Jan Žižka z Trocnova
V červenci si našel zánět pro změnu cestu do očního víčka a pocuchal i trojklaný nerv, abych toho neměla náhodou někdy málo. Abych se třeba nenudila. Nebo abych náhodou někdy nevypadala jako lidská bytost.Jelikož spolu obvykle doma příliš nekomunikujeme, byli jsme docela pobaveni, že podnikáme první sobotu v měsíci takový pěkný rodinný výlet: na pohotovost a na hřbitov. Během víkendu, kdy v Polském Těšíně na Zámeckém vrchu probíhal Svátek čaje. Protože jsem se na tenhle festival těšila už od loňského ročníku, statečně jsem ignorovala velikou mazlavou nafialovělou kouli, kterou se zdálo býti mé oko po ranním pokusu oční víčko heroicky probodnout jehlou, i teploty, které v těch dnech dosahovaly vrcholů, a rozhodla se, že alespoň v neděli cestu za hranice s máti zvládnu.
Bratr (k večeru, studuje počasí): Za chvíli by to mělo začít padat.
Máti: Co, teploty nebo lidi?
Přestože nás sluníčko grilovalo a mořilo 35°C ve stínu, festival jsme si skvěle užily. Trhly jsme nejspíš rekord, za celý den se ani jednou neporafaly a naopak sypaly jedna na druhou láskyplné suché hlášky, pochutnávaly si na veganských dobrotách s kvalitním čajem a za poslechu hudby vychutnávaly přátelskou atmosféru a nejrůznější radosti, které Svátek čaje návštěvníkům nabízel.
Pod deštěm letadel
Cestování vlakem pro mě tenhle měsíc nemělo nejhladší průběh. Cestou do Prahy hodina zpoždění. Na cestě zpět vlak před námi srazil kohosi v Kolíně -> hodina. Při návratu jsem díky tomu v Ostravě trhla nadlidský výkon v běhu od vlaku k autobusu s notebookem a těžkým kufrem za minutu a půl. A kam že jsem to putovala? Týden jsem strávila u drahého pod nebem plným přistávajících letadel. Lenošili jsme v domě i na zahradě, vařili stále ta samá jídla (pokud se jednoho dne Astrak promění v obří batát, vůbec se tomu nebudu divit), rozpačitě přemýšleli, co s kilem a půl mrkve*, koukali na filmy a chrněli. Byli jsme tak líní, že jsme si i to suši z Yam Yam nechali dovézt až pod rypáčky. Protože na rozdíl ode mě někdo není neschopná líná lemra a pracuje a protože v neděli inteligentní doprava mezi mým městem a Ostravou očividně neexistuje, jeden den a noc na pondělí jsem strávila též u prarodičů. Měla jsem trochu strach, že bude děda kvůli mému nečekanému příjezdu brblat, ale poté, co mě uzřel, pohladil po tváři a prohlásil, že jsem nějaká hebká, mám spíš strach, zda je na tom zdravotně dobře. Přes den jsem si prošla centrum a následně šla drahého otravovat do práce. Večer se shodou okolností do Prahy dostavila i máti, tak jsem se nechala pozvat na jídlo s tím, že prý to bude náhražka mého narozeninového dortu. Vzala jsem si toto přirovnání k srdci a spořádala jsem přes 700g jídla.*To se tak stane, když po otázce, co chci koupit k jídlu, odpovím, že potřebuju akorát rýži a mrkev. Moje jedna mrkev se někde ztratila v překladu, když toto drahý říkal své mamince, která na těch několik dní ve své dobrosrdečnosti vybavila lednici asi patnácti kusy. Jakože já vím, že je mi přezdíváno králík, ale tož...
Zpět na domovské hroudě
Osazenstvo půlky bytu odjelo do Prahy, pan Já-nejsem-z-Prahy tedy mohl přijet vyplnit prázdný prostor sem. Udělali jsme taková hezká "škatulata, hejbejte se". Zpátky u nás doma padla na nás nějaká enormní únava a na republiku tropická horka. Původně jsme plánovali strávit tři dny na Ostrakonu, ale kvůli vše komplikující změně prostor jsme z toho museli vycouvat a raději si s kamarádkou zašli do Ostravského muzea na japonskou výstavu a japonsky laděný oběd. Týden doma se opět odehrával ve znamení repetitivních jídel, tentokrát jsme zdokonalili tvorbu smaženého květáku a dušené mrkve a samozřejmě uvařili tuny batátu. S výjimkou tuňákového onigiri byl drahý týden vegetarián, často vegan, a nejspíš si to ani neuvědomil. Dva dny jsme horku unikali v Nové Karolíně, nákupnímu centru naší rodinou dle svého vzhledu a tvaru zvanému "Fukušima". Protože už jsme obchody znali nazpaměť, vesměs jsme se jen blomcali sem tam, posedávali nebo v jednu chvíli dokonce uprostřed nákupního střediska začali tančit, když z reproduktorů zazněl Bowieho hlas pějící Young Americans.Nákupy povedené i nepovedené aneb Hulvát autobusový
Při procházení Prahou jsem odolala pokušení nechat veškeré úspory v obchůdku s všelijakými blbůstkami Tiger, který má nyní úžasnou jahůdkovou kolekci. Tolik serepetiček! Probudili ve mě mé vnitřní dítě. Svůj oblíbený bazar CD, DVD a vinylů jsem bohužel o víkendu našla zavřený a pořídila tak jen něco málo na sebe ve výprodejích. Zjistila jsem, že pod lampou bývá největší tma a zrovna na Hlaváku mají obchody ještě docela velký výběr zboží, a koupila si krásné šaty. Jen proto, aby mi na ně o pár dní později u nás při výstupu z autobusu nějaký nedočkavý debil šlápl a zničil je tak dokonale, že úplně vytrhl kus látky. Přes mokrý závoj jsem si vůbec nevšimla, že se pohroma stala jen kousek od švu. Když se na to tedy po svém návratu vrhla máti-zachránce a šaty akčně zúžila, problém zmizel. Alelujah!Zpět v našem rožku republiky jsme mi cestou do klimatizovaného ráje Fukušimy v centru pořídili nové struny a já tak ukázala pomyslný ┌∩┐(^__^)┌∩┐ směšnému Muzikeru, kde mají ty nejlevnější za dvojnásobek a pro ušetření trochy peněz mi "profesionálně" radili koupit si levné struny na akustiku a natáhnout je na elektriku. Ehm. V jaderné továrně samotné jsem poté udělala kauf roku v NANU-NANA. S vázou v ruce, na které se čerstvě skvělo "10 Kč", jsem se zmateně otočila na prodavačku a než jsem stačila byť jen otevřít pusu, se smíchem mi potvrdila, že čtu dobře, že prý právě podobné drobnosti zlevnila o jednu cifru. Alright then! Po zbytek dne jsme tahali velkou tašku.
Máti se z Prahy vrátila s hudbou, pro kterou jsem ji s prosíkem ve všední den vyslala do zmíněného bazaru. Tento způsob delegovaného nákupu ovšem nebyl nejlepší. DVD s Reality Tour už mám a chtěla jsem si do sbírky doplnit booklet, dostala jsem ho ovšem bez něj. CD Earthling má křuplou krabičku a máti se mě snažila utěšit tím, že to možná udělala po cestě ona. Jup, to je pro mě ohromný rozdíl, díky mami. Akorát Heathen je v pořádku. Takže příště už jedině osobně, mno.
Smolný den
Koncem měsíce jsme se s máti rozhodly, že by to chtělo moře. Vždyť mi to nakázala i oční vzhledem k zánětu v oku, který se v průběhu července stal chronickým a tedy ječným zrnem. Slaná voda a teplo prý by mohly pomoct, tvrdila s určitou nadějí v hlase paní doktorka. Sedla jsem k internetu a začala brouzdat stovkami nabízených zájezdů. Nabídka je letos omezená, last minute všude skoro beze slevy, levné je akorát Řecko nebo Tunisko, kam tedy asi člověk nepojede, netouží-li uvíznout v zemi před krachem nebo být zastřelen na pláži. Po několika hodinách jsem našla takřka vysněnou dovolenou: nádherný maličký hotýlek za krásnou cenu, skvělé jídlo, okolí, ticho – vše jako z pohádky. Večer jsme zájezd od Invie objednaly a něco dohodly přes email, mámě poté zavolali až další den do práce, v moment, kdy to nemohla přijmout. Okamžitě napsala zpět SMS. Žádná odpověď. A hádejte, co se stalo? Pipina, která náš zájezd vyřizovala, ho nechala propadnout. Přestože jsme měly nervy ještě celý další den, kdy se slepice kála a zkoušela nám hledat jiné nabídky a my samy ještě po něčem pátraly, nic jiného vyhovujícího jsme nenašly. Takže buď pojedeme v září do studené vody, nebo asi holt dovolenou kvůli jednomu kusu drůbeže mít nebudeme.Ono zdeptané odpoledne jsem navíc šla ještě podruhé do optiky, protože jsme se s Astrakem blbě srazili a odnesly to moje brýle. Stále se, i po minulé opravě, nedaly nosit, ťapičky pokřivené. Optička se bohužel bála do nich zasahovat více, protože už by mohly prasknout, takže po všech těch letech psích kusů, kdy se jim vůbec nic nestalo, jsem odepsala brýle za osm tisíc jednou blbou srážkou. A nějaké podobné rámky? Nevyrábějí se. Podobný tvar skel? Neví se, zda se podaří vyrobit. Jedny mám teď rezervovány na prodejně, nadšená z nich nejsem a po nasazení vypadám jako svářeč. Achjo.
Na druhou stranu, pár dní poté jsem na ulici našla 200 Kč. Koupila jsem z toho máti kytici, aby štěstí kolovalo.