pátek 12. září 2014

Noční klub 1 & 2 aneb Krvavá lázeň

Sepsala Ely v 12.9.14 13 komentářů
Znáte ten zvláštní jev, kdy se poprvé v životě doslechnete o nějaké novince, naučíte se nové slovíčko či zaslechnete prvně něčí jméno a zčistajasna se v běhu vesmíru cosi změní, universum přecvakne na jinou kolej, realita se transformuje a najednou danou věc vidíte všude? Přátelé ono slovo zmíní dvakrát do týdne, je v časopise, který čtete, co chvíli o něm někdo zveřejní status, a vy si říkáte, co se to sakra děje. Já to takhle měla v posledních týdnech se spisovatelem Jiřím Kulhánkem, až jsem si řekla, že to nemůže být jen tak a že si od něj prostě musím něco přečíst. A protože jsem nejčastěji slýchávala o jeho knižní sérii Noční klub, volba byla jasná.
Přestože je Noční klub stejně jako autorovy ostatní knihy takřka nesehnatelný, méně legálními způsoby je možné opatřit si ho snad ve všech formátech krom toho původního papírového, takže jsem se bez větších komplikací pustila do čtení. A nakonec u něj seděla téměř v kuse dva dny, dokonce až do ošklivě časných ranních hodin, což se mi skutečně jen tak nestává.
V pražských katakombách se pohybují členové stovky let staré organizace zabijáků, jež v případech, na které je česká policie krátká, bere spravedlnost do vlastních rukou a mstí oběti násilných činů. Tohle by už samo o sobě vydalo na děj pořádně zajímavé knihy, což? Vše ale začne pořádně nabírat na obrátkách až ve chvíli, kdy se na scéně objeví Japonka Hanako a děj se teprve poté začne pro protagonistu Tobiáše pořádně zamotávat.

Zatímco si mnozí stěžují, že je příběh Nočního klubu příliš brutální, já se s tímhle názorem kupodivu neztotožňuju. Autor všechno to masakrování popisuje natolik ledabyle, že i mě to všudypřítomné stříkání krve a létání utržených končetin jaksi normální připadalo a spíš jsem se v pauzách na jídlo divila, proč i já při přesunu do kuchyně nemusím překračovat lidské ostatky.
Přiznejme si to, rozhodně se nejedná o výkvět literatury a Kulhánek se taky o žádnou kvalitní beletrii nesnaží, spíš sám jakékoliv umělečtější pasáže sarkasticky zesměšňuje. Je to brak a čtenář má pocit, jako by sledoval béčkový krvák. Přesto či snad právě proto jsou to ale neskutečně čtivé knihy.
Zpočátku jsou sice některé akční scény popsány trochu nešikovně a musela jsem určité věty číst vícekrát, aby mi došlo, co se na scéně děje, po několika desítkách stran už ale akce drhnout přestává. Prvních sto stran jsem si vůbec říkala, co na tom ti lidé mají. A potom přišel zvrat, děj začal odsýpat, z kreativní zápletky se stala zápletka neuvěřitelně originální a já doslova hltala každou stránku a nemohla od textu odlepit oči. Oči, které jsem po nečekaném dějovém zlomu nejprve musela málem sbírat ze země.

Dostal jsem ránu do hrudi a nespadl jen díky tomu, že jsem v tentýž okamžik dostal druhou do týla. Kdosi mi urval řetěz i z pravého zápěstí, zasekl jsem prsty do další přibližující se ruky, napnul svaly a už jsem se měl alespoň čím ohánět.
Pravda, ruka mi moc dlouho nevydržela - dvě mávnutí, a v dlani mi zbyl sotva loketní kloub. Vrazil jsem ho do nejbližšího vhodného oka.
– Noční klub 2

Jednotlivé pasáže knihy jsou odděleny hvězdičkami (***) a to poněkud netradičně – ne tam, kde se mění děj nebo střídají postavy, jako to bývá obvykle, ale klidně i uprostřed akce. Hvězdokupa slouží autorovi jako prostředek pro vytvoření místa, kde může přihodit nějakou hrubou nebo jízlivou poznámku. Kousavý komentář na konci pasáže potom totiž řádně vynikne. Místy je ale odhvězdičkovaná pouze jedna věta a ve chvílích, kdy mám na stránce čtyři hvězdné trojice, začíná se mi tato metoda pozdávat poněkud nadužívaná.
Hvězdičky, hvězdičky
Poněkud mě zarážely některé jazykové nesrovnalosti. Například Hanako je Japonka s výbornou znalostí angličtiny a poněkud horší češtinou, na několika místech tedy prohodí adjektivum se slovesem. To ovšem nemá žádný logický základ ani v angličtině, ani v její mateřštině.
Docela zarážející pro mě taky je, že se kdekoliv po světě i v tom největším zapadákově nebo ve státě proslulém špatnou znalostí angličtiny (zemědělská osada v Thajsku, Japonsko, Francie) vždy najde mnoho lidí, kteří tento jazyk bravurně ovládají. Na druhou stranu, je mi jasné, že kdyby se v každém zapadlém městečku snažil Tobiáš domluvit "rukama nohama", kniha by rozhodně neměla takový spád a to by jí hodně ublížilo.
Co mi ovšem hodně vadilo, a zde ze mě mluví i jistá profesionální deformace, je míchání japonské transkripce. Pomiňme, že jsme v Česku, kniha je psaná Čechem a to česky, a přepis by proto měl být český. Autor se mohl přinejmenším rozhodnout, jaký ve svém textu použije a držet se toho. Tuto selektivní transkripci, kdy je polovina japonských jmen (Jasuoka) v té správné a polovina v nesprávné (Kumashiro) jsem skutečně nepobrala. Míchání anglického "Hashimoto" a českého "bušidó" na té samé stránce, ke kterému docházelo v druhém díle, pro mě představovalo čtenářská muka. Částečně mě na ně sice připravilo už "nindžutsu" z prvního dílu, tam se tyhle problémy ale vyskytovaly pouze ojediněle. Pane Kulhánku, bude to buď ninjutsu nebo nindžucu, ale kombinovat dva různé přepisy v jednom slově je zkrátka a dobře čiré barbarství.

Ve druhé knize se z Tobiáše stane doslova Rambo, za polovinou poté Superman a ke konci Nevěsta z Kill Bill. Zatímco v prvním díle dodržuje klubový morální kodex a jedná systematicky a logicky podle určitých zásad, v pokračování této temné série Tobiáš klidně vykrajuje střelnými zbraněmi díry i do nevinných a spolu se svými mravními principy tak ztrácí i část mých sympatií. A přitom jsou jeho čestnost a smysl pro spravedlnost ještě ke konci celého příběhu vyzdvihovány.

Taška na hřbetě nebyla dvakrát pohodlná, tak jsem si pistole a plamenomet různě pozastrkoval za krunýř (s automagem v ruce vypadá budoucnost docela růžově; docela rudě), pásy pro Red Barona a popruhy se zásobníky navrch, kulomet na bok (hezky, abych ho mohl pravou paží zhoupnout dopředu) - meč jsem si zavěsil na záda a jílec mi trapně trčel nad ramenem. – Noční klub 2

Docela mě také začínalo místy iritovat Tobiášovo alter ego, které nazývá "Ten druhý". Kulhánek ho využívá jako způsob, jak může jeho protagonistovi někdo kousavě odporovat nebo jedovatě komentovat děj, i když je Tobiáš na scéně sám. Zpočátku je to vtipné, ale stálým opakováním se vtip vytrácí. Humor je tam, kde je na scéně více postav, jakmile však Tobiáš osamní, není to podle mě ono.

„Pamatuji si... Pravou spolupráci ale vynutíš jen mírným, ale trvalým tlakem, dobrými podmínkami a slušným zacházením,“ Hanako se mi podívala do očí a ty její zářily jako zelené lampičky: „Kdybys neutekl, časem by sis mohl žít jako v lotosovém květu. Beze strachu, s neporazitelnou organizací za zády, s pevným místem ve společnosti.“
„Já jsem Noční klub, ne botanická zahrada.“
– Noční klub 2

Druhý díl je každopádně neméně čtivý a já ho zvládla stejně jako první část série za dva dny. Protože ale celý konflikt nabývá na rozměrech, z docela uvěřitelných situací se stávají situace neuvěřitelné. Tobiáš ztrácí na realističnosti a kvůli ději ve stylu "Malá armáda na jednoho aneb Nesmrtelný Tobiáš a krvavá lázeň" a stále dokola se opakujícímu humoru mi připadá slabší. Moje hodnocení proto ve srovnání s první knihou kleslo ne o jednoho, ale hned o dva králíky.
Náhodný pohled na nedávno ukončené aukce těchto knih na Aukru
Kulhánkovy knihy mi připadají poněkud nadhodnoceny a to vlastně doslova: jelikož autor odmítá povolit dotisk, i při přeprodeji z druhé či víceré ruky se cena šplhá až na čtyřmístnou cifru. Přestože mě tedy minimálně první díl nadchnul, k pořízení takového pokladu se nechystám.

První díl:
Druhý díl: 

pondělí 8. září 2014

Drobnosti za srpen

Sepsala Ely v 8.9.14 0 komentářů
Dřív jsem si zkoušela psát deníček se všemi zajímavými věcmi, co jsem dělala. Zdobila jsem ho lístky z koncertů, dopravních prostředků nebo například ubrousky z restaurací, kde jsem jedla. Chtěla jsem si pamatovat všechny radostné chvilky a vyplnit takhle celý sešit. Vydrželo mi to týden. Tož to zkusím v elektronickém formátu, když už teda takhle zvýšeně instagramuju a když je to v dnešní době tak in, komentovaně znovusdílet své mobilní snímky.

Akce, koncerty, výstavy

Během návštěvy Prahy jsem se zúčastnila Prague Pride, o kterém jsem se už rozepisovala, a též jsme si s Iškou zvládly naším finančně velmi nevýhodným rychlokrokem prohlédnout dvě výstavy zaměřené na Asii: Japonismus v českém umění a Poklady staré Číny. Voják na fotce mi byl zvláště sympatický.


(A tady ignorujme, že jsem si zapomněla cokoliv toho večera vyfotit a předstírejme, že se díváme na instagramové foto.) Jeden z večerů jsme si s rodinou zpříjemnili návštěvou koncertu Ondřeje Havelky a jeho Melody Makers, které máme moc rádi. Tak nějak se to povedlo, že jsme na něj ještě doma narazily kdesi při přepínání televize a uvědomily si, že bychom se mohly kouknout, kde a kdy hrají. A tak nějak to vyšlo, že zrovna v Divadle bez Zábradlí, když jsme byly v matičce Praze přítomny. A volno bylo v první řadě přímo uprostřed. Babička zpočátku protestovala, jelikož se bála případné interakce, které se jí taky skutečně dostalo, když se jí houslista pokoušel přimět, aby spolu s ostatními v publiku zazpívala několik not. Rozhodně se jí ovšem nedostalo takové pozornosti, jako mě s máti. Jelikož se, když nás něco těší, zářivě usmíváme, bylo na nás z několika směrů v orchestru pomrkáváno nazpět. A během závěrečné děkovačky nám pan Havelka políbil ruku. Just wow. A samozřejmě, skvělí byli, úžasní byli.
A co je na tom nejkomičtější? Povedlo se nám na ně na prosinec koupit lístky znovu, přestože byl celý sál během jednoho dne vyprodaný. Kam? Do první řady, samozřejmě O:)

Koupila jsem si též lístek na mé oblíbené The Asteroids Galaxy Tour, kteří 4. listopadu dorazí do Lucerny, a pakliže se mi skutečně nikdo neozve, asi to bude první koncert, který absolvuju sama. Pojedu kvůli tomu opět muset přes celou republiku, ale co už, alespoň si udělám takové své malé prázdniny a odpočinu si od školy.

Dobroty

V dobách mé puberty jsme během prázdnin s Iškou v čase oběda tradičně zaparkovaly svá pozadí na židličky u McDonalda a byly naprosto šťastné, domnívajíc se, že větší lahoda na světě neexistuje. Poté, co se nám osamocená mozková buňka nějak namnožila a chuťové pohárky dospěly, došlo nám, že větší hnus neexistuje. Jelikož ani jedna nevyhledáváme maso, začaly jsme vyhledávat vegetariánské restaurace. Moji stálicí byla například restaurace Country Life v Melantrichově, ale letos jsem zjistila, že to všechno může chutnat mnohem lépe. Iška mě zavedla do jedné z restaurací Loving Hut, já si na talíř naložila kopu rýže a několik druhů nejlépe připraveného veganského jídla, jaké jsem kdy ochutnala. Já, která zásadně nedůvěřuju restauracím a sama si doma vařím jídla pouze o několika surovinách, protože mi tak pokrm chutná nejvíce. Pokud tohle něco nevypovídá o kvalitách jejich kuchyně, tak už nevím.


Na Arkádách, tedy v nákupním centru na zastávce Pankrác, se hned při vstupu směrem z metra, v nejnižším patře nachází Karlova pekárna. Zatímco ostatní pekárny vedou muffiny v cenové hladině kolem 30 Kč, Karlova pekárna nabízí naprosto lahodné (právě se mi zvýšila tvorba slin) borůvkové lahodnosti za pouhých 9 Kč. Skvělá svačinka, snídaně, či cokoliv jiného, máte-li cestu kolem. Brno je jejich prodejen plné a já velmi, velmi závidím. Samotné muffiny jsem samozřejmě vyfotit zapomněla, tak místo nich vkládám fotku s dobrotami z Japonské cukrárny, které jsem ochutnala na Natsuconu. Musím se s tím focením polepšit, když už o něm hodlám psát.

Stále růžová a nově též magistr

Stále si udržuju svou pastelovou barvu, což jsem zjistila je náramně praktické při setkání s lidmi, kteří mě znají pouze přes internet. Vyniknu v davu natolik, že nemají problém mě najít. Nu a nově jsem nastoupila do magisterského studia anglické filologie na UPOLu. Zatím jsem z toho celého velmi rozladěná, předměty jsou kapacitně všechny plné a to jsme ještě neměli zápis, tak se příliš snažím na to nemyslet a doufám, že se všechno tak nějak vyřeší samo.

středa 3. září 2014

Jak jsme se lopotily k Solárce

Sepsala Ely v 3.9.14 0 komentářů
Obšas mám skutečně pocit, že ty naše rodinné patálie není možné popisovat seriózně. Rodinné výlety, oslavy a podobné akce, znáte to. O těchto prázdninách jsme se dokonce rozhodli oprášit pohorky a zkusit v našich duších resuscitovat lásku k pěší turistice.
Doteď nevím, zda je možné, že pracovníci těžařské firmy pokáceli mimo jiné i strom nesoucí na svém kmeni modrou značku, nebo zda nám cestu na vrchol zkomplikovala pouze krátkozrakost a můj orientační nesmysl. Do „slabé tři kilometry“ vzdáleného cíle jsme však dorazily až po více než dvou hodinách pachtění se do kopce a několika odpočinkových zastávkách. Cestou jsme se nechaly fénovat větrem a doufaly, že propocené svršky alespoň trochu oschnou. Batožina se mi zdála neobvykle těžká a první polovinu výšlapu jsem nechápala, jak je to možné. Domnívala jsem se, že jsem zhýčkaná svou měsíční hibernací (totiž stavem, kdy jsem po státnicích spala průměrně 14 hodin denně a vstávala jen kvůli nájezdům na lednici), moje záda si zvykla na měkkou postel a proto si stěžují. V nošení batohu jsme se střídaly.

Když jsem během první svačinové přestávky chroupala své rýžové chlebíčky v bláhové snaze odlehčit trochu zádům mého společníka a organizátora výšlapu (shodou okolností též mojí máti), nevěděla jsem ještě, jak moc se má snaha rovná házení hrachu na zeď. Záhada nezvykle hmotného zavazadla byla totiž následně vysvětlena. Baťoh skrýval mnoho pokladů, bez kterých by se dle mámina úsudku jistě půldenní výlet neobešel – insekticidem počínaje, plážový klobouk, náhradní obuv, ponožky, sukni i tričko zahrnujíce a svačinou, která by nakrmila menší oddíl dětského tábora, konče – a které jistě představovaly větší zátěž než má napufaná obilovina. To mě poněkud rozladilo, nicméně ve snaze zachovat rodinnou idylku jsem stížnosti spolkla spolu se svačinou a po krátkém odpočinku jsme vyrazily dál.

Ve chvíli, kdy hrozilo, že vyplivneme plíce a kdy jsme zvažovaly, za kterou zatáčkou naše výletní snahy zbaběle vzdáme, začalo konečně mezi stromy prosvítat světlo, nikoliv další dřeviny. A světlo slibovalo vrchol kopce. Vrchol kopce sliboval zasloužený odpočinek a jídlo. To je ovšem ten rozdíl mezi očekáváním a realitou – konec výšlapu ve skutečnosti totiž znamenal pouze zavřenou chatu Solárku a malou budku s občerstvením s ohromující nabídkou tří fast foodových jídel a oříškovou Tatrankou jako zástupcem sladkých pochutin. A kolotoč. A spoustu ukřičených dětí.

Na jesenický vrchol naprosto nezapadající osušku se dvěma delfíny jsme rozložily do stínu několika stromů, vytáhly kus žvance a jaly se pozorovat panoramata a panoptikum tvořené spolu-pokořiteli Solárky. Rodiny s nemluvňaty vynesenými jako zavazadla na zádech, rodiny s otravnou drobotinou mluvy již schopnou, vysokohorské kávové či pivní povaleče, nadšené cyklisty, profesionální lezce oděné ve značkovém a slušné penzisty vychutnávající klidný podzim života i v parních letních dnech. Střety s poslední zmíněnou skupinou nám po cestě vzhůru vždy vykouzlily úsměv na rtech. Důchodci totiž pěkně dle vysokohorské etikety zdravívají kohokoliv lopotícího se v protisměru.

V zorném poli jsme měly i parkoviště, které polovinou obsazených míst jasně dokumentovalo zcela fascinující český fenomén víkendových výletů na hory: otec naloží rodinu do auta, vyloží ji na nějakém po vozovce dosažitelném vrcholu, zakoupí sobě, manželce i potomkům oběd průměrné kvality nadprůměrné ceny s vysokohorskou přirážkou, pořídí několik desítek fotografií, zakoupí pohled, nažene rodinu zpět do vozidla a zamíří si to s pocitem výjimečně stráveného dne domů, těše se, až se v pondělí v práci pochlubí kolegům. Připadá mi to stejně smysluplné, jako dojet autem do fitness centra a tam půl hodiny pochodovat na běžícím pásu.

Cesta dolů ubíhala svižněji, značku jsme však ztratily i napodruhé. Tušíce přibližný směr, podařilo se nám naštěstí zpět do města a následně i na nádraží dostat. Staré dobré „Sláva nazdar výletu, nezmokly jsme, už jsme tu.“ nám poněkud zamrzlo na rtech, když jsme zjistily, že vlak, který je očividně naším spojem, který se zcela očividně chystá odjet a na který ještě bohužel nemáme zakoupený lístek, je rovněž naší jedinou možnou dopravou domů v příštích dvou hodinách. Rychlým během jsme dokázaly, že v sobě i po absolvované túře stále ještě máme poslední zbytky energie, a sesunuly se do sedačky, smířeny s tím, že jízdenku zakoupíme o něco dráž od průvodčí. Konec dobrý, všechno dobré.

Původním plánem těchto letních prázdnin byly pravidelné sobotní výlety, procestování okolní krajiny a putování po horách. Léto se nicméně přehouplo za polovinu a my s výjimkou cesty na Solárku nebyly nikde. Máti vypadá, že ze sebe ten víkend vydala poslední zbytky sil, nebo mi to alespoň vytrvale tvrdí. I přes návrhy, že klidně ponesu baťoh celou cestu, její nezájem přetrvává. Možná ji zkusím obměkčit nabídkou, že jí příště na vrchol vynesu klidně celý šatník.
Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...
 

(Ne)významné drobnosti Copyright © 2014 Design by Ely