úterý 12. ledna 2016

Až David Bowie zemře, svět přestane existovat. Protože svět bez Bowieho není svět.

Sepsala Ely v 12.1.16 8 komentářů
Obsah nadpisu jsem, co pamatuju, měla na svém facebookovém profilu v Oblíbených citátech. A vlastně doposud sentimentálně mám.
Warning: Tohle není jen plačtivá teatrální vzpomínačka. Budu i ramcat. Zbožňovala jsem ho, ale teď prostě potřebuju nadávat.
Bowieho oficiální fanpage na Facebooku byla vždy velmi aktivní, většinou postovali vícekrát za den, zejména v poslední době, kvůli právě vydanému albu Blackstar. To ráno jsem vstala, sedla si k Facebooku, s pocitem rutiny oznámení rozklikla a byla překvapena krátkým statusem bez fotek. Začala jsem číst... hleděla... hleděla... a pak už ze mě byla jen schoulená kulička plná bolesti a slz. Volala jsem mámě, která mi to vzala sama plačící se slovy: "Já vím, mně je to tak hrozně líto."

Aktuálně se bojím zapínat internet. Ne, že by se u mě vyvinul nějaký chorobný strach z potenciálních špatných zpráv, které bych tam mohla najít, ale hnusí se mi ten příšerný hype, kdy všichni sdílejí Bowieho písně (samozřejmě jen ty nejznámější) a oplakávají člověka, který jim dosud nic neříkal. Přes 10 let se mě okolí ptalo, koho že to mám na tričku a kdo je to ten Bowie a najednou... ho znají očividně všichni. Magic.
Nedokážu vysvětlit, proč tak reaguju, ale když vidím tu teatrální vlnu a Zeď na FB plnou Space Oddity a Heroes, zvedá se mi žaludek. Je to jako s Jacksonem, kterého jsme s kamarádkou na základce poslouchaly, zatímco se nám ostatní smáli, že obdivujeme zrůdu a pedofila. A když umřel, ti samí lidé se transformovali ve fanoušky, geniální ikona se nám z něho stala. Nebo což takhle Amy Winehouse, která byla za života pro ostatní smažka a opilec, po smrti ji glorifikují. Nesnáším tyhle vlny společného internetového smutku, tenhle hnusný umělý humbuk, kdy se daná událost, například smrt hokejistů po pádu letadla, týká v reálu tak možná 10 % z těch, co je virtuálně oplakávají a kam můžou čmárají "R.I.P.". Komu pomůže takový nápis, komu tím prospějí? Kolik z těch lidí ty hokejisty osobně znalo nebo jim dlouhodobě fandilo? A kolik z aktuálně "smutnících" slyšelo třeba byť jen jedno celé Bowieho album? Tleskám všem, kdo sdílejí některé z jeho méně známých, případně vhodnějších songů. Je to totiž určitá indikace toho, že ho znali víc než jen jako chodící rýsující se penis z filmu Labyrinth, mají proto skutečně důvod k slzám a nejsou to pouhé ovce zapojující se do aktuálního všeobecného smutku. Je mi jasné, že působím ošklivě a sebestředně, ale já to tak prostě momentálně cítím a nedokážu si pomoct. Když už totiž "R.I.P." postuje dokonce i naše Katedra Asijských Studií, mlátím hlavou o stůl.

České stránky se navíc předhánějí v tom, kdo o Bowiem napíše větší krávovinu a například Novinky uvedly, že "se o jeho nemoci spekulovalo už dlouho", konkrétně od roku 2004, kdy u nás dostal na koncertě infarkt. Protože prostě nemoc jako nemoc, že jo. Česká rádia ho hrají od rána do večera, přestože ho posledních několik desetiletí ignorovala a jen občas zahrála Ziggyho Stadusta. Nedávalo by větší smysl hrát ho za jeho života? Zajímat se o něj, dokud tu byl? Né, všechny české internetové plátky nám ho budou představovat až po smrti. Když to vidím, nadávám, nemůžu si pomoct. Důvod pro vzpomínkové články vidím u anglických a zahraničních novin, tam se to povedlo a je to moc pěkná vzpomínka, v Česku mi to ale připadá jako "Hele, tenhle slavný člověk umřel, pojďme si říct, kdo to vůbec byl a předstírat, že jsme to věděli celou dobu."

Bowieho hudba pro mě byla posledních 10+ let vším, jak ostatně jistě zaznamenal i občasný čtenář mých Drobností. Do uší mi zněla takřka každý den a byla se mnou i v těch nejhorších chvílích v nemocnici. Dokonce i na magnetické rezonanci mi pouštěli jeho CD. A teď se mám bát vytáhnout triko se Ziggym, které jsem dostala k Vánocům, placky, které nosím na baretu, tašku od Křehké Figurky nebo cokoliv jiného, abych nebyla na ulici za pózéra? Kdy začnou vycházet další zbytečné biografie? Nebo třeba nějaký životopisný film? Za jak dlouho se na něm začne rejžovat? Štve mě, že smrt vydělává. Se*e mě, že vinyly nebudou k sehnání a vše bude nad cenou, protože najednou všichni zatouží mít jeho hudbu doma. Blackstar si očividně z druhé ruky nekoupím, jak jsem plánovala. Ale co já se vůbec v dnešním světě divím, když třeba z Osvětimi udělali pomalu lunapark pro turisty s turnikety a suvenýry. Co tak seeduju jeho věci na torrentech jakožto vesměs jediný seeder, mám většinou kolem dvou peerů. Nyní jich mám tři sta.

Já... nejhorší na tom bylo všechno to natěšení a nadšení, ta strašná zpráva prostě přišla jako ledová sprcha, blesk z čistého nebe. Všichni věřili, že se zase postavil na nohy a bude tvořit, ale ona za tím byla jen touha nechat nám tu své poslední písně během zápasu s rakovinou a několika infarkty. Je to krásné, ale bolí to o to víc. Já to psaní diplomky o něm probrečím, vždyť na tom mám začít pracovat za chvíli.

Je mi z toho strašně smutno. Že už nebude žádná směšná naděje, že ho někdy uvidím. Že už nebude další hudba. Že už není Bowie. A je mi z toho navíc i nasraně a divně od žaludku. Z té obrovské vlny umělého smutku. Jsem sobec. Jsem moc smutná. David se zařadil po bok Ziggyho a co my tu teď bez něj.


Not only is this the last show of the tour, but it's the last show that we'll ever do.
You were wonderful.

pátek 1. ledna 2016

Drobnosti za prosinec

Sepsala Ely v 1.1.16 10 komentářů

Páteř se hlásí o slovo i nadále

Ona ta anabáze s mojí kostrou snad nikdy neskončí. To jsem takhle začátkem měsíce jeden pátek vstala od knihy s tím, že půjdu ohřát jídlo, a zjistila jsem, že nemůžu. Že mi nejde pohnout pravou paží dozadu, jako kdyby se někde něco skříplo. Hodnou chvíli jsem zkoušela rukou máchat, provádět cviky z rehabilitace a i muž mě zkoušel namasírovat, nic však nepomohlo. O hodinu později jsem už nemohla paží vůbec pohnout, bolest v rameni příšerná. Noc jsem strávila s končetinou přivázanou k tělu na druhém boku, protože jakýkoliv pohyb byl nesnesitelný. Ráno nebylo moudřejší večera, a proto jsme se vydali na pohotovost. Bloudili jsme v opuštěné fakultce, městě ve městě, kde vůbec nikdo nebyl, a ani náhodně spatřený saniťák nás nedokázal správně nasměrovat. Nakonec jsme trefili, já opět vyfasovala léky na uvolnění kosterního svalstva, analgetika a injekci, která se mnou tak zamávala, že mě nechali chvíli na lůžkovém. Mírně zdrogovaná jsem se pak s mužem lopotila na tramvaj a bavila se lékařskou zprávou, kam to čtení knihy jakožto původce zranění uvedli, protože se jim to asi zdálo stejně absurdní jako mně. Léky nicméně nepomohly a později mi museli kloub na ortopedii ještě opíchat. A to už jsem myslela, že je na tom páteř lépe, haha. Předevčírem v noci jsem se například vzbudila a vůbec necítila ruce. Očividně se to ve mně stále hýbe, křupe a lupe a výsledkem je potom podobně "úžasný" sobotní program nebo momenty, kdy to praskání máti zaslechne a chce se jí z toho zvracet. A přitom bych toho chtěla tolik dělat, na kytaru stále jen žalostně hledím.

Fa la la la la, la la la la ♪

Sváteční atmosféru a volnější školní režim jsme si s mužem v Olomouci naplno užili – prošmejdili jsme trhy, ponakupovali dárky, navštívili vánoční večírek japonštinářů a některé z večerů se choulili v čajovně nad dobrým jídlem a pitivem, schováni před vlezlým mrazem. S přáteli jsme si vyměnili dárečky a já tak mohla ochutnat kopu anglických sladkostí, které mi Itoka, navrátivší se na Vánoce ze studijního pobytu, dovezla~
K rodině jsem dorazila tři dny před Vánoci, ale... Protože jsem byla v olomouckém bytě poslední noc poprvé sama, bojovala s nočními můrami a ráno se mi OPĚT podařilo zkřivit si brýle, se kterými jsem alespoň na zhodnocení stavu ještě před odjezdem spěchala do optiky, byla jsem z toho nočního i denního děsu očividně tak mimo, že jsem si večer doma (v Orlové) relaxujíc ve vaně náhle uvědomila, že si vlastně vůbec nevybavuju, zda jsem vypnula jeden z přímotopů v bytě. Jako totální slepýš a blbec – brýle jsem totiž musela nechat u nás v optice přes noc a ráno na mě zapomněli – jsem tudíž musela jet dalšího dne do Olomouce znovu. Celodenní rozmazaný výlet kvůli kontrole topení. Musím ale říct, že jsem té zapomenuté mozkové buňce, která se ve vaně probrala a rozsvítila mi v hlavě červené světýlko, opravdu vděčná. Z bytu totiž sauna, horko k padnutí. Ty takřka dva týdny by nás zruinovaly.


23. jsme strávili s bratrem a nevlastní sestrou u otce v rámci před-Štědrého odpoledního večera. Dárky velmi potěšil a bylo to pěkné odpoledne, následujícího dne mě ovšem neskutečně naštval, když slibované fotky mého nenalíčeného, umaštěného a hnusně se tvářícího já, pořízené údajně "do rodinného alba", zveřejnil na Facebook pro všechny své početné přátele jako "Veřejné" a na výhružné SMS ani zprávy více než týden nereagoval. First world problems.
Doma to byly první Vánoce bez babičky, u stolu bylo na Štědrý večer podivně prázdno, když jsme tam tak seděli ve třech. Pod stromečkem na mě čekala hromada krásných dárků od mámy a drahé Šavrdy, které dorazily v balíku několik dní předtím. Samé vytoužené věci, o které jsem si přitom žádné smyšlené entitě nenapsala. A jako bonus od mámy los, na který jsem vyhrála celých úžasných 200 Kč!
Bratr odletěl do Japonska a přesně se tak vystřídal s dorazivším Astrakem, který na pár dní přijel. Tak jsme se obdarovali a poté se už typicky vánočně váleli u her, koukali na filmy a přežírali se. Na Silvestra jsme se vydali do Olomouce, kde se ale 31. nic nekonalo, jelikož ohňostroj po loňském úspěchu město naplánovalo až na Nový rok. A stejně byla strašná kosa, že by ani psa ven nevyhnal, natož Zmrzlíka I. Ely. Tož jsme se akorát choulili se v teple bytu za poslechu bouchání za okny a o půlnoci to vylezli sledovat na balkon. Přestože máme výhled mimo centrum a město bývá o svátcích opuštěné, podívaná to byla velmi efektní, jelikož na bahnité plácky za naším domem očividně chodí odpalovat ohňostroje lidé z okolních paneláků. A ti na tom tedy museli nechat majland! Nádhera~


Se štětcem v ruce

V jedné věci se oba mí Ježíšci shodli: Šavrda mi darovala pastelky a máti akrylové barvy. Já přitom nijak nekreslím ani nemaluju, velmi mě to ovšem potěšilo. Přesvědčila jsem pravačku k funkci a vytvořila nejprve něco barvami, kýč se skrytým významem pro mě a Astraka. Vlastně je to první věc, co jsem malovala od prváku na střední ve výtvarce. Poprvé na plátno, poprvé akrylovkama. Aktuálně zkouším, zda dokážu namalovat nějaké ty sakury, ruka teda ale protestuje výrazně – kdy dodělám květům tyčinky, to vážně netuším.


Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...
 

(Ne)významné drobnosti Copyright © 2014 Design by Ely