sobota 3. prosince 2016

Drobnosti za listopad

Sepsala Ely v 3.12.16

Z dědečkovy skříně rovnou do výlohy

Jednoho listopadového rána našeho souseda za "papírovou" stěnou probudilo hlasité "Nooo!". Ten den poprvé nasněžilo. A my neměli ani jeden boty, do kterých by neteklo, natož nějaký teplý kabát. A nabídka v nákupních centrech zoufalejší než kdykoliv předtím. Letošní móda oversized kabátů je dle mého hnus, v obchodech to vypadá, jako kdyby designeři vyrabovali prarodičům skříně. Pokud toužíte po něčem s nějakým střihem, třeba jen trochu vypasovaném, hledání vám pár hodin zabere, neb jsou už všichni očividně líní šít kabáty kvalitně a vymazleně. Taky proč, že jo, lidi to koupí tak jako tak. Nebo to možná děti v Číně neumí ušít. A boty? Chce-li člověk něco, co nevypadá jako jezdecké holínky, může si je maximálně tak nakreslit a vystřihnout. Muži, kteří by chtěli boty alespoň ke kotníkům, mají vesměs očividně taky smůlu – módní řetězce jako by se rozhodly, že jim letos bude zima.
Do bundy typu "Michelin" mě nikdo nedostane, raději s grácií mrznu, takže jsem ještě začátkem měsíce měla jen kabát z polyesteru, tedy verzi pro chudé a horkokrevné. Loni mi v něm bylo skvěle, ale letos, o 10 kilo lehčí, jsem vypouštěla duši už v deseti stupních i se dvěma vrstvami všeho pod tím. Tak jsme vyrazili do Šantovky trpět. 95 % obchodů nabízelo pseudo-kabáty pouze z toho polyesteru, jediné H&Mko dalo do svých výrobků teploučkou vlnu. Muži na tom mimochodem byli s materiály klasicky lépe. Tohle už delší dobu nekomentuju a bavlněná trička s dobrou gramáží chodím nakupovat do mužské sekce. Protože třeba kupodivu chci, aby to hřálo, nešlo přes to vidět, nemělo to tvar krychle a stálo to nějaký rozumný peníz.
Nakonec jsem tedy narychlo pořídila krásný dlouhý dvouřadý polovlněný kabát z H&Mka a nemohla uvěřit, že je mi konečně docela TEPLO! Astrak čeká na povánoční výprodeje, případně mu objednáme něco z e-shopu Zary. Vždyť i boty budu mít letos ze zásilkového obchodu. Z těch, co jsem letos viděla, byly totiž jediné, které nevypadaly, že se v nich člověk hodlá účastnit honu na lišku.

Když hlava nepobírá

Setkali jste se někdy s Mandelovým efektem? Je to fenomén, kdy si velké skupiny lidí s jistotou pamatují minulost, důležité události, umělecká díla a podobné věci jinak, než se objektivně staly. Snahy o uspokojivé vysvětlení založené na naší zrádné paměti či mozku selhávají na tom, že si lidé pamatují dané věci sice blbě, ale mezi sebou všichni naprosto stejně, nezávisle na druhých. Pokud si chcete přivodit potenciální mind fuck, vřele doporučuju si ME vygooglit a prostudovat.
Jak se to týká mě osobně? Patřím například k lidem, kteří si jasně vybavují Kennedyho zastřeleného v autě pro čtyři lidi, ne v limuzíně s přepážkou uprostřed. Naprosto přesně si také pamatuju portrét Henryho VIII, který si jasně vybavuje hromada lidí, leč očividně neexistuje, přestože jsou na něj časté odkazy v popkultuře, filmech i seriálech (přikládám rovnou odkaz na stránku, která se tenhle ME snaží vyvrátit, mimo jiné i kvůli komentářům). Známá umělecká díla typu American Gothic nebo Stvoření Adama mám v mysli též mírně odlišné. Stříbrnou nohu C3P0 vůbec nekomentuju. Co nás ale totálně s Astrakem posadilo na zadek, byl pohled na mapu. Snažili jsme se si to vysvětlit různě, ale co naplat, když i ty staré atlasy, ze kterých jsme se na základce a střední učili, vypadají stejně jako satelitní pohled, leč poněkud odlišně od našich, vzájemně shodných, vzpomínek? Oba dva si pamatujeme mapu takto, vyjma Kanady takto. V porovnání s aktuální polohou zde. Naprosto zmateně hledíme na Kanadu; přemítáme, proč jsme se ve škole učili o tom, že je Itálie jako kozačka, když je teď u ní přilepená Sicílie; nemůžeme uvěřit východní poloze Jižní Ameriky; všechny nás i s dalším kamarádem japanologem zarazila poloha japonských ostrovů, což je na pováženou, když se tomu věnujeme přes pět let; a velikost a protažení Aljašky je pro nás naprosto nepochopitelné. Ať už je to cokoliv – nějaká hra myslí či kolektivního vědomí nebo třeba opravdu, pakliže se přikloníme k těm odvážnějším teoriím, něco z oblasti kvantové fyziky... je to pěkný hnus a my ten den, co jsme zírali na mapu, překvapením a vyděšením nespali do půl šesté do rána.

Žeňa na dosah... ruky ne, ale koštětem bych to nejspíš dala

Poslední den v měsíci mě čekal splněný sen. Shodou náhod se mi vlastně díky hintzuovi, který tuším na FB okomentoval něco s Kings on Ice, podařilo koupit na tuto lední show lístky. Vůbec bych jinak netušila, že k nám zamíří, nikde jsem totiž neviděla reklamy. A taky jsem upřímně vůbec nedoufala, že by jeli dál i po Pljuščenkově zranění na Olympijských hrách. Až do poslední chvíle jsem nevěřila, že by po Soči ještě nějak extra jezdil, když mu v páteři praskl šroub, nedělala jsem si proto velké naděje a byla jsem smířená s tím, že bude bruslit jen několik známých jmen a třeba ani moc dobře neuvidím. Kdo ví, jak daleko od ledu s máti budeme, říkala jsem si. Lístky jsem přeci jen kupovala přes mobil v McDonaldu, prd na to viděla a brala první, co se namanulo. O to víc mě to pak celé posadilo na zadek.

Podle Pljuščenkova trenéra Alexeje Mišina skutečně nemá smysl, aby ruský veterán pokračoval v kariéře. "Možná, až bude krasobruslení na programu paralympijských her," poznamenal. (zdroj: iDnes)

Nedávno kariéru ukončil můj oblíbenec Florent Amodio, před ním náš skvělý český trémista Tomáš Verner, Brian Joubert a právě Žeňa. A všichni tihle na nás čekali v perfektním, PERFEKTNÍM představení, na které budu určitě ještě roky vzpomínat. Jestliže jsem si první polovinu říkala, že krásné, ale nic moc, druhá polovina mi poté vzala dech, způsobila, že jsem si málem vyřvala plíce a ruce takřka omlátila na kost. Vidět někoho, na koho jsme s máti a ještě předtím i s babi rok co rok koukaly zachumlané u televize, jen nějaké tři metry ode mě, jak se usmívá a mává nám, bylo neskutečné. Co předváděli, bylo neskutečné. A navíc jsme skvěle viděly, protože jsme seděly ve čtvrté řadě, ale do té třetí se nikdo nedostavil.
Vzala jsem s sebou plyšáka, ale nakonec jsem ho nehodila, protože se mi nechtělo přelézat blíže k ledu a měla jsem, v mysli vzpomínka na hodiny tělocviku, strach, že bych svým skillem zabila lidi v první řadě. Máti to celé nahrávala, a přestože nám světla poněkud zářila do očí a dělala tak problémy i jejímu iPhonu (všechno je to za tmy hrozně přesvícené), nahrála toho 3 GB. Hodila jsem to neveřejně na Youtube, takže pokud byste chtěli vidět pěkně ostrý záznam konce show a pokochat se několika skvělými předvedenými prvky – třeba tím, jak Baldé přeskočil a nerozpůlil Jouberta, přestože se odrazil už nějaké dva metry před ním – tak ZDE. První Pljuščenkovo vystoupení ZDE, druhé ZDE. Verner a jeho ryze ostravské fotbalové číslo ZDE. Předvádění a tanečky "4 Kings" ZDE. Případně se vážně omlouvám za tu kvalitu u videí, kde je zhasnuto, a za svůj křik. My totiž s mámou ječíme kvalitně. Vtipné bylo, když se zhruba v polovině postarší paní za námi inspirovala a vyzkoušela to také. Po zbytek programu se nám za zády sem tam ozvalo nejisté tlumené "hů".


A jinak?

  • trápím se s diplomkou a drahý tu svou mezitím napsal za několik dní
  • zase se na mě vykašlala zubařka. Jeden den ráno mi volali, že musela náhle odjet, a s mými bolavými zuby mě přeobjednali na leden...
  • po nocích se díváme na seriály, které já mám ráda, ale Astrak ještě neviděl. Zhlédli jsme tak Black Books, Sherlocka a máme rozkoukanou Community. O tom, že mám toho nejlepšího muže pod sluncem, jsem se znovu přesvědčila ve chvíli, kdy Sherlock a Moriarty seděli vedle sebe na střeše a Astrak prohlásil: "Now kiss!"

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuju za jakýkoliv komentář! Ani nevíte, jak mě potěší~

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...
 

(Ne)významné drobnosti Copyright © 2014 Design by Ely