pátek 9. června 2017

Drobnosti za březen a duben (Svatební speciál)

Sepsala Ely v 9.6.17 4 komentářů
Mám trochu zpoždění se zveřejňováním a psaním článků. Ale jenom trochu.
Tak jsem od 29. 4. vdaná paní. Ano, budou i fotky.

Přípravy, restaurování, anabáze na všech frontách

Březen i duben se nesly v duchu svatebních příprav, zařizování a tvoření. Taktéž mě tyto dva měsíce naučily nevěřit lidem. Co jsem si vyráběla sama, to se totiž povedlo. Co ovšem měli na starosti cizí, to málem nebylo, jakkoliv se předem dušovali, že vše bude včas a v pořádku.

Podomácku jsem toho nedělala nějak extra moc, ale vyhrála jsem si, například s figurkou. Původní plán byl pouze přemalovat nevěstě opatrně vlasy, ale nějak se to vymklo z rukou a stala se z toho více než čtyřhodinová renovace včetně komplet přemalování, lakování a zbroušení obličeje tak, aby nám byly postavičky co nejpodobnější, když pominu ženichův ohoz. Strhala jsem i všechny lepené části, protože pobytem ve výloze krajky i lepidla zežloutly, oloupala lepidlo a dané části dodatečně dodělala. No činila jsem se. Místy to byla zábava, místy to bylo fakt o nervy, když jsem například malovala místa, kde se bílá sukně střetává s černými nohavicemi ženichovými. Namalovala jsem bílou, jemně přetáhla do černé. Namalovala jsem to černou, jemně přetáhla do bílé. A tak dokola několikrát, jistě si to dokážete představit. Tím to ale u domácí tvorby nezůstalo, svatební střevíce také prošly procesem zeslavnostnění a s máti jsme vytvořily i náhradní sadu šperků.

Co se ostatních týče příprav, všechno drhlo. Když se nám například konečně podařilo kontaktovat majitele veganského bistra, jehož kavárnu jsme si vyhlédli jako ideální místo pro naše svatební posezení, dali jsme si s ním schůzku. To bylo ještě koncem února, což je docela důležité zmínit. Vše vypadalo skvěle, byl moc ochotný a jeho plány i návrhy zněly báječně. V následujících dnech nám měl odeslat email se svatebním menu a naceněním. Nedorazilo však nic. Na emaily nereagoval, na volání nereagoval, po měsíci (!) jsme ho začali intenzivně prozvánět. Jeden den to například típl s tím, že nám zavolá později. Další den jsme se ho SMS dotázali, kdy že "později", reakce žádná. Nebo jsme třeba volali, a on to típl s tím, že zavolá v pět. V šest jsme mu opět volali, načež jsme se skutečně dovolali a on se dušoval, že nám slíbené informace obratem zašle. Well, samozřejmě, že nic neposlal. A tahle jsme se bavili v podstatě až do svatby, vždyť ono přece času dost. Co na tom, že jsme měli z téhle přes měsíc se táhnoucí takřka jednostranné komunikace nervy v kýblu. A do toho mě iritovali mužovi rodiče s tím, že se jim veganské jídlo nelíbí, že navíc Astrakův otčím nemá dobré zkušenosti s restauracemi a že si raději někde po cestě koupí smažák. Viděla jsem rudě.

S oznámeními to bylo podobné. Objednávala jsem ze stránky Luxusní oznámení s tím, že je to drahé, pěkné a určitě to bude tedy i kvalitní. První nehezké znamení byl fakt, že naše objednávka obdržela číslo 42. Jakože fakt několik nul a 42. Na vyhotovení si tato firma nechává otřesných 7–10 pracovních dní po schválení grafického návrhu. Za 10 dní se však stále nedělo nic, ani nezvedali žádný ze svých několika telefonů. Když konečně jedno dubnové pondělí přišel email, že byla naše objednávka předána přepravní službě, a přitom kde nic, tu nic, volala jsem na PPL, kde že to vázne. Dozvěděla jsem se, že byl balík podán jako firemní zásilka, přičemž v takovém případě řidič adresátovi nevolá, a... vlastně už u nás byl! Pán byl naštěstí tak ochotný, že přijel ještě jednou a balík s velkým nápisem "SOBOTA!" mi předal. Po otevření na mě vykoukly letáky z Lidlu. Vskutku "luxusní", říkala jsem si a vyfotila to s kousavým komentářem na Facebook. Kousavost mi vydržela jen do chvíle, než jsem reklamní letáky vyndala a zjistila, že nám přišla oznámení zlatá, nikoliv stříbrná. Reklamace byla peklo, už prostě nebyl čas, nakonec však poslali celou objednávku znovu a zadarmo. Původně jsme plánovali schovat si jedno oznámení, nyní jich máme asi 30 navíc. Všechny jsou nicméně zlaté. Až dodatečně jsem se dozvěděla, že dcera mátiny kamarádky to měla ještě lepší, špatná objednávka jí přišla i napotřetí.


Jak se s*alo dál a dál

Než začnu vyjmenovávat, je určitě třeba, zejména vzhledem ke znění tohoto podnadpisu, popsat následující. Někdy začátkem dubna mě napadlo se přeměřit. Následoval povyk. Co já budu dělat? Jak se do těch šatů vlezu? Právě jsem překročila míry, o kterých jsem věděla, že jsou pro můj model hraniční. Druhý den jsem se ovšem vzbudila se střevní chřipkou. Za několik dní jsem sundala 2 centimetry a přestože to bylo utrpení, které mi ještě na mnoho dalších dní rozhasilo žaludek, je z toho vlastně dobrá historka o kosmické ironii. Do šatů jsem se samozřejmě následně na zkoušce vešla s velikou rezervou.

A jak se s*alo v abstraktnějším slova smyslu? Jako by nestačilo, že jsme ještě chvíli před svatbou neměli jistotu, zda teda vůbec bude hostina, a oznámení nebyly dle našich představ a ani na druhý pokus neposlali správné, bylo toho více. Daleko více.
  • Naše svatební oznámení bylo jednou osobou komplet celé, s vtipem uvnitř i parádou na obálce, zveřejněno na Instragramu hned druhý den poté, co jsme je konečně rozeslali, a mnohým tak ještě ani nedorazily.
  • Povedlo se mi narychlo dostat k oční, protože jsem se nechtěla vdávat v brýlích, a obdržela jsem předpis na čočky. Ty ovšem ne a ne přijít (ostatně stejně jako prsteny). Nakonec dorazily a... prostě mi neseděly, špatně jsem viděla na pravé oko. Myslela jsem, že mám třeba pod čočkou nějakou nečistotu a během svatby nakonec bude vše v pohodě a uvidím ostře, ale... spoiler alert: moc ne.
  • Tělo hrozilo přesně daný den spustit to, co jsme měli původně vypočítané, aby pěkně s rezervou vyšlo na úplně jiný týden. Přestože se to kvůli stresu nestalo, vlivem tělesných změn bylo třeba povolovat šaty. Stav mého ksichtu jistě netřeba čtenářkám ženského pohlaví moc přibližovat. Hnus, velebnosti!
  • Den ode dne hlásili méně a méně stupňů a více a více deště. Den před svatbou to tedy vypadalo, že umrznu v 9°C a pravděpodobně budou padat trakaře.
  • Kromě toho, že nám měl na svatbu připadnout jakýsi tvarůžkový festival, den předem volali z magistrátu, že kvůli této akci nepůjde parkovat před radnicí a na vhodné místo nás tedy navede policie. Rozhodně nezapomenutelné.
  • V půlce měsíce uzavřeli hlavní olomouckou tepnu, kterou se jede jak na radnici, tak do bistra.
  • Pár dní předem jsme tak nějak náhodou zjistili, že se rekonstruují a jsou tedy uzavřeny i univerzitní parkánové zahrady, ze kterých jsme chtěli mít fotky.
Jeden by skoro řekl, že někdo nahoře nechtěl, abychom se vzali.

Zázraky se dějí

Probudili jsme se do nádherně prosluněné soboty. Po klidné snídani jsem vykopla muže a s pomocí drahých kamarádek se dostala do šatů. Při líčení jsem je moc nezaprasila... a šlo to dolů. Máti dokázala během 10 minut úspěšně vytvořit účes, který nikdy nedělala. Se závojem je mimochodem drdol těžký jako prase a já doteď nechápu, jak mohou mít některé nevěsty závoj delší než vlečku. Mě by to zaručeně buďto dekapitovalo, nebo minimálně oskalpovalo.


Kdyby mě neštvali rodiče focením a v pozici sedící jsem neumírala na nedostatek kyslíku, byla by i cesta autem pěkná. Bylo fajn, jak se všichni otáčeli, snažili se nakouknout do okénka a mávali. Kdyby se nemuselo kvůli uzavírce jet dookola, nemusela bych ke konci jízdy lapat po dechu a užila bych si to celé víc. Pozornosti jsem ale rozhodně neunikla na náměstí, které bylo plné jako během vánočních trhů a lidem vskutku málem vypadly oči.

Přestože někteří dorazili opravdu na tu nejposlednější možnou chvíli, sešli jsme se všichni. To, že housle příšerně skřípaly a středem uličky kráčel suverénně otec a ne já, jsem ani moc nevnímala. Olomouc má nádhernou obřadní síň, tak jsem se soustředila na to, a celkově jsem byla docela mimo. Po dobu obligatorního proslovu jsem zase vnímala jen Astrakovo tlumené funění, jak se snažil potlačit smích. Na to, že jsme celou dobu dělali vše možné i nemožné, aby mě neviděl v šatech, jsem čekala, že bude spíš ronit slzy dojetí, co si to bere za pěkné stvoření, fňu (několik týdnů před svatbou jsem se nelíčila, aby měl kontrast). Během chvilky mi na prst přibyl nádherný prsten a mezi jméno a příjmení písmenko K.


Do auta by mě po obřadu už prostě nikdo znovu nenamačkal, do bistra jsme tedy doťapali, což bylo celé takové veselé. Němečtí turisté tleskali, bezdomovec, o kterém doteď nevím, zda byl bezdomovec, protože si mě fotil mobilem, hulákal něco o mém vzhledu (alespoň někdo mě ocenil!), olomoučtí se otáčeli. Prošli jsme kolem katedry, všichni zhrzení studenti japonštiny si vysekli jednu bravurní fotku před vrátky, svatebčany jsme poslali do bistra. A my mezitím spolu s fotografy zjistili, že jsou nějakým zázrakem otevřené zahrady! A prázdné!


Hostina byla také povedená, troufám si říct. Žádné zvyky, žádné hry, žádné tance, jen povídání a papání. Malé, milé, naše. Měli jsme úžasný a opravdu lahodný dort pečený talentovanými kamarádkami a celé jsme si to krásně s přáteli užili. Trochu nás ke konci iritovala servírka, která se co několik minut přicházela zeptat, kdo by si co přál či nám uklízela pod rukama, ale kromě toho jsme se skvěle bavili. Dárky a přání byly úžasné a hlavně ty finanční dary jsme absolutně, ale prostě absolutně nečekali. Pokud toto čte někdo z našich hostí, ještě jednou ohromně děkujeme. I my sami jsme si jeden dárek nadělili – dalšího dne jsme si šli přebrat klíče k našemu novému, většímu, bytu.



Po svatbě jsem byla neustále v pohybu, šla jsem od úřadu k úřadu. To je hrozné, co musí v tomto státě zařídit taková čerstvá "mladá paní". Na svatební cestu nebyla kvůli práci, škole, stěhování, malování, rekonstrukci bytu a přípravám na Animefest ani chvilka času, však my si to ale někdy vynahradíme, zejména, když nás na tom zakončení tak mile překvapili!

Za všechny fotky moc děkuji XDčkovi (ZHadrava), Eldě, Cathy a Ayu!

sobota 4. března 2017

Drobnosti za leden a únor

Sepsala Ely v 4.3.17 6 komentářů
Tyto Drobnosti nejsou z nejdrobnějších.

Tlačenka za cílem ledové podívané

Po Pljuščenkově show v listopadu nás s máti v lednu čekalo další krasobruslení, tentokrát Mistrovství Evropy v Ostravě, konkrétně na exhibici. Jedna z nejzajímavějších chvil celé události byla bezesporu už samotná cesta na ni. Krom toho, že se udělalo o mnoho stupňů chladněji, než slibovala předpověď, ostravský dopravní podnik jaksi zapomněl posílit spoje. Už když tramvaj s několikaminutovým zpožděním dorazila ke Karolíně a nabrala zmrzlé přespolní, kteří tuto cestu z Hranečníku zvolili jako nejlepší možnou, měli jsme problém se do dvou vozů všichni vejít. Nu, čekalo nás však ještě mnoho zastávek, během kterých jsme naplno pocítili, jak se asi cítí lidé v tokijském metru během špičky. Po několika zastávkách jsme už na lidi křičeli, ať už se nesnaží přistoupit, že to není fyzicky možné se ještě víc napresovat, a nabádali cestující u dveří, aby je drželi, zatímco zoufalí lidé venku spílali, proč jim nedáme šanci to zkusit. Na posledních zastávkách už řidič dveře ani neotevíral a takřka nezastavoval, protože mu bylo nejspíš stejně jasné, kam celá masa z obou vozů míří. Tramvaj jela velmi, velmi pomalu, očividně s takovou zátěží mašina nepočítala.

U vchodu nás jemně ohmatali a mě jako vždy napadlo, kam všude jsem si mohla nastrkat zbraně a výbušniny a nikdo by nic nepoznal. Koupily jsme si čaj na zahřátí, nevěřícně civěly na jablka za 30 Kč a zamířily na svá místa: dvě pod sebou hned vedle uličky, ve finále jsem si tedy hňácla na schody vedle máti. Mohla jsem si hezky sedět, nikdo mi nevynadal, celkově byli organizátoři velmi vstřícní. Nebýt čahouna před námi, bylo by to perfektní. O přestávce jsme přepadly Reného Novotného a máti tak ukořistila společnou fotku, kterou ihned pojmenovala "dvě legendy". Škoda jen toho zraněného Chaviera, který nakonec nemohl jet, ale zdraví je samozřejmě přednější.

Alespoň na cestu zpět se na nás usmálo štěstí. Vyfrčely jsme z haly během posledních minut a úspěšně naskočily do jedné z prvních tramvají, do vzdálenějších vozů jsme se totiž skutečně vešly a měly i jakýs takýs osobní prostor. Na hodinu jsme se ohřály ve Fukušimě, chci říct Karolíně, a když jsme následně vylezly, stále ještě směrem od haly jezdily přecpané tramvaje. Představa, že ti lidé museli v mrazu čekat takovou dobu, aby se někam natlačili, byla děsivá. Jsem opravdu ráda, že nám to tak pěkně vyšlo a mohly jsme si užít zážitek, který rozhodně nebude dlouhou dobu možné zopakovat.


Ve víru nákupů

Cedulky s nápisy "last days" letos u většiny řetězců s oblečením definitivně ztratily význam. Myslela jsem, že už mám přesně zjištěno, které dny začínají největší výprodeje, ale jako by to rok od roku protahovali a cedulky vyzývající k bezhlavému šílenství nechávali ve výlohách déle než měsíc. Pro srovnání: loni začaly poslední a největší výprodeje či slevy ze slev 1. 2., kdežto letos až úplným koncem února. Jelikož jsme však obchody takřka každý den sledovali, podařilo se nám do nich nakráčet přesně v ty dny, kdy to bylo pro peněženku nejpříznivější. Krásně a kvalitně jsme nakoupili hlavně muži, jakkoliv to jeho rodina ostentativně ignoruje s tím, že přeci trička bez potisků v cizích jazycích nejsou stylová. To nevadí, že ty, co mu pořídila jeho mamka, na sobě mají například reklamu na nějaký americký obchod s loveckými potřebami, to je přece to pravé ořechové, co se nosí... Na tom, že v obchodech není žádné kvalitní oblečení pro ženy, na tom se tedy stále nic nemění, viz video.


Ale víte co, i když byla určitě vyrobena dětskými otroky z pochybných materiálů, všichni se určitě shodneme na tom, že nejlepší kauf byla stejně tahle moje mikina ze Sinsay:


Profesor A., Autista

Kvůli jednomu blbci nechvalně známému po celé univerzitě, kterého si ale přesto vydržují, neb má nejvyšší publikační činnost a je z něj tedy hodně penízků, jsem musela přehodnotit celou budoucnost. Na zkoušku je nutné učit se mnoho měsíců a úspěch není rozhodně zaručen, sylaby nebo jakékoliv osnovy či tematické okruhy autista A. absolutně neuznává. Zničil život mnoha mým známým, když je těsně přes státnicemi vyhodil. Kdo ví, zda nebudu další z nich? Nevíte, jaká báseň inspirovala jakéhosi vraha v USA před pěti lety? Smůla. Nevíte, co všechno kdy pan A. přeložil a napsal? Smůla. Nevíte, že jste to měli vědět, protože jste o ničem z toho celých 5-6 let studia neslyšeli? Smůla. Nevíte nějaká zeměpisná fakta na zkoušce z literatury? Smůla. Křivě jste se na pana profesora podívali a on vám tak nechce uznat esej? Taky smůla, můžete to zkusit znovu, ale nejspíš letíte, protože A. standardně porušuje mnohé body studijního řádu a oprava několika stránek mu proto trvá klidně půl roku. Nedokážete ho zastihnout, protože nereaguje na emaily a stále vám něco neopravil? Smůla. Chce po vás, abyste s ním běželi na tramvaj, pakliže chcete vědět, kde máte tečku blbě tentokrát? Poběžte, nebo máte smůlu. A. zapomene vypsat další termíny a zkouškové skončí? No bohužel, přijdete o ně.

Ráda bych upozornila, že nic z celého výše uvedeného odstavce není ani v nejmenším přehnané pro komický efekt. To jsou fakta, milí zlatí. Dle zjištění předcházejících ročníků, se navíc mimo jiné zdá, že je třeba umět komplet historii, kinematografii, filosofii, dějiny umění a mít podrobný přehled o aktuálním dění. Stěžování prý se nevyplatí, vědí o tom všichni vyučující na katedře, ale nikdo s tím nic nedělá. Tahle univerzita, nebo asi spíše hlavně tahle katedra, očividně funguje jako stát ve státě. Kdybych šla na jiný obor, kde všechno hezky funguje (zdravím bohemistiku) a od státnic nevyhazují lidi, co jim tam 40 minut v kuse mluví (aneb co se stalo jedné z našich nejlepších), taky bych už ten diplom měla.

I odložila jsem zkoušku na příští semestr s tím, že budu opět prodlužovat, nyní už placeně. Kvůli skvělému panu Autistovi tedy přijdu o 20 000 Kč, které hlavně ani nevím, kde vezmu. Buď ze mě bude věčný student, a nebo jsem zahodila tři roky života, protože už na to nebudu mít nervy a na školu se vykašlu. Na obor, který bych na jakékoliv jiné univerzitě už měla hotový. Na některých školách jistě i dvakrát a ještě bych si u toho pískala.

Jak se se mnou chtěli seznámit, doma i pracovně

V únoru jsme si udělali takový pro mě velmi stresující výlet do Prahy. Mužova rodina se totiž dala slyšet, že by se se mnou před svatbou ještě rádi lépe seznámili a ať někdy přijedeme. Zároveň jsem také potřebovala do Prahy na schůzku ohledně práce pro ČSFD. Takže bylo rozhodnuto, že u nich přenocuju, aby se to všechno stihlo. Nu, bylo to docela v pohodě, ale ta rodina mě fascinuje. Za celé dva dny se mě nezeptali na jedinou věc, v podstatě jsem mohla poslat fotku. Neptají se ale očividně ani vlastního syna, kterého vidí jednou do měsíce, takže bych si to asi neměla brát osobně. Naprostá ignorace našeho života, práce, školy, plánů do budoucna, i ohledně svatby bylo mlčení dodrženo. Byli milí, nasytili mě, postarali se o mě, o tom žádná, ale jakýkoliv pokus o navázání komunikace byl neuvěřitelně awkward. Ale tak hlavně, že jsem se dozvěděla o pořadech v televizi, o sousedovic psech, Astrakových ztracených pokemonních kartách a o tom, jaký typ porna si jako malý schovával u prarodičů (proč?!), protože o ničem jiném se celou dobu skutečně nemluvilo.

Pohovor / zaučení rovněž dopadl dobře. Na to, že jsem předchozího dne snad poprvé měla chuť Astraka zabít poté, co mě v nějaké mé slabší chvilce úspěšně přesvědčil, že vlastně žádné slušné oblečení nepotřebuju, protože to zní neformálně, se z něho nakonec vyklubal velkorysý muž. Zaplatil výsledek patnáctiminutové akce "najdi si na nádraží slušný oděv" a dělal mi po celou dobu morální oporu. Dokonce to dopadlo tak, že se mnou byl i celých několik hodin na tom mém "pohovoru". Práci tedy mám a doteď tomu nějak nemůžu uvěřit. Vždyť já z japonštiny utekla na anglistiku a nakonec jsem v situaci, kdy mám chuť praštit s anglistikou, protože mám práci. Práci, ve které využiju právě tu japonštinu.

Jelikož se celý tento výlet odehrál na Valentýna, mohla jsem si snad poprvé nevěřícně "vychutnat" tu "sváteční" atmosféru a davy komerčním svátkem zblbnutých lidí všude kolem. My si večer užili večeří v Loving Hutu a se zmrzlinou (ano, je zima, ano další den mě bolelo v krku) a to vlastně spíš omylem. Ale tak krásné to bylo.

Za co, panebože, za co?

  • Každý zub, na který mi sáhnou, mě týdny bolí. V jednom zánět kanálku, takže odešel. Třikrát čištěn poté, co mi natekl ksicht, pod bradou se mi udělal lalok a u telefonátu zubaři jsem bolestí brečela. Nicméně si i po opětovném zaplombování bolí dál. Úplnej zubovej Superman, prostě nesmrtelnej, ugh.
  • Zkouškové a profesor Autista mě rozbili. Migrenózní stavy, světloplachost a bolest očí už parádní dva měsíce v kuse. Bez tmavých brýlí mě nepotkáte, hraju si na celebritu. Oční našla v oku krvácení a já týden žila s jejími slovy, že mi něco krvácí buďto v mých už-tak-ne-zcela-zdravých očích nebo to jde dokonce od mozku. Prostě úplně přesně to, co chce člověk slyšet, když se snaží po zkouškovém hodit do pohody. Téct to nakonec přestalo a aktuálně jsem ve stavu, kdy mi byly všechny ty klasické super věci typu nádor na mozku vyloučeny. Kapu léky a čekám na další testy. Shrnuto podtrženo, prostě super dva měsíce, zejména poslední týden, kdyby se někdo náhodou divil, proč ty Drobnosti stále ne a ne přijít.

Když dokumenty natáčí nevzdělaní mantáci

Cítím také potřebu se pochlubit, že jsme si v lednu s mužem poté, co nás naprosto znechutily v televizi vysílané pořady o Japonsku, vytyčili takový projekt shlédnout jich co nejvíce a velmi kousavě tyto pseudo-dokumenty okomentovat a oglosovat. Je to totiž opravdu neskutečná hanba, co si tvůrci dovolí vypustit z pusy. Občas doprovodný komentář k těmto snímkům připomíná nějaký absurdistický kousek, často je to jako dadaistická báseň, někdy to zase vypadá, jako by někdo hodil slovník do mixéru, jak vtipně poznamenala jedna slečna na Facebooku. Na jakékoliv ověřování faktů se vykašlali, všechny snímky beze sporu jsou tedy informačně dost mimo. Z jejich výslovnosti, kdy zcela náhodně prodlužují či zkracují samohlásky nebo některé slabiky zaměňují, nám zase takřka krvácejí uši. A co je nejlepší, všude plno stereotypizace a jeden ze snímků je dokonce otevřeně rasistický. Prostě pecka. V případě zájmu si můžete naše články přečíst u Astraka, tedy v jeho Doupěti.
Do budoucna hodláme takhle spolupracovat s tvorbou příspěvků i u mě, hlavně na Deníčku, a snad ho tedy konečně exhumujeme. Brousíme si například drápky na recenzi knihy od Marie Kondo.

Jinak co se internetu týče, netuším, jak mi mohla tak skvělá série tak dlouho unikat, pro jistotu se tedy ptám i vás. Znáte Scamalot a Jamese Veitche? Aneb co se stane, když komik s inteligentním smyslem pro humor tráví svůj volný čas tím, že odpovídá spammerům na emaily.

A protože nemám kam dát pěkné fotky, které jsem v únoru vyfotila, přikládám je prostě sem. Tak.

čtvrtek 5. ledna 2017

Drobnosti za prosinec

Sepsala Ely v 5.1.17 2 komentářů

Když se film kliká

Začátkem prosince nás čekala taková zajímavá akce – do Prahy a zpět za 24 hodin. Poprvé jsme totiž v rámci festivalu Filmasia titulkovali pro nějaký film promítaný v Lucerně, ostatně viz Astrakův článek, a zde často nastává povinnost jet si ty titulky k filmu pěkně ručně naklikat. Byl to opravdu zajímavý zážitek, sedět s mužem v promítací kabině a držet mu palce, ale bylo to celé takové náročné, neb jsme tomuto výletu nechtěli obětovat příliš času, když už na něj padly všechny vydělané peníze. RegioJet měl vyprodáno, Leo se s cenama snad zbláznil, a tak jsme po letech jeli ve stísněném a přetopeném Pendolinu. Dříve jsem na svátky do Prahy jezdívala, a jsem tak na davy zvyklá, ale musím tedy říct, že tolik lidí jsem v centru nikdy nezažila. Což nám tedy na náladě nepřidalo (z Tigeru jsme se málem živí nedostali), stejně jako nedostatek informací předem i na místě. Film, na kterém jsme pracovali, se promítal až v půl deváté, trval nějaké ty dvě hodiny, po posledním přeskupení dopravy nám přímo k prarodičům nic nejelo a dorazili jsme tak až na sklonku dne. Padli jsme do postele, nechali se za těch několik hodin několikrát vzbudit dědou, ráno strávili pár chvil s babičkou a už mířili zpět domů. Snad jediná věc, která mě na celém tomhle rychlovýletě opravdu uchvátila, bylo neuvěřitelně, ale prostě neuvěřitelně růžové beránkové nebe v podvečer našeho příjezdu, které jsme si prohlížela v oblaku kouře před nádražím, zatímco muž telefonoval s rodinou předstíraje, že jsme celou dobu v Olomouci, aby si náhodou někdo nestěžoval na nedostatek kontaktu.


Už to začíná být trapné, ale... oficiálně praštěná

Poslední předvánoční víkend jsme s mužem jeli k nám za rodinou s tím, že si užijeme vánoční idylku. Chtěla jsem zdobit perníky, rozvěšovat ozdoby, nazdobit si svůj malý stromeček, zabalit dárky a válet se. Ely mínila, osud měnil. Hned první noc doma jsem sebou někdy kolem druhé ráno chtěla praštit do postele, leč zapomněla jsem, že mám doma nad postelí poličku, čili praštila jsem sebou do rohu poličky. Nějak jsem sjela na matraci pod postelí, kde nocuje Astrak, když jsme u nás, a držela si hlavu, neschopná byť jen pípnutí. Při pokusu o sed se mi jaksi bouřil žaludek. Už v ten moment mi to bylo jasné. Muž mi diagnózu vyvracel, ukolébal mě se spánku, já celou dobu pesimisticky na mysli Kamiho z Malice Mizer, který takhle umřel na krvácení do mozku. No nakonec jsem usnula. A dokonce jsem se ráno probudila! Ale bylo mi nevolno, malátno, prostě divně. Ani další tři hodiny spánku na těchto pocitech nic nezměnily, tak jsem začala shánět někoho, kdo by byl tak laskav a hodil mě do některého z okolních měst na pohotovost, protože se mi samozřejmě musí něco stát vždycky když jsme v tom našem slavném městě, kde už roky žádná pořádná není. Veškeré shánění marné, takže jsme jeli autobusem na chirurgickou ambulanci k nám, odtamtud sanitkou do Havířova na neurologii na CTčko (očividně kdybych neměla pár měsíců CT, svět by se přestal točit) a zase zpět k nám, kde mě hospitalizovali s otřesem mozku. Sbohem, poklidný víkende. Tohle je prostě můj život v kostce. Z reakcí ostatních mě asi nejvíce pobavilo Cloveřino výstižné instagramové: "Už zase? Oo Co si dělala tentokrát?".

Neurolog: Tak předně vám gratuluju k otřesu mozku...

Docela zajímavé bylo zjištění, že je to v té naší prd... maličké nemocnici daleko příjemnější než v Karviné. Dostala jsem lepší jídlo, personál mě očividně považoval za lidskou bytost, některé sestry byly vážně fajn a dokonce i spolupacientky jsem chytla milé. Co bylo ovšem nejzajímavější byla první noc, kdy jsem se vzbudila s naprosto šíleným pocitem na zvracení a hodiny válčila s touhou vyblít žaludek. Nakonec jsme vydedukovali, že očividně blbě reaguju na Novalgin, lék proti bolesti, který do mě rvali horem dolem. Kdyby to bylo bývalo vědělo mé mladší já, nemuselo pár hodin po slepáku v pauzách mezi zvracením křičet bolestí a přemýšlet o výhodách smrti na sále. V podstatě mě tam tedy měli na pozorování, ale omylem za mě udělali regulérního pacienta. Vtipnější personál už potom kolem mě chodil s tím, jestli třeba nechci ještě kapáček. Zároveň tato intolerance očividně vysvětluje, proč jsem daný lék schopná poznat po (pa)chuti v puse, i když mi ho někdo píchne třeba jen do pozadí, na což vždy sestry podezíravě hleděly.
Během svého krátkého pobytu jsem též zjistila, jak vyvolat hurónský smích u doktorů:

(vejdou dva doktoři a tři sestry na vizitu)
Doktor: Tohle je paní V., před třemi dny se praštila do hlavy...
Ely: *zmateně se probudí, posadí a o madlo se praští do hlavy*

... a doktoři zjistili, jak vyvolat záchvat řehotu u mě:

Sestra: Takže teď 4 týdny žádnou fyzickou ani psychickou zátěž.
Ely: To jako během zkouškového?


Konec vražedného roku 2016

Vánoce jsem oslavila s rodinou, načež se nám na zápraží, jako vystřižený z nějakého hollywoodského slaďáku, romanticky o den dříve zjevil Astrak a ke štěstí už mi nechybělo takřka nic. Dárečky byly letos místy takové rozpačité (otec a jeho drahá propiska, štramberské uši či jeho obrovský kovaný hlavolam všem členům rodiny), místy prostě úžasné, například všechna ta plátna, barvy, štětce a personalizované známky na svatební oznámení od máti či Pokemon Moon od muže. Dorazil mi i skvělý vánoční balíček od drahé Šavrdy, přestože to zpočátku vypadalo, že se ho česká pošta rozhodla ztratit.
Konec roku jsme poté už prolenošili v Olomouci ve dvou. Byl poměrně klid, protože bylo velmi mrazivo, všude šílená mlha, a z nebe padaly jakési ledové nepříjemnosti – mnoho lidí se tedy na nějaké prskání a pufání vyprdlo. Ven, natož na náměstí k novoročnímu ohňostroji, by nás v té zimě nikdo nedostal, poklidně jsme si tedy doma přiťukli sklenicí pomerančového džusu a radovali se, že už tenhle ďábelský rok, kdy mimo jiné Astrak přišel o dva příbuzné a psa, já zase o kus zdraví a Bowieho, konečně končí.


Politicky korektní pohádky

Přestože nám letos u sledování nových českých "pohádek" v televizi vstávaly vlasy hrůzou, svátky jsme nakonec pohádkové přeci jen měli. Muži jsem totiž naježila mezi jinými i politicky korektní pohádky (Politically Correct Bedtime Stories), které si po troškách čteme a pěkně se u toho bavíme. To vše prokládám učením, jež je tedy v tomto ohledu místy kolikrát vtipnější ("concerned with the liberating effect of vampirism on female sexuality"). Příprava na zkoušky je zatím klasika: naučte se věci, které nikde nejsou a v hodinách jsme je nikdy neprobírali. Je to očividně v přímé návaznosti na UPOLské anglistické státnice sestávající v mnoha případech z věcí, které se berou až na magistru, a v mnoha případech z toho, co se ani v navazujícím studiu neprobírá.

Na závěr si dovolím krátkou ukázku z pohádky O Červené Karkulce:
The wolf said, "You know, my dear, it isn't safe for a little girl to walk through these woods alone."

Red Riding Hood said, "I find your sexist remark offensive in the extreme, but I will ignore it because of your traditional status as an outcast from society, the stress of which has caused you to develop your own, entirely valid, worldview. Now, if you'll excuse me, I must be on my way."

Red Riding Hood walked on along the main path. But, because his status outside society had freed him from slavish adherence to linear, Western-style thought, the wolf knew a quicker route to Grandma's house. He burst into the house and ate Grandma, an entirely valid course of action for a carnivore such as himself. Then, unhampered by rigid, traditionalist notions of what was masculine or feminine, he put on Grandma's nightclothes and crawled into bed.

Red Riding Hood entered the cottage and said, "Grandma, I have brought you some fatfree, sodium-free snacks to salute you in your role of a wise and nurturing matriarch."

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...
 

(Ne)významné drobnosti Copyright © 2014 Design by Ely