středa 25. února 2015

Ze života na koleji

Sepsala Ely v 25.2.15 12 komentářů

Zimní semestr

Nejspíš chybou systému se jména zobrazovaná u našeho pokoje nezměnila ani přes to, že jedna z nás už ve studiu nepokračuje, a my tak měly namísto spolubydlící na pokoji vedenou mrtvou duši. To znamenalo jediné – nikdo další se nám na naši „dvěstěčtyřicetjedničku“ přihlásit nemohl. Radovaly jsme se velmi, vždyť to znamenalo, že budeme na pokoji pouze dvě a nebudeme se tak muset učit soužití s žádným neznámým jedincem. Já a Lucí, ideální sestava. Až náhle dva týdny před začátkem semestru v systému v příslušné kolonce přebliklo nám dobře známé jméno na jméno nové, a to nové pro nás bylo neznámé.

Má vize pohodově prožitého roku se najednou začala bortit a já tak začala spřádat plány, jak neznámou slečnu, jíž jsme později začaly trefně přezdívat Slóňa, vyženu. Začala jsem pasivně-agresivní emailovou akcí, ve které jsem ji přivítala a pozdravila, zároveň ale též vyděsila popisem hluku (bydlíme nad klubem), na který se musí připravit. Neopomněla jsem ji upozornit, které postele a stoly jsou naše a který nábytek je naopak volný k okupaci. Odpověď jsem neobdržela dodnes.

Po příjezdu jsem seznala, že si Slóňa zabrala mou postel a Luciin stůj. Mou postel, na kterou jsem se tři roky těšila. Kterou jsem si vysloužila komplikovaným zraněním ramene, které vyloučilo možnost, že bych ještě někdy pravidelně šplhala na horní palandu. To Slóňu nezajímalo, ona má prý křivá záda (což teda nikdo nechápeme, jaké to přináší výškové omezení a rizika). A já tedy opět spala nahoře, přestože jsem si tu postel kvůli ruce nebyla schopna ani sama převléknout. Zabrala si navíc i část skříně, což byl můj jediný úložný prostor, protože žádný šuplík pod horní palandou samozřejmě neexistuje.

První dny mi brnkaly na nervy menší incidenty jako například chvíle, kdy jsme dorazily ze školy a našly pokoj s oknem dokořán, zatímco venku počasí uhoněné studenty co chvilku počastovalo deštěm. Dále se mi též nepozdával stav naší komnaty, který by šel shrnout slovy „bordel jak v tanku“. Z odkapávače si Slóňa udělala z mě neznámého důvodu odkládač na pečivo. Očividně také vyznává náboženský směr učící o samovolné teleportaci předmětů, protože si nejspíš myslí, že se drobečky z pečiva, které neuklidí, samy vypaří. Čistící potřeby jsme s Lucí nakoupily my, protože jsme seznaly, že jelikož tu Slóňa týden přežívala bez toho, aby si byť jen dala pytel na odpadky do koše, od nikoho jiného bychom se toho nejspíše nedočkaly. Celou noc, každou noc, jsme poslouchaly, jak náš čerstvý přírůstek mluví ze spaní a pod námi nově bydlící Španěl cosi slaví.

Důvodem k rozladěnosti tedy bohužel nebyla pouze Slóňa. Pakliže jsem si myslela, že bydlet ve druhém patře nad U-klubem, kde už nefungují zvukolamy a kravál je klidně do čtyř do rána, je za trest, studenti v programu Erasmus mě přesvědčili, že nikdy není tak zle, aby nemohlo být hůř. Z našich kolejí se patrně stává ubytovna pro zahraniční studenty a jeden se zálibou pro divoké večírky se usídlil přímo pod námi. Papírové stěny nám dodávaly pocitu, jako bychom se zábavy samy účastnily, a nedávaly nám na výběr, zda na to máme po náročném dni pomyšlení. Aktivní španělský Erasmák rád halasíval klidně do pěti do rána.

Slóňa je bakalář, prvák, medička. Jako taková také musí velmi, velmi brzy ráno vstávat, aby do školy dojela na půl osmou. S myšlenkou na brzké vstávání nás hned první neděli večer ujistila, že se vynasnaží být jako myška a nevzbudí nás. V pět ráno poté v pokoji trhala sáčky a balila si do nich deset minut věci a vůbec prováděla podobné extrémně tiché úkony. Začala jsem vidět rudě a získala jsem dojem, že Slóňa vnímá mou averzi k její osobě, optimisticky ji nicméně ignorovala. Já se mezitím dovolávala Boha s dotazem, za co mě trestá a proč je osazenstvo vedlejšího pokoje, který spolutvoří naši buňku, neuvěřitelně přátelské, milé a sympatické, zatímco nám bylo přiděleno toto stvoření druhu „princeznička“.

Brzy jsme měly příležitost zjistit, že je Slonička tvor nanejvýš společenský. Nejen, že celý den proseděla s mobilem na uchu (a nezapomněla každému volajícímu mnohokrát zdůraznit, jak moc se učí, zatímco pouze seděla nad otevřenou učebnicí a telefonovala), dokonce za ní neustále docházela pánská návštěva rozvalovat se k nám na pokoj. Bez zeptání, bez omluvy, bez dovolení. Jen po několika málo dnech proto i mírumilovná Lucí prohlásila, že musíme Slóňu vystrnadit. V noci naše zlatíčko i nadále cosi mrmlávalo ze spaní, Španěl pokračoval v bujarých oslavách.

Lucí tiše trpěla. Slóňa, i nadále vytrvale prohlašujíc, že se potřebuje učit, trpěla velmi hlasitě. Já naoko trpěla ze všech nejhlasitěji, leč potají jsem Erasmákovi žehnala: Slóňa si kvůli němu totiž začala hledat privát. Celkově asi prošla procesem deziluze, co se pobytu na koleji týče. Po několika týdnech se nás například zeptala, kdy už nám přijdou vynést koš a s otevřenou pusou vyslechla tu děsivou skutečnost, tedy že takové úkony tady děláme samy, přesněji už několik týdnů je za ni děláme my s Lucí. Slóňa se zdála otřesena a do hledání nového příbytku ještě více zapálena. Nikdo jí šťastný lov nepřál srdečněji, než já.

Letní semestr

Slonička je pryč. Občas ji potkávám cestou po kampusu, bohužel si to ale uvědomím až několik metrů poté, co na ni skelně pohlédnu, ponořena do svých myšlenek a hudby, co mi zní do uší. Obávám se proto, že teď už je Slóňa o mé averzi k její osobě skálopevně přesvědčena, i když to výjimečně nedělám schválně.

Erasmák je taky pryč. Na pokoj nám přibyla nová slečna, která je ale kupodivu tichá, přátelská a dokonce nám uklidila, čímž si nás získala. Irituje nás akorát ranním vyspáváním, kvůli kterému se musíme po probuzení vyplížit z pokoje a než se princezna vzbudí, chodíme po špičkách. V nastalém tichu si však nově uvědomujeme, že nám velmi vadí druhý pokoj – jejich hlučení do ranních hodin bez toho, aby si dámy například zavřely dveře, jsme dříve kvůli silnějšímu ruchu nezaznamenaly. Jejich skálopevné odmítání koupě nového mýdla nebo vlastního toaletního papíru a likvidace našich zásob nám taky začíná způsobovat nervový tik v oku.

On je to asi přirozený stav, někoho na té koleji nemít rád, jakkoliv by byl člověk rád mírným a tolerantním jedincem – dokud budu studovat, vnitřního míru asi jen tak nedosáhnu. Člověk nezmůže nic. Akorát se může snažit nepřekračovat určitou hodnotu spánkové deprivace, mít v zájmu klidného soužití raději pusu na zámek a naučit se spolknout lecjakou jedovatou poznámku. A doufat, že mu z toho nepraskne nějaká cévka nebo nervy a že na spolubydly jednoho krásného dne nevletí se sekerou.

úterý 17. února 2015

Drobnosti za leden a (většinu) únor(a)

Sepsala Ely v 17.2.15 2 komentářů
A zase téměř dva měsíce dohromady, protože v lednu se nic nedařilo, nic se nestalo, leden prostě nebyl. Protože sestával jen z nemoci a zkouškového a reklamací.

Konec prvního magisterského zkouškového

Na konci ledna mě čekala poslední zkouška, ze které jsem měla opravdu strach. Byl to jeden z těch předmětů, ve kterém se i po několika měsících spolužáci navzájem vyptávali, zdalipak už někdo pochopil, o co že v tomto kurzu jde, a odpovědí bylo vždy zamítavé zavrtění hlavou. Literární kritika pro anglisty, ale brali jsme i kulturní, antropologické a filozofické teorie. Naštěstí jsem měla snad poprvé v životě štěstí a vytáhla jsem si otázku, kterou jsem se ještě to ráno ve vlaku snažila nějak přetransportovat z papíru do hlavy. U téhle otázky toho bylo opravdu hodně, a když jsem tam trochu propletla i jiné směry přesně na tak krátkou chvilku, abych nemohla být usměrněna, podařilo se mi uplatnit taktiku "nepusť profesora ke slovu". Tak jsem zkoušejícího tím svým přívalem slov zmátla, že po mě ani nakonec nechtěl interpretaci díla, kterou bych právě nedávala, a byla jsem odměněna úsměvem a Ačkem. Nakonec mi pan profesor dokonce vyprávěl něco o mytologii králíků ^^ Takže tímto byl semestr zdárně zakončen.

Reklamace

S nedávno zakoupeným mikrofonem pro to moje domácí zpívání a nahrávání, který jsem zmiňovala minule, jsem byla velmi nespokojená a došlo mi, že se asi neřadím zrovna k nenáročným zákazníkům a nejspíš bych tomu měla přizpůsobit svůj výběr. Řekla jsem si tedy, že žiju jenom jednou a s mým zdravím kdo ví jak dlouho, a začala jsem postupně uvolňovat částky ze svých úspor. Pořídila jsem si tak asi nejlepší mikrofon na trhu pro takové to základní nahrávání, Yetiho, a jsem šťastná, že jsem to udělala, přestože jsem si musela projít procesem vrácení zboží na Muzikeru, což byla první zkouška pro moje nervy. Takové ty momenty, kdy se nikdo neozve a najednou máte na emailu fakturu na dvojnásobnou částku, než jakou byste měli platit, znáte to.
Poté mi došlo, že bych taky ráda výslednou nahrávku slyšela. Nejlépe jinak než na 10 let starých droboučkých stolních reproduktorech. Tak jsem si pořídila repro systém s takovou krásnou vychytávkou v podobě blikajícího škorpiona na subwooferu při každém silnějším basu s tím, že to bude krásný doplněk do mého blikajícího pokoje a skvělá pomsta hlučným sousedům. Po zapojení jsem zjistila, že sub nesvítí. O dva dny později, bez toho, abych na něj sahala či jen dýchala nebo se na něj byť jen dívala, odešel pravý reproduktor. To už jsem vážně neměla sílu ani nadávat. I repro soustava ode mě tedy odešla v balíku zase nazpátek. A po ní v obálce ještě návod, který jsem zapomněla přibalit. Zatím o ní nemám další informace. Tady ale moje smůla ani náhodou nekončila.


Vinylová láska a další dávka smůly

V únoru jsem se ke své staronové obsesi, hudbě, vrátila naplno. Celé dny jsem si na kytaře vyráběla z prstů kámen a v mezičase – ani dost dobře nevím, jak se to stalo – mi došlo, že bych si vlastně mohla pořídit své nejmilovanější alba v originálním formátu. Zatímco v lednu jsem ještě nakoupila nějaká CDčka od Mansona, tedy nahrávky digitální, v únoru jsem zatoužila po Bowieho prvních deskách a po analogu. Zde už byl přístup k mým financím opravdu někde na hodnotě "fuck it". Po doktorském dni plném odporných vyšetření jsem se rozhodla pokusit se vylákat Štěstěnu z úkrytu a vyhrála si v aukci desky Ziggy Stardust a Aladdin Sane, 43 a 42 let staré originální poklady v úžasném stavu, čímž jsem si v momentě úspěchu skutečně málem přivodila infarkt. S prodejcem jsem se raději domluvila na dvojnásobné vrstvě kartonu, protože Česká Pošta. Další milované album ve vinylové podobě, Scary Monsters, jsem si od něj nechala za pouhé tři libry utéct, přestože bych vlastně v případě koupě už neplatila poštovné. Měla jsem ho totiž za velmi příznivou cenu zakoupeno (s platbou na prodejně a osobním odběrem) v obchodě DiskoDuck v Praze, kam jsem konečně hodlala v příštích dnech na týden dovolené odjet, když už jsem se teda konečně uzdravila.


Jelikož se v tomto momentě konečně jevilo vše poměrně pozitivně, samozřejmě že musela od osudu přijít nějaká ta kudla do zad: ráno před mým odjezdem mi zavolala babička, u které vždy zůstávám, že je nemocná a kašle tak, až jí bolí žebra. A z DiskoDuck mi dorazil "naprosto profesionální" email ve znění: "Dobrý den, díky za objednávku desky David Bowie, ale už bohužel není skladem. Mohu nabídnout japonskou za 500 Kč" SERIOUSLY?! Nebýt těhle idiotů, už jsem mohla mít desku společně s ostatními na cestě z Glasgow. Každopádně celkově vzato je to vynikající koníček. Řádně drahý, plný pátrání spojeného s neuvěřitelnou radostí při objevu, s nádechem starobylosti.

Jako na horské dráze

Říkává se, že "vše zlé je pro něco dobré" a toto rčení jsem v poslední době vzpomínala hned několikrát, dlouze uvažujíc, k čemu je mi proboha dobrá zrovna tahle smůla z posledních týdnů a měsíců. Přestože mě na nádraží v Ostravě zastavila jakási cikánka a prorokovala mi, že má smůla zmizí, že už bude vše dobré, začne se mi dařit a "do roka a do dne se mi splní sen", jelikož měl vlak 70 minut zpoždění, ve vagónu s nefungujícím topením jsem málem zmrzla na rampouch a půl hodiny jsem poté v extrémním časovém presu čekala na autobus s avizovaným příjezdem co deset minut, říkala jsem si, že to asi nebude s tím štěstím zas tak horké.
Ale ono jo. Akorát jsem to zjistila až druhý den v Praze, proč se všechno takhle kazilo. Kdybych přijela dřív, nesehnala bych, co jsem sehnala. Kdyby nebyli ve výše zmíněném obchodě idioti, neměla bych teď tu desku úplně takřka novou, ještě v originální fólii, za pakatel. Nepokecala bych si tak skvěle s lidmi z vinyl shopů, neviděla bych sbírku koncertních lístků až ze sedmdesátých let... neměla bych desku, která oficiálně nikdy nevyšla, neměla bych knihu, kterou bych nikdy nikde nesehnala a kterou mi úžasný pan majitel dal takřka za nic... přišla bych o spoustu skvělých věcí. Kdybych přijela o týden dřív, nešli bychom v to pondělí s Eldou a Astrakem na koncert do Roxy na Crapfruit, který byl skvělý a byl zadarmo. V úterý bych v čajovně sice viděla spoustu ohromně milých tváří, ale minula bych prý tehdy nemocného Greka a přiznejme si, to by naštvalo O:)


Takže se vše v dobré obrátilo, říkala jsem si. A potom mi najednou zavolala máti, že... že babička...

Další dny jsem se snažila odvézt si mysl od životních tragédií, od faktu, že mě zase zrazují vazy na chodidlech, a ťapat po obchodech s deskama a po zajímavých místech. Zlatý metál by měl dostat Astrak, který se o mě staral jako o zraněné zviřátko, máti, která dokázala vše ustát, vše zařídit a dokonce u toho myslet i na táhlou domluvu s GLS ohledně dovozu toho mého balíčku z Glasgow, na který jsem čekala jako na smilování boží. Smůla se mě držela dál a vytrvale tím nejsměšnějším způsobem, jako když jsem se například v pátek třináctého dobelhala k Muzeu hudby a zjistila, že mají mimořádně zavřeno. Myslím, že je moje Štěstěna bipolární. A to se projevovalo dál. Balíček z Anglie sice dorazil nepoškozen, ale neobsahoval můj vytoužený svatý grál, originál Ziggyho z roku 1972, nýbrž pozdější německé vydání oné desky. Prodejce mě pouze částečně odškodnil, ani jeden jsme neměli sílu to více řešit. Tak jsem potom ufňukaná seděla u gramofonu, ignorovala mámino nadávání, že tady se teď může brečet jen kvůli babičce, přepočítávala finance, vysvětlovala jakémusi jinému Angličanovi z Prahy, jak mi má poslat tu mou vytouženou černou placku pomocí České pošty, a přitom si paradoxně navýsost užívala ten nepopsatelný pocit při poslechu Aladdina, který skutečně z roku 1973 byl. Jak se bytem line více než 42 let stará hudba z 42 let staré desky.

Dobroty

Jako vždy jsem jedla ve veganských restauracích typu "naber si, co chceš" a to zejména večer, kdy je všechno za pakatel. Nenechala jsem se zdeptat faktem, že takový Astrak měl na talíři vždy pouze zhruba polovinu až třetinu mé porce, a žrala jako kyselina. Loving Hut mi přistěhoval pobočku u Palladia, takže jsme se přesunuli na Nový Smíchov do jiné jejich restaurace a jednou se nám dokonce poštěstilo využít jejich občasnou večerní akci "najez se k prasknutí a zaplať jen 80 Kč", která je prý nepravidelná, ale o to více potěší, když na ni zrovna narazíte. Co se Countrylife na Melantrichově týče, tam jsem zase naplno, takřka do posledního gramu, využívala happy hours a tiše si chrochtala nejen nad lahodnou chutí, ale i tím, kolik taková fotka veganské dobroty přinese lajků na Instagramu. V pátek 13. jsem nakonec konečně chtěla zavítat do japonské pekárny Hotaru, ale na stránkách, které mě naštěstí napadlo zkontrolovat, měli uvedeno, že "CLOSED". Prostě Ely jede do Prahy, všechno zrušte a zavřete, jak si rýpl Astrak.



Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...
 

(Ne)významné drobnosti Copyright © 2014 Design by Ely