středa 2. prosince 2015

Drobnosti za listopad

Sepsala Ely v 2.12.15 11 komentářů

Do jámy lvové a zpět

Víkend na přelomu října a listopadu jsme s drahým strávili v Praze, protože jsme se od pátku do neděle účastnili Akiconu. To bylo fajn, na to jsem se moc těšila, a náramně jsme si to užili. Na co jsem se těšila o poznání méně, ba čeho jsem se přímo děsila, byla návštěva u Astraka doma, která byla naplánovaná na pátek dopoledne. Jeho máti naštěstí přepnula do společenského módu, podívat se na mě přijeli nakonec i prarodiče a nikdo mi nevymluví, že to nebyla náhoda.
Doma jsem poté zjistila, že z celého výletu nemám nejlepší fotky a pohled na čočku foťáku v mobilu mi prozradil, že mám uvnitř jakýsi bordel a chtělo by to vyčistit. Jak jsem ovšem v následujících dnech s výrazem typu O.O na internetu a voláním do servisu zjistila, pouhé vyčištění čočky na iPhone stojí tolik, co pořízení nového mobilu od jiné značky, takže asi holt smůla a fotky v mlžném oparu budou odteď novým standardem.


Náš nový domov

V pondělí 2. 11. jsme s kufry nezamířili jako vždy na kolej, nýbrž do našeho nového bytu, který jsme na místě převzali. Byla jsem v takovém stresu, že jsem jela z domova bez sukně a všimla si tohoto nedostatku až na nádraží, kde jsem se tomu už jen suše zasmála. Celé následující dva týdny se nesly ve znamení postupného stěhování a shánění dalších a dalších věcí, o kterých jsme zjišťovali, že je nemáme a vlastně bychom je docela rádi měli. Naše domácí se zdá být fajn, byt je krásný a celý vybavený (nechyběly ani sáčky do koše, kapesníky nebo hadry na úklid), až na postel. První dva týdny jsme nocovali na nafukovací matraci, ale protože je Astrak v noci velmi divoký a upovídaný, byla ze mě absolutní nepoužitelná zombie. Koupili jsme proto obrovskou manželskou matraci a je nám hej.
Co mi vadí, je vlhko a prach. Nic neschne, neustále máme po ránu celá mokrá okna a pod skly malá jezera, i v lednici se to pitomě sráží... co s tím? Topíme, neustále větráme, změnu nepozorujeme, intenzita zamlžení zdá se býti náhodná. Dnes jsme proto do boje zapojili odvlhčovač, uvidíme. Co se prachu týče, to je neskutečné. Nic tu nenatřepáváme, husy zde neškubeme, neprovozujeme psí salon ani nic podobného a stejně jsme tím stále zapadáni. Myslela jsem, že na koleji se hrozně práší, ale tohle je jako čerstvě otevřená egyptská kobka po několika miléniích zapečetění. Uklidím celý byt a další ráno už bych mohla na stůl psát prasečinky prstem. Staly se z nás proto zdánlivě velmi pořádkumilovné osoby, když tu nejméně 2x do týdne uklízíme.
Celkově jsem ale opravdu šťastná. Pěkně se tu o to staráme, dobře si vaříme a žereme. Zdá se, že muž dobrovolně přešel na mou stravu a ochutnávání pro něj neznámých potravin mu nevadí.

Ely: *brutální mačkání v náručí* Já bych tě tak chtěla... asimilovat!
Astrak: Jenom asi? 


Z brýlí koloběžka

Už nějaký ten týden mám nové brýle. Takřka identické s mými minulými, jen v jiné barvě a pevnější. Proč mám nové brýle? Protože jsme se s Astrakem srazili tak, že staré nešly opravit. A co se nám stalo opět v půlce listopadu? Ano, přesně tak. Optička si ze mě už dělala legraci a volala na kolegyni, že mám tak vášnivého přítele, že mi zase "zboural brýle". V Olomouci mi je nechtěli opravit s tím, že je to velmi rizikové a netroufají si. Byla jsem z toho hodně rozladěná. Ty mé vrtané krásky nejsou zrovna levná záležitost a dalších 5–6 tisíc jsem vážně neměla, nemluvě o tom, že takovéto rámky oficiálně "vyšly z módy" a nedají se sehnat, protože už i nabídka brýlí podléhá vrtochům několika blbců, kteří světu nařídí, co bude danou sezónu in. Celý incident jsem samozřejmě obrečela, načež se mých zkřivených brýlí chopili u nás v optice a bez skrupulí je spravili. Uff. Ta rána, jak mi spadl kámen ze srdce, musela být slyšet minimálně přes půl republiky.

Přitahuju debily

Vždy jsem se domnívala, že když budu na lidi milá, bude mi to, alespoň rozumnou mírou, opláceno. Hrozně mě proto vždycky zaskočí, když natrefím na někoho (a vždy jsou to muži středních let!), kdo si na mě chce zchladit žáhu. Nejprve nám neskutečně zkomplikoval život řidič TOPTRANSu, který ignoroval naše instrukce o možnosti přebrání zásilky pouze odpoledne, jež mu předal obchod s matracemi, a v deset ráno, když jsme se vypravovali do školy, mi zavolal s tím, že je na cestě a prostě to přiveze teď a ne jindy. Prý "není žádný řidič autobusu" a "když to nemáme jak odnést, nemáme si objednávat matraci". Marné mu vysvětlovat, že mám zablokovanou páteř a sama do 4. patra 14kg matraci nevytáhnu, marné naléhat, že musíme odejít a za hodinu doma nikdo nebude. Ne, pan řidič se prostě rozhodl, že přijede teď hned a bastafidli. Astrak nakonec nemohl jít na praxi, aby ohromný balík dopravil do bytu. Na TOPTRANS jsem odeslala nakvašenou stížnost na A4 a na řidiče následně čekal rozhovor se zaměstnavatelem o jeho nepochopitelném chování.
To ovšem asi bohům nad hrací deskou nestačilo, a tak jsem jen o týden později v pátek 13. natrefila na řidiče autobusu, nějaké šovinistické hovado, které si mě zvolilo za svůj cíl posměšek a arogantních urážek. Poučena o účinnosti této metody jsem hned po dojezdu na nádraží volala na ČSAD, opět se dočkala dlouhé omluvy a na řidiče čekal rozhovor o vhodném jednání s lidmi. Rozhodla jsem se, že to takhle budu dělat v podobných případech vždycky a na hlavu si už s*át nenechám.

čtvrtek 5. listopadu 2015

Drobnosti za říjen

Sepsala Ely v 5.11.15 12 komentářů

Vyhádané víkendy

Věděli jsme, že to bude během semestru s vídáním špatné, ale vlastně jsme ani netušili, jak moc. Hřebíček do rakve všemu zasadily mé pondělní a páteční rehabilitace (↓), díky kterým nemůžu v Olomouci zůstávat přes víkend. A náš domácí rodinný sněm ustanovil povolení k pobytu u nás na pouhý jeden víkend v měsíci. Hledali jsme přes týden každou volnou chvilku nebo místo, kdy a kde být spolu. Snědli jsme spoustu soba nudlí k večeři, zapustili kořeny na kolejním gauči na chodbě, prochodili město (a zahráli si parádní 3D piškvorky v Šantovce) a uvědomili si, že takhle to prostě nejde.


Hledá se byt

Původní plán byl najít si 2+1 spolu s našimi spolubydlícími a ukořistit společný pokoj pro nás dva. Když ale Lucí ze všeho vycouvala a plán se nám pomalu sesypal, rozhodli jsme se s Astrakem pro hledání malého bytečku jen pro nás dva. Tři hodiny po našem rozhodnutí někdo na Facebook hodil nabídku takřka snového pronájmu a já to brala jako znamení shůry. Situace v Olomouci je aktuálně tristní, všechny dobré byty už jsou rozebrané a zbytek mají pod palcem zdejší realitky, námi přezdívané Olomoucká mafie. Sehnat byt znamená sedět neustále u počítače, kontrolovat všechny možné portály s realitami a příslušné FB skupiny a vyčkávat vhodnou nabídku, na kterou se poté musí reagovat do pěti minut, než se na to stejně zoufalí studenti sesypou jako kobylky. Průměr je tak 20–30 zájemců na jeden byteček.

Byli jsme obhlédnout nejprve ono snové místečko, u kterého jsme byli první v řadě, ale majitelka zvolila jiné zájemce, a poté jeden 20m² kamrlík pod palcem realiťáka. Do třetice všeho dobrého se na nás usmálo štěstí díky drahému, který si všiml snad nejlepšího inzerátu, který jsme za ty týdny viděli, tři minuty po jeho zveřejnění. O další čtyři minuty později jsem už paní volala a domlouvala si s ní prohlídku. Díky tomu, že předchozí tři telefonáty od nějakých nešťastníků zrovna nemohla vzít, byla jsem první na řadě. Zatímco blázni a snílkové jí k inzerátu psali komentáře typu "Psala jsem vám zprávu / email" nebo "Mám zájem", já už si přerezervovávala vlak domů, protože jsem věděla, že i na prohlídku musíme být první, a smiřovala se s tím, že to budu muset celé obhlídnout bez muže, který už byl na cestě do Prahy.

Zhruba minutu po začátku prohlídky krásného plně vybaveného bytečku jsem prohlásila, že to bereme, a paní začala rušit hromady dalších prohlídek, které měla domluvené. Dva páry slečen, co čekaly dole, na mě vrhaly nenávistné pohledy, když jsem mezi nimi proklouzávala ven, a dle paní se nás potom snažily i přeplatit, na což jim ovšem nekývla. Pokud se něco fatálně nezvrtne, máme nástup od 2. 11., tedy hned po Akiconu. Už jsem zařídila zavedení internetu a momentálně řešíme akorát na čem budeme spát. Těším se moc a hlavně na léto, byteček má totiž velikou lodžii, na které je dokonce pohovka~

P.S. Asi není nutno dodávat, jak těžce synovo stěhování nesli u drahého doma a jaké zajímavosti jsem se dozvěděla o své osobě tentokrát...

Jen růžová to může být

Poté, co se na mě jeden z našich profesorů s cukajícími koutky zadíval a prohlásil, že vypadám "almost like a normal human being", moje pokožka se urazila a po půl roce mi skončil vlasopad, alelujah! Hurá na odbarvování, barvení, a již jsem zase, alespoň tedy v našem městečku, special snowflake. Líbím se například kolejním uklízečkám, které si nemohly vynachválit, jak mám vlasy krásně "čůčavé", spolužákům nebo třebas třídě naproti mě běžících chlapců ve sportovním, kteří mě zadýchaně stihli počastovat několika lichotkami. A přiznejme si to, kterou zástupkyni něžnějšího pohlaví by tolik komplimentů netěšilo?

Quasimodo

Tak prý jsem takový hrbáček s křivým hrudníkem. Blbě chodím, blbě stojím, blbě sedím. Když si sednu tak, jak oni chtějí, mám pocit, že si lámu páteř. Doktorka se mě snažila přesvědčit, že mě to musí celé hrozně bolet a skoro se mě bála dotknout, ale už mám za ty roky práh bolesti asi opravdu jinde. Jestli něco bolí, je to právě ta nová verze chůze, stání a sezení. Na rehabkách mě holt trýzní, ale snad to bude mít do budoucna pozitivní efekt na celé moje zdraví – ukázalo se, že mám nějaké divně stažené svaly i v oblasti, kde mě bolívá zažívání. A to jsem tam přišla s blokádou krční páteře, když už mi svaly na zádech a na rameni ztuhly takřka ve skálu. Blbé je, že kvůli tomu musím být každé pondělí a pátek doma, než se zlepším, protože na zařízení rehabilitací má člověk týden a běda, když je zrovna nemocný a do Olomouce si nemůže dojet. Chytla jsem ale vynikající fyzioterapeutku, která mi snad pomůže, takže všechno zlé je nejspíš pro něco dobré.
A jestli se ukáže, že ty bolesti a potíže se žaludkem za poslední roky mám vážně z toho, myslím, že navštívím všechny ortopedy, u kterých jsem kdy byla, svou praktickou i všechny své gastroenterology. S pistolí.

čtvrtek 1. října 2015

Drobnosti za září

Sepsala Ely v 1.10.15 4 komentářů

Dozvuky prázdnin

Po návratu z Kréty jsem to zase otočkou vzala na druhý konec republiky. U drahého jsme trávili poslední prosluněné dny a snažili se je využít naplno, venku. Jedno babí letní odpoledne jsme si například užili ve Stromovce a na Výstavišti na kolotočích, poslechli si spoustu pouliční hudby a prošli několik akcí, o nichž jsme ani neměli tušení, že se konají – třeba jakýsi festival vína. Repertoár vaření v polních podmínkách jsem rozšířila o dýňovo-čočkovou polévku a dobře jsme mnohokrát pojedli i venku. Následovala rošáda, posledních pár dní zase u nás, a poté jsme odjeli do Olomouce do víru školních povinností vstříc pátému roku studia.


Stěhování národů

Jelikož máti odjela na víkend kamsi na Slovensko do lázní, byla jsem sama nejen na zmatené balení na poslední chvíli, ale i na případné problémy, které by se při cestě na kolej mohly vyskytnout. Odvézt nás měl můj otec, vše mu bylo řádně 10x připomenuto. Ozvat se měl onu neděli v půl jedenácté – znajíce však mého rodiče, hovor jsme očekávali kolem jedenácté. Ve dvanáct jsem se mu už nějakou tu chvíli snažila zděšeně dovolat, mobil však stále nikdo nebral. Jak se dostaneme do Olomouce, když už jsou všechny vlaky plné a od nás o víkendu skoro nic nejede? Žije vůbec otec, když nebere mobil a nepřijel? Postupně začala panikařit celá rodina, on je to totiž nemocný člověk. Všichni si volali, prozvoňovali, otcova bývalá vyrazila zkontrolovat jeho životní funkce naživo. A výsledek ranní paniky? Otec se chtěl prospat, mobil nechal v práci a všechen tenhle zmatek mu připadá hrozně legrační, hlásila. Přestože měl mít navíc předchozí den volno, byl po noční, a tak jsme se cestou jen modlili, abychom nepřidali další položku na seznam míst, kde se již vyboural (na která nás cestou upozorňoval). Docela hezky jsme si ale popovídali a přežili jsme, tož to asi byla dobrá cesta.
Jelikož nám někdo zabral naši milovanou buňku, ve které jsem strávila poslední 4 roky, a musely jsme se s Lucí přesunout o pokoj vedle, čekal na nás nezvykle zrcadlově obrácený pokoj a zjištění, že jsme na buňce v plném počtu, s prváky. Na neznámého člověka na takovém piďiprostoru jsme už staré, uvědomily jsme si. Na lednici, která zná jen dvě úrovně chlazení – "bazén" nebo "Severní pól" – taky. A co teprve, když jsme zjistily, že jsou dveře od sprchy rozbité a tak máme každý den potopu až ke dveřím koupelny? Že máme všechny žárovky v pokoji popraskané a že jsme zase o pár metrů blíže U-klubu, který se teď nachází přesně pod našimi okny, a že tam pan majitel, kterému jsem policií vyhrožovala ještě v půl jedné v noci, navezl nějaké nové vybavení se silnějšími basy, díky kterým má člověk pocit, že duní nejen celý pokoj, ale i jeho vnitřnosti? Chceme byt, rozhodly jsme se po všech těch letech. Zdalipak se ale podaří najít něco, kde by se neplatila tučná provize realitní kanceláři, je ve hvězdách. A zdalipak na koleji někdy pustí topení, když je 80 % ubytovaných nemocných, to by mě též zajímalo.

Zimní semestr již popáté

Katedra se nám přesunula, do školy je daleko. Jediné, co mě na tom těší je, že je v budově na Třídě Svobody bufet a že můžu v tomto období cestou sbírat kaštany. Chodím na pět předmětů, a přesto vůbec nestíhám a cítím se podivně vytížená. Stejně jako minulý semestr mám pocit, že nic z toho, co probíráme, se nijak netýká anglistiky. V jednom předmětu momentálně bereme protoindoevropštinu, ve druhém bohemistiku, ve třetím všechno to totálně zbytečné, co jsme už brali na bakaláři v lexikologii, v dalším mobiluju, abych neusnula, zatímco profesor pitvá hodinu a půl možné definice fantastické literatury, a ten pátý ještě ani nebyl, protože se vyučující už dvakrát nedostavil. A stejně toho mám doma až nad hlavu, protože máme na všechno načítat hromady nezáživností, díky kterým prý domácí přípravou do každého toho lingvistického hnusíku strávíme za semestr 50 hodin. 50 x 5. OK. Just kill me. Nepěkné myšlenky způsobené nepěknými vyhlídkami jsem první týden zaháněla pojídáním hromady sladkostí, které mi zlatá Lucí dovezla z USA~
Nejvtipnější byl ale zatím stejně na celém semestru STAG, náš informační systém pro administraci studijní agendy, který mi začal hlásit, že jsem neudělala jeden předmět. Předmět, který jsem musela dělat minulý rok kvůli nemožnosti ho odchodit v zimáku napodruhé, a tedy by mě jakože měli vyhodit ze školy. Prima. Všimla jsem si toho naprostou náhodou při kontrolním sčítání kreditů. Dvě noci jsem nespala. A nakonec prý je to chyba, sekretářka neví, co to blbne, ale u ní to mám zapsané dobře. No dobře, no. A teď mi řekněte, jak si vůbec může někdo na STAG stěžovat, dokud se mu nestane něco podobného.


Změna podniku

Pravidelná úterní setkání japonštinářů již není možné dodržovat, a tak již nechodíme posedět do naší milované Sofie, ale přesunuli jsme se s Astrakem a občas i jinou společností do čajovny Wabi, jednoduše proto, že jsme skrblíci a takhle levné suši člověk nikde jinde nenajde. Obsluhující paní má sice osobnost typu dr. Jekyll a Hyde, sezení není nejpohodlnější, hudba občas jede stále dokola, ale... levné jídlo! Během jedné večeře jsme si všimli, že je náš stoleček prokládán černo-bílou mozaikou, a od té doby hrajeme u jedení šachy. A vlastně nad nimi sedíme i na koleji, když se zrovna nekrmíme, začaly nás bavit. Muž mě vesměs drtí, ale neztrácím naději ani chuť do hry, neb už se mi ho jednou podařilo porazit!



Kapuleti a Montekové

Och, jak těžce dokáží rodičové nést postupný vzlet potomků z hnízda. Astrakova máti nyní žije v domnění, že se její syn v poslední době výrazně změnil. Vlastně dostatečně neskáče tak, jak je mu pískáno, a vůbec – je to přeci prospěchářský masový vrah, protože se doma nechová dost vroucně a srdečně. A kdo že je ten špatný vliv v jeho životě? Nekecám, protože tohle by nikdo vážně nevymyslel. Ta má chlebodárkyně má sice stejně jako my všichni též své dny, i tak mi ale celý tenhle cirkus naplno ukazuje, jaký máme vlastně skvělý zdravý vztah a klidnou domácnost. S mou potenciální tchyní totiž sdílí snad jen podivnou fixaci na gauč... což jsou mimochodem dvě naprosto vynikající historky, kterým se možná dokonce za několik let i zasmějeme.

Zánět měsíce: mandle a rameno až ke klíční kosti. Jo, to očividně taky jde.

středa 16. září 2015

Krétské obrázky

Sepsala Ely v 16.9.15 10 komentářů
Na Bali jsou nejlepší dvě věci: všudypřítomné kočky a absence pruhovaného hmyzu. Průzračná voda s rybičkami a zahrádky plné květin. Milí lidé a atmosféra večerního městečka.
Tak dobře, více než dvě věci.

Den 1. aneb Putování za slanou vodou

Dovolená mi nezačala nejlépe. Při cestě na letiště jsem si připomněla, pociťujíc naplno, jak se mi z náběhu na migrénu stává hlavobol se vším všudy, proč vlastně nesnáším svého bratra: hodinu odmítal v autě pustit klimatizaci a vypnout hlasitou hudbu nebo mi alespoň otevřeným okénkem přestat foukat na hlavu. Byla jsem nas*aná, bolavá a měla jsem sto chutí chytit si taxi a jet zpět domů. Ani nedokážu popsat všechny ty šťastné pocity, co ve mě vířily, když jsem pozorovala vzdalující se koncová světla jeho auta.

Do letadla nám máti nahlásila vegetariánskou a bezlepkovou bagetu s tím, že si vyberu, po čem mé oko a žaludek zatouží, a ona spořádá zbytek. Poté, co se stroj odlepil ze země, se nám velitel posádky přišel omluvit, že jim asi něco spletli, a donesl nám dvě teplá jídla (čočkové kari s rýží + kuře s rýží a brokolicí), která jsme do sebe spokojeně cpaly, zatímco ostatní cestující po nás pokukovali závistivým okem, kousaje do housky se salámem.
Letadlo nebylo z největších ani nejnovějších, cesta byla ale poměrně příjemná. Nebyla taková zima, jako na palubě bývává, tak jsem si jakožto Zmrzlík I., z boží vůle král, vystačila se silonkami, svetrem a huňatými ponožkami a nohama v tašce. Kdyby někdo zastřelil těch pět dětí, které celé dvě a půl hodiny na střídačku ryčely, byla by cesta ještě lepší. Přistávání jakožto chronický dutinář nesnáším, tentokrát to ale bylo bez problémů i přes dlouhodobý zánět v pravém uchu. Při změnách tlaku jsem sice měla 6x či 7x pocit, že mi doktor propichuje bubínek, čekala jsem ovšem upřímně řečeno něco horšího.

Na Krétu jsme se vlastně přiletěly zchladit, jelikož teploty v oněch dnech na tomto takřka rovníkovém ostrově zdaleka nedosahovaly takových výšek jako u nás v republice. Po příletu jsme se velmi snadno zorientovaly, protože stánek Alexandrie stál jen pár metrů od příletové haly a autobus jen o pár kroků dál. V něm jsme pak bohužel všichni strávili hodinu, protože druhá skupina z Brna měla zpoždění, a spolucestující nám záviděli tentokráte vějíř. Jízda k hotelu byla hodinu dlouhá a velmi klikatá. Řekové jezdí jako hovada, ale jsou za volantem neskutečně šikovní. Co všechno dokázal náš pan rodič s tím kolosem udělat, to bylo nad naše chápání. Hodně nás překvapilo, jak je Kréta hornatá. Hory dosahují výšky Vysokých Tater a tak je to vlastně stejně tak dovolená v horách jako u moře. V některých serpentinách nám tuhla krev v žilách.

Autobus nás vysadil v centru městečka, odkud nás autem dovezli k tamějšímu nejvýše položenému hotelu – Ormos Atalia. Zatímco níže bydlící lidé měli balkony takřka na ulici, náš hotel byl klidný, tichý, uprostřed květinové zahrady plné koček. Foukal kolem něj příjemný vánek a nacházel se nad nejkrásnější, nejklidnější a nejčistší pláží zde, Evitou. Recepční Slovenka nás zavedla do našeho obrovského pokoje (pro tři) a my byly nadšené, jak jsem nevědomky skvěle vybrala. Po fantastické večeři plné kopru v různých podobách naše radost jen zesílila při pomyšlení, jak se budeme týden skvěle nacpávat. S naplněnými břichy jsme se zašly podívat na pláž, poslouchaly moře, smočily nohy a pozorovaly východ sytě oranžového měsíce. Před spaním jsme poté ještě zmoženě poseděly na naší terase s výhledem na město a daly se do řeči s kolemjdoucími panem J. a paní H., kteří se stali našimi zájezdovými známými.


Den 2. aneb Absolutní okouzlení

Noc matka prochrápala a prorotovala, což moje migréna na spadnutí rozhodně neuvítala. Neobtěžoval nás žádný hmyz a vlastně jsme si všimly, že na Krétě takřka žádný není. Zato sotva člověk vyjde z pokoje, zakopne o nějakou kočku.

Na pláž jsme se po bohaté snídani vydaly se strachem, aby na nás ještě zbyla nějaká lehátka, tyto obavy se ovšem ukázaly býti liché, protože bylo na Evitě kromě nás pouze pět dalších lidí. Voda byla křišťálově čistá a naprosto průzračná, na písečno-kamenité dno šlo vidět do hloubky mnoha metrů. Kolem se, až ke břehu, proháněla hejna rybiček, které nás co chvíli s různou intenzitou oďobávaly, od hodnoty "juj" až po "auvajz!". K večeru jsme se vydaly okouknout městečko, ale udělaly jsme tu chybu, že jsme vyrazily ještě před západem slunce: na všudypřítomných schodech jsme málem položily život! Jelikož se mi kůže zbarvila do červena, z neznámých důvodů navíc jen na polovině těla a vypadala jsem proto od té chvíle jako nějaký retardovaný rak, druhý pokus jsme učinily až po večeři, po západu slunce. Atmosféra večerního Bali byla úžasná! Nakoupily jsme suvenýry a spolu s J. a H. na které jsme natrefily, jsme v blízké restauraci sledovali živou hudbu s tanci a hladili kočky.


Den 3. aneb Dovolenková nuda se nekoná

V noci nás budil extrémně hlasitě chrápající soused a k ránu na svahu bečící ovce. Na snídani jsem vyrazila o něco dřív, abych trochu pobyla v okolí recepce na Wi-Fi, když už jsme za internet těch 5 € na týden zaplatily. Cestu mi však zkřížil J. v prostěradle a rozesmátá H., která se mi hned jala vyprávět, jak si časně ráno šla zaběhat, J. vyšel z pokoje jen v triku a zaklaply se mu dveře, a tak pobíhal po hotelu a sháněl někoho, kdo už by byl vzhůru a půjčil by mu něco na sebe. Zatímco pak se mnou u recepce čekal na uklízečku s univerzálním klíčem a dodával historce šťávu, H. se odpojila a vylezla do pokoje balkónem, kde se nakonec setkali – uklízečka totiž dorazila přesně po jejím rozhodnutí zahrát si na Tarzana. Nutno podotknout, že je tento pár v důchodovém věku, výkon to byl tedy opravdu úctyhodný.

Rybky byly toho dne jaksi neodbytné a dělaly si ze mě all you can eat, mé rudé maso se navíc na slunci smažilo a pálilo, a tak jsem ranní pláž trávila převážně ve stínu. Cestou na oběd jsme zjistily, že se křoví v květinové zahradě hýbe pod náporem koťátek a chvilku ty malé kuličky hladily.


Den 4. aneb Šípková Růženka

Chrápající soused pokračoval ve svém nočním koncertu. Mohla jsem si nelibozvučné chroptění naplno užít, nemohla jsem totiž spát. Kombinace ženských strastí a večeře v nezdravém množství si vybrala svou daň, málem jsem lezla po stěně. Můj módní červený odstín přetrvával. Odpoledne jsem nikam nešla, protože jsem toho zkrátka a dobře nebyla po takové noci schopná. Spala jsem až do večera, opatrně se navečeřela (samozřejmě byly samé lahůdky a já tak mohla naplno trénovat sílu vůle) a poté se s máti prošla k blízkému kostelíku. Lidé jsou na Krétě poctiví a důvěřiví, kostelík měl klíče v zámku a uvnitř byl honosně vybaven. Mě zaujala hlavně ještěrka na zdi.

U večerního posezení na terase jsme poslouchaly hluk z okolí hotelové restaurace, kde byla ten večer jakási zábava s hudbou. Jak jsme se dozvěděly následujícího dne, tanečníci hosty tak rozdováděli, že nakonec takřka do jednoho naskákali do bazénu. V oblečení.


Den 5. aneb Smažení turisté

V noci jsem u zvuků podobných motorové pile zjistila, že souseda manželka vyhazovala z pokoje a on spal na terase v křesílku, hlava zakloněná, chrápání na maximum, a vážně zvažovala vraždu.

Pobyt na pláži ve mně naplno probudil křížovkářské vášně, odpoledne jsem ale opět zůstala zalezlá, protože jsem cítila, že si moje kůže slunce nepřeje. Už i ta mámina začala protestovat a i paní H. se osypala, tak jsme si vyměnily poznatky o té naší sluneční kropenatce a večer jsme s máti vyrazily do obchodu pro jogurt. Prodavač s matkou nadšeně prohodil pár českých slov, politoval ji a její pantomimické znázornění "jsem spálená, potřebuju jogurt" odměnil kusem sýra grátis. Naše sluneční kopřivka se však z nevysvětlitelných důvodů zhoršovala i při pobytu ve stínu. Bylo to vážně sluncem? Vodou? Vzduchem? Jídlem? Představa sobotního výletu do hlavního města, Heraklionu, začínala být poměrně děsivá. Celý den jsme trávily v pokoji nebo na terase a po západu slunce jsme měly na procházku jen chvíli, abychom si mohly v devět večer vyzvednout snídaňový balíček, když tedy budeme další ráno na cestě. Jedna Češka nám darovala antihistaminika a my se jen modlily, aby přes noc zabrala. Pan J. nás pozval na skleničku, tak jsme si přišly popovídat a prochlámaly se s nimi až do noci.

J: Já jsem se s váma seznámil, protože jste mi byly sympatické, že jste se netopily. Ono to hodně věcí zesnadňuje. Utonulým se totiž blbě podává ruka.

Do hotelu ten večer dorazila spousta Němců, kteří sledovali u baru fotbal, a vůbec celé městečko synchronizovaně hulákalo. Návštěvníky Bali jsou především Němci, Rusové a Češi, čemuž jsou přizpůsobeny jak nápisy na obchodech, tak slovní zásoba místních, na které ani není třeba mluvit anglicky, protože vesměs rozumí základní slova v naší mateřštině.


Den 6. aneb Trocha horké historie

Vstávání v šest ráno bylo krušné. Nasnídaly jsme se z vlastních zásob a předchozího dne vyfasované snídaně a vyrazily přes městečko ke kostelíku, kde je dostatečný prostor, aby se tam vytočil i zájezdový autobus. Onen plácek proto v Bali funguje jako nástupní místo pro všechny příjezdy, odjezdy či výlety. Přijel pro nás takový malý bobík a dovezl nás na parkoviště ke Knóssosu, kde jsme se střetli s ostatními Čechy a za zvuku ohromného množství cikád, které jsou na Krétě aktivní především během nejteplejších hodin přes den, jsme skupinově vyrazili mezi ruiny. Jelikož jsem student a měla jsem vstup zdarma, rozhodly jsme se navštívit nejen tyto pozůstatky paláce z doby bronzové, ale i Archeologické muzeum v centru; máti za oboje platila 10 €, což taky není nejhorší. 

Knóssos byl... nijaký. Nepůvodní. Horký. Dlouhý. Uvědomila jsem si, proč vlastně nesnáším skupinové prohlídky. Hodinu jsme chodili po haldě kamenů stmelené betonem neopatrným amatérským archeologem Evansem, který palác objevil, a občas si prohlédli nějakou repliku fresky. Ani při zapojení vší své fantazie si člověk nemohl představit, jak to asi muselo kdysi úchvatně vypadat. Celé to chození, rozpouštění se zaživa (34°C ve stínu, ten však téměř nikde nebyl) a poslouchání průvodkyně trvalo asi hodinu. Poté nás autobus vzal do hlavního města Heraklionu, kde nás slečna opět hodlala asi půl hodiny provádět městem a povídat nám o historii metropole. Hluk, pobíhající psi namísto koček, davy lidí, prodavači lákající do obchodů, restaurací a stánků, horko... to už jsme prostě nedávaly, trhly se a s vidinou klimatizace utekly do muzea. A teprve tam nám naplno došlo, kde jsme to vlastně předtím byly, jak to bylo veliké a jak neskutečně byla Mínojská civilizace vyspělá. Šperky dokonale upletené ze zlatých strunek tloušťky vlasu; hromady překrásně tvarované a zdobené keramiky a skla; meče z bronzu, se zlatou rukojetí a křišťálovým zakončením... nádhera. Muzeum se mi díky množství exponátů a nepřítomnosti davů líbilo snad i více než to Britské, které jsem do té doby považovala za absolutní špičku.

Cestou zpět jsem z okna pozorovala všechny ty míhající se neznámé obchody a čas od času něco známého. Lidl, Baťa... a potom jsem spolu s ostatními usnula jako mimino. Po večeři jsme ještě sebraly poslední síly a vydaly se až na samý konec městečka, abychom ho měly ten náš poslední večer prochozené celé, takže jsme u posezení s J. a H. téměř usínaly.


Den 7. aneb Putování za sladkou vodou

Finální noc chrápání obstarala máti. Ráno se šla rozloučit s mořem, ale mě bylo tak nějak mrtvo, tož jsem vegetila na pokoji a sledovala, jak si mravenci tvoří dálnici z terasy přes pokoj, máminu postel až do koupelny a koše, a nezáviděla dalším nájemcům. Poslední dny se vůbec nějak vyrojilo hodně mravenců, kdykoliv ovšem preferuju mravence před vosami, sršni nebo včelami, takže mi to nijak zvlášť nevadilo.
Necelou hodinu před odjezdem mi začalo jaksi kručet v žaludku, objednaly jsme mi tedy u slovenské zaměstnankyně hotelu waffle s tím, že to do sebe kopnu a pojede se. Slovenka ležérním krokem procházela sem tam a jídlo mi donesla až pět minut před odjezdem s tím, že to stihnu sníst a ať se "v klidu napapkám", zatímco odjede první skupina. Donesla dvě místo jedné. Zaplatit jsme musely obě. Autem jsme byly hozeny ke kostelíku, kde si nás vyzvedl autobus. Zabraly jsme místa hned vepředu a naposledy se kochaly okolní skalnatou krajinou.

Na letišti v Heraklionu byl zmatek. Nakládat nás začali už hodinu před odletem a nakonec jsme i o chvilku dříve vzlétli. Let měl trvat dvě a půl hodiny, nicméně už po dvou hodinách plných strašného řevu několika malých dětí jsme po ošklivém dvacetiminutovém kodrcání a turbulencích dosedali na ostravskou přistávací dráhu. Prosím vysvětlit. Takové přistání jsem každopádně nikdy nezažila a snad už ani nikdy nezažiju. Lidi se báli, děti křičely. Já ani neměla čas panikařit – vůbec jsem neslyšela, bolest příšerná. Celý zbytek dne jsem žila v rozbolavělé nejistotě, zdali bubínek praskl či se jen vpáčil. Druhý den jsem naštěstí ke svému obrovskému nadšení a úlevě slyšela o něco lépe. Z tropických 36°C jsme dorazili do 13°C zdůrazňovaných severovýchodním větrem.
Chybí mi bohaté večeře. Kočky. Teplo. Moře. Z naprosto nepochopitelných důvodů mi chybí chůze po schodech a uvažuju, že si půjdu seběhnout do přízemí a zpět. Postrádám i ty potvory hladové rybičky. A úsměvy na tvářích cizích lidí. Vůbec se mi nechce vycházet ven do šedivé reality našeho města.
A co je nejhorší, několikrát za den málem hodím toaletní papír vedle záchodu, protože v Řecku se to kvůli odlišnému kanalizačnímu systému a užším trubkám hází do vedle stojícího koše.

pátek 28. srpna 2015

Drobnosti za srpen

Sepsala Ely v 28.8.15 9 komentářů

Halda oblečení a hlušiny

Protože jsme zatím většinu prázdnin proseděly doma, rozhodly jsme se s máti podívat, co se v okolí pořádá za akce a zase si udělat matka + dcera den. Zaujal nás Letní výprodej šatníku v Cooltouru, na který si mohl člověk buďto přijít pořídit za pár peněz něco pěkného na sebe nebo prodat zbytečné kousky ze své šatní skříně. Přestože jsme dorazily asi hodinu po začátku, neb jsme se trochu zdržely v centru v jiných obchodech (pořídila jsem nádherné polodrahokamy za hubičku), před Cooltourem měly všechny stánky stále hromady krásných kousků. Hodně nás překvapilo, že bylo vesměs všechno oblečení značkové, prodáváno mladými stylovými slečnami, které se zbavovaly přebytků. Značky jako BOSS nebo Zara byly u prodávaných kousků normou, H&Mko patřilo k tomu nejhoršímu, co se dalo objevit. A přitom bylo všechno za ceny "sekáčové" nebo levnější. Pořídila jsem tedy nový svetr za 50 Kč, máti ulovila kusy tři. Po prohrabání všeho možného jsme se se svačinou uhnízdily na lavičky z palet a polštáře. Poseděly bychom v tak přátelské a klidné atmosféře klidně i déle, nebýt těch protivných vos. Důležitá informace: mám z vos hrůzu. Tohle léto je jich nějak odporně moc a ten den, ten den to bylo prostě obzvlášť šílené. Nevím, jestli cítí strach, jinak si ale nedokážu vysvětlit, že jsem nebyla ničím navoněná a nalítlo jich na mě od rána do odpoledne přes třicet. Komáři se mě sice už roky nedotkli, zato tyhle pruhované bestie mě očividně milují.
Přestože mě trochu zlobilo koleno, bylo opravdu horko a byla jsem terčem náletů, řekly jsme si, že nás jen tak něco nezastaví, a vydaly se na Haldu Ema. Pomocí GPS jsem našla nějakou vskutku zajímavou trasu a tak jsme se nakonec úspěšně vyškrábaly na vrchol sírou páchnoucí horké haldy. Přiznávám, čekala jsem spíš procházku a ne takový výšlap. Na vrcholu na nás čekal rozhled na celou Ostravu, páreček otakárků fenyklových (který se mě s mobilem vyfotit podařilo, kdežto pán s nějakým fotícím dělem za nimi běhal marně) a taky vosy, samozřejmě. Celkově to byl hrozně pohodový den, který mi pak zkazila až noc a noční můry o tom pruhovaném bodavém svinstvu.


Svět skrze čočky objektivu

Jakožto správný blíženec jsem se opět do něčeho ponořila, tentokrát do úpravy fotografií. Je to už delší doba, co mi drahý půjčil na prznění nějaké své fotky, které jsou nyní k nalezení na jeho DeviantArtu. Teď jsem ale nějak chytila druhou mízu, vrhla se i na své staré snímky a oživila svůj vlastní DA, kde mě k mému obrovskému překvapení čekalo zjištění, že absolutně stupidní wallpaper s Jeffreem Starem tvořený někdy v mé rané pubertě si vysloužil takřka 16 000 zhlédnutí a přes 20 000 stažení. Just wow. Je docela smutné, že něčeho podobného už s největší pravděpodobností nikdy nedosáhnu a že jsem si svou chvilku slávy vyplýtvala na takové hloupé růžové cosi. A že jsem to zjistila až o osm let později.


Když máti uzřela, že mě tentokráte zaujala fotografie, darovala mi dokonce stařičký foťák ze 70' let – Praktica MTL3. Vypadá jako nový, jen baterku do blesku to chce. Nice! Možná bych se ale měla pokusit věnovat se svým zálibám s menším nadšením, zato však dlouhodobě. Když jsem totiž naposledy sáhla na kytaru, dopadlo to následovně aneb "au" ↓. Svou přelétavost omlouvám tím, že momentálně stejně nemůžu hrát. Při holení se mi pitomým novým holítkem podařilo rozříznout si nehet ukazováčku až na prst, takže do ruky hmatník už několik týdnů zkrátka a dobře chytit nedokážu.


Rožnění ve vlaku

Pakliže jsem si minulý měsíc stěžovala na své příšerné cesty vlakem, ještě jsem netušila, že je to takové to pomyslné zvolání "hůř už být nemůže!", na které Bůh odpoví bleskem a vichřicí. Chvíli poté, co jsem vyjela směr Astrak, tentokrát mezi Grygovem a Olomoucí někoho srazil vlak. Cestovala jsem během jednoho z těch příšerně vypečených dní v kupé s extrémně hlučnou polskou rodinou s dítětem, které nepřehlušila ani hudba do sluchátek na maximum. Zrovna když jsem zvažovala výhody masové vraždy, vlak zastavil a strojvůdce nám sdělil, že na trati došlo k mimořádné události a musíme čekat. Když vypustili lidi ven, věděla jsem, že je zle. Na tom slunci jsme s takřka vypnutou klimatizací ve voze bez oken stáli 95 minut. V kupé bylo čím dál větší horko a nedýchatelno, když jsme se konečně pohnuli, ze všech lilo a mně se, přemýšlejíc o Židech na cestě do Treblinky, dělalo vážně mdlo. Šla jsem si stoupnout do sousedního vozu k jedinému vyklápěcímu okýnku, přes 10cm otvor inhalovala doušky čerstvého horkého vzduchu a bylo mi upřímně úplně jedno, zda mi mezitím někdo v kupé zcizí veškerý majetek. Na cestě jsem v té hrůze byla nakonec 5 hodin a ve finále jsem se zeptala, zda se můžu přesadit do vyšší třídy, nebo že to vážně nedám. Posledních 40 minut jsem tak měla možnost zjistit, že hned ve vedlejším voze je klima jak na vrcholu Sněžky a sedí v něm pouze tři lidé. 

Dva týdny v bavlnce

Kvůli vlně veder se ponejprv nedalo dělat nic – jen jsme se schovávali ve stínu domku, lenošili, a noc přežívali díky klimatizaci. Poté přišly dny plné deště a zimy, na kterou jsem nebyla sbalena, uvnitř jsme se tedy kryli pro změnu před lijákem. Kvůli nedostatečným zásobám jsme zkonzumovali ohromné množství rýže se zeleninou a proto když počasí dovolilo a my vylezli z naší sluje déle než na pár chvil, nacpávali jsme si břicha venku, ignorujíce šílené útraty. Pátek a víkend jsme si užili na Natsuconu, přičemž sobotní návrat jsme měli zpestřen obřím hřibem dýmu nad Prahou a výhledem na požár. V úterý 25. jsem měla podle plánu odjíždět, ale první minuty dne mě drahý vzbudil s tím, že jeho rodiče nakonec přijedou až ve čtvrtek, tak jestli s ním ještě zůstanu. Den navíc byl jako dar shůry, oběma nám totiž nebylo nejzdravěji. Celý den jsme proto strávili na gauči, kurýrovali se zázvorem, bylinkami a tunou šťávy z cibule – povedlo se, v odložený den odjezdu bylo dobře.
Z takových nezařaditelných maličkostí jinak:

  • Astrak zjistil, že když smutním, má na mou náladu velmi pozitivní vliv masáž chodidel. Případně i když mám náladu v plusových hodnotách a jen mě chce potěšit, stačí mi začít masírovat nohy. Mám tedy nyní ta nejhebčí chodidla v širém okolí. Když mě bolí zub, protože mi narostla nová pitomá osmička a rozhryzala mi svou ostrostí celou tvář, je dobré masírovat čelisti, mám proto určitě nejhebčí čelisti v republice. A největší jelito na rameni, protože to se mu za celé dva týdny rozmasírovat nepodařilo.
  • Synchronizace nabírá děsivých rozměrů. Vrcholem bylo, když jsme každý z jiné místnosti ve stejnou vteřinu začali pět random píseň, kterou jsme roky neslyšeli, tedy "Máme rádi zvířata". Now this is getting creepy!
  • A navíc dětinštíme. Možná za to mohlo počasí, možná se u nás rozvíjí nějaká mentální retardace, každopádně 60–70 % společného času vyplňujeme pobrukováním stupidních dětských písniček, vánočních koled nebo devadesátkových hitů. Případně napodobováním videí šílených koz z Youtube. Fakt, že jsme kolikrát na veřejnosti, nám není překážkou.
  • Podařilo se nám ochutnat spoustu tropických zajímavostí, od plantainu (škrobovější banán, co se vaří) až po čerstvý kokos, na který jsme navíc narazili v 50% slevě. La-hů-dka!


Jak jsme pochodovali, hráli si na rodiče a kulturnili se

V sobotu 15. 8. jsme se vyrazili připékat na Prague Pride spolu s mou drahou kamarádkou a bývalou přítelkyní, které nyní tvoří spokojený pár. I letos byla atmosféra působivá, ale oproti loňsku jsem si tento ročník užila méně. Průvod lezl mravenčím tempem, lidí dorazilo snad až příliš mnoho, za celou dobu jsme nenatrefili na nikoho, kdo rozdával duhové vějíře, snad ani pití letos nebylo nijak nedistribuováno ba dokonce ani kondomy nebyly do davu házeny, fňuk. Nakonec jsme ani nedošli do cíle a zapluli do Paladia se zchladit a popovídat si u oběda.
Za trochou kultury jsme se vydali no Nové budovy Národního muzea na výstavy Smrt a Noemova Archa. Oboje je poutavé s ohromným množstvím exponátů, byli jsme nadšeni a se smrtící tématikou jsme chtěli i pokračovat. Při minulém pobytu v Praze mi nevyšla návštěva výstavy Kmotřička smrt – když už jsem se na místo dobelhala s nataženými vazy na chodidlech, uvítal mě nápis "mimořádně zavřeno". Tak jsme tedy v úterý dorazili k Českému muzeu hudby, vešli dovnitř a... byli zastaveni postarší paní s tím, že je "kloset". Zjistili jsme, že v úterý nepremávají a já už vážně zvažovala, zda nejsem prokletá. Přes sklo se na mě rošťácky tlemila kostra s růží v čelisti. Došli jsme tedy o dva dny později a nakonec vlastně zjistili, že je výstava jaksi nemastná neslaná, rychle proběhnutelná, a v hlavě mi po ní nakonec nezbylo nic víc než chvilky, které jsme se sluchátky na uších při poslechu ukázek protančili.
Ve středu jsme byli babičkou donuceni vyvenčit mou nevlastní sestru. Docela mě děsila nedávná přítomnost vší v jejích vlasech, což mě ale přešlo zhruba ve chvíli, kdy sestra začala kašlat a nám tak došlo, že je nemocná. Což samozřejmě babička, patrně s vidinou volného odpoledne, zatajila. Místo, aby ležela u prarodičů, byla s námi vyslána ven, kde jsme se naše dočasné dítko snažili alespoň zahřát teplým čajem, vzali ji na V hlavě a bleskově ze strachu před bacilem odevzdali zpět. Film byl plný fantastických narážek a hlodů pochopitelných pouze pro dospělé, bavili jsme se neskutečně. V několika chvílích jsem tam navíc normálně dojatě slzela.
Na večer jsme se ještě vydali do Kavárny kočičí, kam jsem chtěla zajít už nějaký ten pátek. Kavárna ovšem zklamala. Vevnitř bylo horko k padnutí (všechny vitríny úplně zamlžené), kočky se jen znuděně válely nebo spaly, hosty přecpaně ignorovaly. V dolní místnosti, kde jsme měli rezervaci, byla na zhruba 20 míst pouze jedna či dvě kočky, o hosty ovšem zájem absolutně nejevily a z klidného posezení se tak stal boj o micky, který jsme vyhráli. Černého dravce totiž zaujal můj červený deštník, takže se ho chvíli pokoušel ulovit, pohladit se ale nenechal ani náhodou. K pití jsme si dali mátový čaj – přinesli nám hrneček s nějakými pěti lístky. Cena 55 Kč, zaúčtovány nám byly i kočky za 20 Kč. Obsluha byla sice milá, prostředí to ale poněkud kazilo: nad námi pavučiny, na záchodě pavučiny...  S podobnými zkušenostmi a smíšenými pocity odcházel z Kavárny kočičí během konání Natsuconu i kamarád Mastr. Mnohem lepší a levnější je tedy počkat si někde u domu na sousedovic micku, máte-li tu možnost.


Konečně moře!

Poslední chvilky před odjezdem z Prahy mě napadlo podívat se na nějaké last minute zájezdy, zdali se mi nepoštěstí něco pěkného najít. Doufala jsem, že nám předtím s máti to Bulharsko tak krachlo proto, že pro nás kdosi tam nahoře chystá něco lepšího... a skutečně. Situace v Řecku je již klidnější, mnoho mých známých už vzhledem ke stále přetrvávajícím nízkým cenám vyjelo, a i já jsem našla parádní zájezd na Krétu. Zneužila jsem pro vyhledávání Invii a pak si ho našla na stránkách Alexandrie, protože s první zmíněnou firmou už vážně nechci mít nic společného. Alexandie nám dala jedno pojištění zdarma, byli ochotní a bleskoví a my tak máme dovolenou s polopenzí a odletem z Ostravy v krásném krétském hotýlku obklopeném květinovou zahradou pár kroků od velmi vychvalované maličké pláže o 15 tisíc levněji, než kdybychom objednávaly o nějaký ten týden předem. Nejvtipnější bylo, že mi máti zkrátka a dobře hodinu odmítala brát telefon, tak jsem v posledních minutách před odjezdem od drahého prostě zájezd zarezervovala s tím, že její právo vyjadřovat se k naší dovolené časově propadlo. O celé akci se máti dozvěděla, až když jí volali z cestovní kanceláře ohledně smlouvy a platby, hehehe. Tož snad se s námi letadlo nezřítí a bude krásně, už se moc těšíme: máti z práce donesla podvodní foťák, který jsem zabavila, koupila si plavky, které jsem jí zabavila... >:3

středa 29. července 2015

Drobnosti za červenec

Sepsala Ely v 29.7.15 6 komentářů

Jan Žižka z Trocnova

V červenci si našel zánět pro změnu cestu do očního víčka a pocuchal i trojklaný nerv, abych toho neměla náhodou někdy málo. Abych se třeba nenudila. Nebo abych náhodou někdy nevypadala jako lidská bytost.
Jelikož spolu obvykle doma příliš nekomunikujeme, byli jsme docela pobaveni, že podnikáme první sobotu v měsíci takový pěkný rodinný výlet: na pohotovost a na hřbitov. Během víkendu, kdy v Polském Těšíně na Zámeckém vrchu probíhal Svátek čaje. Protože jsem se na tenhle festival těšila už od loňského ročníku, statečně jsem ignorovala velikou mazlavou nafialovělou kouli, kterou se zdálo býti mé oko po ranním pokusu oční víčko heroicky probodnout jehlou, i teploty, které v těch dnech dosahovaly vrcholů, a rozhodla se, že alespoň v neděli cestu za hranice s máti zvládnu.

Bratr (k večeru, studuje počasí): Za chvíli by to mělo začít padat.
Máti: Co, teploty nebo lidi?

Přestože nás sluníčko grilovalo a mořilo 35°C ve stínu, festival jsme si skvěle užily. Trhly jsme nejspíš rekord, za celý den se ani jednou neporafaly a naopak sypaly jedna na druhou láskyplné suché hlášky, pochutnávaly si na veganských dobrotách s kvalitním čajem a za poslechu hudby vychutnávaly přátelskou atmosféru a nejrůznější radosti, které Svátek čaje návštěvníkům nabízel.


Pod deštěm letadel

Cestování vlakem pro mě tenhle měsíc nemělo nejhladší průběh. Cestou do Prahy hodina zpoždění. Na cestě zpět vlak před námi srazil kohosi v Kolíně -> hodina. Při návratu jsem díky tomu v Ostravě trhla nadlidský výkon v běhu od vlaku k autobusu s notebookem a těžkým kufrem za minutu a půl. A kam že jsem to putovala? Týden jsem strávila u drahého pod nebem plným přistávajících letadel. Lenošili jsme v domě i na zahradě, vařili stále ta samá jídla (pokud se jednoho dne Astrak promění v obří batát, vůbec se tomu nebudu divit), rozpačitě přemýšleli, co s kilem a půl mrkve*, koukali na filmy a chrněli. Byli jsme tak líní, že jsme si i to suši z Yam Yam nechali dovézt až pod rypáčky. Protože na rozdíl ode mě někdo není neschopná líná lemra a pracuje a protože v neděli inteligentní doprava mezi mým městem a Ostravou očividně neexistuje, jeden den a noc na pondělí jsem strávila též u prarodičů. Měla jsem trochu strach, že bude děda kvůli mému nečekanému příjezdu brblat, ale poté, co mě uzřel, pohladil po tváři a prohlásil, že jsem nějaká hebká, mám spíš strach, zda je na tom zdravotně dobře. Přes den jsem si prošla centrum a následně šla drahého otravovat do práce. Večer se shodou okolností do Prahy dostavila i máti, tak jsem se nechala pozvat na jídlo s tím, že prý to bude náhražka mého narozeninového dortu. Vzala jsem si toto přirovnání k srdci a spořádala jsem přes 700g jídla.

*To se tak stane, když po otázce, co chci koupit k jídlu, odpovím, že potřebuju akorát rýži a mrkev. Moje jedna mrkev se někde ztratila v překladu, když toto drahý říkal své mamince, která na těch několik dní ve své dobrosrdečnosti vybavila lednici asi patnácti kusy. Jakože já vím, že je mi přezdíváno králík, ale tož...


Zpět na domovské hroudě

Osazenstvo půlky bytu odjelo do Prahy, pan Já-nejsem-z-Prahy tedy mohl přijet vyplnit prázdný prostor sem. Udělali jsme taková hezká "škatulata, hejbejte se". Zpátky u nás doma padla na nás nějaká enormní únava a na republiku tropická horka. Původně jsme plánovali strávit tři dny na Ostrakonu, ale kvůli vše komplikující změně prostor jsme z toho museli vycouvat a raději si s kamarádkou zašli do Ostravského muzea na japonskou výstavu a japonsky laděný oběd. Týden doma se opět odehrával ve znamení repetitivních jídel, tentokrát jsme zdokonalili tvorbu smaženého květáku a dušené mrkve a samozřejmě uvařili tuny batátu. S výjimkou tuňákového onigiri byl drahý týden vegetarián, často vegan, a nejspíš si to ani neuvědomil. Dva dny jsme horku unikali v Nové Karolíně, nákupnímu centru naší rodinou dle svého vzhledu a tvaru zvanému "Fukušima". Protože už jsme obchody znali nazpaměť, vesměs jsme se jen blomcali sem tam, posedávali nebo v jednu chvíli dokonce uprostřed nákupního střediska začali tančit, když z reproduktorů zazněl Bowieho hlas pějící Young Americans.


Nákupy povedené i nepovedené aneb Hulvát autobusový

Při procházení Prahou jsem odolala pokušení nechat veškeré úspory v obchůdku s všelijakými blbůstkami Tiger, který má nyní úžasnou jahůdkovou kolekci. Tolik serepetiček! Probudili ve mě mé vnitřní dítě. Svůj oblíbený bazar CD, DVD a vinylů jsem bohužel o víkendu našla zavřený a pořídila tak jen něco málo na sebe ve výprodejích. Zjistila jsem, že pod lampou bývá největší tma a zrovna na Hlaváku mají obchody ještě docela velký výběr zboží, a koupila si krásné šaty. Jen proto, aby mi na ně o pár dní později u nás při výstupu z autobusu nějaký nedočkavý debil šlápl a zničil je tak dokonale, že úplně vytrhl kus látky. Přes mokrý závoj jsem si vůbec nevšimla, že se pohroma stala jen kousek od švu. Když se na to tedy po svém návratu vrhla máti-zachránce a šaty akčně zúžila, problém zmizel. Alelujah!
Zpět v našem rožku republiky jsme mi cestou do klimatizovaného ráje Fukušimy v centru pořídili nové struny a já tak ukázala pomyslný ┌∩┐(^__^)┌∩┐ směšnému Muzikeru, kde mají ty nejlevnější za dvojnásobek a pro ušetření trochy peněz mi "profesionálně" radili koupit si levné struny na akustiku a natáhnout je na elektriku. Ehm. V jaderné továrně samotné jsem poté udělala kauf roku v NANU-NANA. S vázou v ruce, na které se čerstvě skvělo "10 Kč", jsem se zmateně otočila na prodavačku a než jsem stačila byť jen otevřít pusu, se smíchem mi potvrdila, že čtu dobře, že prý právě podobné drobnosti zlevnila o jednu cifru. Alright then! Po zbytek dne jsme tahali velkou tašku.
Máti se z Prahy vrátila s hudbou, pro kterou jsem ji s prosíkem ve všední den vyslala do zmíněného bazaru. Tento způsob delegovaného nákupu ovšem nebyl nejlepší. DVD s Reality Tour už mám a chtěla jsem si do sbírky doplnit booklet, dostala jsem ho ovšem bez něj. CD Earthling má křuplou krabičku a máti se mě snažila utěšit tím, že to možná udělala po cestě ona. Jup, to je pro mě ohromný rozdíl, díky mami. Akorát Heathen je v pořádku. Takže příště už jedině osobně, mno.


Smolný den

Koncem měsíce jsme se s máti rozhodly, že by to chtělo moře. Vždyť mi to nakázala i oční vzhledem k zánětu v oku, který se v průběhu července stal chronickým a tedy ječným zrnem. Slaná voda a teplo prý by mohly pomoct, tvrdila s určitou nadějí v hlase paní doktorka. Sedla jsem k internetu a začala brouzdat stovkami nabízených zájezdů. Nabídka je letos omezená, last minute všude skoro beze slevy, levné je akorát Řecko nebo Tunisko, kam tedy asi člověk nepojede, netouží-li uvíznout v zemi před krachem nebo být zastřelen na pláži. Po několika hodinách jsem našla takřka vysněnou dovolenou: nádherný maličký hotýlek za krásnou cenu, skvělé jídlo, okolí, ticho – vše jako z pohádky. Večer jsme zájezd od Invie objednaly a něco dohodly přes email, mámě poté zavolali až další den do práce, v moment, kdy to nemohla přijmout. Okamžitě napsala zpět SMS. Žádná odpověď. A hádejte, co se stalo? Pipina, která náš zájezd vyřizovala, ho nechala propadnout. Přestože jsme měly nervy ještě celý další den, kdy se slepice kála a zkoušela nám hledat jiné nabídky a my samy ještě po něčem pátraly, nic jiného vyhovujícího jsme nenašly. Takže buď pojedeme v září do studené vody, nebo asi holt dovolenou kvůli jednomu kusu drůbeže mít nebudeme.
Ono zdeptané odpoledne jsem navíc šla ještě podruhé do optiky, protože jsme se s Astrakem blbě srazili a odnesly to moje brýle. Stále se, i po minulé opravě, nedaly nosit, ťapičky pokřivené. Optička se bohužel bála do nich zasahovat více, protože už by mohly prasknout, takže po všech těch letech psích kusů, kdy se jim vůbec nic nestalo, jsem odepsala brýle za osm tisíc jednou blbou srážkou. A nějaké podobné rámky? Nevyrábějí se. Podobný tvar skel? Neví se, zda se podaří vyrobit. Jedny mám teď rezervovány na prodejně, nadšená z nich nejsem a po nasazení vypadám jako svářeč. Achjo.

Na druhou stranu, pár dní poté jsem na ulici našla 200 Kč. Koupila jsem z toho máti kytici, aby štěstí kolovalo.

Jsme krásní



Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...
 

(Ne)významné drobnosti Copyright © 2014 Design by Ely