čtvrtek 1. října 2015

Drobnosti za září

Sepsala Ely v 1.10.15 4 komentářů

Dozvuky prázdnin

Po návratu z Kréty jsem to zase otočkou vzala na druhý konec republiky. U drahého jsme trávili poslední prosluněné dny a snažili se je využít naplno, venku. Jedno babí letní odpoledne jsme si například užili ve Stromovce a na Výstavišti na kolotočích, poslechli si spoustu pouliční hudby a prošli několik akcí, o nichž jsme ani neměli tušení, že se konají – třeba jakýsi festival vína. Repertoár vaření v polních podmínkách jsem rozšířila o dýňovo-čočkovou polévku a dobře jsme mnohokrát pojedli i venku. Následovala rošáda, posledních pár dní zase u nás, a poté jsme odjeli do Olomouce do víru školních povinností vstříc pátému roku studia.


Stěhování národů

Jelikož máti odjela na víkend kamsi na Slovensko do lázní, byla jsem sama nejen na zmatené balení na poslední chvíli, ale i na případné problémy, které by se při cestě na kolej mohly vyskytnout. Odvézt nás měl můj otec, vše mu bylo řádně 10x připomenuto. Ozvat se měl onu neděli v půl jedenácté – znajíce však mého rodiče, hovor jsme očekávali kolem jedenácté. Ve dvanáct jsem se mu už nějakou tu chvíli snažila zděšeně dovolat, mobil však stále nikdo nebral. Jak se dostaneme do Olomouce, když už jsou všechny vlaky plné a od nás o víkendu skoro nic nejede? Žije vůbec otec, když nebere mobil a nepřijel? Postupně začala panikařit celá rodina, on je to totiž nemocný člověk. Všichni si volali, prozvoňovali, otcova bývalá vyrazila zkontrolovat jeho životní funkce naživo. A výsledek ranní paniky? Otec se chtěl prospat, mobil nechal v práci a všechen tenhle zmatek mu připadá hrozně legrační, hlásila. Přestože měl mít navíc předchozí den volno, byl po noční, a tak jsme se cestou jen modlili, abychom nepřidali další položku na seznam míst, kde se již vyboural (na která nás cestou upozorňoval). Docela hezky jsme si ale popovídali a přežili jsme, tož to asi byla dobrá cesta.
Jelikož nám někdo zabral naši milovanou buňku, ve které jsem strávila poslední 4 roky, a musely jsme se s Lucí přesunout o pokoj vedle, čekal na nás nezvykle zrcadlově obrácený pokoj a zjištění, že jsme na buňce v plném počtu, s prváky. Na neznámého člověka na takovém piďiprostoru jsme už staré, uvědomily jsme si. Na lednici, která zná jen dvě úrovně chlazení – "bazén" nebo "Severní pól" – taky. A co teprve, když jsme zjistily, že jsou dveře od sprchy rozbité a tak máme každý den potopu až ke dveřím koupelny? Že máme všechny žárovky v pokoji popraskané a že jsme zase o pár metrů blíže U-klubu, který se teď nachází přesně pod našimi okny, a že tam pan majitel, kterému jsem policií vyhrožovala ještě v půl jedné v noci, navezl nějaké nové vybavení se silnějšími basy, díky kterým má člověk pocit, že duní nejen celý pokoj, ale i jeho vnitřnosti? Chceme byt, rozhodly jsme se po všech těch letech. Zdalipak se ale podaří najít něco, kde by se neplatila tučná provize realitní kanceláři, je ve hvězdách. A zdalipak na koleji někdy pustí topení, když je 80 % ubytovaných nemocných, to by mě též zajímalo.

Zimní semestr již popáté

Katedra se nám přesunula, do školy je daleko. Jediné, co mě na tom těší je, že je v budově na Třídě Svobody bufet a že můžu v tomto období cestou sbírat kaštany. Chodím na pět předmětů, a přesto vůbec nestíhám a cítím se podivně vytížená. Stejně jako minulý semestr mám pocit, že nic z toho, co probíráme, se nijak netýká anglistiky. V jednom předmětu momentálně bereme protoindoevropštinu, ve druhém bohemistiku, ve třetím všechno to totálně zbytečné, co jsme už brali na bakaláři v lexikologii, v dalším mobiluju, abych neusnula, zatímco profesor pitvá hodinu a půl možné definice fantastické literatury, a ten pátý ještě ani nebyl, protože se vyučující už dvakrát nedostavil. A stejně toho mám doma až nad hlavu, protože máme na všechno načítat hromady nezáživností, díky kterým prý domácí přípravou do každého toho lingvistického hnusíku strávíme za semestr 50 hodin. 50 x 5. OK. Just kill me. Nepěkné myšlenky způsobené nepěknými vyhlídkami jsem první týden zaháněla pojídáním hromady sladkostí, které mi zlatá Lucí dovezla z USA~
Nejvtipnější byl ale zatím stejně na celém semestru STAG, náš informační systém pro administraci studijní agendy, který mi začal hlásit, že jsem neudělala jeden předmět. Předmět, který jsem musela dělat minulý rok kvůli nemožnosti ho odchodit v zimáku napodruhé, a tedy by mě jakože měli vyhodit ze školy. Prima. Všimla jsem si toho naprostou náhodou při kontrolním sčítání kreditů. Dvě noci jsem nespala. A nakonec prý je to chyba, sekretářka neví, co to blbne, ale u ní to mám zapsané dobře. No dobře, no. A teď mi řekněte, jak si vůbec může někdo na STAG stěžovat, dokud se mu nestane něco podobného.


Změna podniku

Pravidelná úterní setkání japonštinářů již není možné dodržovat, a tak již nechodíme posedět do naší milované Sofie, ale přesunuli jsme se s Astrakem a občas i jinou společností do čajovny Wabi, jednoduše proto, že jsme skrblíci a takhle levné suši člověk nikde jinde nenajde. Obsluhující paní má sice osobnost typu dr. Jekyll a Hyde, sezení není nejpohodlnější, hudba občas jede stále dokola, ale... levné jídlo! Během jedné večeře jsme si všimli, že je náš stoleček prokládán černo-bílou mozaikou, a od té doby hrajeme u jedení šachy. A vlastně nad nimi sedíme i na koleji, když se zrovna nekrmíme, začaly nás bavit. Muž mě vesměs drtí, ale neztrácím naději ani chuť do hry, neb už se mi ho jednou podařilo porazit!



Kapuleti a Montekové

Och, jak těžce dokáží rodičové nést postupný vzlet potomků z hnízda. Astrakova máti nyní žije v domnění, že se její syn v poslední době výrazně změnil. Vlastně dostatečně neskáče tak, jak je mu pískáno, a vůbec – je to přeci prospěchářský masový vrah, protože se doma nechová dost vroucně a srdečně. A kdo že je ten špatný vliv v jeho životě? Nekecám, protože tohle by nikdo vážně nevymyslel. Ta má chlebodárkyně má sice stejně jako my všichni též své dny, i tak mi ale celý tenhle cirkus naplno ukazuje, jaký máme vlastně skvělý zdravý vztah a klidnou domácnost. S mou potenciální tchyní totiž sdílí snad jen podivnou fixaci na gauč... což jsou mimochodem dvě naprosto vynikající historky, kterým se možná dokonce za několik let i zasmějeme.

Zánět měsíce: mandle a rameno až ke klíční kosti. Jo, to očividně taky jde.
Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...
 

(Ne)významné drobnosti Copyright © 2014 Design by Ely