pátek 9. června 2017

Drobnosti za březen a duben (Svatební speciál)

Sepsala Ely v 9.6.17 4 komentářů
Mám trochu zpoždění se zveřejňováním a psaním článků. Ale jenom trochu.
Tak jsem od 29. 4. vdaná paní. Ano, budou i fotky.

Přípravy, restaurování, anabáze na všech frontách

Březen i duben se nesly v duchu svatebních příprav, zařizování a tvoření. Taktéž mě tyto dva měsíce naučily nevěřit lidem. Co jsem si vyráběla sama, to se totiž povedlo. Co ovšem měli na starosti cizí, to málem nebylo, jakkoliv se předem dušovali, že vše bude včas a v pořádku.

Podomácku jsem toho nedělala nějak extra moc, ale vyhrála jsem si, například s figurkou. Původní plán byl pouze přemalovat nevěstě opatrně vlasy, ale nějak se to vymklo z rukou a stala se z toho více než čtyřhodinová renovace včetně komplet přemalování, lakování a zbroušení obličeje tak, aby nám byly postavičky co nejpodobnější, když pominu ženichův ohoz. Strhala jsem i všechny lepené části, protože pobytem ve výloze krajky i lepidla zežloutly, oloupala lepidlo a dané části dodatečně dodělala. No činila jsem se. Místy to byla zábava, místy to bylo fakt o nervy, když jsem například malovala místa, kde se bílá sukně střetává s černými nohavicemi ženichovými. Namalovala jsem bílou, jemně přetáhla do černé. Namalovala jsem to černou, jemně přetáhla do bílé. A tak dokola několikrát, jistě si to dokážete představit. Tím to ale u domácí tvorby nezůstalo, svatební střevíce také prošly procesem zeslavnostnění a s máti jsme vytvořily i náhradní sadu šperků.

Co se ostatních týče příprav, všechno drhlo. Když se nám například konečně podařilo kontaktovat majitele veganského bistra, jehož kavárnu jsme si vyhlédli jako ideální místo pro naše svatební posezení, dali jsme si s ním schůzku. To bylo ještě koncem února, což je docela důležité zmínit. Vše vypadalo skvěle, byl moc ochotný a jeho plány i návrhy zněly báječně. V následujících dnech nám měl odeslat email se svatebním menu a naceněním. Nedorazilo však nic. Na emaily nereagoval, na volání nereagoval, po měsíci (!) jsme ho začali intenzivně prozvánět. Jeden den to například típl s tím, že nám zavolá později. Další den jsme se ho SMS dotázali, kdy že "později", reakce žádná. Nebo jsme třeba volali, a on to típl s tím, že zavolá v pět. V šest jsme mu opět volali, načež jsme se skutečně dovolali a on se dušoval, že nám slíbené informace obratem zašle. Well, samozřejmě, že nic neposlal. A tahle jsme se bavili v podstatě až do svatby, vždyť ono přece času dost. Co na tom, že jsme měli z téhle přes měsíc se táhnoucí takřka jednostranné komunikace nervy v kýblu. A do toho mě iritovali mužovi rodiče s tím, že se jim veganské jídlo nelíbí, že navíc Astrakův otčím nemá dobré zkušenosti s restauracemi a že si raději někde po cestě koupí smažák. Viděla jsem rudě.

S oznámeními to bylo podobné. Objednávala jsem ze stránky Luxusní oznámení s tím, že je to drahé, pěkné a určitě to bude tedy i kvalitní. První nehezké znamení byl fakt, že naše objednávka obdržela číslo 42. Jakože fakt několik nul a 42. Na vyhotovení si tato firma nechává otřesných 7–10 pracovních dní po schválení grafického návrhu. Za 10 dní se však stále nedělo nic, ani nezvedali žádný ze svých několika telefonů. Když konečně jedno dubnové pondělí přišel email, že byla naše objednávka předána přepravní službě, a přitom kde nic, tu nic, volala jsem na PPL, kde že to vázne. Dozvěděla jsem se, že byl balík podán jako firemní zásilka, přičemž v takovém případě řidič adresátovi nevolá, a... vlastně už u nás byl! Pán byl naštěstí tak ochotný, že přijel ještě jednou a balík s velkým nápisem "SOBOTA!" mi předal. Po otevření na mě vykoukly letáky z Lidlu. Vskutku "luxusní", říkala jsem si a vyfotila to s kousavým komentářem na Facebook. Kousavost mi vydržela jen do chvíle, než jsem reklamní letáky vyndala a zjistila, že nám přišla oznámení zlatá, nikoliv stříbrná. Reklamace byla peklo, už prostě nebyl čas, nakonec však poslali celou objednávku znovu a zadarmo. Původně jsme plánovali schovat si jedno oznámení, nyní jich máme asi 30 navíc. Všechny jsou nicméně zlaté. Až dodatečně jsem se dozvěděla, že dcera mátiny kamarádky to měla ještě lepší, špatná objednávka jí přišla i napotřetí.


Jak se s*alo dál a dál

Než začnu vyjmenovávat, je určitě třeba, zejména vzhledem ke znění tohoto podnadpisu, popsat následující. Někdy začátkem dubna mě napadlo se přeměřit. Následoval povyk. Co já budu dělat? Jak se do těch šatů vlezu? Právě jsem překročila míry, o kterých jsem věděla, že jsou pro můj model hraniční. Druhý den jsem se ovšem vzbudila se střevní chřipkou. Za několik dní jsem sundala 2 centimetry a přestože to bylo utrpení, které mi ještě na mnoho dalších dní rozhasilo žaludek, je z toho vlastně dobrá historka o kosmické ironii. Do šatů jsem se samozřejmě následně na zkoušce vešla s velikou rezervou.

A jak se s*alo v abstraktnějším slova smyslu? Jako by nestačilo, že jsme ještě chvíli před svatbou neměli jistotu, zda teda vůbec bude hostina, a oznámení nebyly dle našich představ a ani na druhý pokus neposlali správné, bylo toho více. Daleko více.
  • Naše svatební oznámení bylo jednou osobou komplet celé, s vtipem uvnitř i parádou na obálce, zveřejněno na Instragramu hned druhý den poté, co jsme je konečně rozeslali, a mnohým tak ještě ani nedorazily.
  • Povedlo se mi narychlo dostat k oční, protože jsem se nechtěla vdávat v brýlích, a obdržela jsem předpis na čočky. Ty ovšem ne a ne přijít (ostatně stejně jako prsteny). Nakonec dorazily a... prostě mi neseděly, špatně jsem viděla na pravé oko. Myslela jsem, že mám třeba pod čočkou nějakou nečistotu a během svatby nakonec bude vše v pohodě a uvidím ostře, ale... spoiler alert: moc ne.
  • Tělo hrozilo přesně daný den spustit to, co jsme měli původně vypočítané, aby pěkně s rezervou vyšlo na úplně jiný týden. Přestože se to kvůli stresu nestalo, vlivem tělesných změn bylo třeba povolovat šaty. Stav mého ksichtu jistě netřeba čtenářkám ženského pohlaví moc přibližovat. Hnus, velebnosti!
  • Den ode dne hlásili méně a méně stupňů a více a více deště. Den před svatbou to tedy vypadalo, že umrznu v 9°C a pravděpodobně budou padat trakaře.
  • Kromě toho, že nám měl na svatbu připadnout jakýsi tvarůžkový festival, den předem volali z magistrátu, že kvůli této akci nepůjde parkovat před radnicí a na vhodné místo nás tedy navede policie. Rozhodně nezapomenutelné.
  • V půlce měsíce uzavřeli hlavní olomouckou tepnu, kterou se jede jak na radnici, tak do bistra.
  • Pár dní předem jsme tak nějak náhodou zjistili, že se rekonstruují a jsou tedy uzavřeny i univerzitní parkánové zahrady, ze kterých jsme chtěli mít fotky.
Jeden by skoro řekl, že někdo nahoře nechtěl, abychom se vzali.

Zázraky se dějí

Probudili jsme se do nádherně prosluněné soboty. Po klidné snídani jsem vykopla muže a s pomocí drahých kamarádek se dostala do šatů. Při líčení jsem je moc nezaprasila... a šlo to dolů. Máti dokázala během 10 minut úspěšně vytvořit účes, který nikdy nedělala. Se závojem je mimochodem drdol těžký jako prase a já doteď nechápu, jak mohou mít některé nevěsty závoj delší než vlečku. Mě by to zaručeně buďto dekapitovalo, nebo minimálně oskalpovalo.


Kdyby mě neštvali rodiče focením a v pozici sedící jsem neumírala na nedostatek kyslíku, byla by i cesta autem pěkná. Bylo fajn, jak se všichni otáčeli, snažili se nakouknout do okénka a mávali. Kdyby se nemuselo kvůli uzavírce jet dookola, nemusela bych ke konci jízdy lapat po dechu a užila bych si to celé víc. Pozornosti jsem ale rozhodně neunikla na náměstí, které bylo plné jako během vánočních trhů a lidem vskutku málem vypadly oči.

Přestože někteří dorazili opravdu na tu nejposlednější možnou chvíli, sešli jsme se všichni. To, že housle příšerně skřípaly a středem uličky kráčel suverénně otec a ne já, jsem ani moc nevnímala. Olomouc má nádhernou obřadní síň, tak jsem se soustředila na to, a celkově jsem byla docela mimo. Po dobu obligatorního proslovu jsem zase vnímala jen Astrakovo tlumené funění, jak se snažil potlačit smích. Na to, že jsme celou dobu dělali vše možné i nemožné, aby mě neviděl v šatech, jsem čekala, že bude spíš ronit slzy dojetí, co si to bere za pěkné stvoření, fňu (několik týdnů před svatbou jsem se nelíčila, aby měl kontrast). Během chvilky mi na prst přibyl nádherný prsten a mezi jméno a příjmení písmenko K.


Do auta by mě po obřadu už prostě nikdo znovu nenamačkal, do bistra jsme tedy doťapali, což bylo celé takové veselé. Němečtí turisté tleskali, bezdomovec, o kterém doteď nevím, zda byl bezdomovec, protože si mě fotil mobilem, hulákal něco o mém vzhledu (alespoň někdo mě ocenil!), olomoučtí se otáčeli. Prošli jsme kolem katedry, všichni zhrzení studenti japonštiny si vysekli jednu bravurní fotku před vrátky, svatebčany jsme poslali do bistra. A my mezitím spolu s fotografy zjistili, že jsou nějakým zázrakem otevřené zahrady! A prázdné!


Hostina byla také povedená, troufám si říct. Žádné zvyky, žádné hry, žádné tance, jen povídání a papání. Malé, milé, naše. Měli jsme úžasný a opravdu lahodný dort pečený talentovanými kamarádkami a celé jsme si to krásně s přáteli užili. Trochu nás ke konci iritovala servírka, která se co několik minut přicházela zeptat, kdo by si co přál či nám uklízela pod rukama, ale kromě toho jsme se skvěle bavili. Dárky a přání byly úžasné a hlavně ty finanční dary jsme absolutně, ale prostě absolutně nečekali. Pokud toto čte někdo z našich hostí, ještě jednou ohromně děkujeme. I my sami jsme si jeden dárek nadělili – dalšího dne jsme si šli přebrat klíče k našemu novému, většímu, bytu.



Po svatbě jsem byla neustále v pohybu, šla jsem od úřadu k úřadu. To je hrozné, co musí v tomto státě zařídit taková čerstvá "mladá paní". Na svatební cestu nebyla kvůli práci, škole, stěhování, malování, rekonstrukci bytu a přípravám na Animefest ani chvilka času, však my si to ale někdy vynahradíme, zejména, když nás na tom zakončení tak mile překvapili!

Za všechny fotky moc děkuji XDčkovi (ZHadrava), Eldě, Cathy a Ayu!
Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...
 

(Ne)významné drobnosti Copyright © 2014 Design by Ely