středa 16. září 2015

Krétské obrázky

Sepsala Ely v 16.9.15 10 komentářů
Na Bali jsou nejlepší dvě věci: všudypřítomné kočky a absence pruhovaného hmyzu. Průzračná voda s rybičkami a zahrádky plné květin. Milí lidé a atmosféra večerního městečka.
Tak dobře, více než dvě věci.

Den 1. aneb Putování za slanou vodou

Dovolená mi nezačala nejlépe. Při cestě na letiště jsem si připomněla, pociťujíc naplno, jak se mi z náběhu na migrénu stává hlavobol se vším všudy, proč vlastně nesnáším svého bratra: hodinu odmítal v autě pustit klimatizaci a vypnout hlasitou hudbu nebo mi alespoň otevřeným okénkem přestat foukat na hlavu. Byla jsem nas*aná, bolavá a měla jsem sto chutí chytit si taxi a jet zpět domů. Ani nedokážu popsat všechny ty šťastné pocity, co ve mě vířily, když jsem pozorovala vzdalující se koncová světla jeho auta.

Do letadla nám máti nahlásila vegetariánskou a bezlepkovou bagetu s tím, že si vyberu, po čem mé oko a žaludek zatouží, a ona spořádá zbytek. Poté, co se stroj odlepil ze země, se nám velitel posádky přišel omluvit, že jim asi něco spletli, a donesl nám dvě teplá jídla (čočkové kari s rýží + kuře s rýží a brokolicí), která jsme do sebe spokojeně cpaly, zatímco ostatní cestující po nás pokukovali závistivým okem, kousaje do housky se salámem.
Letadlo nebylo z největších ani nejnovějších, cesta byla ale poměrně příjemná. Nebyla taková zima, jako na palubě bývává, tak jsem si jakožto Zmrzlík I., z boží vůle král, vystačila se silonkami, svetrem a huňatými ponožkami a nohama v tašce. Kdyby někdo zastřelil těch pět dětí, které celé dvě a půl hodiny na střídačku ryčely, byla by cesta ještě lepší. Přistávání jakožto chronický dutinář nesnáším, tentokrát to ale bylo bez problémů i přes dlouhodobý zánět v pravém uchu. Při změnách tlaku jsem sice měla 6x či 7x pocit, že mi doktor propichuje bubínek, čekala jsem ovšem upřímně řečeno něco horšího.

Na Krétu jsme se vlastně přiletěly zchladit, jelikož teploty v oněch dnech na tomto takřka rovníkovém ostrově zdaleka nedosahovaly takových výšek jako u nás v republice. Po příletu jsme se velmi snadno zorientovaly, protože stánek Alexandrie stál jen pár metrů od příletové haly a autobus jen o pár kroků dál. V něm jsme pak bohužel všichni strávili hodinu, protože druhá skupina z Brna měla zpoždění, a spolucestující nám záviděli tentokráte vějíř. Jízda k hotelu byla hodinu dlouhá a velmi klikatá. Řekové jezdí jako hovada, ale jsou za volantem neskutečně šikovní. Co všechno dokázal náš pan rodič s tím kolosem udělat, to bylo nad naše chápání. Hodně nás překvapilo, jak je Kréta hornatá. Hory dosahují výšky Vysokých Tater a tak je to vlastně stejně tak dovolená v horách jako u moře. V některých serpentinách nám tuhla krev v žilách.

Autobus nás vysadil v centru městečka, odkud nás autem dovezli k tamějšímu nejvýše položenému hotelu – Ormos Atalia. Zatímco níže bydlící lidé měli balkony takřka na ulici, náš hotel byl klidný, tichý, uprostřed květinové zahrady plné koček. Foukal kolem něj příjemný vánek a nacházel se nad nejkrásnější, nejklidnější a nejčistší pláží zde, Evitou. Recepční Slovenka nás zavedla do našeho obrovského pokoje (pro tři) a my byly nadšené, jak jsem nevědomky skvěle vybrala. Po fantastické večeři plné kopru v různých podobách naše radost jen zesílila při pomyšlení, jak se budeme týden skvěle nacpávat. S naplněnými břichy jsme se zašly podívat na pláž, poslouchaly moře, smočily nohy a pozorovaly východ sytě oranžového měsíce. Před spaním jsme poté ještě zmoženě poseděly na naší terase s výhledem na město a daly se do řeči s kolemjdoucími panem J. a paní H., kteří se stali našimi zájezdovými známými.


Den 2. aneb Absolutní okouzlení

Noc matka prochrápala a prorotovala, což moje migréna na spadnutí rozhodně neuvítala. Neobtěžoval nás žádný hmyz a vlastně jsme si všimly, že na Krétě takřka žádný není. Zato sotva člověk vyjde z pokoje, zakopne o nějakou kočku.

Na pláž jsme se po bohaté snídani vydaly se strachem, aby na nás ještě zbyla nějaká lehátka, tyto obavy se ovšem ukázaly býti liché, protože bylo na Evitě kromě nás pouze pět dalších lidí. Voda byla křišťálově čistá a naprosto průzračná, na písečno-kamenité dno šlo vidět do hloubky mnoha metrů. Kolem se, až ke břehu, proháněla hejna rybiček, které nás co chvíli s různou intenzitou oďobávaly, od hodnoty "juj" až po "auvajz!". K večeru jsme se vydaly okouknout městečko, ale udělaly jsme tu chybu, že jsme vyrazily ještě před západem slunce: na všudypřítomných schodech jsme málem položily život! Jelikož se mi kůže zbarvila do červena, z neznámých důvodů navíc jen na polovině těla a vypadala jsem proto od té chvíle jako nějaký retardovaný rak, druhý pokus jsme učinily až po večeři, po západu slunce. Atmosféra večerního Bali byla úžasná! Nakoupily jsme suvenýry a spolu s J. a H. na které jsme natrefily, jsme v blízké restauraci sledovali živou hudbu s tanci a hladili kočky.


Den 3. aneb Dovolenková nuda se nekoná

V noci nás budil extrémně hlasitě chrápající soused a k ránu na svahu bečící ovce. Na snídani jsem vyrazila o něco dřív, abych trochu pobyla v okolí recepce na Wi-Fi, když už jsme za internet těch 5 € na týden zaplatily. Cestu mi však zkřížil J. v prostěradle a rozesmátá H., která se mi hned jala vyprávět, jak si časně ráno šla zaběhat, J. vyšel z pokoje jen v triku a zaklaply se mu dveře, a tak pobíhal po hotelu a sháněl někoho, kdo už by byl vzhůru a půjčil by mu něco na sebe. Zatímco pak se mnou u recepce čekal na uklízečku s univerzálním klíčem a dodával historce šťávu, H. se odpojila a vylezla do pokoje balkónem, kde se nakonec setkali – uklízečka totiž dorazila přesně po jejím rozhodnutí zahrát si na Tarzana. Nutno podotknout, že je tento pár v důchodovém věku, výkon to byl tedy opravdu úctyhodný.

Rybky byly toho dne jaksi neodbytné a dělaly si ze mě all you can eat, mé rudé maso se navíc na slunci smažilo a pálilo, a tak jsem ranní pláž trávila převážně ve stínu. Cestou na oběd jsme zjistily, že se křoví v květinové zahradě hýbe pod náporem koťátek a chvilku ty malé kuličky hladily.


Den 4. aneb Šípková Růženka

Chrápající soused pokračoval ve svém nočním koncertu. Mohla jsem si nelibozvučné chroptění naplno užít, nemohla jsem totiž spát. Kombinace ženských strastí a večeře v nezdravém množství si vybrala svou daň, málem jsem lezla po stěně. Můj módní červený odstín přetrvával. Odpoledne jsem nikam nešla, protože jsem toho zkrátka a dobře nebyla po takové noci schopná. Spala jsem až do večera, opatrně se navečeřela (samozřejmě byly samé lahůdky a já tak mohla naplno trénovat sílu vůle) a poté se s máti prošla k blízkému kostelíku. Lidé jsou na Krétě poctiví a důvěřiví, kostelík měl klíče v zámku a uvnitř byl honosně vybaven. Mě zaujala hlavně ještěrka na zdi.

U večerního posezení na terase jsme poslouchaly hluk z okolí hotelové restaurace, kde byla ten večer jakási zábava s hudbou. Jak jsme se dozvěděly následujícího dne, tanečníci hosty tak rozdováděli, že nakonec takřka do jednoho naskákali do bazénu. V oblečení.


Den 5. aneb Smažení turisté

V noci jsem u zvuků podobných motorové pile zjistila, že souseda manželka vyhazovala z pokoje a on spal na terase v křesílku, hlava zakloněná, chrápání na maximum, a vážně zvažovala vraždu.

Pobyt na pláži ve mně naplno probudil křížovkářské vášně, odpoledne jsem ale opět zůstala zalezlá, protože jsem cítila, že si moje kůže slunce nepřeje. Už i ta mámina začala protestovat a i paní H. se osypala, tak jsme si vyměnily poznatky o té naší sluneční kropenatce a večer jsme s máti vyrazily do obchodu pro jogurt. Prodavač s matkou nadšeně prohodil pár českých slov, politoval ji a její pantomimické znázornění "jsem spálená, potřebuju jogurt" odměnil kusem sýra grátis. Naše sluneční kopřivka se však z nevysvětlitelných důvodů zhoršovala i při pobytu ve stínu. Bylo to vážně sluncem? Vodou? Vzduchem? Jídlem? Představa sobotního výletu do hlavního města, Heraklionu, začínala být poměrně děsivá. Celý den jsme trávily v pokoji nebo na terase a po západu slunce jsme měly na procházku jen chvíli, abychom si mohly v devět večer vyzvednout snídaňový balíček, když tedy budeme další ráno na cestě. Jedna Češka nám darovala antihistaminika a my se jen modlily, aby přes noc zabrala. Pan J. nás pozval na skleničku, tak jsme si přišly popovídat a prochlámaly se s nimi až do noci.

J: Já jsem se s váma seznámil, protože jste mi byly sympatické, že jste se netopily. Ono to hodně věcí zesnadňuje. Utonulým se totiž blbě podává ruka.

Do hotelu ten večer dorazila spousta Němců, kteří sledovali u baru fotbal, a vůbec celé městečko synchronizovaně hulákalo. Návštěvníky Bali jsou především Němci, Rusové a Češi, čemuž jsou přizpůsobeny jak nápisy na obchodech, tak slovní zásoba místních, na které ani není třeba mluvit anglicky, protože vesměs rozumí základní slova v naší mateřštině.


Den 6. aneb Trocha horké historie

Vstávání v šest ráno bylo krušné. Nasnídaly jsme se z vlastních zásob a předchozího dne vyfasované snídaně a vyrazily přes městečko ke kostelíku, kde je dostatečný prostor, aby se tam vytočil i zájezdový autobus. Onen plácek proto v Bali funguje jako nástupní místo pro všechny příjezdy, odjezdy či výlety. Přijel pro nás takový malý bobík a dovezl nás na parkoviště ke Knóssosu, kde jsme se střetli s ostatními Čechy a za zvuku ohromného množství cikád, které jsou na Krétě aktivní především během nejteplejších hodin přes den, jsme skupinově vyrazili mezi ruiny. Jelikož jsem student a měla jsem vstup zdarma, rozhodly jsme se navštívit nejen tyto pozůstatky paláce z doby bronzové, ale i Archeologické muzeum v centru; máti za oboje platila 10 €, což taky není nejhorší. 

Knóssos byl... nijaký. Nepůvodní. Horký. Dlouhý. Uvědomila jsem si, proč vlastně nesnáším skupinové prohlídky. Hodinu jsme chodili po haldě kamenů stmelené betonem neopatrným amatérským archeologem Evansem, který palác objevil, a občas si prohlédli nějakou repliku fresky. Ani při zapojení vší své fantazie si člověk nemohl představit, jak to asi muselo kdysi úchvatně vypadat. Celé to chození, rozpouštění se zaživa (34°C ve stínu, ten však téměř nikde nebyl) a poslouchání průvodkyně trvalo asi hodinu. Poté nás autobus vzal do hlavního města Heraklionu, kde nás slečna opět hodlala asi půl hodiny provádět městem a povídat nám o historii metropole. Hluk, pobíhající psi namísto koček, davy lidí, prodavači lákající do obchodů, restaurací a stánků, horko... to už jsme prostě nedávaly, trhly se a s vidinou klimatizace utekly do muzea. A teprve tam nám naplno došlo, kde jsme to vlastně předtím byly, jak to bylo veliké a jak neskutečně byla Mínojská civilizace vyspělá. Šperky dokonale upletené ze zlatých strunek tloušťky vlasu; hromady překrásně tvarované a zdobené keramiky a skla; meče z bronzu, se zlatou rukojetí a křišťálovým zakončením... nádhera. Muzeum se mi díky množství exponátů a nepřítomnosti davů líbilo snad i více než to Britské, které jsem do té doby považovala za absolutní špičku.

Cestou zpět jsem z okna pozorovala všechny ty míhající se neznámé obchody a čas od času něco známého. Lidl, Baťa... a potom jsem spolu s ostatními usnula jako mimino. Po večeři jsme ještě sebraly poslední síly a vydaly se až na samý konec městečka, abychom ho měly ten náš poslední večer prochozené celé, takže jsme u posezení s J. a H. téměř usínaly.


Den 7. aneb Putování za sladkou vodou

Finální noc chrápání obstarala máti. Ráno se šla rozloučit s mořem, ale mě bylo tak nějak mrtvo, tož jsem vegetila na pokoji a sledovala, jak si mravenci tvoří dálnici z terasy přes pokoj, máminu postel až do koupelny a koše, a nezáviděla dalším nájemcům. Poslední dny se vůbec nějak vyrojilo hodně mravenců, kdykoliv ovšem preferuju mravence před vosami, sršni nebo včelami, takže mi to nijak zvlášť nevadilo.
Necelou hodinu před odjezdem mi začalo jaksi kručet v žaludku, objednaly jsme mi tedy u slovenské zaměstnankyně hotelu waffle s tím, že to do sebe kopnu a pojede se. Slovenka ležérním krokem procházela sem tam a jídlo mi donesla až pět minut před odjezdem s tím, že to stihnu sníst a ať se "v klidu napapkám", zatímco odjede první skupina. Donesla dvě místo jedné. Zaplatit jsme musely obě. Autem jsme byly hozeny ke kostelíku, kde si nás vyzvedl autobus. Zabraly jsme místa hned vepředu a naposledy se kochaly okolní skalnatou krajinou.

Na letišti v Heraklionu byl zmatek. Nakládat nás začali už hodinu před odletem a nakonec jsme i o chvilku dříve vzlétli. Let měl trvat dvě a půl hodiny, nicméně už po dvou hodinách plných strašného řevu několika malých dětí jsme po ošklivém dvacetiminutovém kodrcání a turbulencích dosedali na ostravskou přistávací dráhu. Prosím vysvětlit. Takové přistání jsem každopádně nikdy nezažila a snad už ani nikdy nezažiju. Lidi se báli, děti křičely. Já ani neměla čas panikařit – vůbec jsem neslyšela, bolest příšerná. Celý zbytek dne jsem žila v rozbolavělé nejistotě, zdali bubínek praskl či se jen vpáčil. Druhý den jsem naštěstí ke svému obrovskému nadšení a úlevě slyšela o něco lépe. Z tropických 36°C jsme dorazili do 13°C zdůrazňovaných severovýchodním větrem.
Chybí mi bohaté večeře. Kočky. Teplo. Moře. Z naprosto nepochopitelných důvodů mi chybí chůze po schodech a uvažuju, že si půjdu seběhnout do přízemí a zpět. Postrádám i ty potvory hladové rybičky. A úsměvy na tvářích cizích lidí. Vůbec se mi nechce vycházet ven do šedivé reality našeho města.
A co je nejhorší, několikrát za den málem hodím toaletní papír vedle záchodu, protože v Řecku se to kvůli odlišnému kanalizačnímu systému a užším trubkám hází do vedle stojícího koše.
Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...
 

(Ne)významné drobnosti Copyright © 2014 Design by Ely