sobota 25. července 2015

Promoce

Sepsala Ely v 25.7.15
Zveřejněno až více než rok po sepsání, protože jsem musela své dojmy přepsat, abych neurazila tolik lidí. Realita i humor tím sice utrpěly, snad ale alespoň nebudu působit tak zle. Byla jsem naštvaná. Nervózní a naštvaná. Ve stavu "ne-tak-docela-sluníčková-Ely".

Nedávno se mě kamarád, maje promoce den přede mnou, v zaslané zprávě zeptal, jak jsem si vlastně tohle slavnostní ukončení studia užila. On prý den prožil báječně a hrozně se mu líbilo zažít chvíle, kdy vše bylo jen o něm. Pomyslela jsem si něco o exotech, exhibicionistech, egoistech a debilech, a hlavou mi jako zrychlený film projel celý tenhle pekelný den znovu.
Poprvé jsme se kvůli promoci pohádali už týden předem. Jelikož se v restauraci nenajím, bylo dohodnuto, že se nebude konat žádná následná oslava, žádná hostina, a pojede se rovnou domů. V tom jsme se s máti shodly.
Problémem byl bod druhý, totiž květina. Zde bych měla objasnit – nedokážu zcela racionálně vysvětlit, proč tomu tak je, ale nesnáším přijímání gratulací a květin. Svírá se mi hrdlo, není mi příjemně, chci, aby to skončilo, a chci se vypařit. Toliko k té iracionální stránce. Z rozumového hlediska mi hlava nebere, jak může dát člověk několik set korun za pár svázaných květin a býlí, když by mi rovnou mohl předat ty peníze, případně koupit něco, co mě skutečně potěší. Třeba jídlo. Jídlo je fajn. Ne, dáme hromadu peněz za něco, co mi doma do tří dnů zvadne a umře. Příčí se mi to neskutečně.
Kvůli květinám jsme se prohádaly s máti dva večery. Své prvotní a stále opakované tvrzení, že je to den pro mě a vše má být tak, abych si to užila, si neustále sama vyvracela konstatováním, že mi babičky touží dát květiny, že na tento den čekaly roky, že pro ně hodně znamená, a proto nemám být sobec. Tři hodiny hádek kvůli plevelu, bez legrace.

Den po prvním sporu mě s sebou máti zákeřně vzala pod záminkou nákupu jídla do květinářství, kde objednala květiny. Až do druhé hádky jsem s ní nemluvila.
Zkroušeně jsem volala babičce s myšlenkou, jak jí mám vysvětlit, že žádnou flóru dostat netoužím a byla zaskočená jejím ležérním „Jasně, v pořádku.“ Skutečný problém byl tedy v máti, jejíž pokoj růže zdobily ještě týden po promoci. Odmítla objednávku zrušit.

Překážkou z řádu živočišstva byl můj churavý otec. Naprosto ignoruje svůj zdravotní stav, rochně si ve své nemoci a faktu, že se osobně zná se všemi slezskými doktory, vesele si z důvodu lákadel internetu spává pouhé dvě hodiny denně a následně jede s Parkinsonem na místě spolucestujícího do práce. V minulosti se vyboural už několikrát a přidělal mi tak vrásky starostmi, abych náhodou v budoucnu po přijetí dědictví nezískala pouze dluhy. V pondělí, den před úterní promocí, jsem se dozvěděla, že v sobotu za volantem opět usnul a někam to napálil. Hodlala jsem vše zrušit.

Samozřejmě jsem nezamýšlela jet do Olomouce v autě společně s rodinou. Jednak se s ním ve vozidle už delší dobu necítím bezpečně, za druhé hraje významnou roli ta již zmíněná podmínka – „s rodinou“. V plánu byla má klidná cesta vláčkem, zatímco rodina se může v autě bavit o počasí a o tom, co dávali předchozího dne v televizi. Nově získaná informace ale zcela změnila situaci. Přece si nevezmu na triko, že se kvůli mně zabije celá rodina. Kdo by mě živil? Kdo by mě krmil?

Po hádce s máti, již třetí v pořadí, bylo následně zavoláno otci, který cestu vlakem v klidu přijal.

Po vyřešení situace okolo zdravotního stavu otcova nám plány zkomplikovala dotace Evropské unie našemu městu a zdraví babiččino. Stále neschopná zdolání větších vzdáleností po měsících strávených v nemocnici, nezvládla by nejspíš dojít na zastávku autobusu. Která byla přesunuta kdo-ví-kam, jelikož se naše město rozhodlo vyčerpat dotaci dokonale, vybourat silnice v celém městě a v průběhu prázdnin vybudovat nové. Podivnými stezkami musel tedy k babičce nakonec přeci jen dorazit otec s autem a všechny nás odvézt do Havířova, kde jsme měli přestoupit na vlak.

Hodiny bodrého chování, hloupých žertů, povídání o počasí a seriálech České televize započaly. Vypuklo též otcovo focení všeho okolo, kdy ihned po příjezdu na nádraží vytáhl svůj kompaktní fotoaparát a začal na jeho paměťovou kartu zaznamenávat vše, co se mu dostalo před čočku: mámin nasraný výraz, můj nasraný výraz a naštvaný výraz babiččin.

Na tabuli příjezdů jsme si přečetli, že se vlak nekoná. Náhradní dopravou nám budiž autobus, který nás měl dopravit do Ostravy. Zpoždění? Asi půlhodinové. Stihneme vůbec promoci? Nikdo neví.
Dvakrát kolem mě prošla učitelka ze střední školy, úspěšně jsem ji ignorovala. Ignorovala jsem rovněž otce, který se umístil doprostřed vozovky a fotil si nádraží i autobusy havířovské městské dopravy. Ani jedno mi nevydrželo příliš dlouho – paní učitelka si sedla vedle nás a já byla nucena vzít na vědomí její přítomnost, otec zase běžel zpět k autu, aby se přesvědčil, zda zamknul, a zdržoval tak celý autobus ještě více. Cesta se nesla v duchu sršně, neuvěřitelně hlučných dětí a pocitu, že mi asi nervozitou praskne nějaká cévka.

V kupé vlaku bodré chování pokračovalo, hlasitá konverzace dozajista rušila nejen mě, ale i spolucestujícího, který se pokoušel číst si noviny.

Ve chvíli, kdy jsme konečně dorazili do Olomouce, takřka jsem se rozběhla k tramvaji, zatímco zbytek rodiny čekal na babičku, která měla přicestovat z druhé strany. Nic ovšem nebylo jisté. Sebevrah, který se pod kola vlaku vrhl v Pardubicích a dokonale tak demonstroval mé celodenní přání, mohl zpozdit i babiččin vlak.

Překvapuje někoho, že jsem nastoupila do špatné tramvaje, která zahýbá k Šantovce, a na náměstí, kde jsme měly sraz s děvčaty, jsem musela pěkně pěšky? Po setkání mě pobavilo, že jsme přítomností rodiny očividně trpěly všechny stejně.

Přestože jsme se měli na místo dostavit 40 minut před zahájením, na jakékoliv zkoušení nakonec stejně nebyl čas, vše nám bylo jen rychle vysvětleno. Do talárů, které „jsou všechny stejné velikosti a liší se jen délkou“, by se někteří vešli pětkrát, šťastlivci pouze třikrát. Čepice, místy propocené po předchozí skupině, některým na hlavě stály tak, že připomínali Pepka námořníka, jiným padaly přes uši. Pot z nás pod umělohmotnými hábity tekl, ještě než jsme nastoupili na pódium.

Následovala tři čtvrtě hodina na podpatcích, v neuvěřitelně teplém oděvu, přičemž dámy se pekly ještě ve stahovacích silonkách. Někteří z nás od rána nejedli, aby jim nebylo špatně či nepohodlně, já zase pila naposledy v sedm ráno. Z profesorstva nám nepřišel vyjádřit podporu nikdo. Jako dokumentace tropických podmínek může sloužit ubohá spolužačka, ze které nakonec teklo natolik a udělalo se jí tak nevolno, že málem zkolabovala a musela finální formality prosedět.

A po promoci? Babička nás zatáhla do nejdražší restaurace v Olomouci. Rodina, vědoma si toho, že platí máma, bázlivě procházela menu, ve kterém se nejlevnější pokrmy pohybovaly v cenové kategorii 200–300 korun. Babička začala u stolu vybalovat boty, které si toho dne pořídila, aby se nákupem pochlubila. Já, která jsem doufala, že se alespoň jeden den nebudu muset cítit jako nemocný kripl, jsem žužlala vařený brambor, který jsem si vyprosila, a snažila se zadržet pláč.
Vrátím-li se tedy ke kamarádově otázce, po mentálním zhodnocení celého dne se mi po tváři rozlil opravdu nemilý výraz. Jelikož jsem byla počastovaná morousem, raději jsem neodpovídala. Raději jsem si dál myslela cosi o exotech, exhibicionistech, egoistech a absolutních debilech.

9 komentářů:

Shinigami řekl(a)...

Na jednu stranu mě mrzí, že to byla taková tragédie, na druhou stranu je z toho strašně vtipnej článek :D Nesluníčkovou Ely fakt žeru :D

Ely řekl(a)...

Shinigami: Jsem ráda, že jsem pobavila. S odstupem času se už na to taky dívám veseleji, ale toho dne jsem měla chuť vyvraždit vše okolo :D

Shinigami řekl(a)...

Ely: To naprosto chápu :D

Anonymní řekl(a)...

Ale nakonec jsi to celé zvládla a postupem času na to budeš vzpomínat se slzami v očích od smíchu! ;-) Věř tomu! S odstupem času se i já na mnohé takto zavspomenu a nejvíce mne rozesměje paradoxně mé JÁ a mé chování! :-D
Jinak Ely, promoce, chápu to tak, že už máš školu za sebou? Že jsi dostala diplom?? Jestli ano, tak GRATULUJI!!!!! ♥♥ Šavrda

Ely řekl(a)...

Šavrda: Slzy smíchu? Nu, to zrovna nevím, ale tak třeba ano :D Školu za sebou ještě komplet nemám, ale jsem už rok bakalář a za to jsem právě dostala diplom :3 Další diplom očekávám až za rok, spíš dva.

Wikira řekl(a)...

Na svých promocích jsem nezažila nic nepříjemného a stejně to nebylo nic extra. Pro mně to je pouhá úředničina stejně jako svatba. Takové akce nemám ráda, dávám radost silným osobním zážitkům, které se nedají naplánovat a ani se kvůli nim nesjíždí příbuzenstvo (nesnáším). Třeba se zamilovat nebo zjistit, že jste ten titul fakt získali :-)
Jsi krasna

Ely řekl(a)...

Wikira: Velmi pravdivé, cítím to stejně :)

Sentimental Rabbit řekl(a)...

Vždycky jsem se hrozila společenských akcí, kterých se musí účastnit i rodina. Většinou to dopadá hádkou před udáostí, hádkou po události. A v průběhu pokud má otec možnost, tak se opije a máti se pokusí zmizet, někam se uklidit, a do konce celé akce ji není mžné najít. O bratrovi se radši ani nezmiňuji. Vzdálenější příbuzenstvo tj. babičky naštěstí taktně odmítají s tím, že by mi způsovili ostudu. O tu už se sice šťastně zaslouží zbytek, ale i tak jsem jim vděčná. :D a GRATULUJI K PŘEŽITÍ PROMOCE! :) Teď už zbývá jenom spousta dalších nepříjemných příležitostí kde s rodinou rozhádat -.-"

Ely řekl(a)...

Sentimental Rabbit: To je tak děsivě / nádherně pravdivé... :D Děkuju <3

Okomentovat

Děkuju za jakýkoliv komentář! Ani nevíte, jak mě potěší~

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...
 

(Ne)významné drobnosti Copyright © 2014 Design by Ely