středa 3. září 2014

Jak jsme se lopotily k Solárce

Sepsala Ely v 3.9.14
Obšas mám skutečně pocit, že ty naše rodinné patálie není možné popisovat seriózně. Rodinné výlety, oslavy a podobné akce, znáte to. O těchto prázdninách jsme se dokonce rozhodli oprášit pohorky a zkusit v našich duších resuscitovat lásku k pěší turistice.
Doteď nevím, zda je možné, že pracovníci těžařské firmy pokáceli mimo jiné i strom nesoucí na svém kmeni modrou značku, nebo zda nám cestu na vrchol zkomplikovala pouze krátkozrakost a můj orientační nesmysl. Do „slabé tři kilometry“ vzdáleného cíle jsme však dorazily až po více než dvou hodinách pachtění se do kopce a několika odpočinkových zastávkách. Cestou jsme se nechaly fénovat větrem a doufaly, že propocené svršky alespoň trochu oschnou. Batožina se mi zdála neobvykle těžká a první polovinu výšlapu jsem nechápala, jak je to možné. Domnívala jsem se, že jsem zhýčkaná svou měsíční hibernací (totiž stavem, kdy jsem po státnicích spala průměrně 14 hodin denně a vstávala jen kvůli nájezdům na lednici), moje záda si zvykla na měkkou postel a proto si stěžují. V nošení batohu jsme se střídaly.

Když jsem během první svačinové přestávky chroupala své rýžové chlebíčky v bláhové snaze odlehčit trochu zádům mého společníka a organizátora výšlapu (shodou okolností též mojí máti), nevěděla jsem ještě, jak moc se má snaha rovná házení hrachu na zeď. Záhada nezvykle hmotného zavazadla byla totiž následně vysvětlena. Baťoh skrýval mnoho pokladů, bez kterých by se dle mámina úsudku jistě půldenní výlet neobešel – insekticidem počínaje, plážový klobouk, náhradní obuv, ponožky, sukni i tričko zahrnujíce a svačinou, která by nakrmila menší oddíl dětského tábora, konče – a které jistě představovaly větší zátěž než má napufaná obilovina. To mě poněkud rozladilo, nicméně ve snaze zachovat rodinnou idylku jsem stížnosti spolkla spolu se svačinou a po krátkém odpočinku jsme vyrazily dál.

Ve chvíli, kdy hrozilo, že vyplivneme plíce a kdy jsme zvažovaly, za kterou zatáčkou naše výletní snahy zbaběle vzdáme, začalo konečně mezi stromy prosvítat světlo, nikoliv další dřeviny. A světlo slibovalo vrchol kopce. Vrchol kopce sliboval zasloužený odpočinek a jídlo. To je ovšem ten rozdíl mezi očekáváním a realitou – konec výšlapu ve skutečnosti totiž znamenal pouze zavřenou chatu Solárku a malou budku s občerstvením s ohromující nabídkou tří fast foodových jídel a oříškovou Tatrankou jako zástupcem sladkých pochutin. A kolotoč. A spoustu ukřičených dětí.

Na jesenický vrchol naprosto nezapadající osušku se dvěma delfíny jsme rozložily do stínu několika stromů, vytáhly kus žvance a jaly se pozorovat panoramata a panoptikum tvořené spolu-pokořiteli Solárky. Rodiny s nemluvňaty vynesenými jako zavazadla na zádech, rodiny s otravnou drobotinou mluvy již schopnou, vysokohorské kávové či pivní povaleče, nadšené cyklisty, profesionální lezce oděné ve značkovém a slušné penzisty vychutnávající klidný podzim života i v parních letních dnech. Střety s poslední zmíněnou skupinou nám po cestě vzhůru vždy vykouzlily úsměv na rtech. Důchodci totiž pěkně dle vysokohorské etikety zdravívají kohokoliv lopotícího se v protisměru.

V zorném poli jsme měly i parkoviště, které polovinou obsazených míst jasně dokumentovalo zcela fascinující český fenomén víkendových výletů na hory: otec naloží rodinu do auta, vyloží ji na nějakém po vozovce dosažitelném vrcholu, zakoupí sobě, manželce i potomkům oběd průměrné kvality nadprůměrné ceny s vysokohorskou přirážkou, pořídí několik desítek fotografií, zakoupí pohled, nažene rodinu zpět do vozidla a zamíří si to s pocitem výjimečně stráveného dne domů, těše se, až se v pondělí v práci pochlubí kolegům. Připadá mi to stejně smysluplné, jako dojet autem do fitness centra a tam půl hodiny pochodovat na běžícím pásu.

Cesta dolů ubíhala svižněji, značku jsme však ztratily i napodruhé. Tušíce přibližný směr, podařilo se nám naštěstí zpět do města a následně i na nádraží dostat. Staré dobré „Sláva nazdar výletu, nezmokly jsme, už jsme tu.“ nám poněkud zamrzlo na rtech, když jsme zjistily, že vlak, který je očividně naším spojem, který se zcela očividně chystá odjet a na který ještě bohužel nemáme zakoupený lístek, je rovněž naší jedinou možnou dopravou domů v příštích dvou hodinách. Rychlým během jsme dokázaly, že v sobě i po absolvované túře stále ještě máme poslední zbytky energie, a sesunuly se do sedačky, smířeny s tím, že jízdenku zakoupíme o něco dráž od průvodčí. Konec dobrý, všechno dobré.

Původním plánem těchto letních prázdnin byly pravidelné sobotní výlety, procestování okolní krajiny a putování po horách. Léto se nicméně přehouplo za polovinu a my s výjimkou cesty na Solárku nebyly nikde. Máti vypadá, že ze sebe ten víkend vydala poslední zbytky sil, nebo mi to alespoň vytrvale tvrdí. I přes návrhy, že klidně ponesu baťoh celou cestu, její nezájem přetrvává. Možná ji zkusím obměkčit nabídkou, že jí příště na vrchol vynesu klidně celý šatník.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuju za jakýkoliv komentář! Ani nevíte, jak mě potěší~

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...
 

(Ne)významné drobnosti Copyright © 2014 Design by Ely