středa 2. prosince 2015

Drobnosti za listopad

Sepsala Ely v 2.12.15 11 komentářů

Do jámy lvové a zpět

Víkend na přelomu října a listopadu jsme s drahým strávili v Praze, protože jsme se od pátku do neděle účastnili Akiconu. To bylo fajn, na to jsem se moc těšila, a náramně jsme si to užili. Na co jsem se těšila o poznání méně, ba čeho jsem se přímo děsila, byla návštěva u Astraka doma, která byla naplánovaná na pátek dopoledne. Jeho máti naštěstí přepnula do společenského módu, podívat se na mě přijeli nakonec i prarodiče a nikdo mi nevymluví, že to nebyla náhoda.
Doma jsem poté zjistila, že z celého výletu nemám nejlepší fotky a pohled na čočku foťáku v mobilu mi prozradil, že mám uvnitř jakýsi bordel a chtělo by to vyčistit. Jak jsem ovšem v následujících dnech s výrazem typu O.O na internetu a voláním do servisu zjistila, pouhé vyčištění čočky na iPhone stojí tolik, co pořízení nového mobilu od jiné značky, takže asi holt smůla a fotky v mlžném oparu budou odteď novým standardem.


Náš nový domov

V pondělí 2. 11. jsme s kufry nezamířili jako vždy na kolej, nýbrž do našeho nového bytu, který jsme na místě převzali. Byla jsem v takovém stresu, že jsem jela z domova bez sukně a všimla si tohoto nedostatku až na nádraží, kde jsem se tomu už jen suše zasmála. Celé následující dva týdny se nesly ve znamení postupného stěhování a shánění dalších a dalších věcí, o kterých jsme zjišťovali, že je nemáme a vlastně bychom je docela rádi měli. Naše domácí se zdá být fajn, byt je krásný a celý vybavený (nechyběly ani sáčky do koše, kapesníky nebo hadry na úklid), až na postel. První dva týdny jsme nocovali na nafukovací matraci, ale protože je Astrak v noci velmi divoký a upovídaný, byla ze mě absolutní nepoužitelná zombie. Koupili jsme proto obrovskou manželskou matraci a je nám hej.
Co mi vadí, je vlhko a prach. Nic neschne, neustále máme po ránu celá mokrá okna a pod skly malá jezera, i v lednici se to pitomě sráží... co s tím? Topíme, neustále větráme, změnu nepozorujeme, intenzita zamlžení zdá se býti náhodná. Dnes jsme proto do boje zapojili odvlhčovač, uvidíme. Co se prachu týče, to je neskutečné. Nic tu nenatřepáváme, husy zde neškubeme, neprovozujeme psí salon ani nic podobného a stejně jsme tím stále zapadáni. Myslela jsem, že na koleji se hrozně práší, ale tohle je jako čerstvě otevřená egyptská kobka po několika miléniích zapečetění. Uklidím celý byt a další ráno už bych mohla na stůl psát prasečinky prstem. Staly se z nás proto zdánlivě velmi pořádkumilovné osoby, když tu nejméně 2x do týdne uklízíme.
Celkově jsem ale opravdu šťastná. Pěkně se tu o to staráme, dobře si vaříme a žereme. Zdá se, že muž dobrovolně přešel na mou stravu a ochutnávání pro něj neznámých potravin mu nevadí.

Ely: *brutální mačkání v náručí* Já bych tě tak chtěla... asimilovat!
Astrak: Jenom asi? 


Z brýlí koloběžka

Už nějaký ten týden mám nové brýle. Takřka identické s mými minulými, jen v jiné barvě a pevnější. Proč mám nové brýle? Protože jsme se s Astrakem srazili tak, že staré nešly opravit. A co se nám stalo opět v půlce listopadu? Ano, přesně tak. Optička si ze mě už dělala legraci a volala na kolegyni, že mám tak vášnivého přítele, že mi zase "zboural brýle". V Olomouci mi je nechtěli opravit s tím, že je to velmi rizikové a netroufají si. Byla jsem z toho hodně rozladěná. Ty mé vrtané krásky nejsou zrovna levná záležitost a dalších 5–6 tisíc jsem vážně neměla, nemluvě o tom, že takovéto rámky oficiálně "vyšly z módy" a nedají se sehnat, protože už i nabídka brýlí podléhá vrtochům několika blbců, kteří světu nařídí, co bude danou sezónu in. Celý incident jsem samozřejmě obrečela, načež se mých zkřivených brýlí chopili u nás v optice a bez skrupulí je spravili. Uff. Ta rána, jak mi spadl kámen ze srdce, musela být slyšet minimálně přes půl republiky.

Přitahuju debily

Vždy jsem se domnívala, že když budu na lidi milá, bude mi to, alespoň rozumnou mírou, opláceno. Hrozně mě proto vždycky zaskočí, když natrefím na někoho (a vždy jsou to muži středních let!), kdo si na mě chce zchladit žáhu. Nejprve nám neskutečně zkomplikoval život řidič TOPTRANSu, který ignoroval naše instrukce o možnosti přebrání zásilky pouze odpoledne, jež mu předal obchod s matracemi, a v deset ráno, když jsme se vypravovali do školy, mi zavolal s tím, že je na cestě a prostě to přiveze teď a ne jindy. Prý "není žádný řidič autobusu" a "když to nemáme jak odnést, nemáme si objednávat matraci". Marné mu vysvětlovat, že mám zablokovanou páteř a sama do 4. patra 14kg matraci nevytáhnu, marné naléhat, že musíme odejít a za hodinu doma nikdo nebude. Ne, pan řidič se prostě rozhodl, že přijede teď hned a bastafidli. Astrak nakonec nemohl jít na praxi, aby ohromný balík dopravil do bytu. Na TOPTRANS jsem odeslala nakvašenou stížnost na A4 a na řidiče následně čekal rozhovor se zaměstnavatelem o jeho nepochopitelném chování.
To ovšem asi bohům nad hrací deskou nestačilo, a tak jsem jen o týden později v pátek 13. natrefila na řidiče autobusu, nějaké šovinistické hovado, které si mě zvolilo za svůj cíl posměšek a arogantních urážek. Poučena o účinnosti této metody jsem hned po dojezdu na nádraží volala na ČSAD, opět se dočkala dlouhé omluvy a na řidiče čekal rozhovor o vhodném jednání s lidmi. Rozhodla jsem se, že to takhle budu dělat v podobných případech vždycky a na hlavu si už s*át nenechám.
Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...
 

(Ne)významné drobnosti Copyright © 2014 Design by Ely