středa 17. února 2016

Kolize Marsu a Venuše I. – Pelechové lapálie

Sepsala Ely v 17.2.16 10 komentářů
Stokrát si může člověk říkat, jak vztahy nejsou nic pro něj a plánovat si život v obležení koček. Může ujišťovat sebe i své okolí o tom, jak je duše samotářská a jak mu naprosto vyhovuje vlastní prostor a klid. A i kdyby se náhodou stala nějaká nehoda a on si musel ze zadnice vytrhnout šíp zakončený rudým srdíčkem a odehnat poletujícího amora, na té části s klidem to přece nic nezmění.

Jo. Jasně.
Začala jsem si naše „postelové příhody“ zaznamenávat před několika měsíci a čas od času připsala update s tím, že se tomu třeba jednou zasměju. A kdo si myslí, že by byl na místě nějaký PG rating, ať se teď prosím laskavě zastydí, kam ho ta jeho mysl zase jednou zavedla.

Stadium první: Cizinci

Společnému nocování jsem se ponejprv vyhýbala jako čert kříži. Jednoho dne ale, během mužovy týdenní návštěvy u nás, nebylo zbytí a my skončili oba v mém pokoji. Jeho spolubydlící z kolejí mi říkal, že můj milý někdy mluvívá ze spaní a dokonce občas kamarády pobavil historkou o tom, jak se prý jedné noci dožadoval odpovědi. „Mluvení ze spaní“ byl ovšem v případě mého drahého eufemismus, jak jsem první společné noci zjistila. Muž, věda, že mám velmi lehké spaní a nejspíš tedy ještě vystresován tím, aby mě náhodou neprobudil, se mnou nechtěně debatoval až do svítání. Chvílemi česky, chvílemi nějakým tajemným, snad dávno zapomenutým jazykem.

Toto utrpení pokračovalo i následující noci, kdy jsem byla tak nevyspalá a naštvaná, že se mi zdál sen, ve kterém jsem ze spaní protestativně mrmlala a křičela já. Očividně jsem toto prováděla i ve skutečnosti, protože mě má drahá polovička s obavami probudila – zda jsem v pořádku, že prý křičím. Považovala jsem tento čin ve svém rozespalém stavu za tak neskutečně pokrytecký, že jsem ho v polospánku seřvala s tím, že „on má co říkat a stejně za všechno může on“ a převalila se na druhý bok. Když mě ráno zalechtaly první sluneční paprsky na obličeji a já otevřela oči, zjistila jsem, že muž celou tu dobu bez hnutí žalostně seděl na posteli přemýšleje, zda se odplížit pryč, aby už tedy neusnul a nebudil mě. *insert the sound of a breaking heart*

A takhle jsme pokračovali ještě několik nocí. Když už to vypadalo na zlepšení a bylo ticho, drahý například znenadání vykřikl „Yes!“ a já, prudce se vymrštíc, nevěděla, zda jásá, nebo mi přikazuje něco konzumovat. (Když mi ráno sdělil, že měl sen, ve kterém se mu dařilo v jeho oblíbené počítačové hře a tak se asi nahlas radoval, málem jsem ho zardousila.) Pevně jsem však věřila, že se situace časem zlepší a drahý buď zavře tlamu, nebo si na jeho hlas natolik zvyknu, že mi sny nepřetne.

A tak přišel den, kdy jsme se ocitli mezi hromadou věcí, tašek a kufrů v našem prvním společném bytě a jediné, co jsme měli s sebou na spaní, byla 140cm široká nafukovací matrace.

Stadium druhé: Spolubydlící

On se pohnul, já nadskočila. Já se zavrtěla, s ním to zacloumalo. Jediný rozdíl byl v tom, že Astraka by neprobudilo, ani kdyby kolem něj prošla pochodová armádní kapela, zato mně obvykle stačí, když soused kýchne nebo upustí jehlu. Netrvalo to naštěstí dlouho a dovezli nám obrovskou plnohodnotnou matraci. My tak získali každý svou stranu postele, prostředek byl oddělen plyšaty a stal se hranicí mezi dvěma státy. Karta se poté kupodivu obrátila – z neznámých důvodů jsem na novém povrchu první noci ze spaní křičívala já. Muž mě však neuklidňoval, muž vyděšeně ležel, protože se domníval, že zase něco povídal a já ho proto plísním. Poté se situace uklidnila na obou frontách, ovšem jen na chvíli, než se vše vrátilo do původních kolejí.

Po krátkém klidovém období totiž noční ticho rozetnulo mužovo hlasité existenciálně zmatené „PROČ?“. Zamáčkla jsem tepající žílu na spánku. Jiné noci zase spustil zdánlivě nekončící „lol, he he, lol, he he, lol, he he, lol“. Chvíli jsem tento zaseknutý gramofon nevěřícně poslouchala, než jsem místo oveček začala počítat různé druhy násilných smrtí.

Stadium třetí: Happy end?

Časem jsme si počali všímat, že když jsme na pár dní na návštěvě doma a tedy odloučeni, nějak divně se nám spí. Postel je moc malá. Nebo moc velká. Příliš tvrdá nebo měkká. Teplota povlečení není správná. Nějak to není ono, něco chybí. Já například občas bezděky hmátla do vzduchu po mé levici.

A pak nás povinnosti poté, co jsme se od sebe měsíc na metr nehnuli, na dva týdny rozdělily. Když jsme se shledali, usnula jsem na muži. A probudila se na muži. A všechno bylo klidné a tiché a skvělé. A další noci zase tak. A znovu. Plyšové hranice byly probořeny a naše strany postele vstoupily do Schengenského prostoru. Nechápu to doteď. This is so new to me.

Žádné nirvany jsme nicméně nedosáhli – nově nejsem schopná se vyspat bez muže. I když mě občas pokope nebo mi dá čelo.

středa 3. února 2016

Drobnosti za leden

Sepsala Ely v 3.2.16 5 komentářů

Nemožné ihned, zázraky do pěti minut.

Člověk seděl u STAGu čekaje na termíny zkoušek a ono furt nic. Ono dlouho nic. Vlastně skoro celé svátky nic. Bylo to tedy poprvé za pět let, co jsem nestrávila Vánoce ve stresu nad učením. Bylo to krásné, rodinné a hřejivé období prolenošené s mužem a máti, při vzpomínce mi takřka slzička ukápne. O to krutější pak ale bylo následné procitnutí, jelikož nám nakonec všechno naházeli na sebe na konec ledna.
Omlouvám se všem, komu jsem pomalu či vůbec neodpovídala, ale tohle bylo prostě nejhorší zkouškové, co jsem kdy zažila. Nechutný zápřah, který mi oživil noční můry ze studia dvouoboru. Stovky stran učebnic, knih, stovky slajdů. V podstatě jsem se za půl měsíce musela naučit na půlku státnic, takřka všechny lingvistické předměty. Přestože bych proto nejraději veškeré ty papíry rituálně spálila, můžu je akorát tak dobře uložit a doufat, že mi to příště půjde do hlavy rychleji. A stále mě ještě čeká poslední zkouška až začátkem února...


Život na farmě

Mezi jednotlivými vlnami učení jsem se potřebovala pořádně odreagovat. Čím infantilnější zábava, tím lepší, a proto jsem si ve slevách Nintendo eShopu pořídila na Astrakovo 3DSko Harvest Moon: The Tale of Two Towns, tedy hru ze série, která je od mala mou srdeční záležitostí. Při nákupu jsem si taky všimla, že docela nedávno vydali další hru a dokonce od původních tvůrců – Story of Seasons. Vypadalo to skvostně, ale bohužel je hra k dostání stále jedině za plnou cenu a to je tedy pálka. Navíc na tom maličkém displeji by to nevypadalo dobře říkali jsme si... a jak jsme to v průběhu ledna vyřešili, přesvědčujíce sami sebe, že se potřebujeme pořádně odměnit, abychom ten zápřah vydrželi? Koupili jsme si NEW Nintendo 3DS XL, které někdo po Vánocích prodával úplně novoučké jako nevhodný dar. Pán očividně vůbec netušil, že ten nápis "NEW" na obalu něco znamená a nabídl ho poněkud pod cenou s technickými specifikacemi staršího modelu, tak jsme neváhali, zejména proto, že jedna cenná limitovaná edice té samé mašinky nám den předtím utekla před nosem. A ta větší kvalitní obrazovka se přeci musí využít, kašlat na plnou cenu! Takže se momentálně pereme o konzoli, abychom se mohli starat o farmu a zvířátka. Nutno podotknout, že se u toho královsky bavíme a drahý kupříkladu poté, co se zhrozil chatrně vypadající barabizny, kterou mu přidělili jakožto farmu, pojmenoval své hospodářství "UPOL" s tím, že je to "stejná shithole". Já si kravičky nápaditě pojmenovala Cowie a Boowie, ale potom přišel Smrť a teď se mi to zdá morbidní, achjo.

Taky jsem jako relaxaci dodělala své pseudosakury a začala črtat další obraz.

Ale jinak nejsem zas TAK infantilní. Druhou největší radost jsem za celý měsíc měla z nových závěsů.


Jsem Brno. Brním.

Páteř tenhle měsíc zase zabodovala. Jednoho večera jsem se líně protáhla a hnusně mi v ní pokřupalo. Znepokojeně jsem na dané místo sáhla a zjistila, že se mi celoživotně vystouplý obratel vrátil do řady, ten utlačovaný nad ním vystoupil a vůbec je to všechno, jak má být. Až na to, že v noci jsem po zvednutí ruky nahoru zažila okamžik plný závratě a nepopsatelného pocitu, na chvíli necítila pravou polovinu těla a od té doby sledovala jen jak se třesu a jak mi brní v ruce. Další den se jelo na pohotovost, protože se stav ve slabší verzi opakoval. Kde jakože očividně dobrý, možná reakce na posun těch obratlů, léky na uvolnění svalů, nechat se vyšetřit u neurologa a raději na magnetu, brnění poleví. Brnění nepolevilo, rozšířilo se na druhou ruku a i na nohy a změnilo se chvílemi, zejména večer, až v bodání. Dle neuroložky dobrý, brnění utlumíme hořčíkem, páteř je určitě OK a zbytečně se stresuju. O dva týdny mi to přeskočilo zase zpět a když jsem si sáhla mezi lopatky, dělalo se mi až nevolno. Pak poskočil do "klasicky" vystouplé polohy. Pak zas jinak. Pak zpět. Z lékařských zpráv na tohle téma mám už skoro knihu, na magnet jdu až koncem dubna, do té doby to budu muset nějak ignorovat a snažit se utěšovat myšlenkou, že kdybych umřela nebo ochrnula, bude jim trapně.
Ale to ještě očividně nebylo za leden dost, né. V týdenní pauze ke konci zkouškového, na kterou jsem se těšila jako na smilování boží, jsem navíc na více než týden skončila uvězněná ve svém pokoji v temnotě, tichu a bolesti s migrénou síly a délky, jakou nepamatuju. Nekonal se tedy žádný odpočinek v Praze, žádné výprodeje, které jsem měla v kalendáři rok. Nepomohli mi injekcemi na pohotovosti, co bude dál zatím nevím. Ve světlé chvilce jasného zraku kompletuju tenhle článek a přemýšlím, kdy se zase vrátí diskotéka jménem aura. Moje tělo zkouší kdo s koho. A netuší, že my si to týdenní volno prostě uděláme a nenecháme se omezovat. Třeba během semestru, řešila jsem to tak vždycky. Muhahaha.

Slepý pošťák

Pokračuju ve svém plánu "Služby nefungují –> stěžuj si". To nám takhle máti poslala veliký balík do ruky, pojištěný, dodání do druhého dne a s upozorněním SMS. Určitě si dovedete představit cenu takové prima služby. Celý den jsme tedy čekali doma, ale běda – balík nikde, lístek ve schránce žádný, SMS nedorazila. Vyhledali jsme s jistým červíčkem podezření balík dle trackingu na internetu a dozvěděli jsme se, že se nám údajně zásilku nějaký nebožák pokusil doručit, my ale byli nepřítomní. SMS prý mi byla odeslána, tvrdil internet. Žádná pitomá SMS mi nedorazila, tvrdil displej mobilu. Volala jsem na poštu tak dlouho, dokud mi to na podesáté nezvedli, a dotazovala se, zda se jedná o nějaký nepovedený vtip, nebo náš balík opravdu sedí u nich na skladě. Opravdu prý ho mají. Tak v tom případě bych chtěla podat stížnost na doručovatele, informovala jsem ochotnou paní. Dostala jsem dvě čísla, kam mám volat se stížností, a na jedno se skutečně dovolala. Stížnost prošetří a prý mě budou kontaktovat. A ono vážně ano! Doručovatel šel na kobereček, byla mu zkontrolována GPS a teď cituji, on prý nám "nedal do schránky lístek, protože tam těch schránek bylo moc a on ji nemohl najít". Máme prý schránku popsanou? Máme, velkým a čitelným, poslušně jsem pánovi odpověděla a kousavě dodala, že doručovatel hlavně asi ani nemohl najít zvonek, protože jsme celý den čekali jako blbci a nikdo nezvonil. Proč mi nepřišla SMS nikdo netuší do dnešního dne, protože číslo je uvedeno správně a tato služba je automatizovaná. Omlouvali se hodně a dodalo mi to jistého pocitu zadostiučinění, přestože na tu poštu jsme se pak museli pachtit tak jako tak. Je mi sice líto pošťáka, protože vím, jak moc to má u České pošty těžké, ale takhle to prostě nejde.

A co bylo tenhle měsíc nejlepší? Byla jsem označkována!



Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...
 

(Ne)významné drobnosti Copyright © 2014 Design by Ely