pátek 28. srpna 2015

Drobnosti za srpen

Sepsala Ely v 28.8.15 9 komentářů

Halda oblečení a hlušiny

Protože jsme zatím většinu prázdnin proseděly doma, rozhodly jsme se s máti podívat, co se v okolí pořádá za akce a zase si udělat matka + dcera den. Zaujal nás Letní výprodej šatníku v Cooltouru, na který si mohl člověk buďto přijít pořídit za pár peněz něco pěkného na sebe nebo prodat zbytečné kousky ze své šatní skříně. Přestože jsme dorazily asi hodinu po začátku, neb jsme se trochu zdržely v centru v jiných obchodech (pořídila jsem nádherné polodrahokamy za hubičku), před Cooltourem měly všechny stánky stále hromady krásných kousků. Hodně nás překvapilo, že bylo vesměs všechno oblečení značkové, prodáváno mladými stylovými slečnami, které se zbavovaly přebytků. Značky jako BOSS nebo Zara byly u prodávaných kousků normou, H&Mko patřilo k tomu nejhoršímu, co se dalo objevit. A přitom bylo všechno za ceny "sekáčové" nebo levnější. Pořídila jsem tedy nový svetr za 50 Kč, máti ulovila kusy tři. Po prohrabání všeho možného jsme se se svačinou uhnízdily na lavičky z palet a polštáře. Poseděly bychom v tak přátelské a klidné atmosféře klidně i déle, nebýt těch protivných vos. Důležitá informace: mám z vos hrůzu. Tohle léto je jich nějak odporně moc a ten den, ten den to bylo prostě obzvlášť šílené. Nevím, jestli cítí strach, jinak si ale nedokážu vysvětlit, že jsem nebyla ničím navoněná a nalítlo jich na mě od rána do odpoledne přes třicet. Komáři se mě sice už roky nedotkli, zato tyhle pruhované bestie mě očividně milují.
Přestože mě trochu zlobilo koleno, bylo opravdu horko a byla jsem terčem náletů, řekly jsme si, že nás jen tak něco nezastaví, a vydaly se na Haldu Ema. Pomocí GPS jsem našla nějakou vskutku zajímavou trasu a tak jsme se nakonec úspěšně vyškrábaly na vrchol sírou páchnoucí horké haldy. Přiznávám, čekala jsem spíš procházku a ne takový výšlap. Na vrcholu na nás čekal rozhled na celou Ostravu, páreček otakárků fenyklových (který se mě s mobilem vyfotit podařilo, kdežto pán s nějakým fotícím dělem za nimi běhal marně) a taky vosy, samozřejmě. Celkově to byl hrozně pohodový den, který mi pak zkazila až noc a noční můry o tom pruhovaném bodavém svinstvu.


Svět skrze čočky objektivu

Jakožto správný blíženec jsem se opět do něčeho ponořila, tentokrát do úpravy fotografií. Je to už delší doba, co mi drahý půjčil na prznění nějaké své fotky, které jsou nyní k nalezení na jeho DeviantArtu. Teď jsem ale nějak chytila druhou mízu, vrhla se i na své staré snímky a oživila svůj vlastní DA, kde mě k mému obrovskému překvapení čekalo zjištění, že absolutně stupidní wallpaper s Jeffreem Starem tvořený někdy v mé rané pubertě si vysloužil takřka 16 000 zhlédnutí a přes 20 000 stažení. Just wow. Je docela smutné, že něčeho podobného už s největší pravděpodobností nikdy nedosáhnu a že jsem si svou chvilku slávy vyplýtvala na takové hloupé růžové cosi. A že jsem to zjistila až o osm let později.


Když máti uzřela, že mě tentokráte zaujala fotografie, darovala mi dokonce stařičký foťák ze 70' let – Praktica MTL3. Vypadá jako nový, jen baterku do blesku to chce. Nice! Možná bych se ale měla pokusit věnovat se svým zálibám s menším nadšením, zato však dlouhodobě. Když jsem totiž naposledy sáhla na kytaru, dopadlo to následovně aneb "au" ↓. Svou přelétavost omlouvám tím, že momentálně stejně nemůžu hrát. Při holení se mi pitomým novým holítkem podařilo rozříznout si nehet ukazováčku až na prst, takže do ruky hmatník už několik týdnů zkrátka a dobře chytit nedokážu.


Rožnění ve vlaku

Pakliže jsem si minulý měsíc stěžovala na své příšerné cesty vlakem, ještě jsem netušila, že je to takové to pomyslné zvolání "hůř už být nemůže!", na které Bůh odpoví bleskem a vichřicí. Chvíli poté, co jsem vyjela směr Astrak, tentokrát mezi Grygovem a Olomoucí někoho srazil vlak. Cestovala jsem během jednoho z těch příšerně vypečených dní v kupé s extrémně hlučnou polskou rodinou s dítětem, které nepřehlušila ani hudba do sluchátek na maximum. Zrovna když jsem zvažovala výhody masové vraždy, vlak zastavil a strojvůdce nám sdělil, že na trati došlo k mimořádné události a musíme čekat. Když vypustili lidi ven, věděla jsem, že je zle. Na tom slunci jsme s takřka vypnutou klimatizací ve voze bez oken stáli 95 minut. V kupé bylo čím dál větší horko a nedýchatelno, když jsme se konečně pohnuli, ze všech lilo a mně se, přemýšlejíc o Židech na cestě do Treblinky, dělalo vážně mdlo. Šla jsem si stoupnout do sousedního vozu k jedinému vyklápěcímu okýnku, přes 10cm otvor inhalovala doušky čerstvého horkého vzduchu a bylo mi upřímně úplně jedno, zda mi mezitím někdo v kupé zcizí veškerý majetek. Na cestě jsem v té hrůze byla nakonec 5 hodin a ve finále jsem se zeptala, zda se můžu přesadit do vyšší třídy, nebo že to vážně nedám. Posledních 40 minut jsem tak měla možnost zjistit, že hned ve vedlejším voze je klima jak na vrcholu Sněžky a sedí v něm pouze tři lidé. 

Dva týdny v bavlnce

Kvůli vlně veder se ponejprv nedalo dělat nic – jen jsme se schovávali ve stínu domku, lenošili, a noc přežívali díky klimatizaci. Poté přišly dny plné deště a zimy, na kterou jsem nebyla sbalena, uvnitř jsme se tedy kryli pro změnu před lijákem. Kvůli nedostatečným zásobám jsme zkonzumovali ohromné množství rýže se zeleninou a proto když počasí dovolilo a my vylezli z naší sluje déle než na pár chvil, nacpávali jsme si břicha venku, ignorujíce šílené útraty. Pátek a víkend jsme si užili na Natsuconu, přičemž sobotní návrat jsme měli zpestřen obřím hřibem dýmu nad Prahou a výhledem na požár. V úterý 25. jsem měla podle plánu odjíždět, ale první minuty dne mě drahý vzbudil s tím, že jeho rodiče nakonec přijedou až ve čtvrtek, tak jestli s ním ještě zůstanu. Den navíc byl jako dar shůry, oběma nám totiž nebylo nejzdravěji. Celý den jsme proto strávili na gauči, kurýrovali se zázvorem, bylinkami a tunou šťávy z cibule – povedlo se, v odložený den odjezdu bylo dobře.
Z takových nezařaditelných maličkostí jinak:

  • Astrak zjistil, že když smutním, má na mou náladu velmi pozitivní vliv masáž chodidel. Případně i když mám náladu v plusových hodnotách a jen mě chce potěšit, stačí mi začít masírovat nohy. Mám tedy nyní ta nejhebčí chodidla v širém okolí. Když mě bolí zub, protože mi narostla nová pitomá osmička a rozhryzala mi svou ostrostí celou tvář, je dobré masírovat čelisti, mám proto určitě nejhebčí čelisti v republice. A největší jelito na rameni, protože to se mu za celé dva týdny rozmasírovat nepodařilo.
  • Synchronizace nabírá děsivých rozměrů. Vrcholem bylo, když jsme každý z jiné místnosti ve stejnou vteřinu začali pět random píseň, kterou jsme roky neslyšeli, tedy "Máme rádi zvířata". Now this is getting creepy!
  • A navíc dětinštíme. Možná za to mohlo počasí, možná se u nás rozvíjí nějaká mentální retardace, každopádně 60–70 % společného času vyplňujeme pobrukováním stupidních dětských písniček, vánočních koled nebo devadesátkových hitů. Případně napodobováním videí šílených koz z Youtube. Fakt, že jsme kolikrát na veřejnosti, nám není překážkou.
  • Podařilo se nám ochutnat spoustu tropických zajímavostí, od plantainu (škrobovější banán, co se vaří) až po čerstvý kokos, na který jsme navíc narazili v 50% slevě. La-hů-dka!


Jak jsme pochodovali, hráli si na rodiče a kulturnili se

V sobotu 15. 8. jsme se vyrazili připékat na Prague Pride spolu s mou drahou kamarádkou a bývalou přítelkyní, které nyní tvoří spokojený pár. I letos byla atmosféra působivá, ale oproti loňsku jsem si tento ročník užila méně. Průvod lezl mravenčím tempem, lidí dorazilo snad až příliš mnoho, za celou dobu jsme nenatrefili na nikoho, kdo rozdával duhové vějíře, snad ani pití letos nebylo nijak nedistribuováno ba dokonce ani kondomy nebyly do davu házeny, fňuk. Nakonec jsme ani nedošli do cíle a zapluli do Paladia se zchladit a popovídat si u oběda.
Za trochou kultury jsme se vydali no Nové budovy Národního muzea na výstavy Smrt a Noemova Archa. Oboje je poutavé s ohromným množstvím exponátů, byli jsme nadšeni a se smrtící tématikou jsme chtěli i pokračovat. Při minulém pobytu v Praze mi nevyšla návštěva výstavy Kmotřička smrt – když už jsem se na místo dobelhala s nataženými vazy na chodidlech, uvítal mě nápis "mimořádně zavřeno". Tak jsme tedy v úterý dorazili k Českému muzeu hudby, vešli dovnitř a... byli zastaveni postarší paní s tím, že je "kloset". Zjistili jsme, že v úterý nepremávají a já už vážně zvažovala, zda nejsem prokletá. Přes sklo se na mě rošťácky tlemila kostra s růží v čelisti. Došli jsme tedy o dva dny později a nakonec vlastně zjistili, že je výstava jaksi nemastná neslaná, rychle proběhnutelná, a v hlavě mi po ní nakonec nezbylo nic víc než chvilky, které jsme se sluchátky na uších při poslechu ukázek protančili.
Ve středu jsme byli babičkou donuceni vyvenčit mou nevlastní sestru. Docela mě děsila nedávná přítomnost vší v jejích vlasech, což mě ale přešlo zhruba ve chvíli, kdy sestra začala kašlat a nám tak došlo, že je nemocná. Což samozřejmě babička, patrně s vidinou volného odpoledne, zatajila. Místo, aby ležela u prarodičů, byla s námi vyslána ven, kde jsme se naše dočasné dítko snažili alespoň zahřát teplým čajem, vzali ji na V hlavě a bleskově ze strachu před bacilem odevzdali zpět. Film byl plný fantastických narážek a hlodů pochopitelných pouze pro dospělé, bavili jsme se neskutečně. V několika chvílích jsem tam navíc normálně dojatě slzela.
Na večer jsme se ještě vydali do Kavárny kočičí, kam jsem chtěla zajít už nějaký ten pátek. Kavárna ovšem zklamala. Vevnitř bylo horko k padnutí (všechny vitríny úplně zamlžené), kočky se jen znuděně válely nebo spaly, hosty přecpaně ignorovaly. V dolní místnosti, kde jsme měli rezervaci, byla na zhruba 20 míst pouze jedna či dvě kočky, o hosty ovšem zájem absolutně nejevily a z klidného posezení se tak stal boj o micky, který jsme vyhráli. Černého dravce totiž zaujal můj červený deštník, takže se ho chvíli pokoušel ulovit, pohladit se ale nenechal ani náhodou. K pití jsme si dali mátový čaj – přinesli nám hrneček s nějakými pěti lístky. Cena 55 Kč, zaúčtovány nám byly i kočky za 20 Kč. Obsluha byla sice milá, prostředí to ale poněkud kazilo: nad námi pavučiny, na záchodě pavučiny...  S podobnými zkušenostmi a smíšenými pocity odcházel z Kavárny kočičí během konání Natsuconu i kamarád Mastr. Mnohem lepší a levnější je tedy počkat si někde u domu na sousedovic micku, máte-li tu možnost.


Konečně moře!

Poslední chvilky před odjezdem z Prahy mě napadlo podívat se na nějaké last minute zájezdy, zdali se mi nepoštěstí něco pěkného najít. Doufala jsem, že nám předtím s máti to Bulharsko tak krachlo proto, že pro nás kdosi tam nahoře chystá něco lepšího... a skutečně. Situace v Řecku je již klidnější, mnoho mých známých už vzhledem ke stále přetrvávajícím nízkým cenám vyjelo, a i já jsem našla parádní zájezd na Krétu. Zneužila jsem pro vyhledávání Invii a pak si ho našla na stránkách Alexandrie, protože s první zmíněnou firmou už vážně nechci mít nic společného. Alexandie nám dala jedno pojištění zdarma, byli ochotní a bleskoví a my tak máme dovolenou s polopenzí a odletem z Ostravy v krásném krétském hotýlku obklopeném květinovou zahradou pár kroků od velmi vychvalované maličké pláže o 15 tisíc levněji, než kdybychom objednávaly o nějaký ten týden předem. Nejvtipnější bylo, že mi máti zkrátka a dobře hodinu odmítala brát telefon, tak jsem v posledních minutách před odjezdem od drahého prostě zájezd zarezervovala s tím, že její právo vyjadřovat se k naší dovolené časově propadlo. O celé akci se máti dozvěděla, až když jí volali z cestovní kanceláře ohledně smlouvy a platby, hehehe. Tož snad se s námi letadlo nezřítí a bude krásně, už se moc těšíme: máti z práce donesla podvodní foťák, který jsem zabavila, koupila si plavky, které jsem jí zabavila... >:3
Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...
 

(Ne)významné drobnosti Copyright © 2014 Design by Ely