čtvrtek 5. ledna 2017

Drobnosti prosinec

Sepsala Ely v 5.1.17 2 komentářů

Když se film kliká

Začátkem prosince nás čekala taková zajímavá akce – do Prahy a zpět za 24 hodin. Poprvé jsme totiž v rámci festivalu Filmasia titulkovali pro nějaký film promítaný v Lucerně, ostatně viz Astrakův článek, a zde často nastává povinnost jet si ty titulky k filmu pěkně ručně naklikat. Byl to opravdu zajímavý zážitek, sedět s mužem v promítací kabině a držet mu palce, ale bylo to celé takové náročné, neb jsme tomuto výletu nechtěli obětovat příliš času, když už na něj padly všechny vydělané peníze. RegioJet měl vyprodáno, Leo se s cenama snad zbláznil, a tak jsme po letech jeli ve stísněném a přetopeném Pendolinu. Dříve jsem na svátky do Prahy jezdívala, a jsem tak na davy zvyklá, ale musím tedy říct, že tolik lidí jsem v centru nikdy nezažila. Což nám tedy na náladě nepřidalo (z Tigeru jsme se málem živí nedostali), stejně jako nedostatek informací předem i na místě. Film, na kterém jsme pracovali, se promítal až v půl deváté, trval nějaké ty dvě hodiny, po posledním přeskupení dopravy nám přímo k prarodičům nic nejelo a dorazili jsme tak až na sklonku dne. Padli jsme do postele, nechali se za těch několik hodin několikrát vzbudit dědou, ráno strávili pár chvil s babičkou a už mířili zpět domů. Snad jediná věc, která mě na celém tomhle rychlovýletě opravdu uchvátila, bylo neuvěřitelně, ale prostě neuvěřitelně růžové beránkové nebe v podvečer našeho příjezdu, které jsme si prohlížela v oblaku kouře před nádražím, zatímco muž telefonoval s rodinou předstíraje, že jsme celou dobu v Olomouci, aby si náhodou někdo nestěžoval na nedostatek kontaktu.


Už to začíná být trapné, ale... oficiálně praštěná

Poslední předvánoční víkend jsme s mužem jeli k nám za rodinou s tím, že si užijeme vánoční idylku. Chtěla jsem zdobit perníky, rozvěšovat ozdoby, nazdobit si svůj malý stromeček, zabalit dárky a válet se. Ely mínila, osud měnil. Hned první noc doma jsem sebou někdy kolem druhé ráno chtěla praštit do postele, leč zapomněla jsem, že mám doma nad postelí poličku, čili praštila jsem sebou do rohu poličky. Nějak jsem sjela na matraci pod postelí, kde nocuje Astrak, když jsme u nás, a držela si hlavu, neschopná byť jen pípnutí. Při pokusu o sed se mi jaksi bouřil žaludek. Už v ten moment mi to bylo jasné. Muž mi diagnózu vyvracel, ukolébal mě se spánku, já celou dobu pesimisticky na mysli Kamiho z Malice Mizer, který takhle umřel na krvácení do mozku. No nakonec jsem usnula. A dokonce jsem se ráno probudila! Ale bylo mi nevolno, malátno, prostě divně. Ani další tři hodiny spánku na těchto pocitech nic nezměnily, tak jsem začala shánět někoho, kdo by byl tak laskav a hodil mě do některého z okolních měst na pohotovost, protože se mi samozřejmě musí něco stát vždycky když jsme v tom našem slavném městě, kde už roky žádná pořádná není. Veškeré shánění marné, takže jsme jeli autobusem na chirurgickou ambulanci k nám, odtamtud sanitkou do Havířova na neurologii na CTčko (očividně kdybych neměla pár měsíců CT, svět by se přestal točit) a zase zpět k nám, kde mě hospitalizovali s otřesem mozku. Sbohem, poklidný víkende. Tohle je prostě můj život v kostce. Z reakcí ostatních mě asi nejvíce pobavilo Cloveřino výstižné instagramové: "Už zase? Oo Co si dělala tentokrát?".

Neurolog: Tak předně vám gratuluju k otřesu mozku...

Docela zajímavé bylo zjištění, že je to v té naší prd... maličké nemocnici daleko příjemnější než v Karviné. Dostala jsem lepší jídlo, personál mě očividně považoval za lidskou bytost, některé sestry byly vážně fajn a dokonce i spolupacientky jsem chytla milé. Co bylo ovšem nejzajímavější byla první noc, kdy jsem se vzbudila s naprosto šíleným pocitem na zvracení a hodiny válčila s touhou vyblít žaludek. Nakonec jsme vydedukovali, že očividně blbě reaguju na Novalgin, lék proti bolesti, který do mě rvali horem dolem. Kdyby to bylo bývalo vědělo mé mladší já, nemuselo pár hodin po slepáku v pauzách mezi zvracením křičet bolestí a přemýšlet o výhodách smrti na sále. V podstatě mě tam tedy měli na pozorování, ale omylem za mě udělali regulérního pacienta. Vtipnější personál už potom kolem mě chodil s tím, jestli třeba nechci ještě kapáček. Zároveň tato intolerance očividně vysvětluje, proč jsem daný lék schopná poznat po (pa)chuti v puse, i když mi ho někdo píchne třeba jen do pozadí, na což vždy sestry podezíravě hleděly.
Během svého krátkého pobytu jsem též zjistila, jak vyvolat hurónský smích u doktorů:

(vejdou dva doktoři a tři sestry na vizitu)
Doktor: Tohle je paní V., před třemi dny se praštila do hlavy...
Ely: *zmateně se probudí, posadí a o madlo se praští do hlavy*

... a doktoři zjistili, jak vyvolat záchvat řehotu u mě:

Sestra: Takže teď 4 týdny žádnou fyzickou ani psychickou zátěž.
Ely: To jako během zkouškového?


Konec vražedného roku 2016

Vánoce jsem oslavila s rodinou, načež se nám na zápraží, jako vystřižený z nějakého hollywoodského slaďáku, romanticky o den dříve zjevil Astrak a ke štěstí už mi nechybělo takřka nic. Dárečky byly letos místy takové rozpačité (otec a jeho drahá propiska, štramberské uši či jeho obrovský kovaný hlavolam všem členům rodiny), místy prostě úžasné, například všechna ta plátna, barvy, štětce a personalizované známky na svatební oznámení od máti či Pokemon Moon od muže. Dorazil mi i skvělý vánoční balíček od drahé Šavrdy, přestože to zpočátku vypadalo, že se ho česká pošta rozhodla ztratit.
Konec roku jsme poté už prolenošili v Olomouci ve dvou. Byl poměrně klid, protože bylo velmi mrazivo, všude šílená mlha, a z nebe padaly jakési ledové nepříjemnosti – mnoho lidí se tedy na nějaké prskání a pufání vyprdlo. Ven, natož na náměstí k novoročnímu ohňostroji, by nás v té zimě nikdo nedostal, poklidně jsme si tedy doma přiťukli sklenicí pomerančového džusu a radovali se, že už tenhle ďábelský rok, kdy mimo jiné Astrak přišel o dva příbuzné a psa, já zase o kus zdraví a Bowieho, konečně končí.


Politicky korektní pohádky

Přestože nám letos u sledování nových českých "pohádek" v televizi vstávaly vlasy hrůzou, svátky jsme nakonec pohádkové přeci jen měli. Muži jsem totiž naježila mezi jinými i politicky korektní pohádky (Politically Correct Bedtime Stories), které si po troškách čteme a pěkně se u toho bavíme. To vše prokládám učením, jež je tedy v tomto ohledu místy kolikrát vtipnější ("concerned with the liberating effect of vampirism on female sexuality"). Příprava na zkoušky je zatím klasika: naučte se věci, které nikde nejsou a v hodinách jsme je nikdy neprobírali. Je to očividně v přímé návaznosti na UPOLské anglistické státnice sestávající v mnoha případech z věcí, které se berou až na magistru, a v mnoha případech z toho, co se ani v navazujícím studiu neprobírá.

Na závěr si dovolím krátkou ukázku z pohádky O Červené Karkulce:
The wolf said, "You know, my dear, it isn't safe for a little girl to walk through these woods alone."

Red Riding Hood said, "I find your sexist remark offensive in the extreme, but I will ignore it because of your traditional status as an outcast from society, the stress of which has caused you to develop your own, entirely valid, worldview. Now, if you'll excuse me, I must be on my way."

Red Riding Hood walked on along the main path. But, because his status outside society had freed him from slavish adherence to linear, Western-style thought, the wolf knew a quicker route to Grandma's house. He burst into the house and ate Grandma, an entirely valid course of action for a carnivore such as himself. Then, unhampered by rigid, traditionalist notions of what was masculine or feminine, he put on Grandma's nightclothes and crawled into bed.

Red Riding Hood entered the cottage and said, "Grandma, I have brought you some fatfree, sodium-free snacks to salute you in your role of a wise and nurturing matriarch."

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...
 

(Ne)významné drobnosti Copyright © 2014 Design by Ely