sobota 3. prosince 2016

Drobnosti za listopad

Sepsala Ely v 3.12.16 0 komentářů

Z dědečkovy skříně rovnou do výlohy

Jednoho listopadového rána našeho souseda za "papírovou" stěnou probudilo hlasité "Nooo!". Ten den poprvé nasněžilo. A my neměli ani jeden boty, do kterých by neteklo, natož nějaký teplý kabát. A nabídka v nákupních centrech zoufalejší než kdykoliv předtím. Letošní móda oversized kabátů je dle mého hnus, v obchodech to vypadá, jako kdyby designeři vyrabovali prarodičům skříně. Pokud toužíte po něčem s nějakým střihem, třeba jen trochu vypasovaném, hledání vám pár hodin zabere, neb jsou už všichni očividně líní šít kabáty kvalitně a vymazleně. Taky proč, že jo, lidi to koupí tak jako tak. Nebo to možná děti v Číně neumí ušít. A boty? Chce-li člověk něco, co nevypadá jako jezdecké holínky, může si je maximálně tak nakreslit a vystřihnout. Muži, kteří by chtěli boty alespoň ke kotníkům, mají vesměs očividně taky smůlu – módní řetězce jako by se rozhodly, že jim letos bude zima.
Do bundy typu "Michelin" mě nikdo nedostane, raději s grácií mrznu, takže jsem ještě začátkem měsíce měla jen kabát z polyesteru, tedy verzi pro chudé a horkokrevné. Loni mi v něm bylo skvěle, ale letos, o 10 kilo lehčí, jsem vypouštěla duši už v deseti stupních i se dvěma vrstvami všeho pod tím. Tak jsme vyrazili do Šantovky trpět. 95 % obchodů nabízelo pseudo-kabáty pouze z toho polyesteru, jediné H&Mko dalo do svých výrobků teploučkou vlnu. Muži na tom mimochodem byli s materiály klasicky lépe. Tohle už delší dobu nekomentuju a bavlněná trička s dobrou gramáží chodím nakupovat do mužské sekce. Protože třeba kupodivu chci, aby to hřálo, nešlo přes to vidět, nemělo to tvar krychle a stálo to nějaký rozumný peníz.
Nakonec jsem tedy narychlo pořídila krásný dlouhý dvouřadý polovlněný kabát z H&Mka a nemohla uvěřit, že je mi konečně docela TEPLO! Astrak čeká na povánoční výprodeje, případně mu objednáme něco z e-shopu Zary. Vždyť i boty budu mít letos ze zásilkového obchodu. Z těch, co jsem letos viděla, byly totiž jediné, které nevypadaly, že se v nich člověk hodlá účastnit honu na lišku.

Když hlava nepobírá

Setkali jste se někdy s Mandelovým efektem? Je to fenomén, kdy si velké skupiny lidí s jistotou pamatují minulost, důležité události, umělecká díla a podobné věci jinak, než se objektivně staly. Snahy o uspokojivé vysvětlení založené na naší zrádné paměti či mozku selhávají na tom, že si lidé pamatují dané věci sice blbě, ale mezi sebou všichni naprosto stejně, nezávisle na druhých. Pokud si chcete přivodit potenciální mind fuck, vřele doporučuju si ME vygooglit a prostudovat.
Jak se to týká mě osobně? Patřím například k lidem, kteří si jasně vybavují Kennedyho zastřeleného v autě pro čtyři lidi, ne v limuzíně s přepážkou uprostřed. Naprosto přesně si také pamatuju portrét Henryho VIII, který si jasně vybavuje hromada lidí, leč očividně neexistuje, přestože jsou na něj časté odkazy v popkultuře, filmech i seriálech (přikládám rovnou odkaz na stránku, která se tenhle ME snaží vyvrátit, mimo jiné i kvůli komentářům). Známá umělecká díla typu American Gothic nebo Stvoření Adama mám v mysli též mírně odlišné. Stříbrnou nohu C3P0 vůbec nekomentuju. Co nás ale totálně s Astrakem posadilo na zadek, byl pohled na mapu. Snažili jsme se si to vysvětlit různě, ale co naplat, když i ty staré atlasy, ze kterých jsme se na základce a střední učili, vypadají stejně jako satelitní pohled, leč poněkud odlišně od našich, vzájemně shodných, vzpomínek? Oba dva si pamatujeme mapu takto, vyjma Kanady takto. V porovnání s aktuální polohou zde. Naprosto zmateně hledíme na Kanadu; přemítáme, proč jsme se ve škole učili o tom, že je Itálie jako kozačka, když je teď u ní přilepená Sicílie; nemůžeme uvěřit východní poloze Jižní Ameriky; všechny nás i s dalším kamarádem japanologem zarazila poloha japonských ostrovů, což je na pováženou, když se tomu věnujeme přes pět let; a velikost a protažení Aljašky je pro nás naprosto nepochopitelné. Ať už je to cokoliv – nějaká hra myslí či kolektivního vědomí nebo třeba opravdu, pakliže se přikloníme k těm odvážnějším teoriím, něco z oblasti kvantové fyziky... je to pěkný hnus a my ten den, co jsme zírali na mapu, překvapením a vyděšením nespali do půl šesté do rána.

Žeňa na dosah... ruky ne, ale koštětem bych to nejspíš dala

Poslední den v měsíci mě čekal splněný sen. Shodou náhod se mi vlastně díky hintzuovi, který tuším na FB okomentoval něco s Kings on Ice, podařilo koupit na tuto lední show lístky. Vůbec bych jinak netušila, že k nám zamíří, nikde jsem totiž neviděla reklamy. A taky jsem upřímně vůbec nedoufala, že by jeli dál i po Pljuščenkově zranění na Olympijských hrách. Až do poslední chvíle jsem nevěřila, že by po Soči ještě nějak extra jezdil, když mu v páteři praskl šroub, nedělala jsem si proto velké naděje a byla jsem smířená s tím, že bude bruslit jen několik známých jmen a třeba ani moc dobře neuvidím. Kdo ví, jak daleko od ledu s máti budeme, říkala jsem si. Lístky jsem přeci jen kupovala přes mobil v McDonaldu, prd na to viděla a brala první, co se namanulo. O to víc mě to pak celé posadilo na zadek.

Podle Pljuščenkova trenéra Alexeje Mišina skutečně nemá smysl, aby ruský veterán pokračoval v kariéře. "Možná, až bude krasobruslení na programu paralympijských her," poznamenal. (zdroj: iDnes)

Nedávno kariéru ukončil můj oblíbenec Florent Amodio, před ním náš skvělý český trémista Tomáš Verner, Brian Joubert a právě Žeňa. A všichni tihle na nás čekali v perfektním, PERFEKTNÍM představení, na které budu určitě ještě roky vzpomínat. Jestliže jsem si první polovinu říkala, že krásné, ale nic moc, druhá polovina mi poté vzala dech, způsobila, že jsem si málem vyřvala plíce a ruce takřka omlátila na kost. Vidět někoho, na koho jsme s máti a ještě předtím i s babi rok co rok koukaly zachumlané u televize, jen nějaké tři metry ode mě, jak se usmívá a mává nám, bylo neskutečné. Co předváděli, bylo neskutečné. A navíc jsme skvěle viděly, protože jsme seděly ve čtvrté řadě, ale do té třetí se nikdo nedostavil.
Vzala jsem s sebou plyšáka, ale nakonec jsem ho nehodila, protože se mi nechtělo přelézat blíže k ledu a měla jsem, v mysli vzpomínka na hodiny tělocviku, strach, že bych svým skillem zabila lidi v první řadě. Máti to celé nahrávala, a přestože nám světla poněkud zářila do očí a dělala tak problémy i jejímu iPhonu (všechno je to za tmy hrozně přesvícené), nahrála toho 3 GB. Hodila jsem to neveřejně na Youtube, takže pokud byste chtěli vidět pěkně ostrý záznam konce show a pokochat se několika skvělými předvedenými prvky – třeba tím, jak Baldé přeskočil a nerozpůlil Jouberta, přestože se odrazil už nějaké dva metry před ním – tak ZDE. První Pljuščenkovo vystoupení ZDE, druhé ZDE. Verner a jeho ryze ostravské fotbalové číslo ZDE. Předvádění a tanečky "4 Kings" ZDE. Případně se vážně omlouvám za tu kvalitu u videí, kde je zhasnuto, a za svůj křik. My totiž s mámou ječíme kvalitně. Vtipné bylo, když se zhruba v polovině postarší paní za námi inspirovala a vyzkoušela to také. Po zbytek programu se nám za zády sem tam ozvalo nejisté tlumené "hů".


A jinak?

  • trápím se s diplomkou a drahý tu svou mezitím napsal za několik dní
  • zase se na mě vykašlala zubařka. Jeden den ráno mi volali, že musela náhle odjet, a s mými bolavými zuby mě přeobjednali na leden...
  • po nocích se díváme na seriály, které já mám ráda, ale Astrak ještě neviděl. Zhlédli jsme tak Black Books, Sherlocka a máme rozkoukanou Community. O tom, že mám toho nejlepšího muže pod sluncem, jsem se znovu přesvědčila ve chvíli, kdy Sherlock a Moriarty seděli vedle sebe na střeše a Astrak prohlásil: "Now kiss!"

sobota 5. listopadu 2016

Drobnosti za říjen

Sepsala Ely v 5.11.16 4 komentářů

Tvarůžková svatba za hudby Impéria

Protože od prvního října začala olomoucká radnice přijímat rezervace na svatební obřady, byli jsme si i já s Astrakem zařídit to naše datum. Dozvěděli jsme se sice, že je pravděpodobné, že se toho dne bude na náměstí konat nějaký tvarůžkový festival, ale pokrčili jsme nad tím rameny s tím, že alespoň bude psina, když budeme mít svatbu takhle nezapomenutelně "provoněnou". Zaplatili jsme tedy a vyfasovali papír se seznamem skladeb, ze kterých si nějaké můžeme vybrat, protože prý mají živou hudbu. Drobným písmem posetá A4 na první pohled skýtala mnoho voleb a nevěděli jsme, jak se rozhodnout pro dva až tři kousky. A skutečně, když jsme papír důkladně prozkoumali, utvrdili jsme se v tom, že výběr bude úkol vskutku takřka nadlidský, ovšem z jiného důvodu. Skutečně nevím, proč je dobrá polovina písní pohřební, o rozchodu, smrti či válce! Vážně po světě chodí někdo, kdo by si k takovéto radostné události nechal zahrát třeba Yesterday od Beatles? Nebo je libo Není nutno? Či třeba rozhihňat svatebčany výběrem Kdepak ty ptáčku hnízdo máš? Pobavila nás také možnost rozhodnout se pro hudbu ze Star Wars, ale protože nejsme fanoušky, ani to nám výběr neusnadnilo. Tak já vám nevím, asi zvolíme nějaké klasické houslové nikomu nic neříkající cosi.

Knižní shopping spree

Je to jistě sen nejednoho knihomila, prostě si "like a boss" nakráčet do knihkupectví a vybrat si vše, po čem srdéčko zatouží. A protože muž dostal v rámci grantu dotaci literatury ve velmi pěkném obnosu, mohli jsme si takové knižní shopping spree vyzkoušet i v reálu. Co by se nám mohlo v budoucnu hodit či co nám prostě padlo do oka, jsme odnesli ke kase a měli tak ve finále pěknou hromádku, ve které se vyjímal mimo jiné i Kočičí host, který nás zaujal překrásně vyvedenou obálkou i svou překladatelkou (A. Křivánková). Té potom Astrak dodatečně psal, jak mu jde u četby mráz po zádech, protože má pocit, že čte o našem životě. Hlavní postava totiž píše, žena mu dělá korektury, žijí si poklidně svůj život, děti nechtějí... až někdy nastane chvíle, kdy nebudu mít do školy rozečtené čtyři knihy a za zadkem hořící koudel, taky se už těším, až do Kočičího hosta nahlédnu.
Říjen byl vůbec celý takový knižní. Konečně jsem totiž v Todoistu přestala upomínku "Diplomka" odkládat ze dne na den a skutečně jsem k tomu na týden sedla. Blbý ovšem je, že jsem přes prázdniny, kdy jsem to své veledílo plánovala plodit původně, použitelné informace zapomněla a jelikož jsem si původně nechtěla popisovat knihy, měla jsem akorát tu chuť do díla, nikoliv už ovšem použitelné výpisky. Takže hezky načíst stovky a stovky stran znovu. Ve finále jsem tedy vyplodila pouhých 11 stran o poválečných vztazích mezi Británií a USA co se vývozu a konzumace kulturních artiklů týče. Zjistila jsem u toho ale zajímavé věci, například, že kdyby si jednoho krásného dne nevyjeli jistí Richardsovi na výlet, svět by nikdy nepoznal Rolling Stones, protože dům této rodinky s dítkem jménem Keith mezitím roztrhala dopadnuvší bomba. Nebo že se kulturní kolonizace Amerikou nazývá Cocakolonizace. A tak různě, interesting stuff.


Jak jsme nikam nejeli

Konec měsíce jsme chtěli prožít v Praze, moc jsme se na to těšili, přizpůsobili dovolené svůj program, vše si domluvili... ovšem potom Astrak domů zatáhl vysoce rezistentní bacil a všechno šlo do háje. Muž má skvělou imunitu, a když tedy něco skolí jeho, jedná se o bakterii typu "Hulk". A ve chvíli, kdy pak taková superbakterie vleze na mě... Když jsme šli ve středu k doktorce pro antibiotika, stále jsme nicméně jak my, tak lékařka věřili, že budeme moct na víkend vyjet a užít si Akicon i právě probíhající halloweenský Pokemon Go event. Nebylo nám ovšem přáno, už další den mi vyletěly teploty tak vysoké, že jsme byli s doktorkou v telefonickém spojení a zvýšili dávku. Byla jsem nabádána k trpělivosti a dodatečně musím říct, že jsem vážně blbá, protože jsem poslechla bílý plášť a ne své tělo. Zánět zadních dutin je u mě chronická záležitost a když si to člověk prožívá tak po čtyřicáté, už holt pozná, když ATB nezabírají. Tvrdila jsem to od začátku, leč až následující pondělí, kdy mi zánět klesl i na průdušky, mi bylo uvěřeno. Jak paní doktorka, tak v nemocnici na ORL mě nabádali k hospitalizaci, což jsem ovšem po minulých zkušenostech s karvinskou nemocniční stravou prostě nechtěla, a tak jsme se dohodli, že zkusím ještě jiná antibiotika a hromádku dalších farmaceutických zbraní a postará se o mně pěkně muž. Sama jsem si vybrala vhodná ATB a je mi snad konečně lépe. Astraka tedy letos již v ulicích Prahy při výlukách neuvidíte, má na zimní měsíce zakázáno jezdit informovat. Práce je to totiž hezká, ale ve finále jsme přišli o daleko více peněz, zdraví i nervů. Dva týdny života v háji.

čtvrtek 13. října 2016

Drobnosti za září

Sepsala Ely v 13.10.16 0 komentářů

Dělání, dělání... prý všechny smutky zahání

Město se vesele zbarvilo a po měsících zase děsivě zaplnilo po kreditech toužícími individui. Počasí se následně ze dne na den přehouplo na podzimní, čili školní, my si ale i přesto v září nadále vynahrazovali promaroděné / promarněné prázdniny. Když jsme se v jednom z posledních teplých paprsků vyhřívali na zahrádce ano-opět-Greenbaru (kam už chodíme snad každý den) a hodovali, říkali jsme si, jestli náhodou ta vysoká škola vážně nebudou nejlepší léta života, přestože by mě za tuto myšlenku mé mladší JÁ určitě umučilo.
Mám teď pouze dva předměty a už jsem životu školáka natolik odvykla, že mám problém do třídy dojít i na 9:45. Už nedokážu ani nasadit masku soustředění a falešného nadšení. Zbytek času píšu... nepíšu... duševně se připravuju na to, že už musím začít psát diplomku, pomáhám muži a nebo se věnuju tomu našemu učení či titulkování. Titulkujeme o sto šest, momentálně pro Akicon, a snažíme se rozpínat jak své místo působení, tak do svých řad nabírat a zaškolit si více šikovných překladatelů. Zatím se nám kupodivu daří obé.
Jak je tedy patrné, rozhodla jsem se nepřerušovat. Byla jsem s paní na studijním domluvená, že školu na týden zkusím a podle toho, jak mi bude, můžu si klidně přerušit nebo pokračovat. CTčko mi dopadlo dobře, alespoň, co se zažívání týče, a tak jsem se rozhodla dát do kupy a studium nepozastavovat. A zatím si myslím, že to bylo správné rozhodnutí. Zdá se mi, že jsem klidnější, když mám hodně práce, takže měli asi Uhlíř se Svěrákem pravdu.


Tradiční týrání zvířat

Hned začátkem září jsme ale zažili i něco nemilého. Olomouc už delší dobu zdobily plakáty blonďaté holčičky s huňatým králíčkem a popiskem "výstava mláďat". Protože jsme si něco podobného před nějakou dobou moc užili ve Vlastivědném muzeu, s nadšením jsme se tam vydali. Vydrželi jsme však ne více než čtvrt hodiny. Byla to chovatelská výstava ("velmi patrné" z plakátu), jinak řečeno to bylo jako procházka masokombinátem. Jakožto bývalé majitelce králíka mi srdce krvácelo, když jsem viděla všechny ty kouzelné chlupáče vystresované z pobytu v malých klecích, vyděšené hlukem a přítomností stovek dalších zvířat nebo naopak až podivně apatické, ležící na boku s vytřeštěným okem a nereagující ani na jemné pohlazení tlapky. Všude spousta rychle se pohybujících čumáčků a doširoka otevřených oček a kolem kroužících tlustých páprdů, kteří vypadali, jako by si snad vybírali večeři. Nějací holubům podobní ptáci naráželi do mříží a snažili se násilím dostat ven. Bylo nám zle. Tohle prostě NENÍ v pořádku, jen proto, že se to rok co rok děje. A pokud takové "výstavy" někdo považuje za normální, je to alarmující a je třeba se zamyslet, zda prostě jen nejsme zvyklí na věci, které měly být už dávno změněny.


Řekni, kde ty kytky jsou

Tak už zase "maluju", sama tomu nemůžu uvěřit. Vytáhla jsem rozdělané plátno s kopretinama, které mi tu leželo už nehezky dlouho, a pustila jsem se do "díla" ve chvíli, kdy jsem zůstala na dva dny v bytě sama a neměla jsem se jak zabavit. Možná mě i trochu nakoplo, že mi na DeviantArtu jen tak někdo poslal 2454 bodů (přes 30$). Jen. Tak. Protože se mu líbily moje stupidní fotky.
Hrozně jsem ten obraz nenáviděla až do poslední chvíle, kdy jsem si řekla, že ho teda nakonec vezmu na milost. Kytky jsou fajn. Zato teď zkouším nějaké realistické jídlo a asi jsem si pěkně blbě vybrala předlohu. Každý den hodím na to veliké plátno okem a zvažuju, jestli se s těmi cupcaky vážně chci s*át, nebo zda bych neměla vzít černou barvu, veliký štětec a násilně malbu přetransformovat na vesmír. Přemýšlela jsem o tom vážně usilovně a začalo mě to lákat natolik, že jsem si zašla ten veliký plochý štětec koupit a na jiné plátno jsem si kosmos s mlhovinou vytvořila.


Jak být obtěžována s grácií

Minule jsem zmiňovala YouTube a musím tak učinit i tentokrát, v září jsem totiž narazila na stařičké americké reklamy a vzdělávací filmy z 50. let. Některé jsou naprosto kouzelné, třeba filmeček o tom, jak se připravit na své první rande a jak to celé pěkně podle tehdejší etikety zvládnout. Nebo třebas výukový snímek o tom, jak se správně decentně nalíčit (skoro nic se za tu dobu nezměnilo!). Narazila jsem ovšem i na jeden, u kterého jsem při sledování zaraženě seděla s nakrčeným obočím a chutí někomu ublížit. Protože nás ženy může kdykoliv kdokoliv potají sledovat a je proto na nás, abychom s tím 24/7 počítaly, i když jsme třeba samy doma, a chovaly se pro jistotu vhodně a svůdně, ne? Přece chceme možného šmíráka zaujmout a ne nedejbože znechutit, ne? Uf.

sobota 10. září 2016

Drobnosti za srpen

Sepsala Ely v 10.9.16 2 komentářů

Ta nejlepší aplikace na fitness a randění

Samozřejmě mám na mysli Pokemon Go a navazuju tak na závěr červencových Drobností. I nadále se totiž den co den venčíme a chodíme parkem za ručičky jako zamilovaní páťáci. Akorát to není proto, že bychom chtěli mít intimčo v přírodě, ale proto, že tam člověk vesměs najde puštěné lury a může si tak nachytat něco té virtuální drobotiny. Nejvíce to jede u rybníčku s kachnama, takže ve volném čase o sto šest krmíme vodní ptactvo a schováváme si něco pečiva i pro sedmero perliček, které v olomouckých sadech pobíhají a které jsme kvůli zvukům, jež v rozrušení vydávají, přejmenovali na malé dinosaury.
Zjistili jsme též, že nesnášíme cyklisty. Zejména, když se nás snaží přejet na pěší straně chodníku, nejlépe s kamenným hnusným výrazem a záměrem neuhnout. Až jednou někomu šlápnu do úsměvu, budiž známo, že se to ve mně sbíralo roky. A po večerech se bavíme tím, jak Astrak svou negativní aurou dokáže vypnout snad každou lampu, kolem které projde!
Město je o prázdninách krásné zejména proto, že je v něm pohádkově pusto. Každý pátý obyvatel Olomouce je student, a když proto skončí akademický rok, náhle je tu prázdno. V centru a v Šantovce je to nejpatrnější, najednou nikde nejsou fronty a ulice zaplaví taková pohodově líná atmosféra. Což se všechno v září změní, achjo.


I'm Poppy. I'm Poppy. I'm Poppy.

Tenhle měsíc se mi navrátila víra v lidstvo, konkrétně přesvědčení, že na světě přeci jen asi ještě žijí kreativní jedinci. Poppy, patrně umělecký projekt v duchu parodie popové hudební scény, s Astrakem sledujeme už nějakou tu chvíli. Její prapodivná hypnotická videa, občas nesoucí jasnou stopu kritického společenského komentáře, víří vody Youtube čím dál více a lidé se marně snaží přijít na to, jaké je vlastně jejich poselství a co je cílem celého projektu. V srpnu jsem se ovšem poprvé zaměřila na toho, kdo za tím vším stojí, totiž na muže jménem Titanic Sinclair (ano, jako ta loď) a jeho počiny s Mars Argo. Na jejich videa, jejich podomácku nahrané songy. A hell, já jsem poprvé od smrti Bowieho schopná poslouchat hudbu! Mám pocit, že se ve mě v lednu něco rozbilo, a já to doteď pomaličku střípek po střípku slepuju.


Jak Ely k figurce přišla

(Bylo nebylo...) Vedle naší nejoblíbenější restaurace se na náměstí nachází Café Mahler. V této kavárně mají ve výloze mimo jiné i svatební figurky. Všechny jsou krásné, ale jeden pár nevěsty a ženicha mezi nimi vždycky vyčníval. Koukávali jsme na ně s tím, že je to krásná práce, ale určitě čertovsky drahá. Poté, co jsem se po figurkách porozhlédla na internetu, byla jsem do páru z výlohy ještě zamilovanější, protože jsem si uvědomila, jaká vzácnost to je, že nevypadají jako naprostá většina svých kolegů, tedy jako po lobotomii. Že nejsou kýčovití, tupí ani hloupí, a že má nevěsta šaty z krajky.
I šli jsme se jednou po obědě zeptat, zda jsou figurky ve výloze na prodej. Slečna mi sdělila že ne, že je to jen výzdoba. Bublina praskla, čas se přesunout dál. Nebo ne? Nějak se mi to nezdálo, a proto jsem nechala o několik dní později do kavárny zavolat máti. Figurky najednou na prodej byly. A dokonce nám tu naši dle popisu odložili. Vyzvednout jsem si ji samozřejmě šla zákeřně zase já s mužem, aby se cítili blbě. Ovšem ejhle, obsluha se nemohla dostat do skříňky! Zkoušeli různé klíčky, ale nepovedlo se – naše porcelánové protějšky zůstaly uvězněné ve svém skleněném vězení. Byli jsme požádáni, zdali bychom se nemohli stavit za hodinu, ovšem figurka si po našem návratu stále trůnila ve výloze. Tak jestli prý nemůžeme dojít příští týden. Došli jsme. Furt byla zamčená, přestože se tentokrát slečna pokoušela zámek vypáčit sponkou. Při další návštěvě si už raději vzali mé číslo s tím, že se sami ozvou, až se do vitríny dobijí.
Nakonec mi skutečně jednoho krásného dne napsali, figurku nám dali za čtyři stovky, a vznikl z toho příběh o tom, jak si kvůli nám Café Mahler nechalo vyměnit zámek do výlohy. A my teď už máme drobné porcelánové verze nás samých (za třetinu původní ceny), jen co tedy nevěstě přemaluju vlasy na růžovo. Pomaličku polehoučku děláme v plánování krůčky kupředu.

Sto věží a rajčatová polévka

Koncem měsíce jsme se vydali do Prahy na Natsucon. Astrakovi rodiče opět odjeli na chatu a my měli jejich dům sami pro sebe. Ano, stále spolu, pořád spolu, 24/7. Hrozně jsem se těšila, co kde všechno sníme, ale... po první poněkud větší večeři se mi u jedné z jizev vzbouřilo břicho a na Bulovce mi nařídili dietu, fňuk. Nakonec si to dodatečně vynahrazujeme v Olomouci, kde si na něčem pochutnáváme každičký den, ale v té Praze jsem to nesla s těžkým srdcem, protože to byla všeho všudy vlastně moje jediná dovolená. O mých posledních prázdninách.
A když už o kultuře a jídle – v Olomouci jsme si zašli na výstavu výběru z díla Andyho Warhola. Šli jsme tam s takovou tou naší klasickou morbidní zvědavostí typu "nebude se mi to líbit, vím to, ale studenti to přece mají za 40 Kč". Přestože muzeum uvádělo, že zaopatřili nějakých 200 děl, v reálu to byla asi 50x Marilyn Monroe v nejrůznějším barevném provedení, 30x plechovka polévky Campbell a jen hrstka opravdu zajímavých méně známých výtvorů. I tak jsem ovšem ráda, že jsme to viděli.


Až na dno a ještě dál

Nevím, jak se mnou může muž vydržet, když mu v minimálně pětiminutové frekvenci popisuju, co všechno mě zrovna bolí a trápí. A nevím, jak to mám vydržet já. Tady už ani nejde říct, že by mě snad někdo nahoře zkoušel. To už se mě někdo snaží jen umořit. Velmi vážně zvažuju přerušení studia, protože můj život je nenaplánovatelný chaos, se kterým se momentálně studium neslučuje. Chvíli se musí hasit tohle, chvíli tamto. Všechny tyhle letní "požáry" mi ale dávají naplno možnost uvědomit si, jak vděčná jsem za svou máti a Astraka. Což mu taky každou chvíli dojatě opakuju. Hmm, jak to tak sepisuju, uvědomuju si, že do něj vlastně co chvíli mluvím. A že jsem jako zaseknutý gramofon. Chudák.

Vypadá to, že endometrióza byla v mém případě ten nedůležitý gynekologický problém. Taky jsem přestala cítit tváře, očividně něco s nervy v hlavě od migrény po hormonální léčbě. A pak se necitlivost změnila v bolest. To bylo fakt skvostné.

středa 17. srpna 2016

Drobnosti za červenec

Sepsala Ely v 17.8.16 8 komentářů
Tento měsíc pozdě – Blogger mi smazal celý článek bez jakékoliv možnosti obnovy a musela jsem se proto řádně vydýchat a "odurazit", než jsem se na to vrhla znova.

Devět z deseti doktorů doporučuje

Můj červenec začal následovně:
Bílý plášť v Olomouci: Jezte pestře a normálně fungujte.
Chirurg 1: Jste v pořádku, jeďte na dovolenou. (Z lékařské zprávy: "Osobně bych doporučil všechny léky vysadit a soustředit se na partnera a budoucí společný život.")
Chirurg 2: Jeďte na dovolenou, kdyžtak volejte sanitku.
Chirurg 3: Jaktože jíte normálně? Na dovolenou? Ani náhodou!!!
Chirurg 4: Tak my vás otevřeme a podíváme se.
Následujícího dne: Tak my vám vezmeme slepé střevo.

... OK, říkala jsem si. Hlavně, že se všichni shodnete. Dík. Mou jedinou záchranou mohla být gynekologie, pakliže by tam třeba napotřetí konečně našli nějakou příčinu mých bolestí a od zákroku mě tak uchránili. Z gynekologie jsem odcházela v slzách, protože jsem se dozvěděla, že nepůjdu na jeden, nýbrž na dva. Moje poslední prázdniny, super. Moje tělo je troska.
Měla jsem na vybranou, Havířov nebo Karviná? Vybrala jsem si Karvinou, protože to tam znám a co si pamatuju, bývalo mi tam v rámci mezí dobře. Že to bylo už před řádkou let mi došlo až po operaci, kdy jsem už byla naprosto zhnusena tamějším zacházením s pacienty a známí mě i Astrakovi hromadně začali psát, co proboha dělám v Karviné-Ráji, že se té nemocnici teď prý vyhýbají všichni Karvinští. Oh well, cenné rady, leč pozdě. Snažím se na celý svůj pobyt moc do detailu nevzpomínat, takže to sfouknu bodově:
  • moje první jídlo tvořila čistá neosolená voda s několika vločkama
  • když mě v nemocnici záměrně, bez důvodu a proti mé vůli krmí prášky, které jsem několikrát odmítla, je to na stížnost nebo žalobu?
  • dávali mi věci naprosto mimo stanovenou dietu, které mi v mém stavu přímo ubližovaly (mák, čočka atd. dva dny po slepáku) a bolely
  • jejich dieta "vegan" sestává z jablek, jablečných přesnídávek a moštu
  • jejich dieta vegetarián očividně i ze slaniny, jak jsem se mohla při jednom obědu přesvědčit
  • při dalším pokusu o mé otrávení mi nemocnice Karviná-Ráj v roli obědu uvedla: olej s mrkví, olej s brambory a olej s polévkou (a zelenej banán)
Půlka sester byla protivná jak... pozadí. Měla jsem hlad, byla nevyspaná a z neznámých důvod zdrogovaná Neurolem, snad abych pěkně, jako poslušná zelenina, spinkala. Doteď bych také bych ráda věděla, co se tehdy dělo, že mě budili hned cestou ze sálu, když jsem v sobě ještě nic neměla. Moje mysl se to snaží vytěsnit, pamatuju si jen několik hlasů volajících moje příjmení, že mi někdo sahal na tváře, modrou barvu a naprosto šílenou bolest. Ale to už mi nikdo nepoví, protože "jsme holt jen státní nemocnice" a nikdo nic neví a všechno nařídil někdo jiný. Nad vodou mě držel jen Astrak, který za mnou dennodenně dojížděl, trávil se mnou návštěvní hodiny až do poslední minuty a unisono jsme spolu nadávali nad poměry v tom skvělém Ráji. Až po pěti dnech se uráčili mi sdělit, jakoby mimochodem, diagnózu. Slepák měl chronický zánět a našli endometriózu, prima. Kill me.

Stehy mi vytahovali v mém domovském městě. O dva týdny později jsem si ovšem všimla, že na jeden zapomněli a mám díky tomu jednu jizvu ve tvaru kříže, jak už se kůže začala hojit a zacelovat i se stehem. Bojím se, zda se mi to tam dobře zahojilo. Nebo se to furt hojí? Když stojím, nebo se nedejbože předkláním, vypadám jako s dírou v břiše. Netuší někdo již operovaný, zda je tohle normální a zlepší se to? Budu zase někdy vypadat jako člověk? Když jsme spěchali těsně před koncem ordinační doby na chirurgickou ambulanci v Olomouci, nechat tu mrchu vytáhnout, zatímco nám na sporáku stydl oběd, už jsem se vážně mohla jen smát, v takovýhle chvílích už prostě člověk na jinou reakci nemá sílu.
Teď mě čeká... spousta hormonů. Vždycky jsem se tomu přitom vyhýbala jako čert kříži, ten nahoře musí být neskutečně škodolibá mrcha. Všechno ostatní zdravotní zařizování jde stranou, musím to brát pěkně popořadě, jinak mi z toho už vážně přeskočí.


Nevšímejte si mě, jen chytám neviditelné příšerky

Samozřejmě i já hraju Pokemon Go, ano ano. Vlastně hned od 8. 7., jakmile jsem zjistila, jak oblafnout Apple, a aplikaci si v ČR předem pořídit. A víte co? PoGo mě postavilo na nohy. S máti (!) jsem lovila až do poslední chvíle před operací, v nemocnici jsem líhla vejce mácháním ruky sem a tam jako metronom a už týden po zákrocích jsem chodila klidně 10 km denně. Vidět mě sestry, které stále jen brblaly, jak málo chodím, asi by sbíraly oči ze země. Bylo vtipné zabírat stadiony jako první v našem městě a sledovat, jak se do hry přidávají další a další a mudlové začínají zjišťovat, proč ulice zaplavuje tolik lidí s očima na obrazovce.

"Milé dámy, jaképak číslo popisné hledáte?"

"Ten barák nefoťte, ten je hnusnej..."

Po návratu do Olomouce, která je na lov zcela marná, protože tu opravdu kromě Rattat a Pidgeů skoro nic není, se mi sice zastesklo po domovském městě, kde se to potvůrkami jen hemžilo, ale nakonec si to užíváme i tu. Astrak si pořídil nový mobil, aby mohl hrát, a tak chodíme na mnohahodinové procházky městem a parky a objevujeme. Užíváme si léta, než zase budeme muset začít něco řešit a "bojovat" i v reálu, nejen ve hře.

Příště to bude veselejší, fakt.

pondělí 4. července 2016

Generation E

Sepsala Ely v 4.7.16 0 komentářů
I'm Done With This Life by Ely
We are the generation of Escapists
Forget the Y, X, Z and call us E
Because we
Run away, deep inside
To our obsessive soliloquies and unreal networks
To distract ourselves from this artificial matrix
Of conventions, traditions, red tapes and mouth tapes
Superiors and deceiving exteriors
Interdictions and soothing fictions
And numb brain-dead masses

Call us the generation I for short
For we Imprison our voices
By imaginary choices
Run away, deep inside
To paint the town grey with Neurol and Lexaurin
Laugh at your death with Xanax or Rivotril
Silencing M&Ms to get you in a good place
Erase and replace to fit in, you disgrace!
Become a shell – of you a living allegory
But… that comes with the territory

So that no one notices the cage
With the laths made from the dread
Of an invisible intentional threat
Spinning, spinning, spinning round
Just don’t notice the way out

We are the generation of Net
Of the safety net.

Dead Men Walking by Ely
Omlouvám se neangličtinářům, slabším angličtinářům nebo lidem s odporem k poezii. Ta hra s idiomy bohužel nelze nijak přeložit a česky já to neumím. Neumím to dobře ani anglicky, ale muselo to ven.

Drobnosti za červen

Sepsala Ely v 4.7.16 7 komentářů
Dnes upřímněji než kdy jindy. Ti již znudění mým rozpadajícím se tělem, nechť prosím přeskočí první odstavec.

Llama fall and go boom

Stresy ze školy či práce a podobných situací, co všichni známe, jsou očividně hadr v porovnání s tím, když se člověku se zdravím ("nemocněním" v mém případě) děje něco tak divného, že se mu strachy zatmívá před očima and goes boom. Je pro mě těžké určit hranici, co ještě veřejně sdílet, a co si nechat pro sebe, ale asi budu i nadále upřímně... naznačovat. Protože proč ne. Až se tedy vůbec bude něco jistě vědět a nebudou to jen náhodné prekolapsy, výlety sanitkama (dokonce jsem zpozdila RegioJet, hahaha), nálezy na játrech a v břiše a podobné srandy. Do toho všeho se mi z legrace, z teplot či snad z čiré zákeřnosti blokují různé části kostry. Už se ví, že jsem hypermobilní a tyhle blokády mě budou provázet navždy, ale tahle frekvence je divná. Zatím se snažíme kolektivně nějak vydržet, protože tohle je skupinová záležitost a stres asi hraje velikou roli. Zejména bez muže bych se už asi dávno odstřelila. Možná. Pumpují do mě tolik oblbováků, že vlastně ani nevím. Doufáme, že je ta věc na játrech vážně nezhoubná, a duševně se připravujeme na spousty vyšetření za několik týdnů. Ale upřímně, člověku jdou stejně před očima všechny možnosti, jakkoliv se je snaží z mysli vytěsnit.
A Astrak se mezitím i nadále projevuje jako nadčlověk a živoucí výhra v loterii. Nakupuje, vaří, uklízí, stará se o mě, jezdí se mnou po doktorech, u toho stíhá dělat na knize a stále tvrdí, že mu to nevadí a chce si mě prý vzít tak jako tak *sob* Kdo by to byl čekal, že ten divnokluk přednášející o nechutnostech na Advíku 2010, můj úhlavní nepřítel na bakaláři a vrchní internetový troll si jen zapomněl bílého oře ve stáji?

Ale alespoň jsme v areálu fakultky viděli jedinečný střet ježka a kočky!


Teď už jen najít figurky a nevěstu přelakovat na růžovo

Anyway, potřebovali jsme mě tedy stále venčit, aby se mi pozornost držela jinde a z podivných příhod jsem moc nepanikařila. Stále jsme tedy jedli venku, zašli si i několikrát do Ollies a u té příležitosti ochutnali komplet celou jejich nabídku a vybrali si tak svatební dort, který bychom si rádi pořídili právě z téhle cukrárny. Byl to trochu boj, protože jsme nechtěli nic extra sytého, co by nám hosty umrtvilo, do mě zase nikdo nedostane nic krémového a Astrak nerad ovocné dorty se želé. Skončili jsme tedy u karamelového. Raději hned několikrát. A myslím, že bychom se měli ještě do budoucna zajít párkrát... ujistit ve svém rozhodnutí a... ověřit, zda je kvalita konzistentní. Nebo tak něco. V podstatě tedy i přes to, že se den co den užírám strachy, na Instagramu musí náš život vypadat paradoxně hrozně skvěle a vesele.
Zašli jsme si například do Vlastivědného muzea na výstavu Nejmenší opičky světa a byli jsme nadšení – za pár korun jsme si hladili různá zvířátka, lovili a ňuňali králíky, lezli do výběhů obrovským želvám a sahali si, na co jsme jen chtěli. Želví samec se navíc pokoušel ze všech sil probojovat ven, a tak jsme měli příležitost zjistit, že tihle obrovští plazi vydávají zvuky od kňučení přes kvíkání až po ryčení, když se jim něco nelíbí O.o

A když už nebylo moc co dělat, na chvíli jsem si sedla k The Sims 4 aneb The Game of Loading Screens. Proto vlastně ten první podnadpis, pro většinu populace nepochopitelný. Nevím vůbec proč, dostala jsem hroznou chuť si to na pár dní zahrát, pak se hrou nechat unudit k smrti a odinstalovat ji. Tentokrát mě Simové zabavili na celý rekordní týden, než jsem vyčerpala všechny herní možnosti a našla asi 10 bugů. Byla to mimochodem taková vtipná scéna, když jsme se u noťasu snažili sblížit a dostat spolu do křoví Simy Ely a Astraka.


23+1

Narozeniny byly zvláštní. Dostala jsem balíček úžasných dárečků od Šavrdy, čímž jí strašně moc děkuju a zároveň se omlouvám za mlčení – odpovím, až se mi odblokují ramenní klouby. Několik moc milých přání od kamarádů mi zvedlo náladu a můj úžasný muž mě ohromně překvapil, potěšil a následně nasytil dortem. Co se ovšem týče pokrevní rodiny, vyjma máti v podstatě všichni zapomněli. Babička mi popřála den předem, otec opomněl úplně. Jelikož zatím neprojevil žádnou iniciativu ani v ohledu financí, co se týče příprav na svatbu, čekala jsem alespoň nějakou drobnost, a tak jsem ho přes mámin mobil informovala, že "měla jeho dcera před třemi dny narozeniny" a zákeřně mu dalšího dne nadšeně naživo popřála s bonboniérou k svátku, který zrovna měl. Protože já nezapomínám, že ne. Když mi to máti 5x připomene, já nezapomínám. A když mi koupí tu bonboniéru.
Na oplátku jsem dostala částku tak závratnou, že nám ani oběd neuhradila, a další otcovo samovydané veledílo, které sice není nejhorší, ale já to přes ty chyby prostě nedokážu číst. Dřív jsem mu dělala korektury, nechala jsem nad tím léto. Nakonec vydal původní verzi s tím, že to potřeboval publikovat dřív a nestihlo by se to s opravami. Od té doby odmítám pracovat pro rodinu. Ale zato si můj rodič koupil nové auto, which is nice. O pár dní později jsem následně dostala SMS ještě od sestry, které to očividně otec připomněl. OK. Díky za zájem, lidi. Alespoň se mi ale letos nikdo nepokoušel dát žádné květiny a okolí tak očividně pochopilo, že mě umírajícími organismy nepotěší. Nech brouka žít ♪. Nech rostlinu růst.


Má budoucí tchýně

Zcela vážně uvažujeme, že založíme na FB fanpage Astrakově máti, kam bychom házeli její skvělé výroky plné "rodičovské lásky" a ukazovali tak světu, jak skvělí jsou vlastně ostatní chlebodárci. Z poslední doby tu máme například tyto perly: když drahý doma sdělil, že se budeme brát, máti se ho první snažila odradit tím, že přijde o rodinné výhody na legitku na pražskou hromadnou, kterou zatím stále jakožto syn zaměstnance DPP má. Poté mu také oznámila, aby si do svatby odhlásil trvalý pobyt, protože "nechce, aby na ně přišel exekutor". Zde by bylo ještě dobré zmínit, že si Astrak všechny doklady musel měnit už před půl rokem, kdy se rozhodla, že za něj už jednou ročně nechce platit poplatek za trvalý pobyt, a přehlásila ho k prarodičům. A pak zde máme takové krásy jako "A nemohl bys jí říct, aby si alespoň ty vlasy nebarvila?" Poté, co před měsíci protestativně prohlásila, když mě viděla s čerstvě obarvenými sytě růžovými vlasy, že to mám "blond". Hlavně, že jsme si to ujasnili.
Koncem měsíce se nicméně poprvé při pravidelném kontrolním telefonátu Astraka ve stylu "kde všude pracuješ, kolik ti to vydělává, co ještě budeš dělat", díky kterému jsme ji překřtili na Peníze K., neb mnoho jiných zájmů vskutku nemá, zeptala "jak se máme". Jak se mámE! Množné číslo! Vzala na vědomí mou existenci! Mám se radovat nebo děsit?

A moje máti mezitím experimentuje s veganskými recepty, aby mi udělala radost. Dnes jsem pojedla květák na paprice, ale cuketové domečky jsou stejně zatím mými favority.

S odřenýma ušima

Mám 40 kreditů na postup do dalšího ročníku, na všechno ostatní v zájmu zdraví kašlu. To poslední mi dal pan profesor "hodný pohádkový dědeček" za nic, protože věděl, jak mi je. Ani jsem neměla mentální kapacitu se za to stydět.
Korektury: Astrak

neděle 5. června 2016

Drobnosti za (duben a) květen

Sepsala Ely v 5.6.16 12 komentářů
Aprílový měsíc nebylo proč zveřejňovat, protože se z hlediska nějakých zajímavostí zkrátka nestal. V dubnu jsme totiž akorát od rána do noci připravovali věci pro Animefest, finišovali semestr a víc opravdu nic. Welcome back, vlasopad. Why_me.jpg
Jediným zpestřením naší každodenní rutiny nám byl pak právě onen Animefest, který jsme si, až na mužovy migrény, moc užili. V Brně jsme se taky (dvakrát) skvěle najedli v náhodně vygooglené vege-restauraci Junk Food Café. Málem jsme praskli! Mají vynikající jídlo a obrovské porce.


Útěk z každodenního stereotypu

Začátkem května jsme, protože Astrak potřeboval na schůzku s redaktorkou do Arga, jeli jsme na pár dní do Prahy. Trochu si odpočinout, změnit prostředí a... přejíst se. Argo nás překvapilo. Když se řekne vydavatelství, představíte si nějakou takřka kouzelnou budovu plnou knih, načež onu bláhovou představu vyženete z hlavy a nahradíte ji něčím vhodnějším, vizí více kancelářského vzhledu. Ale on by to byl omyl. Nakladatelství Argo uvnitř vypadá jako nějaký magický knižní squat. Zvenčí posprejované, zevnitř stěny pomalované, všude (zejména na schodech) se válejí hromady knih – staré, nové, ještě v igelitech. Mezi tím vším několik kanceláří se starším nábytkem a příjemnými lidmi.
Navštívili jsme ten den i Svět knihy 2016, ale upřímně, čekali jsme, že na nás festival udělá lepší dojem. Pamatuju si jen tlačenici, hluk a vydýchaný horký vzduch (super nápad udělat to ve stanu, do kterého praží slunce a nahoře parné ovzduší pouze líně roztínají lopatky několika větráků). Myslím, že jsem zahlédla T'Sal, ale doteď si nejsem jistá!

"Are you saying yes to the dress?"

Po návratu jsme zase spadli do černo-bílé pracovní nudy, kterou jsme si jen čas od času zpestřili vycházkou na jídlo a zmrzlinu ven. Až nechutně mnoho času jsem taky strávila koukáním na Say Yes to the Dress, monotónní reality-show-like pořad o nákupu předražených svatebních šatů v newyorském salonu Kleinfeld.
První krok v mém vlastním pátrání po vysněných šatech se přitom kvapem blížil. Věděla jsem, jaký problém bude shánění šatů z výprodeje, které by splňovaly mé představy a sedly mi, proto jsem začala hledat poměrně brzy. Na první zkoušení do Salonu Bella jsem si vybrala patnáctery šaty, nakonec ovšem neměli všechny a dovezli jich tedy (mají pobočky ve velkých městech) tuším sedm. Nechala jsem si, částečně pro ten zážitek samotný, navézt to nejdražší, co měli – tedy šaty, které stojí nové klidně několik tisíc dolarů. U nás se mimochodem cena koupě takřka rovná ceně za půjčení a to by byl proto člověk blázen, kdyby si je půjčoval. Stopy použití nesly pouze dvoje a to zrovna bohužel ty, které se mi líbily nejvíc. Jedny mnou předem vyhlédnuté princeznovsky obrovské napufané krásky byly tak šedé, že by se hodily už jedině pro Popelku. Ty druhé, tylové šaty od Provenias s vtipným názvem Nemesis, byly ovšem skvostné a přesně dle mého gusta, trhlinka netrhlinka, nechá se to opravit. Jiné než na fotce, ale o to krásnější. Rozhodla jsem se proto naprosto nečekaně hned při prvním zkoušení, dokonce jsem úspěšně se závojem rozbrečela máti, a ve svatební síni tak budu Astrakova bohyně pomsty a odplaty. Pokud do té doby nepřiberu tak, že je přes stehna nedám, protože já přeci ve stresu hubnu. A že jsem ho teď měla požehnaně! Oh well.
Pokud tedy i vás čeká shánění svatebních šatů, rozhodně uvažujte nad koupí v salonu. Šaty vám upraví na postavu, v případě nutnosti spraví a cena bývá opravdu parádní. Konkrétně mé šaty, které dle internetu stály původně právě mezi 2499-2999$, mám za krásných osm tisíc, což se vzhledem k tomu, že jsou značkové a buď z nich budu mít celoživotní památku, nebo je můžu dále prodat, a ještě je to levnější než půjčovné šatů z nových kolekcí, sakra vyplatí. Škoda jen, že je zatím samozřejmě nemůžu / nechci veřejně ukázat.

Chtěli jsme si tenhle týden rovnou zajít na radnici zařídit datum, ale tak dlouho jsem do drahého pro jistotu dula, aby si nezapomněl dovézt rodný list, až jsem ho doma nechala já... Nutno podotknout, že, přesně jak jsme čekali, u Astraka doma ze svatby nadšeni nejsou. Mě nemají rádi prostě pro ten princip a třeba i proto, že mám růžové vlasy (such reason, wow!) a jemu bylo řečeno, aby si do svatby odhlásil trvalý pobyt u nich. OK.


Když zeleninu servíruje masokombinátů král...

Poslední dobou jsme na Facebooku se známými hodně diskutovali o výhodách a nevýhodách toho, že se z veganismu pomalu ale jistě stává cosi trendy a všichni naskakují na bandwagon, což s sebou sice nese příjemné rozšíření sortimentu v obchodech a nové restaurace rostou jako houby po dešti, na druhou stranu to ale není příjemné, v přímém přenosu sledovat, jak se z vašeho životního stylu stává módní vlna, ze které si ostatní dělají legraci. V Šantovce se takhle nedávno objevil stánek / restaurace Vegg-Go. Jelikož mají nově i jídla na váhu, řekla jsem si, že to vyzkouším, ale protože se mi 35 Kč / 100g zdálo poněkud (HODNĚ) předražené, nabrala jsem si jen drobnou porci velikosti jedné mé dlaně s prsty. Platila jsem přes stovku, což je naprosto směšné. Jídlo bylo dobré, ale za tuhle cenu si v jakékoliv vege-restauraci může dát člověk velký talíř jídla, takže do budoucna tuhle srandu bojkotuju. Ostatně jsem člověk, který umí gramáž jídla z pubertálních časů omezování se a počítání kalorií odhadnout okem, v podobných restauracích se navíc stravuju pravidelně – v té misce jsem měla něco mezi 150-200g a cena tedy rozhodně neseděla. Doteď je mi líto, že jsem to kvůli hladu nevyfotila. Poté, co jsem napsala negativní recenzi na restauraci na jejich FB, firma mě osočila, že nemám nadhled a lžu :) Nepochybuju ovšem, že jim za to ty peníze stejně někdo bude nadále dávat, je to přece nové a děsně cool a je jedno, že mezi majiteli je bývalý vlastník Kosteleckých uzenin nebo Vaněk, co v televizi vegany zesměšňuje a vidí je pouze jako snadný zdroj příjmu.
Konečně jsme taky s mužem úspěšně navštívili Bistro u pana Lilka, byl to vlastně už náš druhý pokus o to se tam naobědvat. Minule jsme přišli před druhou a vše už bylo vyjezeno. Tentokrát jsme dorazili po dvanácté, na stůl nám hned přistál džbán pití a na to i dobrá rýže s čočkou beluga a houbami v ceně levného obědového meníčka. Lilka tedy určitě navštívíme znovu, jakmile se nám nebude líbit nabídka Greenbaru, protože tam prostě stejně chodíme nejraději a nejčastěji. Kdybych měla čas, složím na zelený bar ódu!
A mimochodem, k nám do Albertu začali přivážet čerstvé kokosy za poměrně příjemných 69 Kč. Sice jsme trochu bojovali, protože tu na to nemáme nástroje, ale nakonec jsme se dovnitř dobili a pochutnali si.


Válka o kredity 10.0

Čím méně zkoušek mi na magistru zbývá, tím těžší jsou, protože si ty největší hrůzy člověk přirozeně schovává na závěr, až bude mít čas a bude chytřejší a sečtělejší (tedy samozřejmě až toho bude mít stejně jako vždy a učivo z hodin dočista zapomene). Nejvtipnější ovšem bylo, když mi z ničeho nic vedoucí diplomové práce, na kterou jsem kvůli jakési mé formě truchlení a nechuti + boje s migrénami měsíce nesáhla, napsal, ať mu ucelený kus práce "ASAP" dodám. Ostatní spolužáci mají ale přece čas do uzavření STAGu! Byla jsem z toho hrozně na nervy, protože by mě tenhle seminář připravil o veliké množství kreditů a byla by zde reálná možnost, že svůj pátý studijní rok neuzavřu. Dva dny jsem musela kvůli nabitému programu dělat mrtvého brouka, než jsem za panem profesorem konečně v jeho konzultačkách zaskočila. Přirozeně, že tam nebyl, nicméně jeho manželka byla v kabinetě přítomna a v podstatě mi řekla, že toho mají oba moc a manžel je úplně mimo, ať si nedělám starosti. Nádhera, a já se kvůli tomu dvě noci zmítala v posteli. Chlap mě už v noci ani tak nekope, tak jsem mu to teď alespoň vynahradila já. Protože mi minulý měsíc ve spaní strčil prst do pusy, naprosto si to zaslouží.
Tož teď ještě zvládnout všechny zkoušky, uf.

Je libo něco na zub? Třeba dvě tři desítky plomb?

Koncem května jsem konečně byla u nové zubařky na doporučení jedné své známé, protože jsem už dlouho hledala někoho v Olomouci a stále to odkládala. Přeci jen jsem se ale rozhodla bydlet tady, dojíždět stále na kontroly mě už nebavilo a ostatně jsem svému zubaři už delší dobu nevěřila. Vždycky to byl nepříjemný arogantní idiot, ale člověk ho snášel, protože se k němu už tak dostal pouze přes známost a je to vyhlášený doktor. Teď ale na pacienty už vůbec nemá čas, pět minut na jednoho a šup, šup, další. A ordinuje s obvázanými vazy, což když takhle měla máti, věci jí padaly z rukou. Navíc jsme měli doma již delší dobu celkové podezření, že ve skutečnosti není z nejlepších, zejména poté, co máti zničil zub a prohlásil, že "v jejím věku by to už neřešil".
Má nová zubařka na první kontrole mého chrupu nemohla uvěřit svým očím. A já svým uším, jak nálezy bleskovou rychlostí diktovala sestřičce a mě před očima pouze naskakovaly cifry, protože jsem si před vstupem do ordinace prohlédla ceník. Nakonec jsem tam strávila hodinu a celou jsem ji probrečela, zatímco zubařka chvílemi nevěřícně kroutila hlavou, chvílemi nadávala, chvílemi mě utěšovala a ubezpečovala, že to spolu zvládneme. Mám 27 kazů, jeden až k nervu, ukázkový případ zanedbané péče a brutálního pochybení. Můj vyhlášený ex-zubař s vynikajícím hodnocení na znamylekar.cz neustále jen lhal a lhal. Na doporučení zubařky zvažujeme, jen co skončí zkouškové, žalobu o náhradu škod, které v současné době činí zhruba 35 tisíc. Mé přední zuby bude muset opravit odborník a ne je obrousit a nahradit keramickými, jak toužil můj ex-zubař. Teď si na něj brousím zuby já. Protože už ho mám plné zuby.
Ale prý bych na svatbě měla mít pěkný bílý úsměv. A mohla jsem takový mít ostatně celý život a bez obav se na svět smát, kdyby mi ten k*etén nelhal. A taky bych měla víc peněz na nějakou dovolenou nebo tu svatbu a nemuseli bychom se teď doma rozhodovat, jaké spoření padne.

neděle 15. května 2016

Zase jednou iHerb aneb Objednávka za 4$

Sepsala Ely v 15.5.16 5 komentářů
Tak mi před časem přišel email z iHerb, že prý mám u nich 24 dolarů jako odměnu za objednávky od někoho, komu jsem iHerb doporučila. Naprosto upřímně přiznávám, že jsem si ho znuděně přečetla a usoudila, že se jedná o nějaký spam či phishing. Červíček pochybností mě sice donutil najet si na iHerb, ale přesně dle očekávání – kde nic tu nic. Očividně jsem se nechala napálit.
... Když už jsem tam ale byla, rozhlédla jsem se po svém účtu a zjistila, že před nedávnem zavedli nějaké nové podmínky a chtěli je odkliknout, což jsem tedy poslušně učinila. A v ten moment se mi na účet skutečně připsala cifra $24! Chvíli jsem hleděla. Nechápala. Zvažovala, v čem může být háček nebo kdo kde co spletl. Ze zvědavosti jsem si naklikala objednávku. Zaplatila ve výsledku jen poštovné. Mou objednávku přijali. Stále jsem na to nedůvěřivě hleděla a přemýšlela, kdy byl apríl, než jsem se postupně s nejistým výrazem a mnohými zmatenými ohlédnutími vzdálila od notebooku a rozhozeně si šla po svých.


Protože jsem zvolila jako způsob dopravy International Airmail, stálo mě poštovné a balné pouhé $4.00 a představovalo tak vlastně díky odměnám mé jediné výdaje. Oproti minulým objednávkám jsem navíc tentokrát měla daleko pozitivnější zkušenosti se samotným placením. Přestože jsem ještě minule brblala, že iHerb nevede platbu přes PayPal a je proto nutno čekat, až si obchod sám stáhne částku z karty, asi nejsem jediná, kdo není fanouškem této metody, protože došlo ke změně. Netuším přesně odkdy, protože jsem u nich v poslední době nenakupovala, ale iHerb už podporuje platby přes PayPal. Vítejte v 21. století!

Balíček do dvou týdnů opravdu dorazil, takže se očividně o žádný žert fakt nejednalo. Já se tak tedy můžu zase jednou rozepsat o tom, co mi z Ameriky dorazilo, přestože toho není nijak závratně mnoho.


Moje první volba padla samozřejmě na ty nejlepší balzámy na světě, tedy ty od značky Sierra Bees. Přestože mám doma ještě netknuté balení dvanácti kakaových kusů, nehodlám riskovat, že mi je přestanou vyrábět (stejně jako asi tak cokoliv jiného, co jsem si kdy oblíbila), a vytvářím si železné zásoby. A proč rovnou neokusit všechny možné vůně a příchutě? Objednala jsem si tedy mix a přihodila k tomu i nějaké pigmentované ($2.00), v tu chvíli ještě nevědíc, jaká z toho vůbec vyleze barva. A tedy barva je to dokonalá, rudá do hněda, mírně třpytivá. Nebarví nijak výrazně, takže rtěnku nenahradí, přesto je mi už ale jasné, co budu v podzimních měsících používat častěji. Ba co na podzim, mažu jako divá už teď. Kdo maže, ten jede.

Pro ty, kdo na ně nikdy nenarazili (pro ostatní si zahraju na zaseknutý gramofon) – balzámy Sierra Bees jsou organické cruelty free mazání na pusu vyráběné pouze z několika málo pečujících přírodních složek. A nádherně voní! Zejména třeba čokoládový, u něhož má člověk pocit, že si na rty nanáší čokoládové máslo a na obalu se poté dočte, že ano, skutečně si na rty nanáší čokoládové máslo. A cena? Několik málo korun za kus. Konkrétně například třeba ty barevné byly v balení po osmi, v době mé objednávky ve slevě za $2.95. Jinak řečeno, jeden za necelých devět korun.


Ze zvědavosti a chuti vyzkoušet něco nového jsem si pak do košíku přihodila i vanilkovo-pomerančové mýdlo ($2.41) a grepový sprchový gel ($6.04) od Hugo Naturals, firmy, která se díky svým kvalitním výrobkům vypracovala ze stánku na farmářských trzích až do podoby známé značky s přírodní kosmetikou. Jejich produkty mě nalákaly jak svou akční cenou, tak i složením. Po otevření pak též svou nádhernou vůní, zejména sprchový gel. Tak silnou, hořkou a realistickou vůni grepu jsem nikdy z žádného přípravku necítila, což jakožto milovník citrusových parfemací velmi oceňuju. Obsahuje navíc aloe vera, takže je velmi příjemný. Jediným jeho nedostatkem je konzistence: kdyby byl hustější, vůbec bych se nezlobila. Takhle se totiž obávám, že bude hned pryč.


Uvažovala jsem, co se zbylými "penězi" na účtě, a protože do limitu placení DPH na celnici jsem měla ještě veliké rezervy, sáhla jsem po stévii v prášku ($6.64). Ano, ono obrovské červené "World's best-tasting stevia" mne zlákalo. Do košíku jsem přihodila i probiotika za skvělou cenu jednoho dolaru (nyní dokonce jen za 10 centů), protože taková věc nikdy neurazí a střevo poděkuje. Ani o jednom bohužel nedokážu víc napsat, stévie tu mám ještě dost v jiném balení a na probiotikách člověk jaksi moc nepozná, co přesně mu v těle dělají.
Co k tomu všemu říct? Slevových akcí už sice na stránkách nebývá tak závratné množství jako dříve, některé věci ale i přesto potěší. Když už navíc člověk ví, co na iHerb hledá, a má tak usnadněnou orientaci v tom závratném množství výrobků, hned je to všechno snazší. Celkově jsem samozřejmě nadšená, jak šlo určitě z téhle mé psané ódy na iHerb určitě poznat. Všechno jsou to vynikající produkty a navíc se cítím, jako bych byla obdarována nějakým neznámým dobrodincem, když pro mě byla tahle objednávka skoro zadarmo.

Mimochodem, pokud budete z iHerb někdy objednávat a v košíku zadáte kód QNQ381, získáte slevu $5 na svou první objednávku (nebo $10 při objednávce nad $30)~

čtvrtek 31. března 2016

Drobnosti za březen

Sepsala Ely v 31.3.16 10 komentářů

Nutellová dieta patrně funguje

V ohlédnutí za minulým dílem mé doktorské minisérie: na neurologii usoudili, že mi EKG ukazuje cosi zvýšeného a mám proto sklon k migrénám, jsem ale ještě údajně v normě a budeme mě zatím jen pozorovat. Březen jsem tedy chvílema měla pocit, že mi vypadnou oči a chvílema, že mi upadne hlava – asi abych neupadla do stereotypu. Přestože jsem se měsícem ze stresu prožrala, v průběhu posledních tří týdnů jsem nějak přišla O PĚT KILO. Únos mimozemšťany? Tasemnice? Je možné hubnout bolestí? Sama bych si toho nevšimla, ale máti splnila povinnost rodiče, zděšeně mě na hmotnostní úbytek upozornila a nahnala na váhu. Jsem fakt nadšená, že jsem si v únoru nakoupila hromadu krásného padnoucího spodního prádla, ve kterém nyní plavu. Je to směšné, jíme k prasknutí, v množství denního pohybu nás trumfne i lenochod, a já stejně shazuju kila.
Docela mi to komplikuje život, protože se snažím rozhlížet po svatebních šatech a takhle prostě netuším, jakou velikost hledat. Vím, že mám ještě rok čas, ale v rámci předsvatebního výzkumu jsem zjistila, že má člověk dvě možnosti: buď si šaty za několik tisíc na několik hodin vypůjčit, nebo si je, klidně za polovic, koupit z druhé ruky. Je to sice zdlouhavé pátrání, ale kdokoliv zná mou lásku k bazarům a aukcím, musí jasně vědět, pro kterou variantu jsem se rozhodla.


Jak jsem volala policii

Myslela jsem si, že mám všechno krásně naplánováno a nic se mi toho dne nemůže pokazit. Toho dne, který předcházel Astrakovým narozeninám. Týden tvrdíc, že pro něj nic nemám a zoufale ho prosíc, ať mi prozradí, po čem jeho srdéčko prahne, potají jsem sledovala stav objednávky nového vydání Šmírbuchu, který před nějakou dobou toužebně zmínil. Ležela jsem doma s mraženýma fazolkama na hlavě – sotva ovšem vystrčil nohy z bytu, vyškrábala jsem se do vodorovné polohy a rychle na sebe házela oblečení. Vybavena slunečními brýlemi a posunutým prahem bolesti jsem zamířila až na druhou stranu Olomouce do Ollies pro kus dortu. A pro knihu, kterou to ráno dovezli do olomoucké Zásilkovny. Úspěšně jsem pořídila dort a rázovala si to zpět s pruhovanou krabicí a myšlenkou, jaká jsem to ale naprosto ukázková snoubenka. A o chvíli později jsem spolu s dalšími dvěma osobami zmateně stála před dveřmi zavřené Zásilkovny. Zvonili jsme, klepali, několikrát znovu pročítali SMSku... volala jsem na operátora a prý nám přišly špatně napsané otevírací doby. Aha, OK. Se spolučekajícími jsme se rozloučili a já tak jela tramvají domů, svírala krabici a zkroušeně uvažovala, jak se může něco tak rychle pos*at. Krabici jsem chtěla schovat za gauč na balkon a doufala, že si alespoň tohoto překvapení muž nevšimne. Nevšiml, zato cestou do bytu ještě čekalo pořádné překvapení na mě.
V našem vchodě funguje lístečkový systém. Někdo má nějaký problém s ostatními? Napíše pasivně-agresivní papír a někde ho vylepí. Ostatní, vybaveni fixami jiných barev, poté anonymně odpovídají. Díky tomu jsme si byli od února vědomi toho, že si někdo nechal na chodbě při stěhování nějaké věci a mezi nimi i gauč. A já, jelikož jsem omylem vystoupila o patro níž a šla nahoru zadními schody, jsem si byla od té chvíle vědoma také toho, že předchozí domněnka byla mylná a že si to tam nenechal žádný nájemce, nýbrž že si tam pohovku dotáhli bezdomovci a udělali si z toho své špinavé doupě, ve kterém právě spali. Olomoučtí bezdomovci známí pro svou agresivitu a permanentní stav pod vlivem něčeho, čehokoliv. Několik metrů od našeho bytu, zcela nenápadně za sladké nevědomosti ostatních nájemníků, kteří všichni přicházejí do chodby druhou stranou. Dokonce tam kouřili a mohli by nám tak kdykoliv podpálit dům. Po krátké konzultaci se sousedem jsem se rozhodla, že už mám ten den všeho plné zuby, a zavolala jsem na ně městskou policii. Dorazili tři chlapi jako hora a udělali s nimi krátký proces, byla jsem na sebe hrdá. Zhruba tak do té chvíle, než jsem si uvědomila, že jsem vlastně looser bez dárku.
V podvečer jsem muži popsala svůj den, nechala se utěšit a přesvědčit, že nemůžu večer zkroušeně prosedět doma namísto plánované návštěvy přednášky od W-sensei v rámci Japonského jara 2016, tož jsme vyrazili a za prokázanou odvahu a iniciativu jsem byla dokonce pozvána na večeři. Tak jsem za to Astraka ráno zavřela do koupelny, nabodala do dortu čtyři svíčky a zazpívala mu alespoň to Happy Birthday s příslibem odpoledního dárku. Oficiálně teď chodím se starším mužem.

Kam s ní?

Po nákupu nové matrace od Purtexu, ze které jsme mimochodem prozatím nadšeni, nám v bytě vyvstal takový ryze nerudovský problém. Bylo mi blbé prodávat něco, s čím jsem nebyla sama spokojená, tak jsem kupující na to, že je matrace měkká, řádně upozornila, a vystavila inzerát na příslušné facebookové skupiny zaměřené na bydlení v Olomouci. Zájemců byla hromada a komunikace s nimi mě připravila jak o hodiny a hodiny času, tak i o spoustu trpělivosti. Polovina se po počátečním výkřiku zájmu nehlásila, část ji nejprve hrozně chtěla a potom to bylo "a já se vlastně musím zeptat přítelkyně" nebo "a já jsem zapomněl, že pojedeme do Asie a pak se stěhujeme"... jak se proboha zapomíná na takovou věc? Nejlepší byli ti, kteří napsali do skupiny "rezervace" nebo "vážný zájem", neodeslali soukromou zprávu, a když jsem se jim ozvala já, nereagovali. Půl dne jsem neustále jen měnila pořadník a litovala, že jsme matraci nenápadně nepostavili k popelnicím. Nakonec se ovšem poštěstilo a novou majitelku si našla.

Zoo

Usoudili jsme, že moc pracujeme, příliš sedíme u počítače a jelikož se venku otepluje, začneme se pravidelněji venčit. Před olomouckým nádražím z billboardu na člověka shlíží jakési kočkovité mládě s naprosto zoufalým pohledem a pravidelně nám připomíná, že se chceme podívat do ZOO. Vyjeli jsme si proto na Svatý kopeček. ZOO v březnu zdá se nepřipadá návštěvníkům atraktivní, a je proto i přes snížené vstupné mimo sezónu takřka prázdné. My tedy zaplatili pouhých studentských 50 Kč a tak jsme si návštěvu užili, že jsme se o týden později vydali na stejný výlet znovu. V obou případech jsme vychytali nádherné počasí, nahřívali se na sluníčku a užívali si samoty, podruhé jsme se navíc mohli pokochat i velikonoční výzdobou.
Zvláště nás zaujal průchozí výběh u pštrosů a klokanů. Jelikož jsem se vždy domnívala, že zrovna tato zvířata nepatří pro návštěvníky k... nejbezpečnějším, byla jsem hodně překvapena touto možností. Poprvé jsme do prostoru vešli, přešli cestičku a na druhé straně vyšli. Během druhé návštěvy jsme očekávali podobný průběh, získali jsme ale mnohem zajímavější historku: při našem procházení vyhrazené cestičky se od stáda odpojila menší klokanice a zvědavě k nám přihopsala. Přidali jsme do kroku, dorazili k východu, zavřeli za sebou v meziprostoru dveře a zvědavému zvířeti nadšeně přes plot podali trochu pampeliškových listů. Otočili jsme se s tím, že půjdeme dál a... hle, dveřím chybí klika, kterou někdo urval, a vrátka jsou tak zavřená na zámek. Jedinou únikovou cestu tak tvořil vchod. Který byl za pěšinou. Na které stála klokanice. A teď otevři ty dveře a utíkej nazpět k těm druhým, funkčním vrátkům, když na tebe nadšeně civí klokan, kterého těma dveřma musíš odsunout bokem, a zpovzdálí si tě zvědavě měří několik nasvalených klokaních borců.

Ely: Jde za náma? *kluše po cestě*
Astrak: Né. Počkej... Uhm... *klokan se rozeběhl taky*

Na kozy ve volném výběhu s přístupem veřejnosti jsem zvyklá z Ostravy, kde máme ale jiný druh krmiva a občas je to docela o prsty. Zdejší lamy a kozičky jsou ovšem přizpůsobené na krmení drobným olomouckým krmivem ze slisované trávy a tak jen jemně oďobávají nebo olizují ruce, ke kterým se snaží s mečením prodrat. V březnu, když je návštěvníků pomálu, jsou očividně nějaké mlsnější. Člověk si takhle zpočátku krmí tři pošťuchující se kozy. A najednou uslyší dusot, zvedne hlavu, upře pohled v dál a zjistí, že se na něj řítí dvacet dalších hladových krků.
Chtěla jsem ještě napsat, jak se nám líbil pavilon s volně vypuštěnými netopýry a sovami, ale už by to asi nemělo ty správné grády, protože netopýři se s námi bližší kontakt (vyjma jednoho zvědavého kousku) navazovat nesnažili. Celkově byl výlet do ZOO v obou případech velmi... kontaktní zážitek.


Po druhé cestě jsme se ještě stavili otestovat olomoucký Green bar, kam jsem, věřte tomu nebo ne, chtěla zajít posledních PĚT LET a dostala jsem se k tomu až tenhle měsíc. Odešli jsme spokojeni s plnými bříšky a určitě se v téhle vegetariánské samoobslužné jídelně budeme stravovat častěji. Skočili jsme taky obhlédnout zlatnictví, abychom se mohli duševně připravit na cenu snubních prstenů a teda... začínám uvažovat, zda je v dnešní době v tomto státě dražší umřít, nebo se skromně vdát.

pátek 4. března 2016

Drobnosti za únor

Sepsala Ely v 4.3.16 11 komentářů

Protestativní výlet aneb Stále dokola, zas a znovu

V lednovém díle Z Deníčku Nešťastnice jste viděli: skvostnou 14denní migrénu, pohotovost, neurologii.
Verdikt: pravděpodobně stres a přetažení, čerstvý vzduch by měl pomoci, pro jistotu si ale raději dáme kolečko po několika vyšetřeních. Výsledek: jelikož se domnívám, že je čerstvý vzduch i v Praze, ještě téhož dne jsem nadšeně, nadopována proti bolesti, odjela na svůj tak dlouho odkládaný mezisemestrální odpočinek. Protože po tak nechutném zkouškovém se zkrátka a dobře člověk nějak odměnit musí.
Jelikož mi moc času na pražské venčení nezbývalo a vlastně jsem přijela na směšné čtyři dny, jen jsem odhodila zavazadla a alespoň na chvíli jsme vyrazili vstříc nočnímu velkoměstu. Zastavili jsme se v McDonaldu, kde se mnou Astrak tak zapáleně diskutoval, že si až v půlce hamburgeru všiml, že pojídá podivně růžové a syrové maso. Odnesl ho s dotazem, zda je toto medium rare provedení normální, zpět k pokladně, kde se jakýsi vyšší zaměstnanec na maso podíval, očima vyjádřil své tiché utrpení a příslib kruté smrti někomu v kuchyni a beze slova drahému podal nový, správně propečený burger. Zajímavý zážitek. Ještěže to nebylo kuřecí.
Následující dny jsme, chvílemi s Eldou, strávili chozením a zavítali jsme tak například na Eigasai nebo parádní oslavy čínského nového roku. Do Prahy jsem v průběhu měsíce plánovala jet znovu, když už mám nabitou Open Card, ale stal se z toho měsíc přejíždění kvůli práci a doktorům, tak jsem vlastně jaksi nedobrovolně trochu zasponzorovala dopravní podnik.


Nejsem tak bohatá, abych si mohla dovolit levné věci

Bylo to tak vždy, nebo se to stalo až v posledních letech, že jsou v obchodech jen nekvalitní ošklivé věci divných krychlových střihů, jejichž složení se více podobá ropě než oblečení? Už opravdu nejsem mladá a naivní, abych si za dvě stovky ve slevách koupila svetr, týden se radovala z toho, jak jsem ušetřila, a potom se divila, proč se mi žmolkuje, jak to, že se v něm tak potím a pročpak mě vůbec nehřeje. Opravdu takřka zhnuseně a zoufale jsem půl dne procházela jeden obchod za druhým, načež jsem po příjezdu domů zakotvila u skříně a vylovila z ní raději krásný kašmírový svetr ze sekáče za několik korun. Poprvé v životě jsem všechny hlavní chrámy konzumu procházela takřka nechápavě. Uvědomila jsem si, že takové "oblečení" tedy vážně nepotřebuju, když je to skoro ekvivalent vyhazování peněz z okna. K filipice na obchody se připojila i babička, která nepamatuje, že by se dřív žmolkovaly svetry dražších značek za půldruhého tisíce, jaké si dopřává ona. Pevně doufám, že stejně jako u nás už roky probíhá osvěta v jídle, proběhne i osvěta v kvalitě oblečení (třeba díky Adě z Módního Pekla a jejímu novému YouTube channelu) a něco se časem změní.

S nakupováním se ale tento měsíc pojí více mých zážitků. Vtipné kupříkladu bylo, když jsem zjistila, že se Apple sluchátka dají koupit v obchodech jako je Alfa za polovinu ceny oficiálních resellerů. Je to padělek, není to padělek? Toť otázka, kterou jsem si kladla. Volala jsem jednomu z oficiálních resellerů, volala jsem rovněž do Alfy – oba zdroje se domnívaly, že bude zboží pravé. Tak jsme s Astrakem v průtrži mračen se stávkujícím deštníkem dorazili do olomoucké pobočky a přišli si vyzvednout rovnou tři kusy. O pět minut později mi už na ruku skládali peníze nazpět, protože jsem vytáhla z kapsy originály a překvapeným pánům ukázala, jak to má vypadat a znít a že prodávají čínské padělky. Toliko k jednomu z našich největších obchodů s elektronikou.
Sranda začíná být i s naší matrací polské značky Bazyl. Člověk si lehne a je na matraci, o chvíli později je už ale propadlý takřka až na podlaze (v japonském stylu totiž nevlastníme postel). V noci se budívám v důlku, záda mi pomalu odcházejí a proto neexistuje, abychom na tomhle leželi o moc déle. Volala jsem Bazylu, jen abych se dozvěděla, že by reklamace byla tak složitá, že nemá cenu se do toho pouštět, a volala jsem i do prodejny matrací a postelí Purtex, kterou máme kupodivu hned za domem, jak jsme takhle opožděně zjistili, kde jsem si s pánem zanadávala na polské výrobce matrací. Následujícího dne jsme se tam zastavili koupit matraci novou a tentokráte snad již kvalitní. Dalo nám to ponaučení do života – nevěřit Heurece (Bazyla si tam všichni chválí) a nekupovat to nejlevnější ani v největší nouzi. Veškerý náš přivýdělek (teď už japonštinu vyučujeme oba dva) tudíž tento měsíc padne na klidné spaní a "Bazyla" nejspíš rituálně spálíme.

Ranního alarmu již netřeba

Dole ve vchodě začala rekonstrukce za účelem vybudování jakési ortopedické praxe. V těch dnech, kdy mi třeštila palice nejvíc, počalo se ozývat sbíjení a zvuky demolice. Začínají v sedm ráno. Nejprve jsem myslela, že asi budu vzteky brečet, později jsem už asi rezignovala s tím, že v příštích několika měsících alespoň nemám šanci zaspat na hodinu. Ve chvílích, kdy dole jedou sbíjecí duo a třese se nám celý byteček, se slzou v oku přemýšlíme o lidech v nižších patrech, jejichž byty jsou nyní až do odpoledních hodin zcela neobyvatelné. Rekonstrukce údajně potrvá do května.

Cooking Level UP!

Docela se mi tenhle měsíc dařilo bojovat v kuchyni. Tvořila jsem takové věci jako rajčatovo-česnekovou omáčku s rozmarýnem a sójovým masem nebo třeba kari s cizrnou a pórkem a všechno to bylo mňamózní, shodli jsme se s mužem. Zdolala jsem navíc umění dušení rýže v normálním hrnci, takže už ani nepotřebujeme rýžovar. Za tohle všechno jsem určitě získala tolik životních EXP, že jsem dozajista dosáhla vyššího levelu. Několik lidí se už přimlouvalo za to, abych na blog házela i své recepty, ale když ono je to těžké – 99% mého vaření spočívá v tom, že do jídla naházím to, co zrovna objevím v lednici a okořením to tím, co se v mých představách může s chutí onoho jídla dobře doplňovat. Nic neodměřuju, nic nezapisuju. Je to navíc zcela nezařaditelná kuchyně. Jediný uplatnitelný štítek je vesměs "veganská" a "zdravá", pokud tedy zrovna nedostanu chuť na kupované sladké, kdy mohou jít oba štítky do řiti, protože hormony a ženské chutě na sladké vítězí! Protože Francouzskému týdnu v Lidlu dokážu odolávat jen zhruba tak dlouho, dokud si ty makronky nezačnou chválit i spolužačky před hodinou. Potom jedu v dešti po škole do Lidlu.

A na Valentýna jsem vyrobila čokošku tří chutí – káva, mačča a chilli~


P. S. A vůbec nevím, kam to zařadit, ale dokoukali jsme druhou sérii Galavanta – smějeme se a úryvky si zpíváme doteď. Nepamatuju si, kdy jsem naposledy viděla něco tak skvostného. Parodie, satira, humor, skvělí herci... dávám tomu ne 5, ale celých 7/7.

středa 17. února 2016

Kolize Marsu a Venuše I. – Pelechové lapálie

Sepsala Ely v 17.2.16 10 komentářů
Stokrát si může člověk říkat, jak vztahy nejsou nic pro něj a plánovat si život v obležení koček. Může ujišťovat sebe i své okolí o tom, jak je duše samotářská a jak mu naprosto vyhovuje vlastní prostor a klid. A i kdyby se náhodou stala nějaká nehoda a on si musel ze zadnice vytrhnout šíp zakončený rudým srdíčkem a odehnat poletujícího amora, na té části s klidem to přece nic nezmění.

Jo. Jasně.
Začala jsem si naše „postelové příhody“ zaznamenávat před několika měsíci a čas od času připsala update s tím, že se tomu třeba jednou zasměju. A kdo si myslí, že by byl na místě nějaký PG rating, ať se teď prosím laskavě zastydí, kam ho ta jeho mysl zase jednou zavedla.

Stadium první: Cizinci

Společnému nocování jsem se ponejprv vyhýbala jako čert kříži. Jednoho dne ale, během mužovy týdenní návštěvy u nás, nebylo zbytí a my skončili oba v mém pokoji. Jeho spolubydlící z kolejí mi říkal, že můj milý někdy mluvívá ze spaní a dokonce občas kamarády pobavil historkou o tom, jak se prý jedné noci dožadoval odpovědi. „Mluvení ze spaní“ byl ovšem v případě mého drahého eufemismus, jak jsem první společné noci zjistila. Muž, věda, že mám velmi lehké spaní a nejspíš tedy ještě vystresován tím, aby mě náhodou neprobudil, se mnou nechtěně debatoval až do svítání. Chvílemi česky, chvílemi nějakým tajemným, snad dávno zapomenutým jazykem.

Toto utrpení pokračovalo i následující noci, kdy jsem byla tak nevyspalá a naštvaná, že se mi zdál sen, ve kterém jsem ze spaní protestativně mrmlala a křičela já. Očividně jsem toto prováděla i ve skutečnosti, protože mě má drahá polovička s obavami probudila – zda jsem v pořádku, že prý křičím. Považovala jsem tento čin ve svém rozespalém stavu za tak neskutečně pokrytecký, že jsem ho v polospánku seřvala s tím, že „on má co říkat a stejně za všechno může on“ a převalila se na druhý bok. Když mě ráno zalechtaly první sluneční paprsky na obličeji a já otevřela oči, zjistila jsem, že muž celou tu dobu bez hnutí žalostně seděl na posteli přemýšleje, zda se odplížit pryč, aby už tedy neusnul a nebudil mě. *insert the sound of a breaking heart*

A takhle jsme pokračovali ještě několik nocí. Když už to vypadalo na zlepšení a bylo ticho, drahý například znenadání vykřikl „Yes!“ a já, prudce se vymrštíc, nevěděla, zda jásá, nebo mi přikazuje něco konzumovat. (Když mi ráno sdělil, že měl sen, ve kterém se mu dařilo v jeho oblíbené počítačové hře a tak se asi nahlas radoval, málem jsem ho zardousila.) Pevně jsem však věřila, že se situace časem zlepší a drahý buď zavře tlamu, nebo si na jeho hlas natolik zvyknu, že mi sny nepřetne.

A tak přišel den, kdy jsme se ocitli mezi hromadou věcí, tašek a kufrů v našem prvním společném bytě a jediné, co jsme měli s sebou na spaní, byla 140cm široká nafukovací matrace.

Stadium druhé: Spolubydlící

On se pohnul, já nadskočila. Já se zavrtěla, s ním to zacloumalo. Jediný rozdíl byl v tom, že Astraka by neprobudilo, ani kdyby kolem něj prošla pochodová armádní kapela, zato mně obvykle stačí, když soused kýchne nebo upustí jehlu. Netrvalo to naštěstí dlouho a dovezli nám obrovskou plnohodnotnou matraci. My tak získali každý svou stranu postele, prostředek byl oddělen plyšaty a stal se hranicí mezi dvěma státy. Karta se poté kupodivu obrátila – z neznámých důvodů jsem na novém povrchu první noci ze spaní křičívala já. Muž mě však neuklidňoval, muž vyděšeně ležel, protože se domníval, že zase něco povídal a já ho proto plísním. Poté se situace uklidnila na obou frontách, ovšem jen na chvíli, než se vše vrátilo do původních kolejí.

Po krátkém klidovém období totiž noční ticho rozetnulo mužovo hlasité existenciálně zmatené „PROČ?“. Zamáčkla jsem tepající žílu na spánku. Jiné noci zase spustil zdánlivě nekončící „lol, he he, lol, he he, lol, he he, lol“. Chvíli jsem tento zaseknutý gramofon nevěřícně poslouchala, než jsem místo oveček začala počítat různé druhy násilných smrtí.

Stadium třetí: Happy end?

Časem jsme si počali všímat, že když jsme na pár dní na návštěvě doma a tedy odloučeni, nějak divně se nám spí. Postel je moc malá. Nebo moc velká. Příliš tvrdá nebo měkká. Teplota povlečení není správná. Nějak to není ono, něco chybí. Já například občas bezděky hmátla do vzduchu po mé levici.

A pak nás povinnosti poté, co jsme se od sebe měsíc na metr nehnuli, na dva týdny rozdělily. Když jsme se shledali, usnula jsem na muži. A probudila se na muži. A všechno bylo klidné a tiché a skvělé. A další noci zase tak. A znovu. Plyšové hranice byly probořeny a naše strany postele vstoupily do Schengenského prostoru. Nechápu to doteď. This is so new to me.

Žádné nirvany jsme nicméně nedosáhli – nově nejsem schopná se vyspat bez muže. I když mě občas pokope nebo mi dá čelo.
Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...
 

(Ne)významné drobnosti Copyright © 2014 Design by Ely