úterý 12. ledna 2016

Až David Bowie zemře, svět přestane existovat. Protože svět bez Bowieho není svět.

Sepsala Ely v 12.1.16
Obsah nadpisu jsem, co pamatuju, měla na svém facebookovém profilu v Oblíbených citátech. A vlastně doposud sentimentálně mám.
Warning: Tohle není jen plačtivá teatrální vzpomínačka. Budu i ramcat. Zbožňovala jsem ho, ale teď prostě potřebuju nadávat.
Bowieho oficiální fanpage na Facebooku byla vždy velmi aktivní, většinou postovali vícekrát za den, zejména v poslední době, kvůli právě vydanému albu Blackstar. To ráno jsem vstala, sedla si k Facebooku, s pocitem rutiny oznámení rozklikla a byla překvapena krátkým statusem bez fotek. Začala jsem číst... hleděla... hleděla... a pak už ze mě byla jen schoulená kulička plná bolesti a slz. Volala jsem mámě, která mi to vzala sama plačící se slovy: "Já vím, mně je to tak hrozně líto."

Aktuálně se bojím zapínat internet. Ne, že by se u mě vyvinul nějaký chorobný strach z potenciálních špatných zpráv, které bych tam mohla najít, ale hnusí se mi ten příšerný hype, kdy všichni sdílejí Bowieho písně (samozřejmě jen ty nejznámější) a oplakávají člověka, který jim dosud nic neříkal. Přes 10 let se mě okolí ptalo, koho že to mám na tričku a kdo je to ten Bowie a najednou... ho znají očividně všichni. Magic.
Nedokážu vysvětlit, proč tak reaguju, ale když vidím tu teatrální vlnu a Zeď na FB plnou Space Oddity a Heroes, zvedá se mi žaludek. Je to jako s Jacksonem, kterého jsme s kamarádkou na základce poslouchaly, zatímco se nám ostatní smáli, že obdivujeme zrůdu a pedofila. A když umřel, ti samí lidé se transformovali ve fanoušky, geniální ikona se nám z něho stala. Nebo což takhle Amy Winehouse, která byla za života pro ostatní smažka a opilec, po smrti ji glorifikují. Nesnáším tyhle vlny společného internetového smutku, tenhle hnusný umělý humbuk, kdy se daná událost, například smrt hokejistů po pádu letadla, týká v reálu tak možná 10 % z těch, co je virtuálně oplakávají a kam můžou čmárají "R.I.P.". Komu pomůže takový nápis, komu tím prospějí? Kolik z těch lidí ty hokejisty osobně znalo nebo jim dlouhodobě fandilo? A kolik z aktuálně "smutnících" slyšelo třeba byť jen jedno celé Bowieho album? Tleskám všem, kdo sdílejí některé z jeho méně známých, případně vhodnějších songů. Je to totiž určitá indikace toho, že ho znali víc než jen jako chodící rýsující se penis z filmu Labyrinth, mají proto skutečně důvod k slzám a nejsou to pouhé ovce zapojující se do aktuálního všeobecného smutku. Je mi jasné, že působím ošklivě a sebestředně, ale já to tak prostě momentálně cítím a nedokážu si pomoct. Když už totiž "R.I.P." postuje dokonce i naše Katedra Asijských Studií, mlátím hlavou o stůl.

České stránky se navíc předhánějí v tom, kdo o Bowiem napíše větší krávovinu a například Novinky uvedly, že "se o jeho nemoci spekulovalo už dlouho", konkrétně od roku 2004, kdy u nás dostal na koncertě infarkt. Protože prostě nemoc jako nemoc, že jo. Česká rádia ho hrají od rána do večera, přestože ho posledních několik desetiletí ignorovala a jen občas zahrála Ziggyho Stadusta. Nedávalo by větší smysl hrát ho za jeho života? Zajímat se o něj, dokud tu byl? Né, všechny české internetové plátky nám ho budou představovat až po smrti. Když to vidím, nadávám, nemůžu si pomoct. Důvod pro vzpomínkové články vidím u anglických a zahraničních novin, tam se to povedlo a je to moc pěkná vzpomínka, v Česku mi to ale připadá jako "Hele, tenhle slavný člověk umřel, pojďme si říct, kdo to vůbec byl a předstírat, že jsme to věděli celou dobu."

Bowieho hudba pro mě byla posledních 10+ let vším, jak ostatně jistě zaznamenal i občasný čtenář mých Drobností. Do uší mi zněla takřka každý den a byla se mnou i v těch nejhorších chvílích v nemocnici. Dokonce i na magnetické rezonanci mi pouštěli jeho CD. A teď se mám bát vytáhnout triko se Ziggym, které jsem dostala k Vánocům, placky, které nosím na baretu, tašku od Křehké Figurky nebo cokoliv jiného, abych nebyla na ulici za pózéra? Kdy začnou vycházet další zbytečné biografie? Nebo třeba nějaký životopisný film? Za jak dlouho se na něm začne rejžovat? Štve mě, že smrt vydělává. Se*e mě, že vinyly nebudou k sehnání a vše bude nad cenou, protože najednou všichni zatouží mít jeho hudbu doma. Blackstar si očividně z druhé ruky nekoupím, jak jsem plánovala. Ale co já se vůbec v dnešním světě divím, když třeba z Osvětimi udělali pomalu lunapark pro turisty s turnikety a suvenýry. Co tak seeduju jeho věci na torrentech jakožto vesměs jediný seeder, mám většinou kolem dvou peerů. Nyní jich mám tři sta.

Já... nejhorší na tom bylo všechno to natěšení a nadšení, ta strašná zpráva prostě přišla jako ledová sprcha, blesk z čistého nebe. Všichni věřili, že se zase postavil na nohy a bude tvořit, ale ona za tím byla jen touha nechat nám tu své poslední písně během zápasu s rakovinou a několika infarkty. Je to krásné, ale bolí to o to víc. Já to psaní diplomky o něm probrečím, vždyť na tom mám začít pracovat za chvíli.

Je mi z toho strašně smutno. Že už nebude žádná směšná naděje, že ho někdy uvidím. Že už nebude další hudba. Že už není Bowie. A je mi z toho navíc i nasraně a divně od žaludku. Z té obrovské vlny umělého smutku. Jsem sobec. Jsem moc smutná. David se zařadil po bok Ziggyho a co my tu teď bez něj.


Not only is this the last show of the tour, but it's the last show that we'll ever do.
You were wonderful.

8 komentářů:

Pet řekl(a)...

A já si říkala, proč tolik lidí najednou odkazuje na Bowieho hudbu...
Teď bych ti mohla pokrytecky napsat něco jako "upřímnou soustrast", ale protože pokrytec nejsem (tedy alespoň doufám) a rovnou říkám, že mě jeho tvorba nikdy nezajímala, napíši jen, ať ti jeho vinyly dělají ještě dlouho společnost a radost. Odvedl zjevně dobrou práci, která ho přežije/la.
Já k celebritám nikdy blízký vztah neměla, nemám a mít nebudu, protože se prostě k cizím lidem citově neupínám, byť si jejich tvorby třeba i vážím. Takže tvé pocity pochopit tak docela nedokáži. Ale co se té tvé práce o něm týče... Napiš ji dobře. S úctou a pokorou. Tak jak se na pravou příznivkyni sluší. :)

Dášenka Boušková řekl(a)...

Naprosto s tebou musím souhlasit (opět). Tohle internetové sdílení a předstíraný smutek/zájem někoho o kom jsem v životě neslyšela mě taky neskutečně sere. Pokaždé když je nějaký velký hokej, fotbal, olympiáda, jsou všichni nadšení sportovci a vyřvávaj kdo neskáče není čech. Když spadne letadlo, je tak snadné zmáčknout tlačítko sdílet a napsat k tomu tři trapná písmenka RIP a debilní výlev o tom jaká je to škoda. Když někdo umře, je tak snadné tvrdit že je to veliká škoda, protože to byl velký umělec. Zabere to přesně 30 vteřin než nasdílíš status a pak už ti to může zas být ukradený, ale ostatním si přece ukázala že nejsi out a sdílíš to co všichni. SO MUCH WOW.
Bowieho hudbu jsem slyšela jen párkrát a v podstatě ani nevím jak se to jmenovalo. Nedávno jsem viděla Labyrint a ten se mi líbil. Ovšem co jsem měla ráda byl vzhled Davida Bowieho. Líbilo se mi jak se nebál být jiný. Né že bych jeho fotky vyhledávala, ale když na nějaký člověk narazil, cítil se být potěšen, že není divný sám, že divní lidé jsou něco normálního. Byl to takový pocit jistoty v tom že být jiný není špatné....dobře asi to neumím popsat, prostě pokaždé když narazím na někoho kdo vypadá nestandartně, tak mi to zvedne náladu a inspiruje mě to. Jenže tohle všechno pro mě neni důvod zaujímat nějakou pseudopózu a opěvovat člověka kterého jsem prakticky neznala a nebyla jeho fanoušek. Serou mě všichni co maj tu potřebu předstírat. Pokud mám potřebu někoho oplakávat, tak to dělám a nepostuju o tom statusy. Před pár dny jsem probrečela hodinu na mši za blízkého zemřelého. Byl to skvělý člověk který třeba navrhoval elektrárny v Emirátech nebo Brazílii. Proč o něm nikdo nepostoval statusy? Asi proto, že nikdo nepotřeboval zaujímat pózu, kdo chtěl ten přišel, poplakal si v kostele a bylo to.

Clover řekl(a)...

Mě vždycky zamrzí, že umřel někdo, jehož jméno znám, jinak se těhle tryznách nepodílím, protože mi to přijde stejné jako hodit si filtr přes profilovku na FB, abych vyjádřila podporu obětem atentátů v Paříži. Zatím jediná osobnost, kterou jsem reálně obrečela byl sir Terry Pratchett.
Ale pravdou je, že při zprávě o Bowieho smrti jsem si vzpomněla na tebe. Placky a podobně nos, pokud někdo zkusí označit TEBE za pozéra, tak je fakt idiot a nestojí ani za povšimnutí. =D

Shinigami řekl(a)...

Ale dámy, copak to nevidíte, že ta vaše póza je zrovna tak hloupá, jako všech těch posmrtných rádoby fandů? Pokud máte aspoň mírné povědomí, kdo ten člověk byl, je snad slušnost vyjádřit nad jeho odchodem politování a ne to zarytě ignorovat a tvářit se jako kulturní imbecil. Nikdo vás nenutí, abyste mu štkaly na hrobě.

A Ely, vím že jsi teď hodně nešťastná, ale prosím, nestav se do role "jediné pravé fanynky". Tohle už jsem jednou zažila se svou ex a měla jsem to na talíři dennodenně: "Jen já znám všechny hideho alba už od narození, jen já jsem s ním prochlastala celou pubertu, jen já znám jeho duši". Prosím, NE. Každý má právo vyjádřit lítost, i kdyby kvůli jediné písni, nebo jediné fotce a fanouškem se může stát kdokoliv teď nebo za sto let. Kdyby nebylo těchto lidí, odkaz jakéhokoliv umělce by nepřežil.

Když ti to tak moc vadí, prostě vypni na pár dní internet, udělej si vlastní tryznu a počkej, než ta vlna odezní.

PS: A klidně si tu pauzu prodluž, protože dnes zemřel Alan Rickman a to teprve bude RIPovací smršť.

Ely řekl(a)...

Shinigami, já se nestavím do pózy "jediné pravé fanynky". Já se stavím do pózy Ely, člověka, který se opravdu celý život setkával pouze s lidmi, kteří neměli nejmenší tušení, kdo to ten Bowie je, a teď mě sere tohle teatrální vzpomínání přesně těch samých lidí. Naprosto souhlasím například s Dášenčiným komentářem aneb jak sama píšu – chápu to u amerických nebo anglických deníků, protože v těch zemích byl známý a znamenal pro ty lidi nejspíš víc, tam mi to vzpomínání přijde poměrně vkusné, ale přijde mi to na ránu u nás u většiny těch spamujících lidí. Nechápu, co je to za módu, a přijde mi to směšné. Pokud ti ten článek vyzněl jinak a nebo ti vytáhl na mysl něco z minulosti... já nevím, opravdu mi nepřijde, že bych někde psala, že ho znám osobně, že jsem lepší než ostatní nebo podobné věci z těch, co uvádíš. Jen že mě neuvěřitelně štve celá ta posmrtná povrchnost. A ano, u Rickmana to asi teprve nabere obrátek. U něj... je to zvláštní pocit, byl to můj oblíbený herec, ale ani teď vážně nemám "kupodivu" chuť nikde nic sdílet, posílat citáty, fotky, videa a podobné. Prostě ten humbuk nechápu. Nechápala jsem ho nikdy předtím (hokejisti, Jackson, Winehouse, Paříž, dosaď si cokoliv), nechápu ho teď, a nemyslím, že bych někdy začala chápat, jak spamování po facebookové zdi někomu pomůže v posmrtném životě. Nebo jak třeba filtr přes profilovku pomůže trpícím. Celkově se mi hnusí veškeré tyhle "vlny solidarity", smutku a podobných všeobecným povědomím diktovaných "vhodných" emocí. Stádové chování nechápu, dnešní společnost nechápu, v poslední době jsem vážně čím dál zhnusenější tak nějak vším.

A to ani na internetu kvůli nabitému zkouškovému moc nejsem, vidím tedy jen malou část a žádnou pauzu si proto nepotřebuju dělat. Tryznu též rozhodně neplánuju. Já to obrečela, zklamaná, šokovaná, nechápající. Protože mi odešel kus života. Ale že bych kvůli tomu měla chodit týden v černém nebo tak něco, to fakt nehrozí.

P.S. A tedy s prominutím vážně nechápu, proč ti připadá nutné ostatní komentující nazývat "kulturními imbecily".
Takže když nezačnu na internetu sdílet "RIP", jsem kulturní imbecil? Na živo by to člověk taky dělal, kdyby nebyly sociální sítě? Vyšli bychom všichni do ulic a začali do megafonů křičet "RIP"?

Anonymní řekl(a)...

Ahoj Ely,
ani nevíš, jak moc ti rozumím. :-(
Já Davida poslouchám už mnoho let. Zbožňuji jeho hlas. Můj starší brácha nikdy nechápal, co se nám (mě a mladšímu bratrovi) na něm líbí, vždycky říkal, že je to jen "pozér", čímž nás vždycky šíleně naštval a pak jsme se půl dne dohadovali. Když mi bráška řekl, že David umřel, úplně se mi podlomila kolena, stáhl se mi žaludek a nebyla jsem schopna vydat hlásku. :-(
No a chvíli na to se dočtu, že umřel Alan Rickman!!!! A to mě už srazilo na kolena úplně, rozbrečela jsem se jak želva! Dva velikáni, dva lidé, které jsem měla tolik ráda a ani jeden z nich už není! Co to je? Co se to proboha děje???? :-(((
Ely, drž se. ♥ Šavrda

Ely řekl(a)...

Vůbec jsem nevěděla, že máš jeho hudbu taky ráda, Šavrdo, to je moc milé překvapení! <3 Je to zatím opravdu šílený začátek roku. (Momentálně se učím z prezentace o 69 stranách a normálně uvažuju, jestli mi u toho neodejde notebook, jak se to číslo zdá být prokleté.)
Kvůli snad nejpříšernějšímu zkouškovému, co pamatuju, se též moc omlouvám za prodlevu v našem dopisování, ale prostě nestíhám, nestačím. A když mám chviličku, počítač nebo písmenka rozhodně nechci vůbec vidět :(

Anonymní řekl(a)...

Ely, vůbec se neomlouvej. To je přeci jasné. :-) Vůbec si nedělej starosti. ;-)
Já chápu, že je toto období pěkný záhul. :-)
Jen doufám, že tvoje páteř je už v pořádku a nebo, že jsi na tom aspoň o hodně lépe. :-) Šavrda.

Okomentovat

Děkuju za jakýkoliv komentář! Ani nevíte, jak mě potěší~

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...
 

(Ne)významné drobnosti Copyright © 2014 Design by Ely