čtvrtek 31. března 2016

Drobnosti za březen

Sepsala Ely v 31.3.16 10 komentářů

Nutellová dieta patrně funguje

V ohlédnutí za minulým dílem mé doktorské minisérie: na neurologii usoudili, že mi EKG ukazuje cosi zvýšeného a mám proto sklon k migrénám, jsem ale ještě údajně v normě a budeme mě zatím jen pozorovat. Březen jsem tedy chvílema měla pocit, že mi vypadnou oči a chvílema, že mi upadne hlava – asi abych neupadla do stereotypu. Přestože jsem se měsícem ze stresu prožrala, v průběhu posledních tří týdnů jsem nějak přišla O PĚT KILO. Únos mimozemšťany? Tasemnice? Je možné hubnout bolestí? Sama bych si toho nevšimla, ale máti splnila povinnost rodiče, zděšeně mě na hmotnostní úbytek upozornila a nahnala na váhu. Jsem fakt nadšená, že jsem si v únoru nakoupila hromadu krásného padnoucího spodního prádla, ve kterém nyní plavu. Je to směšné, jíme k prasknutí, v množství denního pohybu nás trumfne i lenochod, a já stejně shazuju kila.
Docela mi to komplikuje život, protože se snažím rozhlížet po svatebních šatech a takhle prostě netuším, jakou velikost hledat. Vím, že mám ještě rok čas, ale v rámci předsvatebního výzkumu jsem zjistila, že má člověk dvě možnosti: buď si šaty za několik tisíc na několik hodin vypůjčit, nebo si je, klidně za polovic, koupit z druhé ruky. Je to sice zdlouhavé pátrání, ale kdokoliv zná mou lásku k bazarům a aukcím, musí jasně vědět, pro kterou variantu jsem se rozhodla.


Jak jsem volala policii

Myslela jsem si, že mám všechno krásně naplánováno a nic se mi toho dne nemůže pokazit. Toho dne, který předcházel Astrakovým narozeninám. Týden tvrdíc, že pro něj nic nemám a zoufale ho prosíc, ať mi prozradí, po čem jeho srdéčko prahne, potají jsem sledovala stav objednávky nového vydání Šmírbuchu, který před nějakou dobou toužebně zmínil. Ležela jsem doma s mraženýma fazolkama na hlavě – sotva ovšem vystrčil nohy z bytu, vyškrábala jsem se do vodorovné polohy a rychle na sebe házela oblečení. Vybavena slunečními brýlemi a posunutým prahem bolesti jsem zamířila až na druhou stranu Olomouce do Ollies pro kus dortu. A pro knihu, kterou to ráno dovezli do olomoucké Zásilkovny. Úspěšně jsem pořídila dort a rázovala si to zpět s pruhovanou krabicí a myšlenkou, jaká jsem to ale naprosto ukázková snoubenka. A o chvíli později jsem spolu s dalšími dvěma osobami zmateně stála před dveřmi zavřené Zásilkovny. Zvonili jsme, klepali, několikrát znovu pročítali SMSku... volala jsem na operátora a prý nám přišly špatně napsané otevírací doby. Aha, OK. Se spolučekajícími jsme se rozloučili a já tak jela tramvají domů, svírala krabici a zkroušeně uvažovala, jak se může něco tak rychle pos*at. Krabici jsem chtěla schovat za gauč na balkon a doufala, že si alespoň tohoto překvapení muž nevšimne. Nevšiml, zato cestou do bytu ještě čekalo pořádné překvapení na mě.
V našem vchodě funguje lístečkový systém. Někdo má nějaký problém s ostatními? Napíše pasivně-agresivní papír a někde ho vylepí. Ostatní, vybaveni fixami jiných barev, poté anonymně odpovídají. Díky tomu jsme si byli od února vědomi toho, že si někdo nechal na chodbě při stěhování nějaké věci a mezi nimi i gauč. A já, jelikož jsem omylem vystoupila o patro níž a šla nahoru zadními schody, jsem si byla od té chvíle vědoma také toho, že předchozí domněnka byla mylná a že si to tam nenechal žádný nájemce, nýbrž že si tam pohovku dotáhli bezdomovci a udělali si z toho své špinavé doupě, ve kterém právě spali. Olomoučtí bezdomovci známí pro svou agresivitu a permanentní stav pod vlivem něčeho, čehokoliv. Několik metrů od našeho bytu, zcela nenápadně za sladké nevědomosti ostatních nájemníků, kteří všichni přicházejí do chodby druhou stranou. Dokonce tam kouřili a mohli by nám tak kdykoliv podpálit dům. Po krátké konzultaci se sousedem jsem se rozhodla, že už mám ten den všeho plné zuby, a zavolala jsem na ně městskou policii. Dorazili tři chlapi jako hora a udělali s nimi krátký proces, byla jsem na sebe hrdá. Zhruba tak do té chvíle, než jsem si uvědomila, že jsem vlastně looser bez dárku.
V podvečer jsem muži popsala svůj den, nechala se utěšit a přesvědčit, že nemůžu večer zkroušeně prosedět doma namísto plánované návštěvy přednášky od W-sensei v rámci Japonského jara 2016, tož jsme vyrazili a za prokázanou odvahu a iniciativu jsem byla dokonce pozvána na večeři. Tak jsem za to Astraka ráno zavřela do koupelny, nabodala do dortu čtyři svíčky a zazpívala mu alespoň to Happy Birthday s příslibem odpoledního dárku. Oficiálně teď chodím se starším mužem.

Kam s ní?

Po nákupu nové matrace od Purtexu, ze které jsme mimochodem prozatím nadšeni, nám v bytě vyvstal takový ryze nerudovský problém. Bylo mi blbé prodávat něco, s čím jsem nebyla sama spokojená, tak jsem kupující na to, že je matrace měkká, řádně upozornila, a vystavila inzerát na příslušné facebookové skupiny zaměřené na bydlení v Olomouci. Zájemců byla hromada a komunikace s nimi mě připravila jak o hodiny a hodiny času, tak i o spoustu trpělivosti. Polovina se po počátečním výkřiku zájmu nehlásila, část ji nejprve hrozně chtěla a potom to bylo "a já se vlastně musím zeptat přítelkyně" nebo "a já jsem zapomněl, že pojedeme do Asie a pak se stěhujeme"... jak se proboha zapomíná na takovou věc? Nejlepší byli ti, kteří napsali do skupiny "rezervace" nebo "vážný zájem", neodeslali soukromou zprávu, a když jsem se jim ozvala já, nereagovali. Půl dne jsem neustále jen měnila pořadník a litovala, že jsme matraci nenápadně nepostavili k popelnicím. Nakonec se ovšem poštěstilo a novou majitelku si našla.

Zoo

Usoudili jsme, že moc pracujeme, příliš sedíme u počítače a jelikož se venku otepluje, začneme se pravidelněji venčit. Před olomouckým nádražím z billboardu na člověka shlíží jakési kočkovité mládě s naprosto zoufalým pohledem a pravidelně nám připomíná, že se chceme podívat do ZOO. Vyjeli jsme si proto na Svatý kopeček. ZOO v březnu zdá se nepřipadá návštěvníkům atraktivní, a je proto i přes snížené vstupné mimo sezónu takřka prázdné. My tedy zaplatili pouhých studentských 50 Kč a tak jsme si návštěvu užili, že jsme se o týden později vydali na stejný výlet znovu. V obou případech jsme vychytali nádherné počasí, nahřívali se na sluníčku a užívali si samoty, podruhé jsme se navíc mohli pokochat i velikonoční výzdobou.
Zvláště nás zaujal průchozí výběh u pštrosů a klokanů. Jelikož jsem se vždy domnívala, že zrovna tato zvířata nepatří pro návštěvníky k... nejbezpečnějším, byla jsem hodně překvapena touto možností. Poprvé jsme do prostoru vešli, přešli cestičku a na druhé straně vyšli. Během druhé návštěvy jsme očekávali podobný průběh, získali jsme ale mnohem zajímavější historku: při našem procházení vyhrazené cestičky se od stáda odpojila menší klokanice a zvědavě k nám přihopsala. Přidali jsme do kroku, dorazili k východu, zavřeli za sebou v meziprostoru dveře a zvědavému zvířeti nadšeně přes plot podali trochu pampeliškových listů. Otočili jsme se s tím, že půjdeme dál a... hle, dveřím chybí klika, kterou někdo urval, a vrátka jsou tak zavřená na zámek. Jedinou únikovou cestu tak tvořil vchod. Který byl za pěšinou. Na které stála klokanice. A teď otevři ty dveře a utíkej nazpět k těm druhým, funkčním vrátkům, když na tebe nadšeně civí klokan, kterého těma dveřma musíš odsunout bokem, a zpovzdálí si tě zvědavě měří několik nasvalených klokaních borců.

Ely: Jde za náma? *kluše po cestě*
Astrak: Né. Počkej... Uhm... *klokan se rozeběhl taky*

Na kozy ve volném výběhu s přístupem veřejnosti jsem zvyklá z Ostravy, kde máme ale jiný druh krmiva a občas je to docela o prsty. Zdejší lamy a kozičky jsou ovšem přizpůsobené na krmení drobným olomouckým krmivem ze slisované trávy a tak jen jemně oďobávají nebo olizují ruce, ke kterým se snaží s mečením prodrat. V březnu, když je návštěvníků pomálu, jsou očividně nějaké mlsnější. Člověk si takhle zpočátku krmí tři pošťuchující se kozy. A najednou uslyší dusot, zvedne hlavu, upře pohled v dál a zjistí, že se na něj řítí dvacet dalších hladových krků.
Chtěla jsem ještě napsat, jak se nám líbil pavilon s volně vypuštěnými netopýry a sovami, ale už by to asi nemělo ty správné grády, protože netopýři se s námi bližší kontakt (vyjma jednoho zvědavého kousku) navazovat nesnažili. Celkově byl výlet do ZOO v obou případech velmi... kontaktní zážitek.


Po druhé cestě jsme se ještě stavili otestovat olomoucký Green bar, kam jsem, věřte tomu nebo ne, chtěla zajít posledních PĚT LET a dostala jsem se k tomu až tenhle měsíc. Odešli jsme spokojeni s plnými bříšky a určitě se v téhle vegetariánské samoobslužné jídelně budeme stravovat častěji. Skočili jsme taky obhlédnout zlatnictví, abychom se mohli duševně připravit na cenu snubních prstenů a teda... začínám uvažovat, zda je v dnešní době v tomto státě dražší umřít, nebo se skromně vdát.

pátek 4. března 2016

Drobnosti za únor

Sepsala Ely v 4.3.16 11 komentářů

Protestativní výlet aneb Stále dokola, zas a znovu

V lednovém díle Z Deníčku Nešťastnice jste viděli: skvostnou 14denní migrénu, pohotovost, neurologii.
Verdikt: pravděpodobně stres a přetažení, čerstvý vzduch by měl pomoci, pro jistotu si ale raději dáme kolečko po několika vyšetřeních. Výsledek: jelikož se domnívám, že je čerstvý vzduch i v Praze, ještě téhož dne jsem nadšeně, nadopována proti bolesti, odjela na svůj tak dlouho odkládaný mezisemestrální odpočinek. Protože po tak nechutném zkouškovém se zkrátka a dobře člověk nějak odměnit musí.
Jelikož mi moc času na pražské venčení nezbývalo a vlastně jsem přijela na směšné čtyři dny, jen jsem odhodila zavazadla a alespoň na chvíli jsme vyrazili vstříc nočnímu velkoměstu. Zastavili jsme se v McDonaldu, kde se mnou Astrak tak zapáleně diskutoval, že si až v půlce hamburgeru všiml, že pojídá podivně růžové a syrové maso. Odnesl ho s dotazem, zda je toto medium rare provedení normální, zpět k pokladně, kde se jakýsi vyšší zaměstnanec na maso podíval, očima vyjádřil své tiché utrpení a příslib kruté smrti někomu v kuchyni a beze slova drahému podal nový, správně propečený burger. Zajímavý zážitek. Ještěže to nebylo kuřecí.
Následující dny jsme, chvílemi s Eldou, strávili chozením a zavítali jsme tak například na Eigasai nebo parádní oslavy čínského nového roku. Do Prahy jsem v průběhu měsíce plánovala jet znovu, když už mám nabitou Open Card, ale stal se z toho měsíc přejíždění kvůli práci a doktorům, tak jsem vlastně jaksi nedobrovolně trochu zasponzorovala dopravní podnik.


Nejsem tak bohatá, abych si mohla dovolit levné věci

Bylo to tak vždy, nebo se to stalo až v posledních letech, že jsou v obchodech jen nekvalitní ošklivé věci divných krychlových střihů, jejichž složení se více podobá ropě než oblečení? Už opravdu nejsem mladá a naivní, abych si za dvě stovky ve slevách koupila svetr, týden se radovala z toho, jak jsem ušetřila, a potom se divila, proč se mi žmolkuje, jak to, že se v něm tak potím a pročpak mě vůbec nehřeje. Opravdu takřka zhnuseně a zoufale jsem půl dne procházela jeden obchod za druhým, načež jsem po příjezdu domů zakotvila u skříně a vylovila z ní raději krásný kašmírový svetr ze sekáče za několik korun. Poprvé v životě jsem všechny hlavní chrámy konzumu procházela takřka nechápavě. Uvědomila jsem si, že takové "oblečení" tedy vážně nepotřebuju, když je to skoro ekvivalent vyhazování peněz z okna. K filipice na obchody se připojila i babička, která nepamatuje, že by se dřív žmolkovaly svetry dražších značek za půldruhého tisíce, jaké si dopřává ona. Pevně doufám, že stejně jako u nás už roky probíhá osvěta v jídle, proběhne i osvěta v kvalitě oblečení (třeba díky Adě z Módního Pekla a jejímu novému YouTube channelu) a něco se časem změní.

S nakupováním se ale tento měsíc pojí více mých zážitků. Vtipné kupříkladu bylo, když jsem zjistila, že se Apple sluchátka dají koupit v obchodech jako je Alfa za polovinu ceny oficiálních resellerů. Je to padělek, není to padělek? Toť otázka, kterou jsem si kladla. Volala jsem jednomu z oficiálních resellerů, volala jsem rovněž do Alfy – oba zdroje se domnívaly, že bude zboží pravé. Tak jsme s Astrakem v průtrži mračen se stávkujícím deštníkem dorazili do olomoucké pobočky a přišli si vyzvednout rovnou tři kusy. O pět minut později mi už na ruku skládali peníze nazpět, protože jsem vytáhla z kapsy originály a překvapeným pánům ukázala, jak to má vypadat a znít a že prodávají čínské padělky. Toliko k jednomu z našich největších obchodů s elektronikou.
Sranda začíná být i s naší matrací polské značky Bazyl. Člověk si lehne a je na matraci, o chvíli později je už ale propadlý takřka až na podlaze (v japonském stylu totiž nevlastníme postel). V noci se budívám v důlku, záda mi pomalu odcházejí a proto neexistuje, abychom na tomhle leželi o moc déle. Volala jsem Bazylu, jen abych se dozvěděla, že by reklamace byla tak složitá, že nemá cenu se do toho pouštět, a volala jsem i do prodejny matrací a postelí Purtex, kterou máme kupodivu hned za domem, jak jsme takhle opožděně zjistili, kde jsem si s pánem zanadávala na polské výrobce matrací. Následujícího dne jsme se tam zastavili koupit matraci novou a tentokráte snad již kvalitní. Dalo nám to ponaučení do života – nevěřit Heurece (Bazyla si tam všichni chválí) a nekupovat to nejlevnější ani v největší nouzi. Veškerý náš přivýdělek (teď už japonštinu vyučujeme oba dva) tudíž tento měsíc padne na klidné spaní a "Bazyla" nejspíš rituálně spálíme.

Ranního alarmu již netřeba

Dole ve vchodě začala rekonstrukce za účelem vybudování jakési ortopedické praxe. V těch dnech, kdy mi třeštila palice nejvíc, počalo se ozývat sbíjení a zvuky demolice. Začínají v sedm ráno. Nejprve jsem myslela, že asi budu vzteky brečet, později jsem už asi rezignovala s tím, že v příštích několika měsících alespoň nemám šanci zaspat na hodinu. Ve chvílích, kdy dole jedou sbíjecí duo a třese se nám celý byteček, se slzou v oku přemýšlíme o lidech v nižších patrech, jejichž byty jsou nyní až do odpoledních hodin zcela neobyvatelné. Rekonstrukce údajně potrvá do května.

Cooking Level UP!

Docela se mi tenhle měsíc dařilo bojovat v kuchyni. Tvořila jsem takové věci jako rajčatovo-česnekovou omáčku s rozmarýnem a sójovým masem nebo třeba kari s cizrnou a pórkem a všechno to bylo mňamózní, shodli jsme se s mužem. Zdolala jsem navíc umění dušení rýže v normálním hrnci, takže už ani nepotřebujeme rýžovar. Za tohle všechno jsem určitě získala tolik životních EXP, že jsem dozajista dosáhla vyššího levelu. Několik lidí se už přimlouvalo za to, abych na blog házela i své recepty, ale když ono je to těžké – 99% mého vaření spočívá v tom, že do jídla naházím to, co zrovna objevím v lednici a okořením to tím, co se v mých představách může s chutí onoho jídla dobře doplňovat. Nic neodměřuju, nic nezapisuju. Je to navíc zcela nezařaditelná kuchyně. Jediný uplatnitelný štítek je vesměs "veganská" a "zdravá", pokud tedy zrovna nedostanu chuť na kupované sladké, kdy mohou jít oba štítky do řiti, protože hormony a ženské chutě na sladké vítězí! Protože Francouzskému týdnu v Lidlu dokážu odolávat jen zhruba tak dlouho, dokud si ty makronky nezačnou chválit i spolužačky před hodinou. Potom jedu v dešti po škole do Lidlu.

A na Valentýna jsem vyrobila čokošku tří chutí – káva, mačča a chilli~


P. S. A vůbec nevím, kam to zařadit, ale dokoukali jsme druhou sérii Galavanta – smějeme se a úryvky si zpíváme doteď. Nepamatuju si, kdy jsem naposledy viděla něco tak skvostného. Parodie, satira, humor, skvělí herci... dávám tomu ne 5, ale celých 7/7.
Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...
 

(Ne)významné drobnosti Copyright © 2014 Design by Ely