sobota 4. března 2017

Drobnosti za leden a únor

Sepsala Ely v 4.3.17 6 komentářů
Tyto Drobnosti nejsou z nejdrobnějších.

Tlačenka za cílem ledové podívané

Po Pljuščenkově show v listopadu nás s máti v lednu čekalo další krasobruslení, tentokrát Mistrovství Evropy v Ostravě, konkrétně na exhibici. Jedna z nejzajímavějších chvil celé události byla bezesporu už samotná cesta na ni. Krom toho, že se udělalo o mnoho stupňů chladněji, než slibovala předpověď, ostravský dopravní podnik jaksi zapomněl posílit spoje. Už když tramvaj s několikaminutovým zpožděním dorazila ke Karolíně a nabrala zmrzlé přespolní, kteří tuto cestu z Hranečníku zvolili jako nejlepší možnou, měli jsme problém se do dvou vozů všichni vejít. Nu, čekalo nás však ještě mnoho zastávek, během kterých jsme naplno pocítili, jak se asi cítí lidé v tokijském metru během špičky. Po několika zastávkách jsme už na lidi křičeli, ať už se nesnaží přistoupit, že to není fyzicky možné se ještě víc napresovat, a nabádali cestující u dveří, aby je drželi, zatímco zoufalí lidé venku spílali, proč jim nedáme šanci to zkusit. Na posledních zastávkách už řidič dveře ani neotevíral a takřka nezastavoval, protože mu bylo nejspíš stejně jasné, kam celá masa z obou vozů míří. Tramvaj jela velmi, velmi pomalu, očividně s takovou zátěží mašina nepočítala.

U vchodu nás jemně ohmatali a mě jako vždy napadlo, kam všude jsem si mohla nastrkat zbraně a výbušniny a nikdo by nic nepoznal. Koupily jsme si čaj na zahřátí, nevěřícně civěly na jablka za 30 Kč a zamířily na svá místa: dvě pod sebou hned vedle uličky, ve finále jsem si tedy hňácla na schody vedle máti. Mohla jsem si hezky sedět, nikdo mi nevynadal, celkově byli organizátoři velmi vstřícní. Nebýt čahouna před námi, bylo by to perfektní. O přestávce jsme přepadly Reného Novotného a máti tak ukořistila společnou fotku, kterou ihned pojmenovala "dvě legendy". Škoda jen toho zraněného Chaviera, který nakonec nemohl jet, ale zdraví je samozřejmě přednější.

Alespoň na cestu zpět se na nás usmálo štěstí. Vyfrčely jsme z haly během posledních minut a úspěšně naskočily do jedné z prvních tramvají, do vzdálenějších vozů jsme se totiž skutečně vešly a měly i jakýs takýs osobní prostor. Na hodinu jsme se ohřály ve Fukušimě, chci říct Karolíně, a když jsme následně vylezly, stále ještě směrem od haly jezdily přecpané tramvaje. Představa, že ti lidé museli v mrazu čekat takovou dobu, aby se někam natlačili, byla děsivá. Jsem opravdu ráda, že nám to tak pěkně vyšlo a mohly jsme si užít zážitek, který rozhodně nebude dlouhou dobu možné zopakovat.


Ve víru nákupů

Cedulky s nápisy "last days" letos u většiny řetězců s oblečením definitivně ztratily význam. Myslela jsem, že už mám přesně zjištěno, které dny začínají největší výprodeje, ale jako by to rok od roku protahovali a cedulky vyzývající k bezhlavému šílenství nechávali ve výlohách déle než měsíc. Pro srovnání: loni začaly poslední a největší výprodeje či slevy ze slev 1. 2., kdežto letos až úplným koncem února. Jelikož jsme však obchody takřka každý den sledovali, podařilo se nám do nich nakráčet přesně v ty dny, kdy to bylo pro peněženku nejpříznivější. Krásně a kvalitně jsme nakoupili hlavně muži, jakkoliv to jeho rodina ostentativně ignoruje s tím, že přeci trička bez potisků v cizích jazycích nejsou stylová. To nevadí, že ty, co mu pořídila jeho mamka, na sobě mají například reklamu na nějaký americký obchod s loveckými potřebami, to je přece to pravé ořechové, co se nosí... Na tom, že v obchodech není žádné kvalitní oblečení pro ženy, na tom se tedy stále nic nemění, viz video.


Ale víte co, i když byla určitě vyrobena dětskými otroky z pochybných materiálů, všichni se určitě shodneme na tom, že nejlepší kauf byla stejně tahle moje mikina ze Sinsay:


Profesor A., Autista

Kvůli jednomu blbci nechvalně známému po celé univerzitě, kterého si ale přesto vydržují, neb má nejvyšší publikační činnost a je z něj tedy hodně penízků, jsem musela přehodnotit celou budoucnost. Na zkoušku je nutné učit se mnoho měsíců a úspěch není rozhodně zaručen, sylaby nebo jakékoliv osnovy či tematické okruhy autista A. absolutně neuznává. Zničil život mnoha mým známým, když je těsně přes státnicemi vyhodil. Kdo ví, zda nebudu další z nich? Nevíte, jaká báseň inspirovala jakéhosi vraha v USA před pěti lety? Smůla. Nevíte, co všechno kdy pan A. přeložil a napsal? Smůla. Nevíte, že jste to měli vědět, protože jste o ničem z toho celých 5-6 let studia neslyšeli? Smůla. Nevíte nějaká zeměpisná fakta na zkoušce z literatury? Smůla. Křivě jste se na pana profesora podívali a on vám tak nechce uznat esej? Taky smůla, můžete to zkusit znovu, ale nejspíš letíte, protože A. standardně porušuje mnohé body studijního řádu a oprava několika stránek mu proto trvá klidně půl roku. Nedokážete ho zastihnout, protože nereaguje na emaily a stále vám něco neopravil? Smůla. Chce po vás, abyste s ním běželi na tramvaj, pakliže chcete vědět, kde máte tečku blbě tentokrát? Poběžte, nebo máte smůlu. A. zapomene vypsat další termíny a zkouškové skončí? No bohužel, přijdete o ně.

Ráda bych upozornila, že nic z celého výše uvedeného odstavce není ani v nejmenším přehnané pro komický efekt. To jsou fakta, milí zlatí. Dle zjištění předcházejících ročníků, se navíc mimo jiné zdá, že je třeba umět komplet historii, kinematografii, filosofii, dějiny umění a mít podrobný přehled o aktuálním dění. Stěžování prý se nevyplatí, vědí o tom všichni vyučující na katedře, ale nikdo s tím nic nedělá. Tahle univerzita, nebo asi spíše hlavně tahle katedra, očividně funguje jako stát ve státě. Kdybych šla na jiný obor, kde všechno hezky funguje (zdravím bohemistiku) a od státnic nevyhazují lidi, co jim tam 40 minut v kuse mluví (aneb co se stalo jedné z našich nejlepších), taky bych už ten diplom měla.

I odložila jsem zkoušku na příští semestr s tím, že budu opět prodlužovat, nyní už placeně. Kvůli skvělému panu Autistovi tedy přijdu o 20 000 Kč, které hlavně ani nevím, kde vezmu. Buď ze mě bude věčný student, a nebo jsem zahodila tři roky života, protože už na to nebudu mít nervy a na školu se vykašlu. Na obor, který bych na jakékoliv jiné univerzitě už měla hotový. Na některých školách jistě i dvakrát a ještě bych si u toho pískala.

Jak se se mnou chtěli seznámit, doma i pracovně

V únoru jsme si udělali takový pro mě velmi stresující výlet do Prahy. Mužova rodina se totiž dala slyšet, že by se se mnou před svatbou ještě rádi lépe seznámili a ať někdy přijedeme. Zároveň jsem také potřebovala do Prahy na schůzku ohledně práce pro ČSFD. Takže bylo rozhodnuto, že u nich přenocuju, aby se to všechno stihlo. Nu, bylo to docela v pohodě, ale ta rodina mě fascinuje. Za celé dva dny se mě nezeptali na jedinou věc, v podstatě jsem mohla poslat fotku. Neptají se ale očividně ani vlastního syna, kterého vidí jednou do měsíce, takže bych si to asi neměla brát osobně. Naprostá ignorace našeho života, práce, školy, plánů do budoucna, i ohledně svatby bylo mlčení dodrženo. Byli milí, nasytili mě, postarali se o mě, o tom žádná, ale jakýkoliv pokus o navázání komunikace byl neuvěřitelně awkward. Ale tak hlavně, že jsem se dozvěděla o pořadech v televizi, o sousedovic psech, Astrakových ztracených pokemonních kartách a o tom, jaký typ porna si jako malý schovával u prarodičů (proč?!), protože o ničem jiném se celou dobu skutečně nemluvilo.

Pohovor / zaučení rovněž dopadl dobře. Na to, že jsem předchozího dne snad poprvé měla chuť Astraka zabít poté, co mě v nějaké mé slabší chvilce úspěšně přesvědčil, že vlastně žádné slušné oblečení nepotřebuju, protože to zní neformálně, se z něho nakonec vyklubal velkorysý muž. Zaplatil výsledek patnáctiminutové akce "najdi si na nádraží slušný oděv" a dělal mi po celou dobu morální oporu. Dokonce to dopadlo tak, že se mnou byl i celých několik hodin na tom mém "pohovoru". Práci tedy mám a doteď tomu nějak nemůžu uvěřit. Vždyť já z japonštiny utekla na anglistiku a nakonec jsem v situaci, kdy mám chuť praštit s anglistikou, protože mám práci. Práci, ve které využiju právě tu japonštinu.

Jelikož se celý tento výlet odehrál na Valentýna, mohla jsem si snad poprvé nevěřícně "vychutnat" tu "sváteční" atmosféru a davy komerčním svátkem zblbnutých lidí všude kolem. My si večer užili večeří v Loving Hutu a se zmrzlinou (ano, je zima, ano další den mě bolelo v krku) a to vlastně spíš omylem. Ale tak krásné to bylo.

Za co, panebože, za co?

  • Každý zub, na který mi sáhnou, mě týdny bolí. V jednom zánět kanálku, takže odešel. Třikrát čištěn poté, co mi natekl ksicht, pod bradou se mi udělal lalok a u telefonátu zubaři jsem bolestí brečela. Nicméně si i po opětovném zaplombování bolí dál. Úplnej zubovej Superman, prostě nesmrtelnej, ugh.
  • Zkouškové a profesor Autista mě rozbili. Migrenózní stavy, světloplachost a bolest očí už parádní dva měsíce v kuse. Bez tmavých brýlí mě nepotkáte, hraju si na celebritu. Oční našla v oku krvácení a já týden žila s jejími slovy, že mi něco krvácí buďto v mých už-tak-ne-zcela-zdravých očích nebo to jde dokonce od mozku. Prostě úplně přesně to, co chce člověk slyšet, když se snaží po zkouškovém hodit do pohody. Téct to nakonec přestalo a aktuálně jsem ve stavu, kdy mi byly všechny ty klasické super věci typu nádor na mozku vyloučeny. Kapu léky a čekám na další testy. Shrnuto podtrženo, prostě super dva měsíce, zejména poslední týden, kdyby se někdo náhodou divil, proč ty Drobnosti stále ne a ne přijít.

Když dokumenty natáčí nevzdělaní mantáci

Cítím také potřebu se pochlubit, že jsme si v lednu s mužem poté, co nás naprosto znechutily v televizi vysílané pořady o Japonsku, vytyčili takový projekt shlédnout jich co nejvíce a velmi kousavě tyto pseudo-dokumenty okomentovat a oglosovat. Je to totiž opravdu neskutečná hanba, co si tvůrci dovolí vypustit z pusy. Občas doprovodný komentář k těmto snímkům připomíná nějaký absurdistický kousek, často je to jako dadaistická báseň, někdy to zase vypadá, jako by někdo hodil slovník do mixéru, jak vtipně poznamenala jedna slečna na Facebooku. Na jakékoliv ověřování faktů se vykašlali, všechny snímky beze sporu jsou tedy informačně dost mimo. Z jejich výslovnosti, kdy zcela náhodně prodlužují či zkracují samohlásky nebo některé slabiky zaměňují, nám zase takřka krvácejí uši. A co je nejlepší, všude plno stereotypizace a jeden ze snímků je dokonce otevřeně rasistický. Prostě pecka. V případě zájmu si můžete naše články přečíst u Astraka, tedy v jeho Doupěti.
Do budoucna hodláme takhle spolupracovat s tvorbou příspěvků i u mě, hlavně na Deníčku, a snad ho tedy konečně exhumujeme. Brousíme si například drápky na recenzi knihy od Marie Kondo.

Jinak co se internetu týče, netuším, jak mi mohla tak skvělá série tak dlouho unikat, pro jistotu se tedy ptám i vás. Znáte Scamalot a Jamese Veitche? Aneb co se stane, když komik s inteligentním smyslem pro humor tráví svůj volný čas tím, že odpovídá spammerům na emaily.

A protože nemám kam dát pěkné fotky, které jsem v únoru vyfotila, přikládám je prostě sem. Tak.

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...
 

(Ne)významné drobnosti Copyright © 2014 Design by Ely