neděle 31. května 2015

Drobnosti za květen

Sepsala Ely v 31.5.15 7 komentářů

Vztahy na střední dálku...

... jsou mor. Jeden se sice druhému neomrzí, ale zase reálně hrozí, že čerstvě zakoukaný jedinec umře doma steskem. Pitomé jsou na nich mimo jiné i okamžiky, kdy jdu s mobilem v ruce tak zasněná a usmívající se, že nakročím na chodbě do palmy v květináči.
I v květnu jsme se taky trochu venčili a kulturnili a zašli na Avengers: Age of Ultron, ze kterých si všichni mí známí sedají na zadek a já... asi musím jít jako vždy proti proudu. Mně tahle 141 minut dlouhá přehlídka CGI efektů s dialogy tak rychlými, že jakmile se nad nimi člověk zamyslel, už mu utekly tři bleskové souboje, prostě nevyhovovala. Navíc mám pocit, že v kině blbě, rozmazaně vidím. Svaté domácí pirátění!


Zabíjení času

Jak jsem předminule zmínila, Shinigami je dobrodinec a samaritán. Poté, co mě úspěšně zlákala na Rocksmith 2014 a nabídla mi na dlouhodobé zapůjčení ne-zrovna-nejlevnější kabel, který je k němu potřeba, nakonec mě dokonce i upozornila na slevu na samotnou hru, kterou jsem hned zakoupila. Bála jsem se, že to ta moje stařičká mašinka nezvládne, ale notebook po nedávném vylepšení Rocksmith 90 % času krásně zvládá a zvuky typu "helikoptéra" nebo "fén" předvádí jen vzácně. Díky této sérii ukázek lidské dobroty jsem tedy po obdržení balíčku, zabaleného tak skvěle a důkladně, že by nejspíš přežil i atomovou válku, nakonec za první dva dny nahrála 13 hodin. Musím se přiznat, že jsem si myslela, že to pro mě bude taková odpočinková volnočasová aktivita, díky které budu jen jistější na hmatníku – nemohla jsem se ale mýlit víc. Udělala jsem veliký pokrok, učím se jeden song za druhým a nemůžu si Rocksmith vynachválit – přestože mám pár drobných výtek, celkově je to naprosto úžasný výukový nástroj. Za necelý první měsíc, přičemž doma jsem většinou jen tři dny z týdne, mám nahráno 59 hodin a splněno 27/47 achievementů. To by se mohlo zdát gamerům jako nic moc, na kytaru to ale málo opravdu není. Moje ubohé vazy, několikrát nuceně přes noc stažené v obvazu a napiplané kostivalovou mastí, by mohly povídat. Shinigami mi zakázala stále jí děkovat, tak na ni tímto upírám naprosto nadšený pohled plný vděčnosti bez toho, abych otevřela pusu, a jen doufám, že se bude moct ke mě ve hraní brzy přidat~
Asi z obav, že bych třeba té prokrastinace mohla mít málo, jsem navíc začala znovu sledovat svou milovanou Stargate. Protože prostě žádný sci-fi seriál nepředčí 4. sezónu Stargate SG-1~ Čtyři sezóny za měsíc, to též není vůbec špatný výkon.


Měsíc hrůzy

Bála jsem se, aby se mi něco z výše zmíněného nepodepsalo na školních výsledcích, protože přeci jen asi není dobrý nápad s obojím začínat v květnu, měsíci zkoušek a zápočtů. Zatím to tak naštěstí nevypadá, první úspěchy se už dostavily a s nimi jednak odměny za ony úspěchy (200g tuba mrazem sušeného ovoce od Mixitu? Hell yeah, silně motivační, mami! A foto mi lajkl a okomentoval i samotný Mix.it, hehe~), za druhé pak samozřejmě daň na těle. Kdykoliv se mě někdo zeptá, jak se poslední dobou mám, odpovídám, že zhnile. Druhá strana se domnívá, že si dopřávám hodně odpočinku, já to však myslím doslova – své dutiny a uši už prostě nekomentuju.
Objevila jsem mimochodem vynikající metodu, jak při učení v posteli dlouho do nočních hodin zabránit usínání. Dala jsem si do uší čtyři náušnice, které jsem v nich přes půl roku neměla a musím říct, že usnutí je za takových podmínek možné asi jedině ve stoje. Celkově je to snad nejkrušnější zkouškové, co pamatuju. V pokoji bordel jak v tanku a já, královna bordelářů, mezi tím vším. Královna čím dál tím sprostější a nevyspaná, s rozbitými vnitřními hodinami. Dostavují se už i takové ty "bezmozkové" stavy, kdy si například do ucha strkám konektor od sluchátek namísto druhého konce a divím se, že potvory nefungují. A přitom moc dobře vím, že je na světě tolik mnohem důležitějších věcí než nějaké hloupé zkoušky. Třeba Rocksmith. Nebo jistá Želva. Učivo povinných předmětů mi ve většině případů připadá zbytečné, protože ono se na většině humanitních oborů to důležité probere v bakaláři a v magistru se ty největší v praxi absolutně nepoužitelné krávoviny jen rozebírají do hloubky. V několika předmětech se cítím spíš jako student komparativní lingvistiky než angličtiny. Ráda jsem akorát za Překladatelský seminář, ve kterém jsme se naučili titulkovat.


sobota 2. května 2015

Drobnosti za duben

Sepsala Ely v 2.5.15 10 komentářů

Vzpomínky na babičku

Smrt je sice záležitostí chviličky pro umírajícího, rozhodně to ale není nic chvilkového pro pozůstalé. Neuvěřitelné množství papírování, zařizování pohřbu, vyklízení, pronájem bytu, vyklízení, zařizování hrobu, vyklízení, rušení všemožných služeb a vyklízení. A já s tím ani nemůžu kvůli škole příliš pomoct, tak vždy jen na víkend přijedu a sleduju, jak máti hubne před očima a jak má ze všeho toho vyklízení vysportovaná stehna jako nějaká dvacítka, nadšenec do crossfitu. Jako poslední ceremonie nás v dubnu čekalo ukládání urny. Smutek už docela opadl, tak jsme na poklidném hřbitově v jarním slunci stáli nad hrobečkem a přesně v duchu rodinného humoru trousili jeden kameňák za druhým a pohoršovali strýce.

Otec: Ale tak sousedi vypadají v pohodě, babi. Alespoň ti tu nikdo nebude dupat nad hlavou, ne?
Máti: To ne, no. Tady je úplně... *rozhlédne se* ... mrtvo.

Při každém příjezdu ze školy tu na mě čeká nějaký poklad. Tu starožitné lahvičky s parfémy, tam několikery více než půl století staré plesové šaty, doplňky, starožitnosti. Zrovna když jsem jednu neděli zvažovala, co si na sebe na daný týden sbalit, položila mi tu máti hromadu čerstvě doneseného oblečení, takže jsem prochodila celý týden částečně v babiččiném.

Skvělé dny ve dvou

Tento měsíc jsem byla poměrně společenská. Do Vlastivědného muzea v Olomouci doputovala výstava Dalího, pro studenty vstup pouze za 30 Kč. Tož to by byl přece blázen, kdo by nešel, ne? Zatáhla jsem na výstavu Astraka a společně jsme si užili pohled na nepřeberné množství koňů, velké množství genitálií a spoustu maleb pozadí takřka královské velikosti (v hlavě mi celou dobu hrálo I like big butts and I cannot lie ♪). Nejslavnější díla na výstavě nebyla, rozhodně to ale i tak stálo za to. Celá exhibice byla navíc velmi motivační – člověk viděl, že je možné celý život kreslit to samé dokola a dokola a dokola a nakonec se tím proslavit. Zašli jsme i na Japonský klubem pořádané Hanami, což byl taky skvělý a díky množství jídla i velmi zasycující zážitek. Vlastně si ani nepamatuju, kdy jsem se naposledy cítila takhle dlouhodobě šťastná. Tělo nicméně šťastnou mysl úspěšně ignoruje a nadělilo mi dva týdny stavu "střevní chřipka". Why not.

Technika

Já vím, že už asi zním jako zaseknutá deska, ale nenávidím Exasoft! Moje reklamační anabáze má další pokračování. Po dvou týdnech používání se repro systém opět pokazil. Opět úplně ta samá závada. Už ale opravdu nemám sílu a další reklamační kolečko. Repráky jsem připojila jiným způsobem a až se roze*ere i to, prohodím to celé oknem. Alespoň notebooku se ale daří dobře. Ujal se ho mámin spolupracovník, hlavní ajťák firmy, a nejen, že ho dal do pucu vzhledově (byl prý doma řádně vyplísněn, když byl spatřen, jak z něho nad kobercem vyfoukává ty tuny prachu), ale protože byl sám svědkem jeho "úžasné rychlosti" (dala jsem ho do režimu spánku před odchodem z domu, usnul až po příchodu k tomuto pánovi), přidal mi giga paměti a já jsem na tak vrcholu blaha. Konečně se můžu podívat na všechny ty 16 GB Blueraye, ze kterých jsem dřív měla fotoalbum!

Zkouškové za rohem

Od poloviny dubna začalo přituhovat, co se školy týče. Deadliny nejrůznějších esejí, překladů a jiných volovin se blíží. Nejhorší je, že naprostá většina toho všeho je absolutně zbytečná. Dokonalou ilustrací marnosti našeho akademického počínání budiž diplomový seminář. Co na něm děláme? Nu diplomku ne. Píšeme recenzi na nějakou krávovinu, která jde úplně mimo zájmy kohokoliv z nás. Recenzi, kterou s největší pravděpodobností nebude ani nikdy nikdo číst a my tak nad čtením a sepisováním strávili týden až dva úplně zbytečně. Jediná zajímavá věc na tom celém je fakt, že je v oné 150 stránkové knize 87x použito slovo "patriarchy", což... I'm not even mad, that's amazing!
Na vědomé úrovni zatím příliš vystresovaná nejsem, podvědomí si ale očividně myslí něco jiného. V poslední době mě nenechává vůbec spát, kvůli čemuž v kombinaci se zíráním do monitoru v sobě mají mé oči často víc červeně než bělma. Zkrátka a dobře "soubor spánek.exe nebyl nalezen". Když to tak v zrcadle studuju, stále více a více si všímám, jak se mi od panenky šíří zlatavý kruh, který tam dřív nebyl, a oči jako by pomalu měnily barvu. Ne, že by to na té instagramové fotce teda šlo nějak extra vidět, ale... should I be worried? Tělo je navíc tak vystresované, že zatímco za minulý měsíc mi za dva týdny vyrostl centimetr vlasů, teď už jsou to od posledního peroxidu dva týdny a ani milimetřík. Jakože je to milé v tom ohledu, že ušetřím za odbarvování, ale zdravé to určitě není. Vzhledem k tomu, že jsem si poprvé nemusela po týdnu zkracovat nehty na levé ruce a bez problémů jsem po příjezdu hrála na kytaru, zastavil se mi navíc i růst nehtů. Já se fakt chci vidět zase před státnicema, to asi vzhledem k výše zmíněnému rovnou imploduju.


Štěstí v neštěstí

Řekla bych tedy, že si zasloužím trochu klidu a pohody, ale ono ne. To si takhle člověk jede domů ze školy. Neočekávaje žádné potíže nebo nečekané události, v kapse má 27 Kč, žádné finanční rezervy, mobil shodou okolností na 6 %. V Ostravě nastoupí do autobusu, autobus se s drnčením rozjede, zahne za několik rohů, a... dojede. Řidič hlásí, že mu praskla nafta a že tedy konec cesty. Volá dopravní společnosti a dále nás informuje, že Arriva náhradní autobus nevyšle, protože žádný rezervní nemá. Že máme dojít na další zastávku. Z posledních procent volám domů, že mi za chvíli umře mobil, nemám žádné peníze, jsem někde uprostřed Ovy s kufrem a nevím, co mám jakože dělat. Auto má v naší rodině otec a bratr – otec to nebere, bratr sedí doma, paří hry a odmítá pro mě dojet. Nakonec se mého slzícího já zželelo nějakému cizímu klučinovi, pro něhož otec dojel, a přibrali mě. Vzala jsem si z toho ponaučení, že "v nouzi poznáš přítele" a že by asi bylo dobré jezdit s určitými finančními i energickými rezervami, pokud si příště nechci zkusit třicetikilometrovou cestu z nádraží domů pěšky.
Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...
 

(Ne)významné drobnosti Copyright © 2014 Design by Ely