neděle 5. června 2016

Drobnosti za (duben a) květen

Sepsala Ely v 5.6.16 12 komentářů
Aprílový měsíc nebylo proč zveřejňovat, protože se z hlediska nějakých zajímavostí zkrátka nestal. V dubnu jsme totiž akorát od rána do noci připravovali věci pro Animefest, finišovali semestr a víc opravdu nic. Welcome back, vlasopad. Why_me.jpg
Jediným zpestřením naší každodenní rutiny nám byl pak právě onen Animefest, který jsme si, až na mužovy migrény, moc užili. V Brně jsme se taky (dvakrát) skvěle najedli v náhodně vygooglené vege-restauraci Junk Food Café. Málem jsme praskli! Mají vynikající jídlo a obrovské porce.


Útěk z každodenního stereotypu

Začátkem května jsme, protože Astrak potřeboval na schůzku s redaktorkou do Arga, jeli jsme na pár dní do Prahy. Trochu si odpočinout, změnit prostředí a... přejíst se. Argo nás překvapilo. Když se řekne vydavatelství, představíte si nějakou takřka kouzelnou budovu plnou knih, načež onu bláhovou představu vyženete z hlavy a nahradíte ji něčím vhodnějším, vizí více kancelářského vzhledu. Ale on by to byl omyl. Nakladatelství Argo uvnitř vypadá jako nějaký magický knižní squat. Zvenčí posprejované, zevnitř stěny pomalované, všude (zejména na schodech) se válejí hromady knih – staré, nové, ještě v igelitech. Mezi tím vším několik kanceláří se starším nábytkem a příjemnými lidmi.
Navštívili jsme ten den i Svět knihy 2016, ale upřímně, čekali jsme, že na nás festival udělá lepší dojem. Pamatuju si jen tlačenici, hluk a vydýchaný horký vzduch (super nápad udělat to ve stanu, do kterého praží slunce a nahoře parné ovzduší pouze líně roztínají lopatky několika větráků). Myslím, že jsem zahlédla T'Sal, ale doteď si nejsem jistá!

"Are you saying yes to the dress?"

Po návratu jsme zase spadli do černo-bílé pracovní nudy, kterou jsme si jen čas od času zpestřili vycházkou na jídlo a zmrzlinu ven. Až nechutně mnoho času jsem taky strávila koukáním na Say Yes to the Dress, monotónní reality-show-like pořad o nákupu předražených svatebních šatů v newyorském salonu Kleinfeld.
První krok v mém vlastním pátrání po vysněných šatech se přitom kvapem blížil. Věděla jsem, jaký problém bude shánění šatů z výprodeje, které by splňovaly mé představy a sedly mi, proto jsem začala hledat poměrně brzy. Na první zkoušení do Salonu Bella jsem si vybrala patnáctery šaty, nakonec ovšem neměli všechny a dovezli jich tedy (mají pobočky ve velkých městech) tuším sedm. Nechala jsem si, částečně pro ten zážitek samotný, navézt to nejdražší, co měli – tedy šaty, které stojí nové klidně několik tisíc dolarů. U nás se mimochodem cena koupě takřka rovná ceně za půjčení a to by byl proto člověk blázen, kdyby si je půjčoval. Stopy použití nesly pouze dvoje a to zrovna bohužel ty, které se mi líbily nejvíc. Jedny mnou předem vyhlédnuté princeznovsky obrovské napufané krásky byly tak šedé, že by se hodily už jedině pro Popelku. Ty druhé, tylové šaty od Provenias s vtipným názvem Nemesis, byly ovšem skvostné a přesně dle mého gusta, trhlinka netrhlinka, nechá se to opravit. Jiné než na fotce, ale o to krásnější. Rozhodla jsem se proto naprosto nečekaně hned při prvním zkoušení, dokonce jsem úspěšně se závojem rozbrečela máti, a ve svatební síni tak budu Astrakova bohyně pomsty a odplaty. Pokud do té doby nepřiberu tak, že je přes stehna nedám, protože já přeci ve stresu hubnu. A že jsem ho teď měla požehnaně! Oh well.
Pokud tedy i vás čeká shánění svatebních šatů, rozhodně uvažujte nad koupí v salonu. Šaty vám upraví na postavu, v případě nutnosti spraví a cena bývá opravdu parádní. Konkrétně mé šaty, které dle internetu stály původně právě mezi 2499-2999$, mám za krásných osm tisíc, což se vzhledem k tomu, že jsou značkové a buď z nich budu mít celoživotní památku, nebo je můžu dále prodat, a ještě je to levnější než půjčovné šatů z nových kolekcí, sakra vyplatí. Škoda jen, že je zatím samozřejmě nemůžu / nechci veřejně ukázat.

Chtěli jsme si tenhle týden rovnou zajít na radnici zařídit datum, ale tak dlouho jsem do drahého pro jistotu dula, aby si nezapomněl dovézt rodný list, až jsem ho doma nechala já... Nutno podotknout, že, přesně jak jsme čekali, u Astraka doma ze svatby nadšeni nejsou. Mě nemají rádi prostě pro ten princip a třeba i proto, že mám růžové vlasy (such reason, wow!) a jemu bylo řečeno, aby si do svatby odhlásil trvalý pobyt u nich. OK.


Když zeleninu servíruje masokombinátů král...

Poslední dobou jsme na Facebooku se známými hodně diskutovali o výhodách a nevýhodách toho, že se z veganismu pomalu ale jistě stává cosi trendy a všichni naskakují na bandwagon, což s sebou sice nese příjemné rozšíření sortimentu v obchodech a nové restaurace rostou jako houby po dešti, na druhou stranu to ale není příjemné, v přímém přenosu sledovat, jak se z vašeho životního stylu stává módní vlna, ze které si ostatní dělají legraci. V Šantovce se takhle nedávno objevil stánek / restaurace Vegg-Go. Jelikož mají nově i jídla na váhu, řekla jsem si, že to vyzkouším, ale protože se mi 35 Kč / 100g zdálo poněkud (HODNĚ) předražené, nabrala jsem si jen drobnou porci velikosti jedné mé dlaně s prsty. Platila jsem přes stovku, což je naprosto směšné. Jídlo bylo dobré, ale za tuhle cenu si v jakékoliv vege-restauraci může dát člověk velký talíř jídla, takže do budoucna tuhle srandu bojkotuju. Ostatně jsem člověk, který umí gramáž jídla z pubertálních časů omezování se a počítání kalorií odhadnout okem, v podobných restauracích se navíc stravuju pravidelně – v té misce jsem měla něco mezi 150-200g a cena tedy rozhodně neseděla. Doteď je mi líto, že jsem to kvůli hladu nevyfotila. Poté, co jsem napsala negativní recenzi na restauraci na jejich FB, firma mě osočila, že nemám nadhled a lžu :) Nepochybuju ovšem, že jim za to ty peníze stejně někdo bude nadále dávat, je to přece nové a děsně cool a je jedno, že mezi majiteli je bývalý vlastník Kosteleckých uzenin nebo Vaněk, co v televizi vegany zesměšňuje a vidí je pouze jako snadný zdroj příjmu.
Konečně jsme taky s mužem úspěšně navštívili Bistro u pana Lilka, byl to vlastně už náš druhý pokus o to se tam naobědvat. Minule jsme přišli před druhou a vše už bylo vyjezeno. Tentokrát jsme dorazili po dvanácté, na stůl nám hned přistál džbán pití a na to i dobrá rýže s čočkou beluga a houbami v ceně levného obědového meníčka. Lilka tedy určitě navštívíme znovu, jakmile se nám nebude líbit nabídka Greenbaru, protože tam prostě stejně chodíme nejraději a nejčastěji. Kdybych měla čas, složím na zelený bar ódu!
A mimochodem, k nám do Albertu začali přivážet čerstvé kokosy za poměrně příjemných 69 Kč. Sice jsme trochu bojovali, protože tu na to nemáme nástroje, ale nakonec jsme se dovnitř dobili a pochutnali si.


Válka o kredity 10.0

Čím méně zkoušek mi na magistru zbývá, tím těžší jsou, protože si ty největší hrůzy člověk přirozeně schovává na závěr, až bude mít čas a bude chytřejší a sečtělejší (tedy samozřejmě až toho bude mít stejně jako vždy a učivo z hodin dočista zapomene). Nejvtipnější ovšem bylo, když mi z ničeho nic vedoucí diplomové práce, na kterou jsem kvůli jakési mé formě truchlení a nechuti + boje s migrénami měsíce nesáhla, napsal, ať mu ucelený kus práce "ASAP" dodám. Ostatní spolužáci mají ale přece čas do uzavření STAGu! Byla jsem z toho hrozně na nervy, protože by mě tenhle seminář připravil o veliké množství kreditů a byla by zde reálná možnost, že svůj pátý studijní rok neuzavřu. Dva dny jsem musela kvůli nabitému programu dělat mrtvého brouka, než jsem za panem profesorem konečně v jeho konzultačkách zaskočila. Přirozeně, že tam nebyl, nicméně jeho manželka byla v kabinetě přítomna a v podstatě mi řekla, že toho mají oba moc a manžel je úplně mimo, ať si nedělám starosti. Nádhera, a já se kvůli tomu dvě noci zmítala v posteli. Chlap mě už v noci ani tak nekope, tak jsem mu to teď alespoň vynahradila já. Protože mi minulý měsíc ve spaní strčil prst do pusy, naprosto si to zaslouží.
Tož teď ještě zvládnout všechny zkoušky, uf.

Je libo něco na zub? Třeba dvě tři desítky plomb?

Koncem května jsem konečně byla u nové zubařky na doporučení jedné své známé, protože jsem už dlouho hledala někoho v Olomouci a stále to odkládala. Přeci jen jsem se ale rozhodla bydlet tady, dojíždět stále na kontroly mě už nebavilo a ostatně jsem svému zubaři už delší dobu nevěřila. Vždycky to byl nepříjemný arogantní idiot, ale člověk ho snášel, protože se k němu už tak dostal pouze přes známost a je to vyhlášený doktor. Teď ale na pacienty už vůbec nemá čas, pět minut na jednoho a šup, šup, další. A ordinuje s obvázanými vazy, což když takhle měla máti, věci jí padaly z rukou. Navíc jsme měli doma již delší dobu celkové podezření, že ve skutečnosti není z nejlepších, zejména poté, co máti zničil zub a prohlásil, že "v jejím věku by to už neřešil".
Má nová zubařka na první kontrole mého chrupu nemohla uvěřit svým očím. A já svým uším, jak nálezy bleskovou rychlostí diktovala sestřičce a mě před očima pouze naskakovaly cifry, protože jsem si před vstupem do ordinace prohlédla ceník. Nakonec jsem tam strávila hodinu a celou jsem ji probrečela, zatímco zubařka chvílemi nevěřícně kroutila hlavou, chvílemi nadávala, chvílemi mě utěšovala a ubezpečovala, že to spolu zvládneme. Mám 27 kazů, jeden až k nervu, ukázkový případ zanedbané péče a brutálního pochybení. Můj vyhlášený ex-zubař s vynikajícím hodnocení na znamylekar.cz neustále jen lhal a lhal. Na doporučení zubařky zvažujeme, jen co skončí zkouškové, žalobu o náhradu škod, které v současné době činí zhruba 35 tisíc. Mé přední zuby bude muset opravit odborník a ne je obrousit a nahradit keramickými, jak toužil můj ex-zubař. Teď si na něj brousím zuby já. Protože už ho mám plné zuby.
Ale prý bych na svatbě měla mít pěkný bílý úsměv. A mohla jsem takový mít ostatně celý život a bez obav se na svět smát, kdyby mi ten k*etén nelhal. A taky bych měla víc peněz na nějakou dovolenou nebo tu svatbu a nemuseli bychom se teď doma rozhodovat, jaké spoření padne.
Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...
 

(Ne)významné drobnosti Copyright © 2014 Design by Ely