sobota 20. prosince 2014

Drobnosti za říjen a listopad

Sepsala Ely v 20.12.14 0 komentářů
Proč sepisuju Drobnosti za dva měsíce dohromady? A proč v polovině prosince? Nu, to je jednoduché, protože: Nesnídám, nesvačím, nestihnu to, nestačím~ ♪ ♫ ♪

Akce

Celý svůj život jsem se tak nějak vázala na ostatní a nikdy by mě nenapadlo za nějakým kulturním zážitkem cestovat sama přes celou republiku. V uplynulých měsících jsem si ale jaksi uvědomila, že takhle zahazuju mnoho potenciálně úžasných chvil. Když jsem tedy v létě kupovala lístek na The Asteroids Galaxy Tour, věděla jsem, že si prostě dám na pár dní pauzu od školy, projedu se do Prahy a nazpět a strávím příjemný večer ve (vypečené) Lucerně. A nakonec mi to dokonce vyšlo tak pěkně, že jsem si k tomu všemu zanedbávání školy přidala ještě několikadenní účast na Akiconu. Abych se na tuhle podzimní akci pro milovníky Japonska dostala, musela jsem se stát jedním z přednášejících, protože lístky a tedy i možnost vstupu pro obyčejné smrtelníky už byly beznadějně pryč.


Vznikla by mi z toho naprosto perfektní dovolená, kdybych to ovšem celé nepromarodila. Dny, které jsem chtěla prožít chozením po obchodech a hýřením, jsem strávila spíš sezením v kavárnách – neschopná pohybovat se na vratkých nohou, cucajíc horký čaj. A u prarodičů jsem přes den být nemohla, "protože Děda". Děda, který mi při odjezdu řekl, že se vidíme naposledy, protože do příště raději umře. Každopádně, v rámci mezí to bylo parádní a já zjistila, že užívat života si můžu i jako samostatná jednotka bez doprovodu. Žiju jen jednou a nenechám se omezovat tím, že známí mají jiný program, zájmy nebo hudební vkus. Bohužel nutno podotknout, že mi to mé divoké řádění na koncertě rozhodně neprospělo.

Dobroty

Zjišťuju, že už takřka neutrácím na ničem jiném, než na jídle. A kolik jsem schopná takhle v dovolenkovém režimu prožrat projíst? Nu, zhruba tak tři stovky denně. Ke stravování jsem opět zvolila především veganské restaurace Loving Hut a Country Life. Miluju, když si můžu na talíř nabrat od každého trochu, protože v normální restauraci jsem vždy mívala problém vybrat si jedno jediné jídlo. Tolik možností, jak jen tuhle nucenou selekci ostatní zvládají...? Sice to pak "trošičku" přeháním s kvantitou, a velikost mých olbřímích porcí se přirozeně odráží na ceně, ale což.


Nemoci a odpočinek

Začátkem října jsme se s máti, abychom si trochu vydechly, rozhodly využít aktuální nabídky pojišťovny VZP na proplacení 500 Kč za masáž a objednaly jsme si jednu hodinovou v lázních Darkov v Karviné. Minule jsme byly tak spokojeny, že jsme se málem roztekly a prokapaly masérským lehátkem na zem, leč tentokrát to bylo takové... rozporuplné. Vícekrát už asi pro podobné kratochvíle naše slezské lázně nezvolíme, jsou předražení a přestože to bylo příjemné, za tu sumu to opravdu nestálo. Každopádně palce nahoru pro Všeobecnou zdravotní. Jen víc takových akcí, jen houšť a větší kapky!


V listopadu jsem kvůli onomu táhlému zánětu úplně všeho, co může člověku na hlavě a v krku hnít, dokonce strávila víkend rozhodováním o tom, zda ukončím studium. Ano, došly mi absence a i jedna taková táhlejší nemoc vás může dostat z vysoké školy. Bohužel, kvůli Akiconu jsem to tentokrát zanedbala, nenasadila potřebné bylinky, a snažila se to přechodit. Jako bych, já imbecil, už zapomněla, že mě tahle hrůza ve druháku na střední vyřadila takřka na rok a odsoudila mě tehdy dokonce k několika pobytům v nemocnici. Jako by se mysl opravdu snažila vytěsnit nepříjemné věci, přestože zrovna tohle si měla jako ponaučení do budoucna dobře zafixovat.
Díky radám a pomoci přátel, jednom večeru na pohotovosti a bleskovému CTčku, ochotným doktorům a radikální selekci věcí, na které se soustředím a utřídění priorit jsem krizi částečně zažehnala. Mimochodem, i letošní Halloweenskou dýni jsem vyřezala tak, aby svým vzhledem odrážela to, jak jsem se cítila. Možná to ale bylo celé k něčemu dobré – uvědomila jsem si, že škola opravdu není všechno. Můj perfekcionismus odešel kamsi v dál a ani nezamával.

úterý 28. října 2014

Zaklínač aneb Epická cesta bez uspokojivého cíle

Sepsala Ely v 28.10.14 10 komentářů
Je tomu asi deset let, co jsem naposledy upadla do stavu, ve kterém jsem takřka zapomínala jíst i spát, jen abych mohla dočíst knihu. Pokročilou noční hodinu jsem si uvědomovala až když mi kniha začala vypadávat z unavených rukou. Tenkrát to byla série Harry Potter a já byla ještě předpubertální prtě. Tentokráte sice nevím, zda už se můžu charakterizovat jako postpubertální dospělec, podobný stav ale udeřil podruhé a tou ságou, která ho způsobila, byl Zaklínač.

Vskutku, pravím vám, nyní nadchází věk meče a sekyry, věk vlčí. Nadchází čas Bílé Zimy a Bílého Světla, čas Šílenství a Nenávisti; Tedd Deireádh – Čas Konce. Svět zahyne v mrazu a neobrodí se, než východem nového slunce. Znovuzrodí se ze Starší Krve – Hen Ichaer, ze zasetého zrna. Ze zrna, které nevzejde, anobrž vyšlehne plamenem.

Ess'tuath esse! Tak se staniž! Očekávejtež znamení! Jaká znamení to budou, ohlašuji vám: ponejprv zrudne země krví Aen Seidhe, krví Elfů…

– věštba Ithlinne Aegli aep Aevenien: Aen Ithlinnespeath (Krev elfů)

Zaklínač, přesněji Witcher, pro mě nebyl úplnou neznámou, protože jsem před lety strávila několik dní plných nadšeného vykosťování příšer u prvního dílu stejnojmenné hry. Pamatovala jsem si postavy Geralta a Marigolda, tím ale má obeznámenost s příběhem končila. Shinigami mě ale přesvědčila, že by bylo rozhodně škoda to tak ponechat. Díky ní jsem se tak seznámila s mistrem pera (či snad "mistrem textového editoru" nebo "mistrem klávesnice") Andrzejem Sapkowskim a s knižní sérií takové kvality, že už mi jeden svazek zdobí knihovničku a tři další čekají kdesi v úložných prostorách máminy postele, až budou za dva měsíce přebaleny do vánočního papíru a omašličkovány.

Série Zaklínač se aktuálně skládá ze dvou povídkových knih (Poslední přání a Meč osudu) a pěti knih ságy o Geraltovi a Ciri (Krev elfů, Čas opovržení, Křest ohněm, Věž vlaštovky a Paní jezera), přičemž momentálně na vydání čeká ještě jeden svazek, ve kterém se Sapkowski k příhodám bělovlasého zaklínače vrací a dává si tak přestávku od husitského období, kam zasazuje děj svých ostatních prací.
Obě povídkové knihy jsou výborně napsané a velmi čtivé. Sapkowski je geniální vypravěč, který má momentálně na světové scéně jen málo konkurentů, kteří by dosahovali jeho kvalit, a i český překlad pana Komárka je hodný ovací ve stoje. Povídky jsou skvěle namíchané a děj se díky tomu prolíná způsobem, který dává dohromady snadno pochopitelný nápaditý příběh, přestože na životy dvou generací postav nahlížíme pouze epizodně. Za zvláštní zmínku stojí povídka "Něco končí, něco začíná", která se nese v neobvykle vtipném duchu, a rozhodně ji doporučuju číst pouze v místech, kde se člověk může nahlas dávit smíchy tak, aby nikoho nerušil ani nepohoršoval.

"Doppler obvinil Villentretenmertha z rasismu, šovinismu a nedostatku základních znalostí o tématu diskuze. Uražený Villentretenmerth se proto na chvíli proměnil do své přirozené dračí podoby, přičemž zničil něco nábytku a vyvolal všeobecnou paniku. Když se situace poněkud uklidnila, rozpoutal se prudký spor, v němž si lidé i nelidé na různých příkladech navzájem vytýkali nedostatek tolerance a rasové snášenlivosti. Dosti neočekávaný zvrat v diskuzi vyvolal hlas pihovaté Merle, děvky, která jako děvka nevypadala. Merle oznámila, že celý ten spor je hloupý a bezpředmětný a netýká se opravdových profesionálů, kteří takové věci nerozlišují, což je ona ochotna na místě dokázat (za přiměřenou odměnu, ovšem), klidně i s drakem Villentretenmerthem v jeho přirozené podobě.
V tichu, které v tom okamžiku nastalo, uslyšeli médium ženského pohlaví prohlásit, že je ochotná udělat totéž, a to zdarma. Villentretenmerth rychle změnil téma a začal diskutovat o tématech bezpečnějších, jako jsou ekonomie, politika, lov, rybolov a hazard.
" (Meč osudu)

Všech pět knih ságy si vysokou kvalitu udržuje a přidává navíc příběh tak poutavý, že čtenář začíná mít problém s průběžným odkládáním knihy a zvládáním obyčejných každodenních úkonů. První kniha je vynikající a já osobně ji hltala neskutečným způsobem. Druhá je podle mého z celé ságy nejslabší, protože obsahuje z velké části převážně mocenské souboje a ohromné množství jmen, ve kterém není zpočátku lehké se orientovat. Ve svém odpočinkovém módu jsem všechny ty politické pletky ponejprv nepobírala a mozek se mi zapínat nechtělo. Třetí kniha je naopak nejsilnější částí celé ságy. Sapkowski v ní představuje mnoho nových postav, které čtenáře provázejí až do samotného konce příběhu, a celé putování se stává ještě zajímavějším, napínavějším a humornějším. Příběh sice rozhodně nestojí pouze na humoru, občas ale některá z postav utrousí opravdu působivou hlášku.

„Na mém sihillu,“ oznámil Zoltan a obnažil čepel,, je starobylýma trpaslickýma runama vyryté strašlivé trpaslická zaklínadlo. Enom ať sa nějaký ghúl ke mně přiblíží na délku meča, dám mu ten nápis přečíst. Podívajte sa.“
„Ha,“ zajímal se Marigold, jenž během jejich rozhovoru přišel k nim. „Tedy tohle jsou slavné tajné runy trpaslíků. Co stojí na tom meči?“
„Ať chcípnu všeci zkurvysyni!“ (Křest ohně)

Čtvrtý díl je též napínavý a kvalitní a stejně tak i polovina knihy páté, tedy poslední. Veškerá má chvála se ale vztahuje na výše popsané části a zde končí. Po bitvě u Brenny nejlépe doporučuju čtenáři Zaklínače odložit, případně radikálnějším jedincům radím posledních zhruba dvě stě stran z Paní jezera vytrhnout a rituálně spálit.
Čím se čtenář prokousává ságou dál, na tím větší časové skoky naráží. Sapkowski vyprávění posouvá sem tam o dny, měsíce, či třeba i stovky let. Není to ale nic zmateného, čtenář se snadno orientuje. A je to ohromně poutavé. Chce-li se například člověk dozvědět, co dělal zaklínač a jeho družina přes zimu, vyslechne to jako vyprávění ve vyprávění snící dívky s magickými schopnostmi, která se snaží jiné čarodějce pomoct s doplněním chybějících částí mozaiky příběhu, který je v jejich dobách už pouhou legendou.

Příběh je prošpikován odkazy na keltskou a severskou mytologii a též artušovské legendy a jakožto filologa, který zrovna dočetl příběh o Zeleném rytíři mě potěšila zmínka i o této postavě, kterou bych v takové fantasy opravdu nečekala. Samotné proroctví Ithlinne se například velmi podobá legendě o Ragnaroku. Některá místa z příběhu se zdají být variací na jména míst skutečných, občas se objeví i narážka na historické události (například fingované přepadení pevnosti Glewitzigen nápadně připomíná německý fingovaný útok na Gliwice). I mnohá jména postav jsou převzatá odjinud či z dějin a koho baví podobné souvislosti zkoumat, ten se při čtení Zaklínače může dosyta vyřádit.

Vady na kráse
Spoiler: Postavy, se kterými se čtenář sbližuje více než tisíc stran, ve finále naprosto banálně zemřou, jen "svatá trojice" hlavních hrdinů je takřka nedotknutelná a přežila by očividně i vlastní smrt. Což je přesně důvod, proč bych z oněch posledních několika stovek stran nejraději udělala zápalnou oběť. Logika, kterou si příběh uchovává po celou dobu, jako by najednou prošla venkovními dveřmi a říkala cosi o Africe – a jejího návratu už se čtenář nedočká. Po dlouhé cestě rozprostírající se přes tisíce stran najednou hlavní hrdinové pokrčí rameny a zcela absurdně rezignují na jakoukoliv další snahu o spásu světa nebo záchranu svých blízkých. A je to rezignace tak neuvěřitelně hloupá, že se zkrátka a dobře rozhodnou spáchat sebevraždu. Jako by byl Sapkowski příběhem znuděn a rozhodl se ho razantně ukončit, místo absolutního vyvrcholení celého epického příběhu tak čtenáře čeká tahle dějová facka, po které následuje pocit marnosti a myšlenky typu "Tak proč jsem to sakra celou dobu četla?". Člověk se může utěšovat takovými těmi krásnými větami jako "Důležitá je cesta a ne cíl", ale náladu mu to příliš nespraví. Mně například bylo opravdu líto, že jsem ze závěrečné Paní jezera nevytrhla třetinu a nevymyslela si vlastní závěr.

Aby toho nebylo málo, nejdůležitější otázky zásadní pro osud celého knižního světa zůstanou nevyřešeny. Co ta ekologická katastrofa, které může zabránit jen Ciri a které se týká celé proroctví, kolem nějž se příběh točí? Čtenář neví. A nikdy se nedozví.

Jazyk
Z jazykového hlediska pro mě byla četba Zaklínače takřka extáze. Jakožto milovník přechodníků jsem si spokojeně pomlaskávala, protože se jimi text, snad díky tomu, že je děj zasazen do minulosti, jen hemží. Hen llinge neboli Starší mluva, kterou v příběhu mluví zejména elfové, se zdá být směsicí několika jazyků, z nichž jsem nejnápadněji poznávala především irštinu, občas jsem si všimla i vlivů francouzštiny.
Trpaslíci mluví ostravským nářečím, což skvostně dokresluje jejich charakter. Nemám tušení, zda je i v originále použito dialektu nebo zda se jedná o vylepšení ze strany pana Komárka, skvělým překladem daných pasáží ale celou ságu rozhodně vyšperkoval.

„Hlavně musíš mluvit zdvořile, pane trpaslíku, a dvorně,“ napomínal novopečeného herolda Gyllenstiern.
„Neučte mňa, jak mám mluvit,“ vypjal trpaslík hrdé břicho. „Já sem chodíval s poselstvama, tos eště robil na svoju mamu búúú, chytrolíne.“ Drak seděl klidně dál a švihal ohonem, zdálo se, že vesele. Trpaslík popošel blíž, vydrápal se na největší balvan, zachrchlal a odplivl si.
„Herež, ty tam!“ zařval jak na lesy. „Mrcho, draku! Slyš a ušiska našpicuj, co ti včíl praví herold! To jako já. Jako nejprvnější sa s tebú chytne čestně obludný rytíř z Denesle, Eyck! A zarazí ti píku do břucha, podle nakázání bohů, pravil, aby ťa zamordoval pro radosť ubohým pannám a tuhle Nedamírovi, královi! Fechtuňg mosí byť čestný a podlá regulí, ne abys plul oheň, poněváč sa enem konfesně mosíte biť, dokavaď jeden z vás ducha nevypustí anebo nechcípne! To ti přejeme ze srdca aj z duše! Rozuměls, hade?!“
(Meč osudu)

Jediný problém představovaly časté S/Z chyby. Nikdo si během korektur očividně nevšiml neustále se opakujících překlepů ve stylu "z císařskými úroky". Dokonce i ustálená spojení typu "kdo s koho" jsou napsána špatně se Z namísto se S ve čtvrtém pádě. Od toho mi občas trošku cukalo oko.

Verdikt
Přestože jsem se po většinu času stráveného se Zaklínačem domnívala, že téhle sérii jako celku musím dát jednoznačně pět ušáků, slabší druhý svazek a zejména závěr ságy to Sapkowskému poněkud pokazil. I přes to se jedná o jednu z nejlepších fantasy, která mi kdy přišla pod ruku, a už se těším na důchod, až se k ní s nadšeným bezzubým výrazem dostanu znovu.
A třeba si do té doby pořídím i takovou mašinu, na které rozjedu druhý a třetí díl taktéž skvělé hry a zpětně si užiju to, co mi bylo v mládí odepřeno mým stolním počítačem, jež kvůli nízkému výkonu familiárně nazývám Kalkulačka.


neděle 5. října 2014

Drobnosti za září

Sepsala Ely v 5.10.14 2 komentářů

Akce a oslavy

Křehká Figurka začátkem měsíce oslavovala další životní zářez na pažbě a jako téma své narozeninové oslavy zvolila Tima Burtona. Jelikož jsem si s outfitem nevěděla příliš rady, protože jsem státnicemi počínaje za poslední půlrok z celého šatníku úspěšně vytloustla, bylo mi do hlavy vtloukáno, ať jsem alespoň řádně pruhovaná. Vzala jsem si radu k srdci a aplikovala ji i na nehty. Slovy Daniela Radcliffa: I tried, and therefore no one should criticize me. Figurka mimochodem upekla naprosto geniální brčálový maččovník a já měla díky tomuto příjemnému kavárenskému setkání možnost opět se vidět se skvělými lidmi a poznat několik dalších.


Plánovala jsem se také se svou drahou Polívkou (parta ze střední sdílející zájem o Japonsko) poprvé zúčastnit MAniFestu, ale nebylo nám přáno. Několik dní předtím zalehla polovina holek a poté jsem to schytala i já, takže byl plán rázem v troskách. Z japonských festivalů mě tedy letos čeká už jen říjnový Akicon.

Změna místa pobytu

Září s sebou ve své půli přineslo kromě podzimního počasí samozřejmě také začátek školy pro všechny vysokoškolským studiem povinné. Je to zvláštní, navštěvovat teď stále na jednu jedinou katedru. Ale je to pěkně zvláštní. Méně pěkně zvláštní je však naše nová spolubydlící, která je zkrátka a dobře nejspíš retardovaná a nenechávejte mě ani začínat na tohle téma, protože bychom zde byli hodně dlouho. Princezna na mě udělala tak hluboký dojem, že si nejspíš vyslouží vlastní filipiku článek.


Semestr se mi díky množství literárních seminářů nejspíše ponese hlavně v duchu povinného čtiva, které už teď krutě nestíhám. Drama, povídky, stará britská, literární teorie... a navíc se do toho všeho snažím dočíst poslední dva díly Zaklínače, který mě natolik uchvátil, že mu dávám přednost i před čtením obligatorním a podnikám kroky k tomu, abych si celou sérií ozdobila nejen čtečku, ale také knihovničku. Ani hromady čtení mi tedy očividně nezabrání v plánech na další knižní nákupy, a i proto jsem se ve čtvrtek zúčastnila olomouckých Knižních trhů. Přiznám se, že mě nic nezaujalo, ale i samotné ranní procházení mezi provizorními stánky s knihami na kočičích hlavách v prostředí ospalé historické Olomouce stálo za to.

Kategorie Dobroty se tento měsíc nekoná, zdraví mě nutilo navrátit se k nejpřísnější dietě, takže tento měsíc byl ve znamení pohanky, rýže a trochy zeleniny. A mé okolí jakoby se zrovna vyžívalo v básnění o různých dortech a sladkostech, všichni pečou a krmí se a nezapomínají mě o tom nadšeně informovat i přes mé důrazné prosby, aby toho nechali.

pátek 12. září 2014

Noční klub 1 & 2 aneb Krvavá lázeň

Sepsala Ely v 12.9.14 13 komentářů
Znáte ten zvláštní jev, kdy se poprvé v životě doslechnete o nějaké novince, naučíte se nové slovíčko či zaslechnete prvně něčí jméno a zčistajasna se v běhu vesmíru cosi změní, universum přecvakne na jinou kolej, realita se transformuje a najednou danou věc vidíte všude? Přátelé ono slovo zmíní dvakrát do týdne, je v časopise, který čtete, co chvíli o něm někdo zveřejní status, a vy si říkáte, co se to sakra děje. Já to takhle měla v posledních týdnech se spisovatelem Jiřím Kulhánkem, až jsem si řekla, že to nemůže být jen tak a že si od něj prostě musím něco přečíst. A protože jsem nejčastěji slýchávala o jeho knižní sérii Noční klub, volba byla jasná.
Přestože je Noční klub stejně jako autorovy ostatní knihy takřka nesehnatelný, méně legálními způsoby je možné opatřit si ho snad ve všech formátech krom toho původního papírového, takže jsem se bez větších komplikací pustila do čtení. A nakonec u něj seděla téměř v kuse dva dny, dokonce až do ošklivě časných ranních hodin, což se mi skutečně jen tak nestává.
V pražských katakombách se pohybují členové stovky let staré organizace zabijáků, jež v případech, na které je česká policie krátká, bere spravedlnost do vlastních rukou a mstí oběti násilných činů. Tohle by už samo o sobě vydalo na děj pořádně zajímavé knihy, což? Vše ale začne pořádně nabírat na obrátkách až ve chvíli, kdy se na scéně objeví Japonka Hanako a děj se teprve poté začne pro protagonistu Tobiáše pořádně zamotávat.

Zatímco si mnozí stěžují, že je příběh Nočního klubu příliš brutální, já se s tímhle názorem kupodivu neztotožňuju. Autor všechno to masakrování popisuje natolik ledabyle, že i mě to všudypřítomné stříkání krve a létání utržených končetin jaksi normální připadalo a spíš jsem se v pauzách na jídlo divila, proč i já při přesunu do kuchyně nemusím překračovat lidské ostatky.
Přiznejme si to, rozhodně se nejedná o výkvět literatury a Kulhánek se taky o žádnou kvalitní beletrii nesnaží, spíš sám jakékoliv umělečtější pasáže sarkasticky zesměšňuje. Je to brak a čtenář má pocit, jako by sledoval béčkový krvák. Přesto či snad právě proto jsou to ale neskutečně čtivé knihy.
Zpočátku jsou sice některé akční scény popsány trochu nešikovně a musela jsem určité věty číst vícekrát, aby mi došlo, co se na scéně děje, po několika desítkách stran už ale akce drhnout přestává. Prvních sto stran jsem si vůbec říkala, co na tom ti lidé mají. A potom přišel zvrat, děj začal odsýpat, z kreativní zápletky se stala zápletka neuvěřitelně originální a já doslova hltala každou stránku a nemohla od textu odlepit oči. Oči, které jsem po nečekaném dějovém zlomu nejprve musela málem sbírat ze země.

Dostal jsem ránu do hrudi a nespadl jen díky tomu, že jsem v tentýž okamžik dostal druhou do týla. Kdosi mi urval řetěz i z pravého zápěstí, zasekl jsem prsty do další přibližující se ruky, napnul svaly a už jsem se měl alespoň čím ohánět.
Pravda, ruka mi moc dlouho nevydržela - dvě mávnutí, a v dlani mi zbyl sotva loketní kloub. Vrazil jsem ho do nejbližšího vhodného oka.
– Noční klub 2

Jednotlivé pasáže knihy jsou odděleny hvězdičkami (***) a to poněkud netradičně – ne tam, kde se mění děj nebo střídají postavy, jako to bývá obvykle, ale klidně i uprostřed akce. Hvězdokupa slouží autorovi jako prostředek pro vytvoření místa, kde může přihodit nějakou hrubou nebo jízlivou poznámku. Kousavý komentář na konci pasáže potom totiž řádně vynikne. Místy je ale odhvězdičkovaná pouze jedna věta a ve chvílích, kdy mám na stránce čtyři hvězdné trojice, začíná se mi tato metoda pozdávat poněkud nadužívaná.
Hvězdičky, hvězdičky
Poněkud mě zarážely některé jazykové nesrovnalosti. Například Hanako je Japonka s výbornou znalostí angličtiny a poněkud horší češtinou, na několika místech tedy prohodí adjektivum se slovesem. To ovšem nemá žádný logický základ ani v angličtině, ani v její mateřštině.
Docela zarážející pro mě taky je, že se kdekoliv po světě i v tom největším zapadákově nebo ve státě proslulém špatnou znalostí angličtiny (zemědělská osada v Thajsku, Japonsko, Francie) vždy najde mnoho lidí, kteří tento jazyk bravurně ovládají. Na druhou stranu, je mi jasné, že kdyby se v každém zapadlém městečku snažil Tobiáš domluvit "rukama nohama", kniha by rozhodně neměla takový spád a to by jí hodně ublížilo.
Co mi ovšem hodně vadilo, a zde ze mě mluví i jistá profesionální deformace, je míchání japonské transkripce. Pomiňme, že jsme v Česku, kniha je psaná Čechem a to česky, a přepis by proto měl být český. Autor se mohl přinejmenším rozhodnout, jaký ve svém textu použije a držet se toho. Tuto selektivní transkripci, kdy je polovina japonských jmen (Jasuoka) v té správné a polovina v nesprávné (Kumashiro) jsem skutečně nepobrala. Míchání anglického "Hashimoto" a českého "bušidó" na té samé stránce, ke kterému docházelo v druhém díle, pro mě představovalo čtenářská muka. Částečně mě na ně sice připravilo už "nindžutsu" z prvního dílu, tam se tyhle problémy ale vyskytovaly pouze ojediněle. Pane Kulhánku, bude to buď ninjutsu nebo nindžucu, ale kombinovat dva různé přepisy v jednom slově je zkrátka a dobře čiré barbarství.

Ve druhé knize se z Tobiáše stane doslova Rambo, za polovinou poté Superman a ke konci Nevěsta z Kill Bill. Zatímco v prvním díle dodržuje klubový morální kodex a jedná systematicky a logicky podle určitých zásad, v pokračování této temné série Tobiáš klidně vykrajuje střelnými zbraněmi díry i do nevinných a spolu se svými mravními principy tak ztrácí i část mých sympatií. A přitom jsou jeho čestnost a smysl pro spravedlnost ještě ke konci celého příběhu vyzdvihovány.

Taška na hřbetě nebyla dvakrát pohodlná, tak jsem si pistole a plamenomet různě pozastrkoval za krunýř (s automagem v ruce vypadá budoucnost docela růžově; docela rudě), pásy pro Red Barona a popruhy se zásobníky navrch, kulomet na bok (hezky, abych ho mohl pravou paží zhoupnout dopředu) - meč jsem si zavěsil na záda a jílec mi trapně trčel nad ramenem. – Noční klub 2

Docela mě také začínalo místy iritovat Tobiášovo alter ego, které nazývá "Ten druhý". Kulhánek ho využívá jako způsob, jak může jeho protagonistovi někdo kousavě odporovat nebo jedovatě komentovat děj, i když je Tobiáš na scéně sám. Zpočátku je to vtipné, ale stálým opakováním se vtip vytrácí. Humor je tam, kde je na scéně více postav, jakmile však Tobiáš osamní, není to podle mě ono.

„Pamatuji si... Pravou spolupráci ale vynutíš jen mírným, ale trvalým tlakem, dobrými podmínkami a slušným zacházením,“ Hanako se mi podívala do očí a ty její zářily jako zelené lampičky: „Kdybys neutekl, časem by sis mohl žít jako v lotosovém květu. Beze strachu, s neporazitelnou organizací za zády, s pevným místem ve společnosti.“
„Já jsem Noční klub, ne botanická zahrada.“
– Noční klub 2

Druhý díl je každopádně neméně čtivý a já ho zvládla stejně jako první část série za dva dny. Protože ale celý konflikt nabývá na rozměrech, z docela uvěřitelných situací se stávají situace neuvěřitelné. Tobiáš ztrácí na realističnosti a kvůli ději ve stylu "Malá armáda na jednoho aneb Nesmrtelný Tobiáš a krvavá lázeň" a stále dokola se opakujícímu humoru mi připadá slabší. Moje hodnocení proto ve srovnání s první knihou kleslo ne o jednoho, ale hned o dva králíky.
Náhodný pohled na nedávno ukončené aukce těchto knih na Aukru
Kulhánkovy knihy mi připadají poněkud nadhodnoceny a to vlastně doslova: jelikož autor odmítá povolit dotisk, i při přeprodeji z druhé či víceré ruky se cena šplhá až na čtyřmístnou cifru. Přestože mě tedy minimálně první díl nadchnul, k pořízení takového pokladu se nechystám.

První díl:
Druhý díl: 

pondělí 8. září 2014

Drobnosti za srpen

Sepsala Ely v 8.9.14 0 komentářů
Dřív jsem si zkoušela psát deníček se všemi zajímavými věcmi, co jsem dělala. Zdobila jsem ho lístky z koncertů, dopravních prostředků nebo například ubrousky z restaurací, kde jsem jedla. Chtěla jsem si pamatovat všechny radostné chvilky a vyplnit takhle celý sešit. Vydrželo mi to týden. Tož to zkusím v elektronickém formátu, když už teda takhle zvýšeně instagramuju a když je to v dnešní době tak in, komentovaně znovusdílet své mobilní snímky.

Akce, koncerty, výstavy

Během návštěvy Prahy jsem se zúčastnila Prague Pride, o kterém jsem se už rozepisovala, a též jsme si s Iškou zvládly naším finančně velmi nevýhodným rychlokrokem prohlédnout dvě výstavy zaměřené na Asii: Japonismus v českém umění a Poklady staré Číny. Voják na fotce mi byl zvláště sympatický.


(A tady ignorujme, že jsem si zapomněla cokoliv toho večera vyfotit a předstírejme, že se díváme na instagramové foto.) Jeden z večerů jsme si s rodinou zpříjemnili návštěvou koncertu Ondřeje Havelky a jeho Melody Makers, které máme moc rádi. Tak nějak se to povedlo, že jsme na něj ještě doma narazily kdesi při přepínání televize a uvědomily si, že bychom se mohly kouknout, kde a kdy hrají. A tak nějak to vyšlo, že zrovna v Divadle bez Zábradlí, když jsme byly v matičce Praze přítomny. A volno bylo v první řadě přímo uprostřed. Babička zpočátku protestovala, jelikož se bála případné interakce, které se jí taky skutečně dostalo, když se jí houslista pokoušel přimět, aby spolu s ostatními v publiku zazpívala několik not. Rozhodně se jí ovšem nedostalo takové pozornosti, jako mě s máti. Jelikož se, když nás něco těší, zářivě usmíváme, bylo na nás z několika směrů v orchestru pomrkáváno nazpět. A během závěrečné děkovačky nám pan Havelka políbil ruku. Just wow. A samozřejmě, skvělí byli, úžasní byli.
A co je na tom nejkomičtější? Povedlo se nám na ně na prosinec koupit lístky znovu, přestože byl celý sál během jednoho dne vyprodaný. Kam? Do první řady, samozřejmě O:)

Koupila jsem si též lístek na mé oblíbené The Asteroids Galaxy Tour, kteří 4. listopadu dorazí do Lucerny, a pakliže se mi skutečně nikdo neozve, asi to bude první koncert, který absolvuju sama. Pojedu kvůli tomu opět muset přes celou republiku, ale co už, alespoň si udělám takové své malé prázdniny a odpočinu si od školy.

Dobroty

V dobách mé puberty jsme během prázdnin s Iškou v čase oběda tradičně zaparkovaly svá pozadí na židličky u McDonalda a byly naprosto šťastné, domnívajíc se, že větší lahoda na světě neexistuje. Poté, co se nám osamocená mozková buňka nějak namnožila a chuťové pohárky dospěly, došlo nám, že větší hnus neexistuje. Jelikož ani jedna nevyhledáváme maso, začaly jsme vyhledávat vegetariánské restaurace. Moji stálicí byla například restaurace Country Life v Melantrichově, ale letos jsem zjistila, že to všechno může chutnat mnohem lépe. Iška mě zavedla do jedné z restaurací Loving Hut, já si na talíř naložila kopu rýže a několik druhů nejlépe připraveného veganského jídla, jaké jsem kdy ochutnala. Já, která zásadně nedůvěřuju restauracím a sama si doma vařím jídla pouze o několika surovinách, protože mi tak pokrm chutná nejvíce. Pokud tohle něco nevypovídá o kvalitách jejich kuchyně, tak už nevím.


Na Arkádách, tedy v nákupním centru na zastávce Pankrác, se hned při vstupu směrem z metra, v nejnižším patře nachází Karlova pekárna. Zatímco ostatní pekárny vedou muffiny v cenové hladině kolem 30 Kč, Karlova pekárna nabízí naprosto lahodné (právě se mi zvýšila tvorba slin) borůvkové lahodnosti za pouhých 9 Kč. Skvělá svačinka, snídaně, či cokoliv jiného, máte-li cestu kolem. Brno je jejich prodejen plné a já velmi, velmi závidím. Samotné muffiny jsem samozřejmě vyfotit zapomněla, tak místo nich vkládám fotku s dobrotami z Japonské cukrárny, které jsem ochutnala na Natsuconu. Musím se s tím focením polepšit, když už o něm hodlám psát.

Stále růžová a nově též magistr

Stále si udržuju svou pastelovou barvu, což jsem zjistila je náramně praktické při setkání s lidmi, kteří mě znají pouze přes internet. Vyniknu v davu natolik, že nemají problém mě najít. Nu a nově jsem nastoupila do magisterského studia anglické filologie na UPOLu. Zatím jsem z toho celého velmi rozladěná, předměty jsou kapacitně všechny plné a to jsme ještě neměli zápis, tak se příliš snažím na to nemyslet a doufám, že se všechno tak nějak vyřeší samo.

středa 3. září 2014

Jak jsme se lopotily k Solárce

Sepsala Ely v 3.9.14 0 komentářů
Obšas mám skutečně pocit, že ty naše rodinné patálie není možné popisovat seriózně. Rodinné výlety, oslavy a podobné akce, znáte to. O těchto prázdninách jsme se dokonce rozhodli oprášit pohorky a zkusit v našich duších resuscitovat lásku k pěší turistice.
Doteď nevím, zda je možné, že pracovníci těžařské firmy pokáceli mimo jiné i strom nesoucí na svém kmeni modrou značku, nebo zda nám cestu na vrchol zkomplikovala pouze krátkozrakost a můj orientační nesmysl. Do „slabé tři kilometry“ vzdáleného cíle jsme však dorazily až po více než dvou hodinách pachtění se do kopce a několika odpočinkových zastávkách. Cestou jsme se nechaly fénovat větrem a doufaly, že propocené svršky alespoň trochu oschnou. Batožina se mi zdála neobvykle těžká a první polovinu výšlapu jsem nechápala, jak je to možné. Domnívala jsem se, že jsem zhýčkaná svou měsíční hibernací (totiž stavem, kdy jsem po státnicích spala průměrně 14 hodin denně a vstávala jen kvůli nájezdům na lednici), moje záda si zvykla na měkkou postel a proto si stěžují. V nošení batohu jsme se střídaly.

Když jsem během první svačinové přestávky chroupala své rýžové chlebíčky v bláhové snaze odlehčit trochu zádům mého společníka a organizátora výšlapu (shodou okolností též mojí máti), nevěděla jsem ještě, jak moc se má snaha rovná házení hrachu na zeď. Záhada nezvykle hmotného zavazadla byla totiž následně vysvětlena. Baťoh skrýval mnoho pokladů, bez kterých by se dle mámina úsudku jistě půldenní výlet neobešel – insekticidem počínaje, plážový klobouk, náhradní obuv, ponožky, sukni i tričko zahrnujíce a svačinou, která by nakrmila menší oddíl dětského tábora, konče – a které jistě představovaly větší zátěž než má napufaná obilovina. To mě poněkud rozladilo, nicméně ve snaze zachovat rodinnou idylku jsem stížnosti spolkla spolu se svačinou a po krátkém odpočinku jsme vyrazily dál.

Ve chvíli, kdy hrozilo, že vyplivneme plíce a kdy jsme zvažovaly, za kterou zatáčkou naše výletní snahy zbaběle vzdáme, začalo konečně mezi stromy prosvítat světlo, nikoliv další dřeviny. A světlo slibovalo vrchol kopce. Vrchol kopce sliboval zasloužený odpočinek a jídlo. To je ovšem ten rozdíl mezi očekáváním a realitou – konec výšlapu ve skutečnosti totiž znamenal pouze zavřenou chatu Solárku a malou budku s občerstvením s ohromující nabídkou tří fast foodových jídel a oříškovou Tatrankou jako zástupcem sladkých pochutin. A kolotoč. A spoustu ukřičených dětí.

Na jesenický vrchol naprosto nezapadající osušku se dvěma delfíny jsme rozložily do stínu několika stromů, vytáhly kus žvance a jaly se pozorovat panoramata a panoptikum tvořené spolu-pokořiteli Solárky. Rodiny s nemluvňaty vynesenými jako zavazadla na zádech, rodiny s otravnou drobotinou mluvy již schopnou, vysokohorské kávové či pivní povaleče, nadšené cyklisty, profesionální lezce oděné ve značkovém a slušné penzisty vychutnávající klidný podzim života i v parních letních dnech. Střety s poslední zmíněnou skupinou nám po cestě vzhůru vždy vykouzlily úsměv na rtech. Důchodci totiž pěkně dle vysokohorské etikety zdravívají kohokoliv lopotícího se v protisměru.

V zorném poli jsme měly i parkoviště, které polovinou obsazených míst jasně dokumentovalo zcela fascinující český fenomén víkendových výletů na hory: otec naloží rodinu do auta, vyloží ji na nějakém po vozovce dosažitelném vrcholu, zakoupí sobě, manželce i potomkům oběd průměrné kvality nadprůměrné ceny s vysokohorskou přirážkou, pořídí několik desítek fotografií, zakoupí pohled, nažene rodinu zpět do vozidla a zamíří si to s pocitem výjimečně stráveného dne domů, těše se, až se v pondělí v práci pochlubí kolegům. Připadá mi to stejně smysluplné, jako dojet autem do fitness centra a tam půl hodiny pochodovat na běžícím pásu.

Cesta dolů ubíhala svižněji, značku jsme však ztratily i napodruhé. Tušíce přibližný směr, podařilo se nám naštěstí zpět do města a následně i na nádraží dostat. Staré dobré „Sláva nazdar výletu, nezmokly jsme, už jsme tu.“ nám poněkud zamrzlo na rtech, když jsme zjistily, že vlak, který je očividně naším spojem, který se zcela očividně chystá odjet a na který ještě bohužel nemáme zakoupený lístek, je rovněž naší jedinou možnou dopravou domů v příštích dvou hodinách. Rychlým během jsme dokázaly, že v sobě i po absolvované túře stále ještě máme poslední zbytky energie, a sesunuly se do sedačky, smířeny s tím, že jízdenku zakoupíme o něco dráž od průvodčí. Konec dobrý, všechno dobré.

Původním plánem těchto letních prázdnin byly pravidelné sobotní výlety, procestování okolní krajiny a putování po horách. Léto se nicméně přehouplo za polovinu a my s výjimkou cesty na Solárku nebyly nikde. Máti vypadá, že ze sebe ten víkend vydala poslední zbytky sil, nebo mi to alespoň vytrvale tvrdí. I přes návrhy, že klidně ponesu baťoh celou cestu, její nezájem přetrvává. Možná ji zkusím obměkčit nabídkou, že jí příště na vrchol vynesu klidně celý šatník.

sobota 30. srpna 2014

První zkušenosti s iHerb.com

Sepsala Ely v 30.8.14 6 komentářů
Když jsem si pročítala u Dady článek o jejím posledním nákupu na iHerb.com, už jsem nevydržela déle odolávat všudypřítomným pozitivním recenzím a rozhodla jsem se tenhle e-shop s přírodní kosmetikou, potravinovými doplňky a zdravými dobrotami také vyzkoušet. Protože jsem navíc použila Dadin kód, získala jsem na první objednávku milou slevu $5, což, musím se přiznat, byla též nezanedbatelná motivace k nákupu.

Mé nadšení trochu ochladlo během snahy naplnit košík – orientace na stránkách mi připadala poněkud obtížnější. Některé věci, které jsem znala z recenzí, navíc nebyly v samotných kategoriích k nalezení, kdežto při vyhledávání jejich názvu mi je stránky našly, což jaksi nechápu. S objednáváním jsem tedy trochu bojovala a ani placení se neobešlo bez problémů. Jelikož se na iHerb nedá platit přes PayPal nebo podobné služby, ale firma si částku z vaší kreditní karty stáhne sama, měla jsem s objednávkou menší zádrhel, když banka transakci zablokovala a já se jim musela ozvat. Jelikož mi však obchod přidali do výjimek, podobné komplikace by se mi už měly v budoucnu vyhnout.
(Edit 2016: iHerb již podporuje PayPal a vše je proto nesrovnatelně snadnější, viz můj aktuálnější článek)

Co se pozitivních věcí týče, skvělé bylo množství slevových akcí, kterých jsem mohla jako nový zákazník využít, což jsem tedy učinila O:) Zákazníka určitě potěší i obrovská nabídka produktů, ze kterých může vybírat – na svých stránkách iHerb uvádí, že je jich celých 35 000 od více než tisíce známých značek.

Balík dorazil poměrně rychle, zhruba za dva týdny, neboť se díky své nízké hodnotě příliš nezaujal supy na celnici. Protože jsou v iHerb "zelení", dokonce ani neobsahoval papírovou fakturu :)


Ženšenová mýdla značky Bee & Flower ($0.90)
Chtěla jsem vyzkoušet nějaká levná přírodní mýdla a tato vyšla pouze na dvacetikorunu. Ženšenová vůně je velmi příjemná~

Levandulové mýdlo značky South of France ($1.99 → $1.00)
Přestože je tohle levandulové mýdlo o něco málo dražší na to, jak je drobné, bylo zrovna v akci za dolar, tak jsem ho přihodila do nákupního košíku s tím, že má máti levanduli ráda a její narozeniny se děsivou rychlostí blíží. Opravdu překrásně voní a obsahuje pouze palmový a kokosový olej, rostlinný glycerin, bambucké máslo a esenciální oleje.

Balzámy na rty Sierra Bees ($0.95)
Sierra Bees balzám je bez legrace to nejlepší, co kdy mé rty poznaly. Zaujaly mě (opět) u Dady, kam tedy směřuju své nadšené díky. Certifikovaný balzám z organických složek, které čítají pouze extra panenský olivový olej, včelí vosk, olej ze semen slunečnice, vitamín E a díky mnou zvolené variantě též kakaové máslo, je zkrátka dokonalý a má i skvělou výdrž. Kakaové máslo navíc překrásně voní!


Šampon se šípkem od Aubrey Organics ($3.95 → $1.00)
Ještě jsem nevyzkoušela, protože mám z jakéhokoliv šamponu se svou extrémně citlivou vlasovou pokožkou kvůli riziku rapidního vlasopadu poměrně respekt. Až dopotřebuju svůj momentálně užívaný, budu se ale muset konečně odhodlat, protože má tenhle šípkový šampon skvěle vypadající složení, samozřejmě bez všech "fuj" chemických látek. Zakoupen, protože byl v akci za dolar ^^

Vilínový toner od Madre Labs ($6.95 → $2.00)
Toner jsem nepoužívala už opravdu hodně dlouho a nepřipadalo mi, že bych nějaký potřebovala, než mi iHerb nabídl tuhle obrovskou láhev nearomatizovaného toneru bez alkoholu za akční dva dolary. Marketingová strategie na mě zafungovala dokonale. Jsem z něj nadšená, opravdu mi velmi vyhovuje a kůži vůbec nevysušuje.


Eco-friendly nákupní taška a vzorek čajů St. Dalfour ($0.25)
Kromě toho, že jsem k objednávce dostala z neznámých důvodů též metr, přibrala jsem si po dvaceti pěti centech i nákupní tašku a ochutnávkovou sadu tří čajů St. Dalfour. Od této značky mám totiž moc ráda marmelády, které jako jediné na našem trhu neobsahují přidaný cukr a borůvkovo-brusinková nemá dokonce ani kyselinu citronovou, byla jsem tedy zvědavá. Černý a citronový putoval k máti a já jako milovník tohoto druhu čaje okusila zelený, s příchutí manga. Musím se přiznat, že nemám ráda čaje s příchutí, a v tomto případě jsem si to bohužel potvrdila. Navíc jsem měla na čaj svědivou alergickou reakci, co to? Bé!
Přestože by mě za normálních okolností objednávka vyšla na celých $19.59, díky svému nováčkovskému bonusu a jiným akcím, kterých jsem využila, činila moje sleva ve finále neuvěřitelných $16.39. Protože jsem zvolila jako metodu dopravy International Airmail, vyšlo mě poštovné a balné na $4.00, což nám celkově za všechny tyhle věci dělá pouhých $7.20. To už je krásné, ne? Celkově iHerb jednoznačně doporučuju, překvapili mě vysokou kvalitou svých služeb a produktů i nízkými cenami.

Pokud byste stejně jako já chtěli využít slevu na první nákup ($5 nebo dokonce $10 při nákupu nad $40), využijte při objednávce můj kód – QNQ381. Všechny odkazy v tomto článku by už měly být kódem opatřeny, ale tak pro jistotu :)

neděle 17. srpna 2014

V barvách duhy (Prague Pride 2014)

Sepsala Ely v 17.8.14 2 komentářů
Že se bude v sobotu 16. 8. v Praze cosi dít, bylo patrné již z obsazenosti vlaků. Ať si chtěl člověk zarezervovat "černý" či "žlutý", došel po chvilce klikání k poznání, že jsou veškeré vlaky s dopoledním dojezdem vyprodány. Pakliže se člověku místečko ulovit podařilo a přitom stále netušil, o co jde, ve vlaku mu už jistě zazářila žárovička nad hlavou. Vagóny se sem tam hlučně proháněli duhově oblečení lidé a dávali svým často až karnevalovým oblečením tušit, co se bude v centru metropole odehrávat.

Mezi 11.–17. 8. se Praha ošatila do pestrých barev, v rámci Prague Pride a boji proti homofobii totiž probíhalo mnoho menších akcí rozprostřených po dobu několika dní. Vrcholem programu je každoročně barevný průvod, který tento rok připadl právě na zmíněnou sobotu. A na ten jsme se s děvčaty rozhodly konečně zavítat a protáhnout nohy pro dobrou věc. Každým rokem mi to nevycházelo přesně tak, že se duhové procesí konalo přesně den před mým příjezdem či den po mých prázdninách v našem stověžatém hlavním městě, letos se však konečně poštěstilo.
Jako stovky jiných, i my se setkaly ve dvanáct "pod koněm". Chvilky čekání, než bude naše skupinka komplet, jsme si zpestřovaly koukáním po módních kreacích a pestrobarevném ošacení spolu-vyčkávajících a dušením se cigaretovým kouřem, který produkoval snad každý druhý.  Někteří jakoby si spletli protest a dostavili se v maskách Anonymous, jiní si očividně spojili více prázdninových akcí a dorazili v cosplayi nebo s doplňky, které běžně bývají k nalezení na některém z prázdninových festivalů o Japonsku. Jedna slečna například nesla plyšovou alpaku, jiná dokonce přišla se živým papouškem.

Jako by měl pán s cedulí "Ježíš tě spasí" s existencí někoho vyššího pravdu, protože se nám vyjádření podpory párům stejného pohlaví snažil kdosi nahoře zkomplikovat naprosto šíleným počasím. Neustále se střídalo řádně pečící sluníčko s mírným deštěm a s průtrží mračen. Chvilkami jsme se teda připékali a chvílemi jsme mokli – celý tento koloběh jsme zažili opravdu mnohokrát, kvůli čemuž všichni získali look naondulované ovce. Obrovský sedmnácti tisícihlavý dav tak neustále prováděl rozcvičku sundávání a znovu-oblékání svršků, náladu si ale nenechal zkazit nikdo a atmosféra byla prostě perfektní.
Z alegorických vozů se linula prima hudba (Word Crimes ftw), zajímaví a okouzlující lidé se nadšeně kroutili do rytmu, třebaže byli na kůži promočení, a my si užívaly takřka hvězdný pocit během průvodu. Ulice byly lemovány přihlížejícími a člověk, přestože na něm nebylo nic zvláštního, byl natáčen a focen a sledován, zatímco do rytmu se kývaje postupoval směr Letná. Na Letnou jsme už ale nepokračovaly, žaludek a nohy zavelely, a tak jsme zmoženy a hladovy zamířily raději na jídlo.
A příští rok? Rozhodně znovu, ťapat po kočičích hlavách v duhovém průvodu.

Abych to shrnula, skvělé to bylo. Působivé to bylo. A dokonce jsem si domů donesla sedm věcí: jednu darovanou vlaječku, druhou darovanou vlaječku a pět náhodně chycených či sebraných kondomů.
Lidé si nás fotili, tak jsem si na oplátku cvakla taky já je ^^

čtvrtek 14. srpna 2014

The Perks of Being a Wallflower aneb Dopisní melodrama

Sepsala Ely v 14.8.14 4 komentářů
Co pár stránek někdo brečí. Vážně. Slovo "cry" je v různých obdobách v textu použito 103krát, jak jsem si dodatečně zjistila. Což při délce knihy doslova znamená, že ob stránku někdo roní slzy.
Na Tumblru narážím na citáty z téhle knihy každou chvíli. Lidé nadšeně píší, jak na ně zapůsobila, a úryvky z ní si nechávají tetovací jehlou psát na kůži, kde je budou moct číst až na doživotí. Po čase tak začne člověk chtě nechtě považovat The Perks of Being a Wallflower (v češtině Charlieho malá tajemství) od Stephena Chboskeho za jakýsi kultovní počin s obrovskou literární hodnotou. Knihu jsem si proto schovávala na letošní prázdniny a důvěřujíc všeobecnému mínění se na ni těšila. Matně jsem si navíc vybavovala, že už jsem viděla film a líbil se mi.
Už bych se mohla naučit, že se mi tak vysoká očekávání většinou nevyplácejí.
Zdroj: prakticky celý Tumblr
Jakkoliv to zní jakožto první věta shrnutí děje otřepaně a fádně: Charlie není jako jeho vrstevníci, marně se snaží zapadnout. Své vyprávění začíná v prvním ročníku na střední škole – zmatený, osamělý a vyrovnávající se se smrtí dvou lidí, kteří mu byli velmi blízcí. Poté, co se spřátelí se sourozenci Patrickem a Sam, začíná konečně poznávat svět, který šel do té doby mimo něj. Svět randění, kazetových nahrávek, experimentů s drogami a nových, komplikovaných vztahů.

Kniha je psaná formou dopisů, což je pro román o dospívání poměrně neobvykle zvolená narativní technika, která je v tomto případě navíc zpestřená faktem, že se čtenář nikdy nedozví, kdo se vlastně za oslovením "Dear friend" skrývá. Nabízí se taky možnost, že je drahým přítelem sám čtenář, což je rozhodně zajímavý způsob, jak jedince s knihou v ruce zaujmout a vnést do děje.
Dopisní forma ale textu na druhou stranu přináší též jistou monotónnost a nezúčastněnost. Autor prostřednictvím Charlieho jen brouzdá po povrchu charakterů ostatních postav, nikdy se nezabývá jejich skutečnými motivy nebo tím, co se jim asi honí v mozkovně, nerozebírá je do hloubky. Z toho důvodu jsem v průběhu celého příběhu nesoucítila se žádnou postavou, citově jsem byla naprosto neangažovaná a nehnulo by se mnou, ani kdyby půlku postav srazil autobus. Charlie příliš nezkoumá příčiny a spíš pouze konstatuje.

Příběh je psán velmi prostým, jednotvárným jazykem. Díky tomu se sice kniha skvěle čte, náročnějšímu čtenáři by však mohlo vadit, že mají všechny věty stejnou strukturu a slova se často opakují. Dokonce i to proklaté brečení bylo stále popisováno jedním jediným výrazem. Jelikož jsem knihu četla v angličtině, netuším, jak se s tímto nedostatkem popral překladatel.
Samotný Charlie je údajně patnáctiletý teenager, čemuž ale ani ten nejdůvěřivější čtenář zkrátka a dobře ani na chvilku nevěří. Působí totiž velmi nevyzrále, a zatímco se na určité věci dívá pohledem moudrého dospělého člověka, paradoxně nechápe, jak funguje společnost a mezilidské vztahy. Povážlivou mezeru ve vzdělání má i v oblasti lidského těla. Otázka, zda je jeho chování ovlivněno skutečně jen traumatem, které prožil v dětství, nebo je v určité míře autistický, není v knize zodpovězena a čtenář tak marně tápe.
Charlie je autorem představen jako velmi nesmělý introvertní jedinec, který je však zároveň značně nadaný a talentovaný, co se psaní týče. Může mi ovšem někdo prozradit, proč tedy tento údajný literární talent píše všechny své dopisy tak planě, užívaje pouze jednoduchých slov a větných skladeb? Jakákoliv genialita v tomto ohledu je pro čtenáře absolutně neuvěřitelná. Nerealističnost hlavní postavy je asi největší kámen úrazu celé knihy.


Chbosky do příběhu zapojil snad všechna temnější témata, která mu přišla na mysl: sebevražda, smrt, zneužívání dětí, mentální problémy, vyčlenění ze společnosti, znásilnění, potrat, domácí násilí, užívání drog, homosexuální vztahy... člověku to může připadat až poněkud předimenzované, jako snaha o emoční vydírání čtenářovo nebo pokus o zaujetí pesimisticky naladěných dospívajících čtenářů.

Co se mi na knize velmi líbilo, byly Charlieho úvahy o těch nejvšednějších věcech či o ostatních lidech, jeho náhodné postřehy. Jeho naivita a nezaujatost mu dává velmi originální pohled na věc. Některé myšlenky jsou tak pravdivé, že člověk při čtení pokyvuje hlavou nechápaje, jak autor dokáže několika jednoduchými slovy tak přesně vystihnout určitý pocit nebo skutečnost. Není vůbec s podivem, že je kniha všemi pubertálními dítky na Tumblru tolik citovaná, některé její myšlenky si to totiž opravdu zaslouží.


“The fact that one of these ladies was my mom made me particularly sad because my mom is beautiful. And she’s always on a diet. Sometimes, my dad calls her beautiful, but she cannot hear him.”

― Stephen Chbosky, The Perks of Being a Wallflower 

Protože se mi systém hvězdičkování zdá sice velmi praktický, ale nudný, rozhodla jsem se na blogu králíčkovat. Začíná nám to ale nevesele, kniha The Perks of Being a Wallflower si ode mě bohužel vysloužila pouhé dva ušatce.

Jak jsem zmiňovala na začátku, je tomu sice už déle, ale zhlédla jsem i stejnojmenný film a pamatuju si, že na diváka nepůsobil tak přehnaně melodramaticky. Vyprávění navíc nebylo vedeno pouze z Charlieho perspektivy a celkově jsem měla z filmové adaptace opravdu dobrý pocit, jak mi potvrzuje i mé tehdejší hodnocení na CSFD. Myslím, že filmový formát sedl příběhu daleko lépe, jelikož vlastně odstranil všechny nešvary, které mi při čtení knihy s železnou pravidelností utvářely nad hlavou otazník nebo které mi vyloženě vadily.

pátek 8. srpna 2014

Rozšiřuju působiště

Sepsala Ely v 8.8.14 4 komentářů
Vlastně tomu za několik dní bude přesně osm let, co jsem poprvé něco napsala na první ze svých blogů a vypustila nějakou svou myšlenku do vod internetu. A je to sice výsledek pouhé chvilkové pohnutky, ale rozhodla jsem se tohle výročí oslavit založením svého nového virtuálního doupěte. Rozlézám se jako nějaká choroba. Dokonce to tu vypadá, jako by měl blog vyrážku.

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...
 

(Ne)významné drobnosti Copyright © 2014 Design by Ely