úterý 17. února 2015

Drobnosti za leden a (většinu) únor(a)

Sepsala Ely v 17.2.15
A zase téměř dva měsíce dohromady, protože v lednu se nic nedařilo, nic se nestalo, leden prostě nebyl. Protože sestával jen z nemoci a zkouškového a reklamací.

Konec prvního magisterského zkouškového

Na konci ledna mě čekala poslední zkouška, ze které jsem měla opravdu strach. Byl to jeden z těch předmětů, ve kterém se i po několika měsících spolužáci navzájem vyptávali, zdalipak už někdo pochopil, o co že v tomto kurzu jde, a odpovědí bylo vždy zamítavé zavrtění hlavou. Literární kritika pro anglisty, ale brali jsme i kulturní, antropologické a filozofické teorie. Naštěstí jsem měla snad poprvé v životě štěstí a vytáhla jsem si otázku, kterou jsem se ještě to ráno ve vlaku snažila nějak přetransportovat z papíru do hlavy. U téhle otázky toho bylo opravdu hodně, a když jsem tam trochu propletla i jiné směry přesně na tak krátkou chvilku, abych nemohla být usměrněna, podařilo se mi uplatnit taktiku "nepusť profesora ke slovu". Tak jsem zkoušejícího tím svým přívalem slov zmátla, že po mě ani nakonec nechtěl interpretaci díla, kterou bych právě nedávala, a byla jsem odměněna úsměvem a Ačkem. Nakonec mi pan profesor dokonce vyprávěl něco o mytologii králíků ^^ Takže tímto byl semestr zdárně zakončen.

Reklamace

S nedávno zakoupeným mikrofonem pro to moje domácí zpívání a nahrávání, který jsem zmiňovala minule, jsem byla velmi nespokojená a došlo mi, že se asi neřadím zrovna k nenáročným zákazníkům a nejspíš bych tomu měla přizpůsobit svůj výběr. Řekla jsem si tedy, že žiju jenom jednou a s mým zdravím kdo ví jak dlouho, a začala jsem postupně uvolňovat částky ze svých úspor. Pořídila jsem si tak asi nejlepší mikrofon na trhu pro takové to základní nahrávání, Yetiho, a jsem šťastná, že jsem to udělala, přestože jsem si musela projít procesem vrácení zboží na Muzikeru, což byla první zkouška pro moje nervy. Takové ty momenty, kdy se nikdo neozve a najednou máte na emailu fakturu na dvojnásobnou částku, než jakou byste měli platit, znáte to.
Poté mi došlo, že bych taky ráda výslednou nahrávku slyšela. Nejlépe jinak než na 10 let starých droboučkých stolních reproduktorech. Tak jsem si pořídila repro systém s takovou krásnou vychytávkou v podobě blikajícího škorpiona na subwooferu při každém silnějším basu s tím, že to bude krásný doplněk do mého blikajícího pokoje a skvělá pomsta hlučným sousedům. Po zapojení jsem zjistila, že sub nesvítí. O dva dny později, bez toho, abych na něj sahala či jen dýchala nebo se na něj byť jen dívala, odešel pravý reproduktor. To už jsem vážně neměla sílu ani nadávat. I repro soustava ode mě tedy odešla v balíku zase nazpátek. A po ní v obálce ještě návod, který jsem zapomněla přibalit. Zatím o ní nemám další informace. Tady ale moje smůla ani náhodou nekončila.


Vinylová láska a další dávka smůly

V únoru jsem se ke své staronové obsesi, hudbě, vrátila naplno. Celé dny jsem si na kytaře vyráběla z prstů kámen a v mezičase – ani dost dobře nevím, jak se to stalo – mi došlo, že bych si vlastně mohla pořídit své nejmilovanější alba v originálním formátu. Zatímco v lednu jsem ještě nakoupila nějaká CDčka od Mansona, tedy nahrávky digitální, v únoru jsem zatoužila po Bowieho prvních deskách a po analogu. Zde už byl přístup k mým financím opravdu někde na hodnotě "fuck it". Po doktorském dni plném odporných vyšetření jsem se rozhodla pokusit se vylákat Štěstěnu z úkrytu a vyhrála si v aukci desky Ziggy Stardust a Aladdin Sane, 43 a 42 let staré originální poklady v úžasném stavu, čímž jsem si v momentě úspěchu skutečně málem přivodila infarkt. S prodejcem jsem se raději domluvila na dvojnásobné vrstvě kartonu, protože Česká Pošta. Další milované album ve vinylové podobě, Scary Monsters, jsem si od něj nechala za pouhé tři libry utéct, přestože bych vlastně v případě koupě už neplatila poštovné. Měla jsem ho totiž za velmi příznivou cenu zakoupeno (s platbou na prodejně a osobním odběrem) v obchodě DiskoDuck v Praze, kam jsem konečně hodlala v příštích dnech na týden dovolené odjet, když už jsem se teda konečně uzdravila.


Jelikož se v tomto momentě konečně jevilo vše poměrně pozitivně, samozřejmě že musela od osudu přijít nějaká ta kudla do zad: ráno před mým odjezdem mi zavolala babička, u které vždy zůstávám, že je nemocná a kašle tak, až jí bolí žebra. A z DiskoDuck mi dorazil "naprosto profesionální" email ve znění: "Dobrý den, díky za objednávku desky David Bowie, ale už bohužel není skladem. Mohu nabídnout japonskou za 500 Kč" SERIOUSLY?! Nebýt těhle idiotů, už jsem mohla mít desku společně s ostatními na cestě z Glasgow. Každopádně celkově vzato je to vynikající koníček. Řádně drahý, plný pátrání spojeného s neuvěřitelnou radostí při objevu, s nádechem starobylosti.

Jako na horské dráze

Říkává se, že "vše zlé je pro něco dobré" a toto rčení jsem v poslední době vzpomínala hned několikrát, dlouze uvažujíc, k čemu je mi proboha dobrá zrovna tahle smůla z posledních týdnů a měsíců. Přestože mě na nádraží v Ostravě zastavila jakási cikánka a prorokovala mi, že má smůla zmizí, že už bude vše dobré, začne se mi dařit a "do roka a do dne se mi splní sen", jelikož měl vlak 70 minut zpoždění, ve vagónu s nefungujícím topením jsem málem zmrzla na rampouch a půl hodiny jsem poté v extrémním časovém presu čekala na autobus s avizovaným příjezdem co deset minut, říkala jsem si, že to asi nebude s tím štěstím zas tak horké.
Ale ono jo. Akorát jsem to zjistila až druhý den v Praze, proč se všechno takhle kazilo. Kdybych přijela dřív, nesehnala bych, co jsem sehnala. Kdyby nebyli ve výše zmíněném obchodě idioti, neměla bych teď tu desku úplně takřka novou, ještě v originální fólii, za pakatel. Nepokecala bych si tak skvěle s lidmi z vinyl shopů, neviděla bych sbírku koncertních lístků až ze sedmdesátých let... neměla bych desku, která oficiálně nikdy nevyšla, neměla bych knihu, kterou bych nikdy nikde nesehnala a kterou mi úžasný pan majitel dal takřka za nic... přišla bych o spoustu skvělých věcí. Kdybych přijela o týden dřív, nešli bychom v to pondělí s Eldou a Astrakem na koncert do Roxy na Crapfruit, který byl skvělý a byl zadarmo. V úterý bych v čajovně sice viděla spoustu ohromně milých tváří, ale minula bych prý tehdy nemocného Greka a přiznejme si, to by naštvalo O:)


Takže se vše v dobré obrátilo, říkala jsem si. A potom mi najednou zavolala máti, že... že babička...

Další dny jsem se snažila odvézt si mysl od životních tragédií, od faktu, že mě zase zrazují vazy na chodidlech, a ťapat po obchodech s deskama a po zajímavých místech. Zlatý metál by měl dostat Astrak, který se o mě staral jako o zraněné zviřátko, máti, která dokázala vše ustát, vše zařídit a dokonce u toho myslet i na táhlou domluvu s GLS ohledně dovozu toho mého balíčku z Glasgow, na který jsem čekala jako na smilování boží. Smůla se mě držela dál a vytrvale tím nejsměšnějším způsobem, jako když jsem se například v pátek třináctého dobelhala k Muzeu hudby a zjistila, že mají mimořádně zavřeno. Myslím, že je moje Štěstěna bipolární. A to se projevovalo dál. Balíček z Anglie sice dorazil nepoškozen, ale neobsahoval můj vytoužený svatý grál, originál Ziggyho z roku 1972, nýbrž pozdější německé vydání oné desky. Prodejce mě pouze částečně odškodnil, ani jeden jsme neměli sílu to více řešit. Tak jsem potom ufňukaná seděla u gramofonu, ignorovala mámino nadávání, že tady se teď může brečet jen kvůli babičce, přepočítávala finance, vysvětlovala jakémusi jinému Angličanovi z Prahy, jak mi má poslat tu mou vytouženou černou placku pomocí České pošty, a přitom si paradoxně navýsost užívala ten nepopsatelný pocit při poslechu Aladdina, který skutečně z roku 1973 byl. Jak se bytem line více než 42 let stará hudba z 42 let staré desky.

Dobroty

Jako vždy jsem jedla ve veganských restauracích typu "naber si, co chceš" a to zejména večer, kdy je všechno za pakatel. Nenechala jsem se zdeptat faktem, že takový Astrak měl na talíři vždy pouze zhruba polovinu až třetinu mé porce, a žrala jako kyselina. Loving Hut mi přistěhoval pobočku u Palladia, takže jsme se přesunuli na Nový Smíchov do jiné jejich restaurace a jednou se nám dokonce poštěstilo využít jejich občasnou večerní akci "najez se k prasknutí a zaplať jen 80 Kč", která je prý nepravidelná, ale o to více potěší, když na ni zrovna narazíte. Co se Countrylife na Melantrichově týče, tam jsem zase naplno, takřka do posledního gramu, využívala happy hours a tiše si chrochtala nejen nad lahodnou chutí, ale i tím, kolik taková fotka veganské dobroty přinese lajků na Instagramu. V pátek 13. jsem nakonec konečně chtěla zavítat do japonské pekárny Hotaru, ale na stránkách, které mě naštěstí napadlo zkontrolovat, měli uvedeno, že "CLOSED". Prostě Ely jede do Prahy, všechno zrušte a zavřete, jak si rýpl Astrak.



2 komentáře:

devyx řekl(a)...

Jaký je ten mikrofon? Ne, že bych si ho chtěl kupovat, ale zajímá mne jak dobře funguje :)

Ely řekl(a)...

devyx: Yeti je úžasný (http://mikrofony.muziker.cz/usb-mikrofony/p/211032-blue-microphones-Yeti-USB-microphone)! Blue Microphones jsou špička na trhu a tohle je prostě skvost. Pokud chci, je tak citlivý, že se nadechnu o pět metrů dál a on to zaznamená :D Naprosto čistě. Kdyby ses přeci jen někdy chystal cokoliv nahrávat, od podcastů až po... třeba ranní zpěv ptáků, rozhodně nejdi do ničeho jiného. Cokoliv levnějšího je šmejd a ve své cenové kategorii má jen jeden mikrofon od Audio Technicy, který na něj vlastnostmi dotahuje :3 Čili funguje opravdu výborně, děkuju za optání~

Okomentovat

Děkuju za jakýkoliv komentář! Ani nevíte, jak mě potěší~

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...
 

(Ne)významné drobnosti Copyright © 2014 Design by Ely