úterý 28. října 2014

Zaklínač aneb Epická cesta bez uspokojivého cíle

Sepsala Ely v 28.10.14 10 komentářů
Je tomu asi deset let, co jsem naposledy upadla do stavu, ve kterém jsem takřka zapomínala jíst i spát, jen abych mohla dočíst knihu. Pokročilou noční hodinu jsem si uvědomovala až když mi kniha začala vypadávat z unavených rukou. Tenkrát to byla série Harry Potter a já byla ještě předpubertální prtě. Tentokráte sice nevím, zda už se můžu charakterizovat jako postpubertální dospělec, podobný stav ale udeřil podruhé a tou ságou, která ho způsobila, byl Zaklínač.

Vskutku, pravím vám, nyní nadchází věk meče a sekyry, věk vlčí. Nadchází čas Bílé Zimy a Bílého Světla, čas Šílenství a Nenávisti; Tedd Deireádh – Čas Konce. Svět zahyne v mrazu a neobrodí se, než východem nového slunce. Znovuzrodí se ze Starší Krve – Hen Ichaer, ze zasetého zrna. Ze zrna, které nevzejde, anobrž vyšlehne plamenem.

Ess'tuath esse! Tak se staniž! Očekávejtež znamení! Jaká znamení to budou, ohlašuji vám: ponejprv zrudne země krví Aen Seidhe, krví Elfů…

– věštba Ithlinne Aegli aep Aevenien: Aen Ithlinnespeath (Krev elfů)

Zaklínač, přesněji Witcher, pro mě nebyl úplnou neznámou, protože jsem před lety strávila několik dní plných nadšeného vykosťování příšer u prvního dílu stejnojmenné hry. Pamatovala jsem si postavy Geralta a Marigolda, tím ale má obeznámenost s příběhem končila. Shinigami mě ale přesvědčila, že by bylo rozhodně škoda to tak ponechat. Díky ní jsem se tak seznámila s mistrem pera (či snad "mistrem textového editoru" nebo "mistrem klávesnice") Andrzejem Sapkowskim a s knižní sérií takové kvality, že už mi jeden svazek zdobí knihovničku a tři další čekají kdesi v úložných prostorách máminy postele, až budou za dva měsíce přebaleny do vánočního papíru a omašličkovány.

Série Zaklínač se aktuálně skládá ze dvou povídkových knih (Poslední přání a Meč osudu) a pěti knih ságy o Geraltovi a Ciri (Krev elfů, Čas opovržení, Křest ohněm, Věž vlaštovky a Paní jezera), přičemž momentálně na vydání čeká ještě jeden svazek, ve kterém se Sapkowski k příhodám bělovlasého zaklínače vrací a dává si tak přestávku od husitského období, kam zasazuje děj svých ostatních prací.
Obě povídkové knihy jsou výborně napsané a velmi čtivé. Sapkowski je geniální vypravěč, který má momentálně na světové scéně jen málo konkurentů, kteří by dosahovali jeho kvalit, a i český překlad pana Komárka je hodný ovací ve stoje. Povídky jsou skvěle namíchané a děj se díky tomu prolíná způsobem, který dává dohromady snadno pochopitelný nápaditý příběh, přestože na životy dvou generací postav nahlížíme pouze epizodně. Za zvláštní zmínku stojí povídka "Něco končí, něco začíná", která se nese v neobvykle vtipném duchu, a rozhodně ji doporučuju číst pouze v místech, kde se člověk může nahlas dávit smíchy tak, aby nikoho nerušil ani nepohoršoval.

"Doppler obvinil Villentretenmertha z rasismu, šovinismu a nedostatku základních znalostí o tématu diskuze. Uražený Villentretenmerth se proto na chvíli proměnil do své přirozené dračí podoby, přičemž zničil něco nábytku a vyvolal všeobecnou paniku. Když se situace poněkud uklidnila, rozpoutal se prudký spor, v němž si lidé i nelidé na různých příkladech navzájem vytýkali nedostatek tolerance a rasové snášenlivosti. Dosti neočekávaný zvrat v diskuzi vyvolal hlas pihovaté Merle, děvky, která jako děvka nevypadala. Merle oznámila, že celý ten spor je hloupý a bezpředmětný a netýká se opravdových profesionálů, kteří takové věci nerozlišují, což je ona ochotna na místě dokázat (za přiměřenou odměnu, ovšem), klidně i s drakem Villentretenmerthem v jeho přirozené podobě.
V tichu, které v tom okamžiku nastalo, uslyšeli médium ženského pohlaví prohlásit, že je ochotná udělat totéž, a to zdarma. Villentretenmerth rychle změnil téma a začal diskutovat o tématech bezpečnějších, jako jsou ekonomie, politika, lov, rybolov a hazard.
" (Meč osudu)

Všech pět knih ságy si vysokou kvalitu udržuje a přidává navíc příběh tak poutavý, že čtenář začíná mít problém s průběžným odkládáním knihy a zvládáním obyčejných každodenních úkonů. První kniha je vynikající a já osobně ji hltala neskutečným způsobem. Druhá je podle mého z celé ságy nejslabší, protože obsahuje z velké části převážně mocenské souboje a ohromné množství jmen, ve kterém není zpočátku lehké se orientovat. Ve svém odpočinkovém módu jsem všechny ty politické pletky ponejprv nepobírala a mozek se mi zapínat nechtělo. Třetí kniha je naopak nejsilnější částí celé ságy. Sapkowski v ní představuje mnoho nových postav, které čtenáře provázejí až do samotného konce příběhu, a celé putování se stává ještě zajímavějším, napínavějším a humornějším. Příběh sice rozhodně nestojí pouze na humoru, občas ale některá z postav utrousí opravdu působivou hlášku.

„Na mém sihillu,“ oznámil Zoltan a obnažil čepel,, je starobylýma trpaslickýma runama vyryté strašlivé trpaslická zaklínadlo. Enom ať sa nějaký ghúl ke mně přiblíží na délku meča, dám mu ten nápis přečíst. Podívajte sa.“
„Ha,“ zajímal se Marigold, jenž během jejich rozhovoru přišel k nim. „Tedy tohle jsou slavné tajné runy trpaslíků. Co stojí na tom meči?“
„Ať chcípnu všeci zkurvysyni!“ (Křest ohně)

Čtvrtý díl je též napínavý a kvalitní a stejně tak i polovina knihy páté, tedy poslední. Veškerá má chvála se ale vztahuje na výše popsané části a zde končí. Po bitvě u Brenny nejlépe doporučuju čtenáři Zaklínače odložit, případně radikálnějším jedincům radím posledních zhruba dvě stě stran z Paní jezera vytrhnout a rituálně spálit.
Čím se čtenář prokousává ságou dál, na tím větší časové skoky naráží. Sapkowski vyprávění posouvá sem tam o dny, měsíce, či třeba i stovky let. Není to ale nic zmateného, čtenář se snadno orientuje. A je to ohromně poutavé. Chce-li se například člověk dozvědět, co dělal zaklínač a jeho družina přes zimu, vyslechne to jako vyprávění ve vyprávění snící dívky s magickými schopnostmi, která se snaží jiné čarodějce pomoct s doplněním chybějících částí mozaiky příběhu, který je v jejich dobách už pouhou legendou.

Příběh je prošpikován odkazy na keltskou a severskou mytologii a též artušovské legendy a jakožto filologa, který zrovna dočetl příběh o Zeleném rytíři mě potěšila zmínka i o této postavě, kterou bych v takové fantasy opravdu nečekala. Samotné proroctví Ithlinne se například velmi podobá legendě o Ragnaroku. Některá místa z příběhu se zdají být variací na jména míst skutečných, občas se objeví i narážka na historické události (například fingované přepadení pevnosti Glewitzigen nápadně připomíná německý fingovaný útok na Gliwice). I mnohá jména postav jsou převzatá odjinud či z dějin a koho baví podobné souvislosti zkoumat, ten se při čtení Zaklínače může dosyta vyřádit.

Vady na kráse
Spoiler: Postavy, se kterými se čtenář sbližuje více než tisíc stran, ve finále naprosto banálně zemřou, jen "svatá trojice" hlavních hrdinů je takřka nedotknutelná a přežila by očividně i vlastní smrt. Což je přesně důvod, proč bych z oněch posledních několika stovek stran nejraději udělala zápalnou oběť. Logika, kterou si příběh uchovává po celou dobu, jako by najednou prošla venkovními dveřmi a říkala cosi o Africe – a jejího návratu už se čtenář nedočká. Po dlouhé cestě rozprostírající se přes tisíce stran najednou hlavní hrdinové pokrčí rameny a zcela absurdně rezignují na jakoukoliv další snahu o spásu světa nebo záchranu svých blízkých. A je to rezignace tak neuvěřitelně hloupá, že se zkrátka a dobře rozhodnou spáchat sebevraždu. Jako by byl Sapkowski příběhem znuděn a rozhodl se ho razantně ukončit, místo absolutního vyvrcholení celého epického příběhu tak čtenáře čeká tahle dějová facka, po které následuje pocit marnosti a myšlenky typu "Tak proč jsem to sakra celou dobu četla?". Člověk se může utěšovat takovými těmi krásnými větami jako "Důležitá je cesta a ne cíl", ale náladu mu to příliš nespraví. Mně například bylo opravdu líto, že jsem ze závěrečné Paní jezera nevytrhla třetinu a nevymyslela si vlastní závěr.

Aby toho nebylo málo, nejdůležitější otázky zásadní pro osud celého knižního světa zůstanou nevyřešeny. Co ta ekologická katastrofa, které může zabránit jen Ciri a které se týká celé proroctví, kolem nějž se příběh točí? Čtenář neví. A nikdy se nedozví.

Jazyk
Z jazykového hlediska pro mě byla četba Zaklínače takřka extáze. Jakožto milovník přechodníků jsem si spokojeně pomlaskávala, protože se jimi text, snad díky tomu, že je děj zasazen do minulosti, jen hemží. Hen llinge neboli Starší mluva, kterou v příběhu mluví zejména elfové, se zdá být směsicí několika jazyků, z nichž jsem nejnápadněji poznávala především irštinu, občas jsem si všimla i vlivů francouzštiny.
Trpaslíci mluví ostravským nářečím, což skvostně dokresluje jejich charakter. Nemám tušení, zda je i v originále použito dialektu nebo zda se jedná o vylepšení ze strany pana Komárka, skvělým překladem daných pasáží ale celou ságu rozhodně vyšperkoval.

„Hlavně musíš mluvit zdvořile, pane trpaslíku, a dvorně,“ napomínal novopečeného herolda Gyllenstiern.
„Neučte mňa, jak mám mluvit,“ vypjal trpaslík hrdé břicho. „Já sem chodíval s poselstvama, tos eště robil na svoju mamu búúú, chytrolíne.“ Drak seděl klidně dál a švihal ohonem, zdálo se, že vesele. Trpaslík popošel blíž, vydrápal se na největší balvan, zachrchlal a odplivl si.
„Herež, ty tam!“ zařval jak na lesy. „Mrcho, draku! Slyš a ušiska našpicuj, co ti včíl praví herold! To jako já. Jako nejprvnější sa s tebú chytne čestně obludný rytíř z Denesle, Eyck! A zarazí ti píku do břucha, podle nakázání bohů, pravil, aby ťa zamordoval pro radosť ubohým pannám a tuhle Nedamírovi, královi! Fechtuňg mosí byť čestný a podlá regulí, ne abys plul oheň, poněváč sa enem konfesně mosíte biť, dokavaď jeden z vás ducha nevypustí anebo nechcípne! To ti přejeme ze srdca aj z duše! Rozuměls, hade?!“
(Meč osudu)

Jediný problém představovaly časté S/Z chyby. Nikdo si během korektur očividně nevšiml neustále se opakujících překlepů ve stylu "z císařskými úroky". Dokonce i ustálená spojení typu "kdo s koho" jsou napsána špatně se Z namísto se S ve čtvrtém pádě. Od toho mi občas trošku cukalo oko.

Verdikt
Přestože jsem se po většinu času stráveného se Zaklínačem domnívala, že téhle sérii jako celku musím dát jednoznačně pět ušáků, slabší druhý svazek a zejména závěr ságy to Sapkowskému poněkud pokazil. I přes to se jedná o jednu z nejlepších fantasy, která mi kdy přišla pod ruku, a už se těším na důchod, až se k ní s nadšeným bezzubým výrazem dostanu znovu.
A třeba si do té doby pořídím i takovou mašinu, na které rozjedu druhý a třetí díl taktéž skvělé hry a zpětně si užiju to, co mi bylo v mládí odepřeno mým stolním počítačem, jež kvůli nízkému výkonu familiárně nazývám Kalkulačka.


neděle 5. října 2014

Drobnosti za září

Sepsala Ely v 5.10.14 2 komentářů

Akce a oslavy

Křehká Figurka začátkem měsíce oslavovala další životní zářez na pažbě a jako téma své narozeninové oslavy zvolila Tima Burtona. Jelikož jsem si s outfitem nevěděla příliš rady, protože jsem státnicemi počínaje za poslední půlrok z celého šatníku úspěšně vytloustla, bylo mi do hlavy vtloukáno, ať jsem alespoň řádně pruhovaná. Vzala jsem si radu k srdci a aplikovala ji i na nehty. Slovy Daniela Radcliffa: I tried, and therefore no one should criticize me. Figurka mimochodem upekla naprosto geniální brčálový maččovník a já měla díky tomuto příjemnému kavárenskému setkání možnost opět se vidět se skvělými lidmi a poznat několik dalších.


Plánovala jsem se také se svou drahou Polívkou (parta ze střední sdílející zájem o Japonsko) poprvé zúčastnit MAniFestu, ale nebylo nám přáno. Několik dní předtím zalehla polovina holek a poté jsem to schytala i já, takže byl plán rázem v troskách. Z japonských festivalů mě tedy letos čeká už jen říjnový Akicon.

Změna místa pobytu

Září s sebou ve své půli přineslo kromě podzimního počasí samozřejmě také začátek školy pro všechny vysokoškolským studiem povinné. Je to zvláštní, navštěvovat teď stále na jednu jedinou katedru. Ale je to pěkně zvláštní. Méně pěkně zvláštní je však naše nová spolubydlící, která je zkrátka a dobře nejspíš retardovaná a nenechávejte mě ani začínat na tohle téma, protože bychom zde byli hodně dlouho. Princezna na mě udělala tak hluboký dojem, že si nejspíš vyslouží vlastní filipiku článek.


Semestr se mi díky množství literárních seminářů nejspíše ponese hlavně v duchu povinného čtiva, které už teď krutě nestíhám. Drama, povídky, stará britská, literární teorie... a navíc se do toho všeho snažím dočíst poslední dva díly Zaklínače, který mě natolik uchvátil, že mu dávám přednost i před čtením obligatorním a podnikám kroky k tomu, abych si celou sérií ozdobila nejen čtečku, ale také knihovničku. Ani hromady čtení mi tedy očividně nezabrání v plánech na další knižní nákupy, a i proto jsem se ve čtvrtek zúčastnila olomouckých Knižních trhů. Přiznám se, že mě nic nezaujalo, ale i samotné ranní procházení mezi provizorními stánky s knihami na kočičích hlavách v prostředí ospalé historické Olomouce stálo za to.

Kategorie Dobroty se tento měsíc nekoná, zdraví mě nutilo navrátit se k nejpřísnější dietě, takže tento měsíc byl ve znamení pohanky, rýže a trochy zeleniny. A mé okolí jakoby se zrovna vyžívalo v básnění o různých dortech a sladkostech, všichni pečou a krmí se a nezapomínají mě o tom nadšeně informovat i přes mé důrazné prosby, aby toho nechali.
Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...
 

(Ne)významné drobnosti Copyright © 2014 Design by Ely