středa 17. února 2016

Kolize Marsu a Venuše I. – Pelechové lapálie

Sepsala Ely v 17.2.16
Stokrát si může člověk říkat, jak vztahy nejsou nic pro něj a plánovat si život v obležení koček. Může ujišťovat sebe i své okolí o tom, jak je duše samotářská a jak mu naprosto vyhovuje vlastní prostor a klid. A i kdyby se náhodou stala nějaká nehoda a on si musel ze zadnice vytrhnout šíp zakončený rudým srdíčkem a odehnat poletujícího amora, na té části s klidem to přece nic nezmění.

Jo. Jasně.
Začala jsem si naše „postelové příhody“ zaznamenávat před několika měsíci a čas od času připsala update s tím, že se tomu třeba jednou zasměju. A kdo si myslí, že by byl na místě nějaký PG rating, ať se teď prosím laskavě zastydí, kam ho ta jeho mysl zase jednou zavedla.

Stadium první: Cizinci

Společnému nocování jsem se ponejprv vyhýbala jako čert kříži. Jednoho dne ale, během mužovy týdenní návštěvy u nás, nebylo zbytí a my skončili oba v mém pokoji. Jeho spolubydlící z kolejí mi říkal, že můj milý někdy mluvívá ze spaní a dokonce občas kamarády pobavil historkou o tom, jak se prý jedné noci dožadoval odpovědi. „Mluvení ze spaní“ byl ovšem v případě mého drahého eufemismus, jak jsem první společné noci zjistila. Muž, věda, že mám velmi lehké spaní a nejspíš tedy ještě vystresován tím, aby mě náhodou neprobudil, se mnou nechtěně debatoval až do svítání. Chvílemi česky, chvílemi nějakým tajemným, snad dávno zapomenutým jazykem.

Toto utrpení pokračovalo i následující noci, kdy jsem byla tak nevyspalá a naštvaná, že se mi zdál sen, ve kterém jsem ze spaní protestativně mrmlala a křičela já. Očividně jsem toto prováděla i ve skutečnosti, protože mě má drahá polovička s obavami probudila – zda jsem v pořádku, že prý křičím. Považovala jsem tento čin ve svém rozespalém stavu za tak neskutečně pokrytecký, že jsem ho v polospánku seřvala s tím, že „on má co říkat a stejně za všechno může on“ a převalila se na druhý bok. Když mě ráno zalechtaly první sluneční paprsky na obličeji a já otevřela oči, zjistila jsem, že muž celou tu dobu bez hnutí žalostně seděl na posteli přemýšleje, zda se odplížit pryč, aby už tedy neusnul a nebudil mě. *insert the sound of a breaking heart*

A takhle jsme pokračovali ještě několik nocí. Když už to vypadalo na zlepšení a bylo ticho, drahý například znenadání vykřikl „Yes!“ a já, prudce se vymrštíc, nevěděla, zda jásá, nebo mi přikazuje něco konzumovat. (Když mi ráno sdělil, že měl sen, ve kterém se mu dařilo v jeho oblíbené počítačové hře a tak se asi nahlas radoval, málem jsem ho zardousila.) Pevně jsem však věřila, že se situace časem zlepší a drahý buď zavře tlamu, nebo si na jeho hlas natolik zvyknu, že mi sny nepřetne.

A tak přišel den, kdy jsme se ocitli mezi hromadou věcí, tašek a kufrů v našem prvním společném bytě a jediné, co jsme měli s sebou na spaní, byla 140cm široká nafukovací matrace.

Stadium druhé: Spolubydlící

On se pohnul, já nadskočila. Já se zavrtěla, s ním to zacloumalo. Jediný rozdíl byl v tom, že Astraka by neprobudilo, ani kdyby kolem něj prošla pochodová armádní kapela, zato mně obvykle stačí, když soused kýchne nebo upustí jehlu. Netrvalo to naštěstí dlouho a dovezli nám obrovskou plnohodnotnou matraci. My tak získali každý svou stranu postele, prostředek byl oddělen plyšaty a stal se hranicí mezi dvěma státy. Karta se poté kupodivu obrátila – z neznámých důvodů jsem na novém povrchu první noci ze spaní křičívala já. Muž mě však neuklidňoval, muž vyděšeně ležel, protože se domníval, že zase něco povídal a já ho proto plísním. Poté se situace uklidnila na obou frontách, ovšem jen na chvíli, než se vše vrátilo do původních kolejí.

Po krátkém klidovém období totiž noční ticho rozetnulo mužovo hlasité existenciálně zmatené „PROČ?“. Zamáčkla jsem tepající žílu na spánku. Jiné noci zase spustil zdánlivě nekončící „lol, he he, lol, he he, lol, he he, lol“. Chvíli jsem tento zaseknutý gramofon nevěřícně poslouchala, než jsem místo oveček začala počítat různé druhy násilných smrtí.

Stadium třetí: Happy end?

Časem jsme si počali všímat, že když jsme na pár dní na návštěvě doma a tedy odloučeni, nějak divně se nám spí. Postel je moc malá. Nebo moc velká. Příliš tvrdá nebo měkká. Teplota povlečení není správná. Nějak to není ono, něco chybí. Já například občas bezděky hmátla do vzduchu po mé levici.

A pak nás povinnosti poté, co jsme se od sebe měsíc na metr nehnuli, na dva týdny rozdělily. Když jsme se shledali, usnula jsem na muži. A probudila se na muži. A všechno bylo klidné a tiché a skvělé. A další noci zase tak. A znovu. Plyšové hranice byly probořeny a naše strany postele vstoupily do Schengenského prostoru. Nechápu to doteď. This is so new to me.

Žádné nirvany jsme nicméně nedosáhli – nově nejsem schopná se vyspat bez muže. I když mě občas pokope nebo mi dá čelo.

10 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Ely! :-D
Když jsem si četla tvůj článek, tak jsem si říkala, to je dobré, dokud se ve spánku nekopete, tak to je v pohodě a brzy to ustane! :-D A jen dojdu do konce a čtu, že dokonce občas dostaneš i čelovku! Hahahahaha! Ely, ne, nesměju se tobě, ale směji se tomu vyprávění! Napsala jsi to skvěle a člověk se nad slovy prostě musí usmívat! Představa, jak nadskakuješ na matraci! :-DD
Ale neboj, vše se časem musí srovnat. :-) A pak se vyspíte oba dva! :-))
Šavrda♥

Ely řekl(a)...

Šavrda: Jsem moc ráda, že tě článek pobavil, pohání mě to k dalšímu psaní! <3 Ano ano, rána do čela mě vzbudila zrovna nedávno. Se prostě Astrak tak nějak prudce přetočil a sejmul mě hlavou, pro náhodného pozorovatele by to jistě byla vtipná podívaná :D

Lucy řekl(a)...

Takovej ten článěk, co tě donutí udělat awwww! <3 Hranice z plyšáků mě pobavila :D
My máme s mužem zase jinej problém - já na něj lezu, on mě odstrkuje, že jsem moc horká, a mě je přitom zima :D

Ely řekl(a)...

Lucy: To je ale bídák! :D

Clover řekl(a)...

Tohle je naprosto normální a běžný postup u všech párů. =D U nás si povídám já, Adam skřípe zuby. Nebo dýchá, pak se zhluboka nadechne, zhluboka vydechne a půl minuty nedýchá - to mě ze začátku taky hrozně moc budilo a děsilo, bála jsem se, že se něco děje. =D Nicméně je to jako když spíš u železnice - první měsíc t budí každý vlak,který jede kolem a za měsíc tě probudí, když ten vlak má minutu zpoždění. =D A bez muže se časem zvládneš taky vyspat, chce to najít správný trik. Já si muchlám jeho peřinu, aby měla správnou výšku jako jeho rameno a spím na ní, když není doma, Adam pro změnu používá mou zmuchlanou peřinu a pokládá si jí na rameno, aby měl správně opřenou ruku. =D

Ely řekl(a)...

Clover: Já si právě říkala, že se pokusím zaznamenat tyhle počáteční vztahové trable, kterými si prochází každý pár, že z toho třeba jednou bude štos spisků, ve kterém se každý pozná. Uvidíme, jak dlouho mi to vydrží :D
Skvělé triky! :D

Pet řekl(a)...

Bože, neuvěřitelně vtipný článek! Hrozně jsem se pobavila. :D

Jinak já nikdy neměla problém vedle chlapa usnout, ale i když jsme měli každý vlastní matraci, nikdy jsem se vedle nich nevyspala a to ani po několikaleté koexistenci. Nevím, prostě nemůžu spát v místnosti s někým dalším, pokud se chci skutečně vyspat. Jinak se budím nevrlá, podrážděná a rozlámaná. :)

Ely řekl(a)...

Pet: Mnohokrát děkuju za milá slova, jsem moc ráda, že se ti článek líbil! :)

Takže usneš, ale nevyspíš se? O tom jsem zatím ještě neslyšela! :D Ale tedy tyjo, ty máš štěstí, že ses nenarodila někde před sto lety v chalupě s deseti sourozenci, čtyřmi z toho ve tvé posteli :D

Pet řekl(a)...

Ely: Nejsem jedináček, kolektivní spaní znám, ale to je prostě o něčem jiném, než spát v místnosti s úplně "cizím" jedincem. Ale to je i tím, že já mám trošku jinak nastavené sociální parametry a tak jak žiješ ty - úplně normálním a standardním životem - já žít nemůžu. Ale to už je zase na moc dlouhé vysvětlování, do kterého se pouštět nechci. :)

Ely řekl(a)...

Pet: Jo ták, aha, začínám chápat :) Každý jsme originál, není třeba nic vysvětlovat :3

Okomentovat

Děkuju za jakýkoliv komentář! Ani nevíte, jak mě potěší~

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...
 

(Ne)významné drobnosti Copyright © 2014 Design by Ely