Drobnosti za červenec

Jan Žižka z Trocnova

V červenci si našel zánět pro změnu cestu do očního víčka a pocuchal i trojklaný nerv, abych toho neměla náhodou někdy málo. Abych se třeba nenudila. Nebo abych náhodou někdy nevypadala jako lidská bytost.
Jelikož spolu obvykle doma příliš nekomunikujeme, byli jsme docela pobaveni, že podnikáme první sobotu v měsíci takový pěkný rodinný výlet: na pohotovost a na hřbitov. Během víkendu, kdy v Polském Těšíně na Zámeckém vrchu probíhal Svátek čaje. Protože jsem se na tenhle festival těšila už od loňského ročníku, statečně jsem ignorovala velikou mazlavou nafialovělou kouli, kterou se zdálo býti mé oko po ranním pokusu oční víčko heroicky probodnout jehlou, i teploty, které v těch dnech dosahovaly vrcholů, a rozhodla se, že alespoň v neděli cestu za hranice s máti zvládnu.

Bratr (k večeru, studuje počasí): Za chvíli by to mělo začít padat.
Máti: Co, teploty nebo lidi?

Přestože nás sluníčko grilovalo a mořilo 35°C ve stínu, festival jsme si skvěle užily. Trhly jsme nejspíš rekord, za celý den se ani jednou neporafaly a naopak sypaly jedna na druhou láskyplné suché hlášky, pochutnávaly si na veganských dobrotách s kvalitním čajem a za poslechu hudby vychutnávaly přátelskou atmosféru a nejrůznější radosti, které Svátek čaje návštěvníkům nabízel.

Pod deštěm letadel

Cestování vlakem pro mě tenhle měsíc nemělo nejhladší průběh. Cestou do Prahy hodina zpoždění. Na cestě zpět vlak před námi srazil kohosi v Kolíně -> hodina. Při návratu jsem díky tomu v Ostravě trhla nadlidský výkon v běhu od vlaku k autobusu s notebookem a těžkým kufrem za minutu a půl. A kam že jsem to putovala? Týden jsem strávila u drahého pod nebem plným přistávajících letadel. Lenošili jsme v domě i na zahradě, vařili stále ta samá jídla (pokud se jednoho dne Astrak promění v obří batát, vůbec se tomu nebudu divit), rozpačitě přemýšleli, co s kilem a půl mrkve*, koukali na filmy a chrněli. Byli jsme tak líní, že jsme si i to suši z Yam Yam nechali dovézt až pod rypáčky. Protože na rozdíl ode mě někdo není neschopná líná lemra a pracuje a protože v neděli inteligentní doprava mezi mým městem a Ostravou očividně neexistuje, jeden den a noc na pondělí jsem strávila též u prarodičů. Měla jsem trochu strach, že bude děda kvůli mému nečekanému příjezdu brblat, ale poté, co mě uzřel, pohladil po tváři a prohlásil, že jsem nějaká hebká, mám spíš strach, zda je na tom zdravotně dobře. Přes den jsem si prošla centrum a následně šla drahého otravovat do práce. Večer se shodou okolností do Prahy dostavila i máti, tak jsem se nechala pozvat na jídlo s tím, že prý to bude náhražka mého narozeninového dortu. Vzala jsem si toto přirovnání k srdci a spořádala jsem přes 700g jídla.

*To se tak stane, když po otázce, co chci koupit k jídlu, odpovím, že potřebuju akorát rýži a mrkev. Moje jedna mrkev se někde ztratila v překladu, když toto drahý říkal své mamince, která na těch několik dní ve své dobrosrdečnosti vybavila lednici asi patnácti kusy. Jakože já vím, že je mi přezdíváno králík, ale tož...

Zpět na domovské hroudě

Osazenstvo půlky bytu odjelo do Prahy, pan Já-nejsem-z-Prahy tedy mohl přijet vyplnit prázdný prostor sem. Udělali jsme taková hezká "škatulata, hejbejte se". Zpátky u nás doma padla na nás nějaká enormní únava a na republiku tropická horka. Původně jsme plánovali strávit tři dny na Ostrakonu, ale kvůli vše komplikující změně prostor jsme z toho museli vycouvat a raději si s kamarádkou zašli do Ostravského muzea na japonskou výstavu a japonsky laděný oběd. Týden doma se opět odehrával ve znamení repetitivních jídel, tentokrát jsme zdokonalili tvorbu smaženého květáku a dušené mrkve a samozřejmě uvařili tuny batátu. S výjimkou tuňákového onigiri byl drahý týden vegetarián, často vegan, a nejspíš si to ani neuvědomil. Dva dny jsme horku unikali v Nové Karolíně, nákupnímu centru naší rodinou dle svého vzhledu a tvaru zvanému "Fukušima". Protože už jsme obchody znali nazpaměť, vesměs jsme se jen blomcali sem tam, posedávali nebo v jednu chvíli dokonce uprostřed nákupního střediska začali tančit, když z reproduktorů zazněl Bowieho hlas pějící Young Americans.

Nákupy povedené i nepovedené aneb Hulvát autobusový

Při procházení Prahou jsem odolala pokušení nechat veškeré úspory v obchůdku s všelijakými blbůstkami Tiger, který má nyní úžasnou jahůdkovou kolekci. Tolik serepetiček! Probudili ve mě mé vnitřní dítě. Svůj oblíbený bazar CD, DVD a vinylů jsem bohužel o víkendu našla zavřený a pořídila tak jen něco málo na sebe ve výprodejích. Zjistila jsem, že pod lampou bývá největší tma a zrovna na Hlaváku mají obchody ještě docela velký výběr zboží, a koupila si krásné šaty. Jen proto, aby mi na ně o pár dní později u nás při výstupu z autobusu nějaký nedočkavý debil šlápl a zničil je tak dokonale, že úplně vytrhl kus látky. Přes mokrý závoj jsem si vůbec nevšimla, že se pohroma stala jen kousek od švu. Když se na to tedy po svém návratu vrhla máti-zachránce a šaty akčně zúžila, problém zmizel. Alelujah!
Zpět v našem rožku republiky jsme mi cestou do klimatizovaného ráje Fukušimy v centru pořídili nové struny a já tak ukázala pomyslný ┌∩┐(^__^)┌∩┐ směšnému Muzikeru, kde mají ty nejlevnější za dvojnásobek a pro ušetření trochy peněz mi "profesionálně" radili koupit si levné struny na akustiku a natáhnout je na elektriku. Ehm. V jaderné továrně samotné jsem poté udělala kauf roku v NANU-NANA. S vázou v ruce, na které se čerstvě skvělo "10 Kč", jsem se zmateně otočila na prodavačku a než jsem stačila byť jen otevřít pusu, se smíchem mi potvrdila, že čtu dobře, že prý právě podobné drobnosti zlevnila o jednu cifru. Alright then! Po zbytek dne jsme tahali velkou tašku.
Máti se z Prahy vrátila s hudbou, pro kterou jsem ji s prosíkem ve všední den vyslala do zmíněného bazaru. Tento způsob delegovaného nákupu ovšem nebyl nejlepší. DVD s Reality Tour už mám a chtěla jsem si do sbírky doplnit booklet, dostala jsem ho ovšem bez něj. CD Earthling má křuplou krabičku a máti se mě snažila utěšit tím, že to možná udělala po cestě ona. Jup, to je pro mě ohromný rozdíl, díky mami. Akorát Heathen je v pořádku. Takže příště už jedině osobně, mno.

Smolný den

Koncem měsíce jsme se s máti rozhodly, že by to chtělo moře. Vždyť mi to nakázala i oční vzhledem k zánětu v oku, který se v průběhu července stal chronickým a tedy ječným zrnem. Slaná voda a teplo prý by mohly pomoct, tvrdila s určitou nadějí v hlase paní doktorka. Sedla jsem k internetu a začala brouzdat stovkami nabízených zájezdů. Nabídka je letos omezená, last minute všude skoro beze slevy, levné je akorát Řecko nebo Tunisko, kam tedy asi člověk nepojede, netouží-li uvíznout v zemi před krachem nebo být zastřelen na pláži. Po několika hodinách jsem našla takřka vysněnou dovolenou: nádherný maličký hotýlek za krásnou cenu, skvělé jídlo, okolí, ticho – vše jako z pohádky. Večer jsme zájezd od Invie objednaly a něco dohodly přes email, mámě poté zavolali až další den do práce, v moment, kdy to nemohla přijmout. Okamžitě napsala zpět SMS. Žádná odpověď. A hádejte, co se stalo? Pipina, která náš zájezd vyřizovala, ho nechala propadnout. Přestože jsme měly nervy ještě celý další den, kdy se slepice kála a zkoušela nám hledat jiné nabídky a my samy ještě po něčem pátraly, nic jiného vyhovujícího jsme nenašly. Takže buď pojedeme v září do studené vody, nebo asi holt dovolenou kvůli jednomu kusu drůbeže mít nebudeme.
Ono zdeptané odpoledne jsem navíc šla ještě podruhé do optiky, protože jsme se s Astrakem blbě srazili a odnesly to moje brýle. Stále se, i po minulé opravě, nedaly nosit, ťapičky pokřivené. Optička se bohužel bála do nich zasahovat více, protože už by mohly prasknout, takže po všech těch letech psích kusů, kdy se jim vůbec nic nestalo, jsem odepsala brýle za osm tisíc jednou blbou srážkou. A nějaké podobné rámky? Nevyrábějí se. Podobný tvar skel? Neví se, zda se podaří vyrobit. Jedny mám teď rezervovány na prodejně, nadšená z nich nejsem a po nasazení vypadám jako svářeč. Achjo.

Na druhou stranu, pár dní poté jsem na ulici našla 200 Kč. Koupila jsem z toho máti kytici, aby štěstí kolovalo.

Jsme krásní

Promoce

Zveřejněno až více než rok po sepsání, protože jsem musela své dojmy přepsat, abych neurazila tolik lidí. Realita i humor tím sice utrpěly, snad ale alespoň nebudu působit tak zle. Byla jsem naštvaná. Nervózní a naštvaná. Ve stavu "ne-tak-docela-sluníčková-Ely".

Nedávno se mě kamarád, maje promoce den přede mnou, v zaslané zprávě zeptal, jak jsem si vlastně tohle slavnostní ukončení studia užila. On prý den prožil báječně a hrozně se mu líbilo zažít chvíle, kdy vše bylo jen o něm. Pomyslela jsem si něco o exotech, exhibicionistech, egoistech a debilech, a hlavou mi jako zrychlený film projel celý tenhle pekelný den znovu.

Poprvé jsme se kvůli promoci pohádali už týden předem. Jelikož se v restauraci nenajím, bylo dohodnuto, že se nebude konat žádná následná oslava, žádná hostina, a pojede se rovnou domů. V tom jsme se s máti shodly.
Problémem byl bod druhý, totiž květina. Zde bych měla objasnit – nedokážu zcela racionálně vysvětlit, proč tomu tak je, ale nesnáším přijímání gratulací a květin. Svírá se mi hrdlo, není mi příjemně, chci, aby to skončilo, a chci se vypařit. Toliko k té iracionální stránce. Z rozumového hlediska mi hlava nebere, jak může dát člověk několik set korun za pár svázaných květin a býlí, když by mi rovnou mohl předat ty peníze, případně koupit něco, co mě skutečně potěší. Třeba jídlo. Jídlo je fajn. Ne, dáme hromadu peněz za něco, co mi doma do tří dnů zvadne a umře. Příčí se mi to neskutečně.

Kvůli květinám jsme se prohádaly s máti dva večery. Své prvotní a stále opakované tvrzení, že je to den pro mě a vše má být tak, abych si to užila, si neustále sama vyvracela konstatováním, že mi babičky touží dát květiny, že na tento den čekaly roky, že pro ně hodně znamená, a proto nemám být sobec. Tři hodiny hádek kvůli plevelu, bez legrace.

Den po prvním sporu mě s sebou máti zákeřně vzala pod záminkou nákupu jídla do květinářství, kde objednala květiny. Až do druhé hádky jsem s ní nemluvila.

Zkroušeně jsem volala babičce s myšlenkou, jak jí mám vysvětlit, že žádnou flóru dostat netoužím a byla zaskočená jejím ležérním „Jasně, v pořádku.“ Skutečný problém byl tedy v máti, jejíž pokoj růže zdobily ještě týden po promoci. Odmítla objednávku zrušit.

Překážkou z řádu živočišstva byl můj churavý otec. Naprosto ignoruje svůj zdravotní stav, rochně si ve své nemoci a faktu, že se osobně zná se všemi slezskými doktory, vesele si z důvodu lákadel internetu spává pouhé dvě hodiny denně a následně jede s Parkinsonem na místě spolucestujícího do práce. V minulosti se vyboural už několikrát a přidělal mi tak vrásky starostmi, abych náhodou v budoucnu po přijetí dědictví nezískala pouze dluhy. V pondělí, den před úterní promocí, jsem se dozvěděla, že v sobotu za volantem opět usnul a někam to napálil. Hodlala jsem vše zrušit.

Samozřejmě jsem nezamýšlela jet do Olomouce v autě společně s rodinou. Jednak se s ním ve vozidle už delší dobu necítím bezpečně, za druhé hraje významnou roli ta již zmíněná podmínka – „s rodinou“. V plánu byla má klidná cesta vláčkem, zatímco rodina se může v autě bavit o počasí a o tom, co dávali předchozího dne v televizi. Nově získaná informace ale zcela změnila situaci. Přece si nevezmu na triko, že se kvůli mně zabije celá rodina. Kdo by mě živil? Kdo by mě krmil?

Po hádce s máti, již třetí v pořadí, bylo následně zavoláno otci, který cestu vlakem v klidu přijal.

Po vyřešení situace okolo zdravotního stavu otcova nám plány zkomplikovala dotace Evropské unie našemu městu a zdraví babiččino. Stále neschopná zdolání větších vzdáleností po měsících strávených v nemocnici, nezvládla by nejspíš dojít na zastávku autobusu. Která byla přesunuta kdo-ví-kam, jelikož se naše město rozhodlo vyčerpat dotaci dokonale, vybourat silnice v celém městě a v průběhu prázdnin vybudovat nové. Podivnými stezkami musel tedy k babičce nakonec přeci jen dorazit otec s autem a všechny nás odvézt do Havířova, kde jsme měli přestoupit na vlak.

Hodiny bodrého chování, hloupých žertů, povídání o počasí a seriálech České televize započaly. Vypuklo též otcovo focení všeho okolo, kdy ihned po příjezdu na nádraží vytáhl svůj kompaktní fotoaparát a začal na jeho paměťovou kartu zaznamenávat vše, co se mu dostalo před čočku: mámin nasraný výraz, můj nasraný výraz a naštvaný výraz babiččin.

Na tabuli příjezdů jsme si přečetli, že se vlak nekoná. Náhradní dopravou nám budiž autobus, který nás měl dopravit do Ostravy. Zpoždění? Asi půlhodinové. Stihneme vůbec promoci? Nikdo neví.
Dvakrát kolem mě prošla učitelka ze střední školy, úspěšně jsem ji ignorovala. Ignorovala jsem rovněž otce, který se umístil doprostřed vozovky a fotil si nádraží i autobusy havířovské městské dopravy. Ani jedno mi nevydrželo příliš dlouho – paní učitelka si sedla vedle nás a já byla nucena vzít na vědomí její přítomnost, otec zase běžel zpět k autu, aby se přesvědčil, zda zamknul, a zdržoval tak celý autobus ještě více. Cesta se nesla v duchu sršně, neuvěřitelně hlučných dětí a pocitu, že mi asi nervozitou praskne nějaká cévka.

V kupé vlaku bodré chování pokračovalo, hlasitá konverzace dozajista rušila nejen mě, ale i spolucestujícího, který se pokoušel číst si noviny.

Ve chvíli, kdy jsme konečně dorazili do Olomouce, takřka jsem se rozběhla k tramvaji, zatímco zbytek rodiny čekal na babičku, která měla přicestovat z druhé strany. Nic ovšem nebylo jisté. Sebevrah, který se pod kola vlaku vrhl v Pardubicích a dokonale tak demonstroval mé celodenní přání, mohl zpozdit i babiččin vlak.

Překvapuje někoho, že jsem nastoupila do špatné tramvaje, která zahýbá k Šantovce, a na náměstí, kde jsme měly sraz s děvčaty, jsem musela pěkně pěšky? Po setkání mě pobavilo, že jsme přítomností rodiny očividně trpěly všechny stejně.

Přestože jsme se měli na místo dostavit 40 minut před zahájením, na jakékoliv zkoušení nakonec stejně nebyl čas, vše nám bylo jen rychle vysvětleno. Do talárů, které „jsou všechny stejné velikosti a liší se jen délkou“, by se někteří vešli pětkrát, šťastlivci pouze třikrát. Čepice, místy propocené po předchozí skupině, některým na hlavě stály tak, že připomínali Pepka námořníka, jiným padaly přes uši. Pot z nás pod umělohmotnými hábity tekl, ještě než jsme nastoupili na pódium.

Následovala tři čtvrtě hodina na podpatcích, v neuvěřitelně teplém oděvu, přičemž dámy se pekly ještě ve stahovacích silonkách. Někteří z nás od rána nejedli, aby jim nebylo špatně či nepohodlně, já zase pila naposledy v sedm ráno. Z profesorstva nám nepřišel vyjádřit podporu nikdo. Jako dokumentace tropických podmínek může sloužit ubohá spolužačka, ze které nakonec teklo natolik a udělalo se jí tak nevolno, že málem zkolabovala a musela finální formality prosedět.

A po promoci? Babička nás zatáhla do nejdražší restaurace v Olomouci. Rodina, vědoma si toho, že platí máma, bázlivě procházela menu, ve kterém se nejlevnější pokrmy pohybovaly v cenové kategorii 200–300 korun. Babička začala u stolu vybalovat boty, které si toho dne pořídila, aby se nákupem pochlubila. Já, která jsem doufala, že se alespoň jeden den nebudu muset cítit jako nemocný kripl, jsem žužlala vařený brambor, který jsem si vyprosila, a snažila se zadržet pláč.

Vrátím-li se tedy ke kamarádově otázce, po mentálním zhodnocení celého dne se mi po tváři rozlil opravdu nemilý výraz. Jelikož jsem byla počastovaná morousem, raději jsem neodpovídala. Raději jsem si dál myslela cosi o exotech, exhibicionistech, egoistech a absolutních debilech.