čtvrtek 13. října 2016

Drobnosti za září

Sepsala Ely v 13.10.16 0 komentářů

Dělání, dělání... prý všechny smutky zahání

Město se vesele zbarvilo a po měsících zase děsivě zaplnilo po kreditech toužícími individui. Počasí se následně ze dne na den přehouplo na podzimní, čili školní, my si ale i přesto v září nadále vynahrazovali promaroděné / promarněné prázdniny. Když jsme se v jednom z posledních teplých paprsků vyhřívali na zahrádce ano-opět-Greenbaru (kam už chodíme snad každý den) a hodovali, říkali jsme si, jestli náhodou ta vysoká škola vážně nebudou nejlepší léta života, přestože by mě za tuto myšlenku mé mladší JÁ určitě umučilo.
Mám teď pouze dva předměty a už jsem životu školáka natolik odvykla, že mám problém do třídy dojít i na 9:45. Už nedokážu ani nasadit masku soustředění a falešného nadšení. Zbytek času píšu... nepíšu... duševně se připravuju na to, že už musím začít psát diplomku, pomáhám muži a nebo se věnuju tomu našemu učení či titulkování. Titulkujeme o sto šest, momentálně pro Akicon, a snažíme se rozpínat jak své místo působení, tak do svých řad nabírat a zaškolit si více šikovných překladatelů. Zatím se nám kupodivu daří obé.
Jak je tedy patrné, rozhodla jsem se nepřerušovat. Byla jsem s paní na studijním domluvená, že školu na týden zkusím a podle toho, jak mi bude, můžu si klidně přerušit nebo pokračovat. CTčko mi dopadlo dobře, alespoň, co se zažívání týče, a tak jsem se rozhodla dát do kupy a studium nepozastavovat. A zatím si myslím, že to bylo správné rozhodnutí. Zdá se mi, že jsem klidnější, když mám hodně práce, takže měli asi Uhlíř se Svěrákem pravdu.


Tradiční týrání zvířat

Hned začátkem září jsme ale zažili i něco nemilého. Olomouc už delší dobu zdobily plakáty blonďaté holčičky s huňatým králíčkem a popiskem "výstava mláďat". Protože jsme si něco podobného před nějakou dobou moc užili ve Vlastivědném muzeu, s nadšením jsme se tam vydali. Vydrželi jsme však ne více než čtvrt hodiny. Byla to chovatelská výstava ("velmi patrné" z plakátu), jinak řečeno to bylo jako procházka masokombinátem. Jakožto bývalé majitelce králíka mi srdce krvácelo, když jsem viděla všechny ty kouzelné chlupáče vystresované z pobytu v malých klecích, vyděšené hlukem a přítomností stovek dalších zvířat nebo naopak až podivně apatické, ležící na boku s vytřeštěným okem a nereagující ani na jemné pohlazení tlapky. Všude spousta rychle se pohybujících čumáčků a doširoka otevřených oček a kolem kroužících tlustých páprdů, kteří vypadali, jako by si snad vybírali večeři. Nějací holubům podobní ptáci naráželi do mříží a snažili se násilím dostat ven. Bylo nám zle. Tohle prostě NENÍ v pořádku, jen proto, že se to rok co rok děje. A pokud takové "výstavy" někdo považuje za normální, je to alarmující a je třeba se zamyslet, zda prostě jen nejsme zvyklí na věci, které měly být už dávno změněny.


Řekni, kde ty kytky jsou

Tak už zase "maluju", sama tomu nemůžu uvěřit. Vytáhla jsem rozdělané plátno s kopretinama, které mi tu leželo už nehezky dlouho, a pustila jsem se do "díla" ve chvíli, kdy jsem zůstala na dva dny v bytě sama a neměla jsem se jak zabavit. Možná mě i trochu nakoplo, že mi na DeviantArtu jen tak někdo poslal 2454 bodů (přes 30$). Jen. Tak. Protože se mu líbily moje stupidní fotky.
Hrozně jsem ten obraz nenáviděla až do poslední chvíle, kdy jsem si řekla, že ho teda nakonec vezmu na milost. Kytky jsou fajn. Zato teď zkouším nějaké realistické jídlo a asi jsem si pěkně blbě vybrala předlohu. Každý den hodím na to veliké plátno okem a zvažuju, jestli se s těmi cupcaky vážně chci s*át, nebo zda bych neměla vzít černou barvu, veliký štětec a násilně malbu přetransformovat na vesmír. Přemýšlela jsem o tom vážně usilovně a začalo mě to lákat natolik, že jsem si zašla ten veliký plochý štětec koupit a na jiné plátno jsem si kosmos s mlhovinou vytvořila.


Jak být obtěžována s grácií

Minule jsem zmiňovala YouTube a musím tak učinit i tentokrát, v září jsem totiž narazila na stařičké americké reklamy a vzdělávací filmy z 50. let. Některé jsou naprosto kouzelné, třeba filmeček o tom, jak se připravit na své první rande a jak to celé pěkně podle tehdejší etikety zvládnout. Nebo třebas výukový snímek o tom, jak se správně decentně nalíčit (skoro nic se za tu dobu nezměnilo!). Narazila jsem ovšem i na jeden, u kterého jsem při sledování zaraženě seděla s nakrčeným obočím a chutí někomu ublížit. Protože nás ženy může kdykoliv kdokoliv potají sledovat a je proto na nás, abychom s tím 24/7 počítaly, i když jsme třeba samy doma, a chovaly se pro jistotu vhodně a svůdně, ne? Přece chceme možného šmíráka zaujmout a ne nedejbože znechutit, ne? Uf.
Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...
 

(Ne)významné drobnosti Copyright © 2014 Design by Ely