreenovou situaci, totiž že si 10 minut před odjezdem vlaku uvědomím, že na sobě nemám sukni. Možná mi v mozku chybí nějaká synapse, co tyhle situace způsobuje, nebo já fakt nevím.
Co se dárků týče, Vánoce vyhrál na celé čáře drahý. Pod stromeček mi zcela nečekaně nadělil kilogramový kyblík kešu másla. Když nám došly čisté lžičky, jedli jsme ho vidličkama. A ještě pořád kousek máme! Navíc totálně dojal i mou máti, když jí daroval sborník, jehož je spoluautorem, s věnováním. Jestli jí bude každá jeho publikace takto dojímat, máme před sebou slzavé údolí, neboť už za pár dní se na pultech knihkupectví objeví ona slavná Noc na galaktické železnici a ve škole taky nezahálí.
Silvestr jsme chtěli strávit v Olomouci a prvního se zajít podívat na městem pořádaný ohňostroj, nicméně jsme to tak nějak úplně zazdili a místo toho seděli u Battlestar Galacticy. A poté následovala druhá vlna Vánoc, tedy novoroční slevy v poloprázdné Šantovce. Pořídili jsme si například kigurumi. Původní Astrakovo zdráhavé "já asi ani nechci" se změnilo na trvalé nošení narůžovělého gepardího overalu. Já zase doma lemřím v růžovém asi-medvědovi. Vypadáme absolutně fabulous, ale fotku na internet nedám, na to koule opravdu nemám.


Jak si (dle starší generace) zničit život

31. 1. jsem na studijní odnesla prohlášení o ukončení studia. Když jsem své studijní referentce v reakci na její zmatené dotazy v krátkosti vysvětlila, proč končím, a jak se mnou vyběhli s poplatky za studium, tak se naštvala, že prohlásila, že raději nebude nic říkat, a moc mi přála všechno dobré do života. Přiznám se, že mě málem rozbrečela, ale pocit obrovské úlevy, který se mi rozprostřel v hrudi, mi dal zcela jasně najevo, že to bylo dobré rozhodnutí. A když jsem si uvědomila, že můžu z Kindlu odstranit všechny ty hrůzy typu Faulkner a jemu podobní, málem jsem se rozbrečela podruhé. V kombinaci s uzdravenýma očima, volným časem a záhadně zmizelého odporu k angličtině a knihám všeobecně navíc poprvé po letech čtu. Nebo spíše ČTU. Zjistila jsem, že z fangirlení člověk nikdy nevyroste a stovky stran dlouhé fanfikce mohou být napsány kvalitněji než opěvované kusy světové literatury. Jsem v tom až po uši a tisíce stran jsou za mnou. Když si uvědomím, jak jsem se před lety řehtala, když se jedna spolubydlící druhé zeptala, jestli už si hlavní hrdinové dali pusu a odpovědí jí bylo podrážděné "jsem proboha teprve na straně 150"... uhm. Už to chápu a dodatečně se omlouvám.

Anyways, pracuju, maluju, hraju, cítím se šťastně. Kromě Japonského jara pomalu začíná práce pro Animefest, takže se rozhodně nedá říct, že bych se nudila. Taky dělám korektury pro jakýsi univerzitní sborník. Nejprve jsem se snažila mít konstruktivní poznámky, potom se dostalo na poznámky obsahující pouze otazníky. Nyní jsem v bodě, kdy do těch bublin autorovi natvrdo píšu, že neumí anglicky, jeho věty nelze pochopit a takhle nevypadá akademický text. A opravuju články docentce. Toliko k nezbytnosti titulu. Zároveň nedávno drahý do dotazníku k předmětu na rovinu napsal, že akademické texty píše tak, že napíše normální texty a "manželka je převede do akademické mluvy". Možná mi ta anglistika přeci jen něco dala. A kdyby mi škola náhodou chyběla, vždycky můžu Astrakovi dělat prezentace na předmět, co učí. Myslím, že půjde zcela jasně rozeznat, kdo za nimi stojí, protože obsahují věci typu:


...a za domácí úkol mají žáci přeložit slovní hříčku z homoerotické fanfikce. Sorry not sorry.

Jak si pravděpodobně přivodit infarkt

Někteří lidi mají team buildingy. Někdo má školení. Já mám účast na Českém lvu, přestože si jsem tak více než z půlky jistá, že to psychicky nedám. A stejně jsem nadšeně souhlasila. Pokud se po 10. 3. už nikdy neozvu, víte proč.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuju za jakýkoliv komentář! Ani nevíte, jak mě potěší~

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...
 

(Ne)významné drobnosti Copyright © 2014 Design by Ely