pondělí 11. září 2017

4x iHerb a filipika na Celní správu aneb Vy odporné hyeny!

Sepsala Ely v 11.9.17 2 komentářů
Už věky si v Rozepsaných suším jeden kosmetický článek. Sem tam do něj něco připíšu, takže se na délku poněkud natáhl, a já si proto říkám, že už je načase si trochu zamést v šuplíku. Laskavý čtenář (jednotné číslo je v tuto chvíli asi už opravdu na místě) si tedy může přečíst o tom, jaké levné přírodní produkty mě za poslední rok zaujaly, může se ale rovněž dočíst i o tom, jak moc se mi nedařilo. Nebo se třeba pokochat několika odstavci nadávek na supy z Celní správy. Před nějakou dobou jsem se totiž zase jednou rozhodla pořádně provětrat své nastřádané iherbí body. Nedopadlo to však zcela dle očekávání.

Spoiler alert: půl článku chválím, půl článku nadávám.

Objednávka štětcová



Objednávku štětcovou jsem podnikla už někdy loni. Levandulové mýdlo za 1.97$ jsem syslila své levandulovomilovné máti na Vánoce, myslela jsem ale i na své zdraví a opět jsem sáhla i po nějakých doplňcích. Protože proč kupovat několik plátíček kvalitních probiotik u nás v lékárně, když může mít člověk každou chvíli nějaké z iHerb za pár korun (1$). Biotin (4.26$) je zejména pro mě jakožto vegana poměrně důležitý doplněk, dokoupila jsem si tedy další balení. Je to navíc prvek důležitý i pro zdraví pokožky a vlasů, čímž člověk nikdy nepohrdne. Vyzkoušela jsem ale samozřejmě i něco nového:

EcoTools vlevo, Madre Labs napravo
Zvědavě jsem si pořídila hned dvě sadičky drobných štětců na cesty: eco-friendly a cruelty-free sadu pěti štětců od Ecotools (8.50$) a to samé v o něco levnější podobě od Madre Labs, jelikož ty byly zrovna na iHerb v akci za pouhý jeden dolar, jednalo se o výprodej. Štětce od EcoTools jsou samozřejmě, jak ostatně cena napovídá, o něco lepší než ty od Madre Labs, přestože i ty jsou moc příjemné. Pravděpodobně jen do chvíle, než se párkrát umyjí, ale za tu cenu super.
Ecotools jsou nicméně skvělá investice. Dřevěné jsou obě sady, ale štětce od Ecotools mají bambusové dřevo na pohmat daleko kvalitnější, jsou heboučké a za tu cenu jsou to skvělé štětce nějaké té střední třídy. Mytí jim zatím nedělá problém a o už je používám déle než rok, vůbec nepelichají. Protože jsem na sobě v tomhle ohledu vždy dřív šetřila, musím říct, že jsem nikdy neměla tvářenku nanesenou jemněji a rovnoměrněji. Obě sady navíc dorazily v sympatické taštičce vhodné na cesty.


Protože mě značka Hugo Naturals minule velmi mile překvapila a zaujala, vyzkoušela jsem od nich další produkt, tentokrát vanilkovo-pomerančovou vůni za pouhých 1.69$. Můj první dojem byl, že na můj vkus vanilka příliš převažuje, jsem přeci jen hlavně citrusový nadšenec a přivítala bych větší podíl pomerančových esenciálních olejů, vůně je ale to tak jako tak příjemná. Dá se použít jak k provonění domova tak, což preferuju já, namísto nějakého těžšího parfému či toaletky. Vydrží kupodivu vonět opravdu dlouho, déle něž nějaký obyčejný body sprej. Ve finále jsem si na vanilkový podtón tak zvykla, že jsem celý produkt poměrně rychle vypotřebovala a v současné době jen smutně hledím na stránkách iHerb na nápis "discontinued", který mi k tak dobrému produktu prostě nesedí. A tak je to vždycky – člověk si na něco zvykne a oni mu to přestanou vyrábět.

Objednávka protivrásková


Kromě starých známých na doplnění zásob jsem potřebovala před Vánoci pořídit i něco pod stromeček, konkrétně nějaké protivráskové sérum pro máti. Rozhodla jsem se pro Hyaluronic Acid Firming Serum od Now Foods, Solution. Jedná se o protivráskové sérum s kyselinou hyaluronovou, bestseller na iHerbu. K jeho efektivitě mohu říct snad jen to, že jsem ho právě objednala znovu (je nyní za pěkných 9.93$), a to hned dvakrát. O jedno balení mě poprosila máti s tím, že ten rozdíl jasně pociťuje a vidí snad od prvního dne používání, o druhé jako by prosily mé první vlastní zářezy v obličeji.

Další novinkou je doplněk stravy s názvem Epicor. Předtím za 0.99$, teď zrovna mimo akci za 1.99$, tak jako tak jsou tyhle kapsle za tu cenu malý zázrak. Snad je to nějaká kosmická náhoda nebo to opravdu tak dobře funguje, ale já i ostatní hodnotící tvrdíme to samé: když to člověk začne jíst ve chvíli, kdy cítí, že na něj něco leze, nemoc pěkně odleze pryč a neusadí se. Nejspíše to funguje na klasické metodě "cítíš-li nemoc, kopni do sebe koňskou dávku vitamínů", v naší domácnosti měl Epicor každopádně opravdu 100% úspěšnost. Imunitu nám vždy bezchybně nakopl a kdybych měla v právě odeslané objednávce jen o něco více prostoru před nebezpečnou celní hranicí 22 euro, hned bych ho tam přihodila.

Objednávka prokletá

V únoru jsem následně objednávala znovu. Měla jsem nějaké ty body a ještě k tomu mě potěšil fakt, že poštovné, a tedy i celková cena objednávky, vyšlo jen na 3$. Objednala jsem pouze dvě věci, můj milovaný BB krém M Perfect Cover BB Cream, No. 21 od Misshy, abych taky využila toho, že iHerb vede už nějaký ten pátek i korejskou kosmetiku, a velikánský neparfemované tonikum bez alkoholu od Thayers. Dle recenzí to měl být snad hotový zázrak, dle mého je to spíš jen produkt, který nenadchne ani neurazí.


Celnice mi ovšem zadržela balíček, protože byl o 40 CENTŮ nad limit a chtěli, abych dokázala, že je ten jeden make-up a jedna pleťová voda pro mě a ne pro firmu na přeprodej. Když jsem si telefonovala s nějakým chlapem od nich, rozzuřila jsem se jako nikdy v životě. Počítají prý s březnovými kurzy, a je jim jedno, že za únorové by mi to normálně prošlo. Měla jsem údajně počítat s tím, že se může prudce zvednout kurz dolaru. Jak ta hyena zněla přes telefon potěšeně, to vám ani popsat nedokážu. Když zjistil, že zboží přesahuje o těch 40 centů, řekl "výborně". Aby toho nebylo málo, ty svině mi chtěly napočítat cenu, jako kdybych za to zboží platila a iHerb mi ho snad nedal skoro zadarmo. Takže jsem ve finále zaplatila celnici víc, než jsem nechala na iHerbu.

Mimochodem, Celní správa má FB stránku, kam si nejspíše zaměstnanci (soudím dle fotek v uniformách) dávají pět hvězdiček a poplácávají se tam po zádech. Po tomto zážitku jsem se prostě musela přidat k těm, kteří tam píšou vlastní zážitky a trochu jim to hodnocení snižují...

Při mé další objednávce již na stránkách iHerbu přibyla informace pro objednávky do ČR:

Due to the fluctuations of the exchange rate, orders with value very close to the tax-free limit may be assessed Duties and Taxes (D&T) as the currency exchange rate may vary from the order date to the customs clearance date.
Please check with your customs office to see if you can import the items, and if any additional licenses or permits are needed.

Kdyby mě to nerozzuřilo, snad by mě to i pobavilo. A aby toho nebylo málo, ani ta další objednávka se mi nevyvedla.

Objednávka rozlitá

Kromě mých stálic jsem se těšila hlavně na dosud nevyzkoušenou vůni, směs esenciálních olejů, mandarinky a grapefruitu of Aura Cacia. Tento produkt mě zklamal hned na třech úrovních.

1) Dorazil rozbitý a vyteklý, obal bude očividně lepit navždy. Nevím, co to s tou hliníkovou lahvičkou udělalo, ale umýt to prostě nejde.

2) Sprej stál $5.56, vylitá byla zhruba půlka, avšak odškodnili mě pouhými $0.76. To jako vážně?!

3) Voní slabě a vydrží jen chvíli, což je škoda zejména vzhledem k tomu, jak moc příjemná a osvěžující ta vůně je. V porovnání s oním vanilkovo-pomerančovým sprejem z první objednávky je nesrovnatelně slabší.

I nadále tvrdím, že je iHerb úžasný obchod s perfektními produkty za vynikající ceny, ovšem co potom s celým nákupním zážitkem pro zákazníka dokáže udělat celnice a pošta, to už je jiná kapitola.


Mimochodem, pokud budete z iHerb někdy objednávat a v košíku zadáte kód QNQ381, získáte slevu $5 na svou první objednávku (nebo $10 při objednávce nad $30)~

čtvrtek 7. září 2017

Drobnosti za červenec a srpen

Sepsala Ely v 7.9.17 0 komentářů

Mou pracovnou je obývák, za kolegy mám kamarády

Jsem líná lama. Nevím, co se to se mnou stalo, ale kdybych nevěděla, co se ve skutečnosti skrývá pod onou slavnou "spavou nemocí", přísahala bych, že na mě musela přistát moucha tse-tse. Měli jsme na léto velkolepé plány s tím, jak děsně budeme aktivní a jak budeme plnými doušky užívat života. Heh. Očekávání se opět střetla s realitou a já jen každý den sedím, internetuju a pracuju. Kolegyně kamarádka, kolega kamarád, pracuje se dobře. Na druhou stranu, k počítači jsme si pořídili tři gamepady, což mě od práce trochu láká pryč a bude hůř – kamarádka odjíždí na rok do Japonska a nechá nám tu svůj Playstation. Moc tomu teda nepomáhá ani Astrakův nový herní notebook a můj vylepšený stolní PC.
Muže teď taky přijali do jakési práce, kterou může vykonávat z pohodlí domova (prý "marketingový specialista" k tomu všemu), tak budu mít toho nejlepšího spolupracovníka, ale zároveň i toho nejhoršího možného spiklence v odkládání jakékoliv kreativní činnosti. Ale když ono... Pit People! Zkoušíme taky Life is Strange, ale připadá nám to hrozně pretentious. V letních teplotách jsem se ještě mohla vymlouvat na to, že se mi nechtělo pracovat kvůli horku, spolu s přicházejícím podzimem si ale budu muset připravit novou výmluvu.

Na školu kašlu, nehodlám si už ubližovat a práce je dost. Status studenta se mi hodí jen proto, že za půlrok přetahování ve škole dám 20 000, zatímco za zálohy jako OSVČ bych dala zhruba 24 000. Jsem pragmatik.

Vzpomínky na papíře

Konečně jsme se dostali k vyvolání fotek ze svatby. Myslela jsem, že nejtěžší věcí bylo spočítat, komu nechat co vyvolat a správně to na počítači zadat. Jelikož má Rossmann Fotoshop naprosto debilně udělané stránky a schválně vám neřeknou, že nejde kombinovat normální a prémiový papír, zabralo mi to čtyři pokusy. V kombinaci s tím, jak moc nekvalitní byly jejich svatební foto knihy pro Astrakovu rodinu, přehodnotila jsem a domnívala se, že nejtěžší bude nebýt přes telefon sprostá. Když fotky dorazily a všechny byly i přes jasně zvolené "neupravovat kvalitu" do žluta, bojovala jsem s tímto nutkáním ještě více. A nakonec se ukázalo, že nejtěžší bude všechny ty fotky a růžky rovně a krásně rozmístit do alba tak, aby to nějak vypadalo. Máme zatím hotových asi jen 20 listů, ale předpokládám, že to bude do Vánoc hotové. Snad. Každý den na to album koukáme a ono kouká na nás.

Jak se do mého života vrátila pizza

Po letech jsem měla pizzu! Na stránkách Pepinovy Pizzy, olomoucké stálice, jsme si totiž všimli možnosti dát si na pizzu veganský sýr (čti: umělé jídlo konzistence umělé hmoty, které při smíchání s ostatními potravinami začne vzdáleně připomínat sýr). Odeslali jsme objednávku, načež mi zazvonil mobil:

"Dobrý den. My bohužel veganský sýr nemáme". 
Zrušili jsme tedy moji pizzu. Mobil zazvonil podruhé.
"Dobrý den, zase my, my bohužel mozzarelu nemáme."
"... A co teda máte?"

Podobně to probíhalo i za 14 dní, tak jsem trochu pogooglila a našla novou rozvážkovou pizzerii JVS. Byla jsem unesena, než jsem si všimla, že s narůstající popularitou jejich služeb postupně klesá množství sýra, které na těsto rozhodí. Jedna pizza byla jen placka se zeleninou a několika čárečkami sýra, což je, prosímpěkně, za nějakých 180 Kč na přesdržku. Následně se trochu zlepšili, než mě další pizzou snad přiotrávili, tak jsme si řekli, že se bez toho obejdeme, pokud zrovna nebude nějaký krizový stav typu "pozdě večer a lednice prázdná".
Ten však nastal v srpnu v Praze, tak jsme si bláhově objednali z restaurace s 92 % hodnocením, Pizza Vito. Čekali jsme hodinu a půl a dovezli to, úplně studené, chvíli poté, co jsme tam už naštvaně volali. Ledová placka s protlakem a pepřem byla snad to nejnechutnější, co se kdy v dějinách lidstva pokoušelo vydávat za pizzu. Aby ušetřili, pohodili na tu mou jen několik útržků veganského sýra, ale ani Astrak na tom nebyl o moc lépe. Na pečenou placku s pár gramy sýra dostal studenou šunku, studená nahrubo nakrájená rajčata a bazalku, což očividně pizzerie považovala za úspěšně stvořenou pizzu. Spořádali jsme pár soust, ale poté, co jsem ze své placky vytáhla několik podivných stonků, řekli jsme si, že nám to za otravu nestojí. Napsali jsme jim záporné hodnocení a řekli jsme si dost. A tím tedy z mého života pizza opět odešla. Příště, až nebudeme mít co jíst, asi budeme raději držet hladovku.

Se smůlou v patách...

... jsme v srpnu vyrazili do již zmíněné Prahy. Ztratila jsem pásek od oblíbeného kabátu, přišla jsem o čerstvě koupené snové boty (u kterých se ukázalo, že jsou na patě blbě šité a musela jsem je vrátit, byly ovšem jediné v ČR), zažili jsme nehodu v autobuse, kdy kvůli imbecilnímu řidiči spadla stará paní a rozsekla si hlavu... vyžírali jsme si malé i větší neštěstí a celkově jsme z té Prahy byli takoví rozmrzelí. Jediné, co jsme spokojeně zvládli podle plánu, bylo každodenní přežírání se v Loving Hutu. Prozkoušeli jsme takřka všechny jejich pobočky, zjistili, že očividně běžně chodíme do té nejdražší (...), a napravili to. Takřka kilečko jídla k obědu, občas též k večeři. Peněženka plakala, žaludek plakal, srdéčko (a oči) se radovalo.
Hrozně skvělé taky bylo setkání s mou mnohaletou drahou kamarádkou, se kterou jsme se předtím v životě viděly snad jen na pět minut, a konečně jsme to napravily. V průběhu setkání jsem jí stihla zničit iluze o platech ve školství, ale lepší to zjistit včas, než až po nástupu na pozici učitelky, viď Lucy. Moc fajn byl taky Natsucon a kachny ve Stromovce, ale tím to asi tak končí. Nevím, kdy přesně se to stalo, ale začínám dávat přednost naší krásné klidné Olomouci. Jelikož nás v září čekají dvě cesty do Brna, předpokládám, že má náklonnost k Olomouci ještě vzroste.


úterý 11. července 2017

Drobnosti za květen a červen

Sepsala Ely v 11.7.17 0 komentářů

Posun o kilometr na východ

Ano, svatební stres byl na nás málo, proto jsme se s Astrakem rozhodli jen pár dní po obřadu stěhovat do nového, většího bytu. Přesun ovšem vůbec nebyl snadný. Věděli jsme, že byt bude třeba uklidit a vymalovat, ale to, co nás čekalo, opravdu předčilo veškerá naše očekávání. Majitelka s postojem "je mi to jedno, špína nevadí, hlavně, že byt stojí" naprosto ignorovala naše stížnosti s tím, že ji obtěžujeme. Plísní byla olezlá koupelna, pračka nepoužitelná, těsnění na oknech se také ukázalo býti nikoliv černé, ale bílé – jen potažené tou proklatou plísní. Kolik nás to malování a uklízení toho nejneuvěřitelnějšího bordelu, jaký si jen dokážete představit, stálo sil, peněz a nervů, na to slova nestačí. Bez pomoci máti a otce nevím, kdy bychom to dodělali. Zato již vím, že taková ta vrstva špíny, kterou můžete vidět v reklamách na čisticí prostředky, není výmysl. Fakt to existuje.

Všechno si tu ale postupně zkrášlujeme a renovujeme, některé drobnosti stále ještě čekají, až si najdeme čas. Nakonec se z toho tedy ale vyklubal krásný prostorný byt a dokonce uvažujeme, zda ho nevyplníme i nějakým mazlíčkem. Je tu navíc stále příjemně chladno díky tomu, že je to starý dům s metr tlustými stěnami. Když začala horka, byla jsem z tohoto důvodu nejednou za exota, když jsem do výhně vykročila v kabátku, protože jsem si upřímně vážně myslela, že je venku chladno.


Posun o 80 km na jihozápad

Po takovém množství manuální práce jsme byli řádně natěšeni na Animefest. Psychicky jsme na tom ostatně nebyli o moc lépe, jelikož jsme všechen překlad, jehož bylo více než kdy jindy třeba na poslední chvíli, museli dělat mezi výše zmíněným, školou a prací. Předpokládám, že za odměnu za způsobenou duševní újmu jsme obdrželi bossovské cedulky, a celý víkend si náramně užili. Ve volných chvílích jsme se jezdili sytit do úžasné veganské restaurace Forky's, která, ač jsme mysleli, že je to nemožné, dokázala zaplnit prázdnou díru v našich srdcích, kterou tam po svém zrušení zanechal obdobný podnik, Junk Food Café. Tak výborný veganský burger člověk opravdu jen tak nenajde, jak by ostatně mohl poreferovat kamarád, který do poslední chvíle nevěřil, co že to vlastně jí.

A: Tak já to ale veganské rozhodně nemám, když teď jím sýr, ne?
Ely: Nejíš.


Fuck you, KAA (aneb Posun do p*dele)

Absolvovala jsem zkoušku, na kterou jsem se učila měsíc, a které jsem se už několik semestrů vyhýbala, protože je to ta nejhorší věc na magistru anglistiky v Olomouci. Celou dobu jsem mluvila, věděla jsem o tématu skoro vše. Profesor řekl, že to byl "solidní výkon" a udělil mi Dčko. Jsem z té školy už tak unavená a po těch letech tak neuvěřitelně zhnusená, že mi to bylo docela jedno. Na učení už mě baví jedině vtipně podané informace na Wikipedii, uvedu příklad:

>She fell in love with a number of women and pursued them sexually with great aggression, but seems not to have succeeded in having sex with any of them.
>In 1945, Carson and Reeves McCullers remarried. Three years later, while severely depressed, she attempted suicide. In 1953 Reeves tried to convince her to commit suicide with him, but she fled and Reeves killed himself in their Paris hotel with an overdose of sleeping pills.
>Although selected by the Pulitzer Prize jury on fiction for the 1974 Pulitzer Prize for Fiction, the Pulitzer Advisory Board was offended by its content, some of which was described as "'unreadable,' 'turgid,' 'overwritten' and in parts 'obscene'". No Pulitzer Prize was awarded for fiction that year.

Z mého rezignovaného klidu mě ovšem vytrhlo něco jiného – takřka přesně v tu chvíli, kdy jsem dodělala tuto poslední zkoušku, mi dorazil email, že naše katedra zavádí prospěchová stipendia. Po všech těch letech! Stipendia, se kterými bych měla za bakaláře nárok skoro vždy na to nejvyšší ohodnocení, tedy až neuvěřitelných 10 tisíc měsíčně. 10. Fucking. Tisíc. To bych bývala mohla reálně jíst a nepočítat každou korunu! A máma by bývala nemusela utratit celé své dědictví po tetě, jen aby mě udržela na škole. A díky tomu déčku nemám už nárok ani na nějakou poslední hloupou tisícovku, protože mi totálně potopilo prospěch. Já už nevím, co víc na to říct, snad jen: prosím vás, nevíte někdo, jak snadno a levně vyrobit nějakou výbušninu?

Má čelist (mimo jiné) má již čtvrt století

Jsem už delší dobu nějak podezřele zdravá, tak tělo provokuje... dentálně. Se svým současným zánětem jsem už byla u zubaře 7x a chytlo mě to zrovna ve chvíli, kdy se moje klinika stěhovala. Koukalo na to 5 zubařů, kteří se nemohli shodnout, zda umrtvit jen sedmičku nebo pokosit i vedlejší zub, prozatím ovšem číslo šest žije. Nejsem si jistá, zda je to dobře, a po večerech pošilhávám po kleštích. Za sebou mám už ATB, čeká mě prý CTčko. Fakt dlouho jsem nebyla na CT (silně ironický tón). Už by mi tlama mohla dát pokoj, fakt chci prázdniny. I když jsou všichni ti zubaři a sestry hrozně hodní a milí a bylo mi řečeno, že jsem jejich přednostní pacient, raději bych tam nějakou dobu nemusela, na tohle si totiž přeci jen přijdu moc mladá. Vždyť já nedávno oslavila čtvrt století, zuby mají ještě o nějaký ten rok méně, tak by si to mohly taky uvědomit a nelikvidovat nám stále úspory.

Na oslavu narozenin, ze které se nakonec po příjemném dni vyklubalo nemilé rodinné drama, jsme s mužem dojeli do mého rodného města. Tento návrat do hnízda mi zase jednou připomněl, proč opravdu, ale opravdu nechci už nikdy bydlet na Ostravsku. V Ostravě jsme vylezli z vlaku a zamířili k autobusu, načež jsme byli zahnáni zuřivým křikem agresivního opilce. Rozhodli jsme se proto jít druhou stranou, kde nás naopak přivítalo Cikáně bušící nožem do sloupu a u plotu močící chlap... Svatá Olomouc!

pátek 9. června 2017

Drobnosti za březen a duben (Svatební speciál)

Sepsala Ely v 9.6.17 4 komentářů
Mám trochu zpoždění se zveřejňováním a psaním článků. Ale jenom trochu.
Tak jsem od 29. 4. vdaná paní. Ano, budou i fotky.

Přípravy, restaurování, anabáze na všech frontách

Březen i duben se nesly v duchu svatebních příprav, zařizování a tvoření. Taktéž mě tyto dva měsíce naučily nevěřit lidem. Co jsem si vyráběla sama, to se totiž povedlo. Co ovšem měli na starosti cizí, to málem nebylo, jakkoliv se předem dušovali, že vše bude včas a v pořádku.

Podomácku jsem toho nedělala nějak extra moc, ale vyhrála jsem si, například s figurkou. Původní plán byl pouze přemalovat nevěstě opatrně vlasy, ale nějak se to vymklo z rukou a stala se z toho více než čtyřhodinová renovace včetně komplet přemalování, lakování a zbroušení obličeje tak, aby nám byly postavičky co nejpodobnější, když pominu ženichův ohoz. Strhala jsem i všechny lepené části, protože pobytem ve výloze krajky i lepidla zežloutly, oloupala lepidlo a dané části dodatečně dodělala. No činila jsem se. Místy to byla zábava, místy to bylo fakt o nervy, když jsem například malovala místa, kde se bílá sukně střetává s černými nohavicemi ženichovými. Namalovala jsem bílou, jemně přetáhla do černé. Namalovala jsem to černou, jemně přetáhla do bílé. A tak dokola několikrát, jistě si to dokážete představit. Tím to ale u domácí tvorby nezůstalo, svatební střevíce také prošly procesem zeslavnostnění a s máti jsme vytvořily i náhradní sadu šperků.

Co se ostatních týče příprav, všechno drhlo. Když se nám například konečně podařilo kontaktovat majitele veganského bistra, jehož kavárnu jsme si vyhlédli jako ideální místo pro naše svatební posezení, dali jsme si s ním schůzku. To bylo ještě koncem února, což je docela důležité zmínit. Vše vypadalo skvěle, byl moc ochotný a jeho plány i návrhy zněly báječně. V následujících dnech nám měl odeslat email se svatebním menu a naceněním. Nedorazilo však nic. Na emaily nereagoval, na volání nereagoval, po měsíci (!) jsme ho začali intenzivně prozvánět. Jeden den to například típl s tím, že nám zavolá později. Další den jsme se ho SMS dotázali, kdy že "později", reakce žádná. Nebo jsme třeba volali, a on to típl s tím, že zavolá v pět. V šest jsme mu opět volali, načež jsme se skutečně dovolali a on se dušoval, že nám slíbené informace obratem zašle. Well, samozřejmě, že nic neposlal. A tahle jsme se bavili v podstatě až do svatby, vždyť ono přece času dost. Co na tom, že jsme měli z téhle přes měsíc se táhnoucí takřka jednostranné komunikace nervy v kýblu. A do toho mě iritovali mužovi rodiče s tím, že se jim veganské jídlo nelíbí, že navíc Astrakův otčím nemá dobré zkušenosti s restauracemi a že si raději někde po cestě koupí smažák. Viděla jsem rudě.

S oznámeními to bylo podobné. Objednávala jsem ze stránky Luxusní oznámení s tím, že je to drahé, pěkné a určitě to bude tedy i kvalitní. První nehezké znamení byl fakt, že naše objednávka obdržela číslo 42. Jakože fakt několik nul a 42. Na vyhotovení si tato firma nechává otřesných 7–10 pracovních dní po schválení grafického návrhu. Za 10 dní se však stále nedělo nic, ani nezvedali žádný ze svých několika telefonů. Když konečně jedno dubnové pondělí přišel email, že byla naše objednávka předána přepravní službě, a přitom kde nic, tu nic, volala jsem na PPL, kde že to vázne. Dozvěděla jsem se, že byl balík podán jako firemní zásilka, přičemž v takovém případě řidič adresátovi nevolá, a... vlastně už u nás byl! Pán byl naštěstí tak ochotný, že přijel ještě jednou a balík s velkým nápisem "SOBOTA!" mi předal. Po otevření na mě vykoukly letáky z Lidlu. Vskutku "luxusní", říkala jsem si a vyfotila to s kousavým komentářem na Facebook. Kousavost mi vydržela jen do chvíle, než jsem reklamní letáky vyndala a zjistila, že nám přišla oznámení zlatá, nikoliv stříbrná. Reklamace byla peklo, už prostě nebyl čas, nakonec však poslali celou objednávku znovu a zadarmo. Původně jsme plánovali schovat si jedno oznámení, nyní jich máme asi 30 navíc. Všechny jsou nicméně zlaté. Až dodatečně jsem se dozvěděla, že dcera mátiny kamarádky to měla ještě lepší, špatná objednávka jí přišla i napotřetí.


Jak se s*alo dál a dál

Než začnu vyjmenovávat, je určitě třeba, zejména vzhledem ke znění tohoto podnadpisu, popsat následující. Někdy začátkem dubna mě napadlo se přeměřit. Následoval povyk. Co já budu dělat? Jak se do těch šatů vlezu? Právě jsem překročila míry, o kterých jsem věděla, že jsou pro můj model hraniční. Druhý den jsem se ovšem vzbudila se střevní chřipkou. Za několik dní jsem sundala 2 centimetry a přestože to bylo utrpení, které mi ještě na mnoho dalších dní rozhasilo žaludek, je z toho vlastně dobrá historka o kosmické ironii. Do šatů jsem se samozřejmě následně na zkoušce vešla s velikou rezervou.

A jak se s*alo v abstraktnějším slova smyslu? Jako by nestačilo, že jsme ještě chvíli před svatbou neměli jistotu, zda teda vůbec bude hostina, a oznámení nebyly dle našich představ a ani na druhý pokus neposlali správné, bylo toho více. Daleko více.
  • Naše svatební oznámení bylo jednou osobou komplet celé, s vtipem uvnitř i parádou na obálce, zveřejněno na Instragramu hned druhý den poté, co jsme je konečně rozeslali, a mnohým tak ještě ani nedorazily.
  • Povedlo se mi narychlo dostat k oční, protože jsem se nechtěla vdávat v brýlích, a obdržela jsem předpis na čočky. Ty ovšem ne a ne přijít (ostatně stejně jako prsteny). Nakonec dorazily a... prostě mi neseděly, špatně jsem viděla na pravé oko. Myslela jsem, že mám třeba pod čočkou nějakou nečistotu a během svatby nakonec bude vše v pohodě a uvidím ostře, ale... spoiler alert: moc ne.
  • Tělo hrozilo přesně daný den spustit to, co jsme měli původně vypočítané, aby pěkně s rezervou vyšlo na úplně jiný týden. Přestože se to kvůli stresu nestalo, vlivem tělesných změn bylo třeba povolovat šaty. Stav mého ksichtu jistě netřeba čtenářkám ženského pohlaví moc přibližovat. Hnus, velebnosti!
  • Den ode dne hlásili méně a méně stupňů a více a více deště. Den před svatbou to tedy vypadalo, že umrznu v 9°C a pravděpodobně budou padat trakaře.
  • Kromě toho, že nám měl na svatbu připadnout jakýsi tvarůžkový festival, den předem volali z magistrátu, že kvůli této akci nepůjde parkovat před radnicí a na vhodné místo nás tedy navede policie. Rozhodně nezapomenutelné.
  • V půlce měsíce uzavřeli hlavní olomouckou tepnu, kterou se jede jak na radnici, tak do bistra.
  • Pár dní předem jsme tak nějak náhodou zjistili, že se rekonstruují a jsou tedy uzavřeny i univerzitní parkánové zahrady, ze kterých jsme chtěli mít fotky.
Jeden by skoro řekl, že někdo nahoře nechtěl, abychom se vzali.

Zázraky se dějí

Probudili jsme se do nádherně prosluněné soboty. Po klidné snídani jsem vykopla muže a s pomocí drahých kamarádek se dostala do šatů. Při líčení jsem je moc nezaprasila... a šlo to dolů. Máti dokázala během 10 minut úspěšně vytvořit účes, který nikdy nedělala. Se závojem je mimochodem drdol těžký jako prase a já doteď nechápu, jak mohou mít některé nevěsty závoj delší než vlečku. Mě by to zaručeně buďto dekapitovalo, nebo minimálně oskalpovalo.


Kdyby mě neštvali rodiče focením a v pozici sedící jsem neumírala na nedostatek kyslíku, byla by i cesta autem pěkná. Bylo fajn, jak se všichni otáčeli, snažili se nakouknout do okénka a mávali. Kdyby se nemuselo kvůli uzavírce jet dookola, nemusela bych ke konci jízdy lapat po dechu a užila bych si to celé víc. Pozornosti jsem ale rozhodně neunikla na náměstí, které bylo plné jako během vánočních trhů a lidem vskutku málem vypadly oči.

Přestože někteří dorazili opravdu na tu nejposlednější možnou chvíli, sešli jsme se všichni. To, že housle příšerně skřípaly a středem uličky kráčel suverénně otec a ne já, jsem ani moc nevnímala. Olomouc má nádhernou obřadní síň, tak jsem se soustředila na to, a celkově jsem byla docela mimo. Po dobu obligatorního proslovu jsem zase vnímala jen Astrakovo tlumené funění, jak se snažil potlačit smích. Na to, že jsme celou dobu dělali vše možné i nemožné, aby mě neviděl v šatech, jsem čekala, že bude spíš ronit slzy dojetí, co si to bere za pěkné stvoření, fňu (několik týdnů před svatbou jsem se nelíčila, aby měl kontrast). Během chvilky mi na prst přibyl nádherný prsten a mezi jméno a příjmení písmenko K.


Do auta by mě po obřadu už prostě nikdo znovu nenamačkal, do bistra jsme tedy doťapali, což bylo celé takové veselé. Němečtí turisté tleskali, bezdomovec, o kterém doteď nevím, zda byl bezdomovec, protože si mě fotil mobilem, hulákal něco o mém vzhledu (alespoň někdo mě ocenil!), olomoučtí se otáčeli. Prošli jsme kolem katedry, všichni zhrzení studenti japonštiny si vysekli jednu bravurní fotku před vrátky, svatebčany jsme poslali do bistra. A my mezitím spolu s fotografy zjistili, že jsou nějakým zázrakem otevřené zahrady! A prázdné!


Hostina byla také povedená, troufám si říct. Žádné zvyky, žádné hry, žádné tance, jen povídání a papání. Malé, milé, naše. Měli jsme úžasný a opravdu lahodný dort pečený talentovanými kamarádkami a celé jsme si to krásně s přáteli užili. Trochu nás ke konci iritovala servírka, která se co několik minut přicházela zeptat, kdo by si co přál či nám uklízela pod rukama, ale kromě toho jsme se skvěle bavili. Dárky a přání byly úžasné a hlavně ty finanční dary jsme absolutně, ale prostě absolutně nečekali. Pokud toto čte někdo z našich hostí, ještě jednou ohromně děkujeme. I my sami jsme si jeden dárek nadělili – dalšího dne jsme si šli přebrat klíče k našemu novému, většímu, bytu.



Po svatbě jsem byla neustále v pohybu, šla jsem od úřadu k úřadu. To je hrozné, co musí v tomto státě zařídit taková čerstvá "mladá paní". Na svatební cestu nebyla kvůli práci, škole, stěhování, malování, rekonstrukci bytu a přípravám na Animefest ani chvilka času, však my si to ale někdy vynahradíme, zejména, když nás na tom zakončení tak mile překvapili!

Za všechny fotky moc děkuji XDčkovi (ZHadrava), Eldě, Cathy a Ayu!

sobota 4. března 2017

Drobnosti za leden a únor

Sepsala Ely v 4.3.17 6 komentářů
Tyto Drobnosti nejsou z nejdrobnějších.

Tlačenka za cílem ledové podívané

Po Pljuščenkově show v listopadu nás s máti v lednu čekalo další krasobruslení, tentokrát Mistrovství Evropy v Ostravě, konkrétně na exhibici. Jedna z nejzajímavějších chvil celé události byla bezesporu už samotná cesta na ni. Krom toho, že se udělalo o mnoho stupňů chladněji, než slibovala předpověď, ostravský dopravní podnik jaksi zapomněl posílit spoje. Už když tramvaj s několikaminutovým zpožděním dorazila ke Karolíně a nabrala zmrzlé přespolní, kteří tuto cestu z Hranečníku zvolili jako nejlepší možnou, měli jsme problém se do dvou vozů všichni vejít. Nu, čekalo nás však ještě mnoho zastávek, během kterých jsme naplno pocítili, jak se asi cítí lidé v tokijském metru během špičky. Po několika zastávkách jsme už na lidi křičeli, ať už se nesnaží přistoupit, že to není fyzicky možné se ještě víc napresovat, a nabádali cestující u dveří, aby je drželi, zatímco zoufalí lidé venku spílali, proč jim nedáme šanci to zkusit. Na posledních zastávkách už řidič dveře ani neotevíral a takřka nezastavoval, protože mu bylo nejspíš stejně jasné, kam celá masa z obou vozů míří. Tramvaj jela velmi, velmi pomalu, očividně s takovou zátěží mašina nepočítala.

U vchodu nás jemně ohmatali a mě jako vždy napadlo, kam všude jsem si mohla nastrkat zbraně a výbušniny a nikdo by nic nepoznal. Koupily jsme si čaj na zahřátí, nevěřícně civěly na jablka za 30 Kč a zamířily na svá místa: dvě pod sebou hned vedle uličky, ve finále jsem si tedy hňácla na schody vedle máti. Mohla jsem si hezky sedět, nikdo mi nevynadal, celkově byli organizátoři velmi vstřícní. Nebýt čahouna před námi, bylo by to perfektní. O přestávce jsme přepadly Reného Novotného a máti tak ukořistila společnou fotku, kterou ihned pojmenovala "dvě legendy". Škoda jen toho zraněného Chaviera, který nakonec nemohl jet, ale zdraví je samozřejmě přednější.

Alespoň na cestu zpět se na nás usmálo štěstí. Vyfrčely jsme z haly během posledních minut a úspěšně naskočily do jedné z prvních tramvají, do vzdálenějších vozů jsme se totiž skutečně vešly a měly i jakýs takýs osobní prostor. Na hodinu jsme se ohřály ve Fukušimě, chci říct Karolíně, a když jsme následně vylezly, stále ještě směrem od haly jezdily přecpané tramvaje. Představa, že ti lidé museli v mrazu čekat takovou dobu, aby se někam natlačili, byla děsivá. Jsem opravdu ráda, že nám to tak pěkně vyšlo a mohly jsme si užít zážitek, který rozhodně nebude dlouhou dobu možné zopakovat.


Ve víru nákupů

Cedulky s nápisy "last days" letos u většiny řetězců s oblečením definitivně ztratily význam. Myslela jsem, že už mám přesně zjištěno, které dny začínají největší výprodeje, ale jako by to rok od roku protahovali a cedulky vyzývající k bezhlavému šílenství nechávali ve výlohách déle než měsíc. Pro srovnání: loni začaly poslední a největší výprodeje či slevy ze slev 1. 2., kdežto letos až úplným koncem února. Jelikož jsme však obchody takřka každý den sledovali, podařilo se nám do nich nakráčet přesně v ty dny, kdy to bylo pro peněženku nejpříznivější. Krásně a kvalitně jsme nakoupili hlavně muži, jakkoliv to jeho rodina ostentativně ignoruje s tím, že přeci trička bez potisků v cizích jazycích nejsou stylová. To nevadí, že ty, co mu pořídila jeho mamka, na sobě mají například reklamu na nějaký americký obchod s loveckými potřebami, to je přece to pravé ořechové, co se nosí... Na tom, že v obchodech není žádné kvalitní oblečení pro ženy, na tom se tedy stále nic nemění, viz video.


Ale víte co, i když byla určitě vyrobena dětskými otroky z pochybných materiálů, všichni se určitě shodneme na tom, že nejlepší kauf byla stejně tahle moje mikina ze Sinsay:


Profesor A., Autista

Kvůli jednomu blbci nechvalně známému po celé univerzitě, kterého si ale přesto vydržují, neb má nejvyšší publikační činnost a je z něj tedy hodně penízků, jsem musela přehodnotit celou budoucnost. Na zkoušku je nutné učit se mnoho měsíců a úspěch není rozhodně zaručen, sylaby nebo jakékoliv osnovy či tematické okruhy autista A. absolutně neuznává. Zničil život mnoha mým známým, když je těsně přes státnicemi vyhodil. Kdo ví, zda nebudu další z nich? Nevíte, jaká báseň inspirovala jakéhosi vraha v USA před pěti lety? Smůla. Nevíte, co všechno kdy pan A. přeložil a napsal? Smůla. Nevíte, že jste to měli vědět, protože jste o ničem z toho celých 5-6 let studia neslyšeli? Smůla. Nevíte nějaká zeměpisná fakta na zkoušce z literatury? Smůla. Křivě jste se na pana profesora podívali a on vám tak nechce uznat esej? Taky smůla, můžete to zkusit znovu, ale nejspíš letíte, protože A. standardně porušuje mnohé body studijního řádu a oprava několika stránek mu proto trvá klidně půl roku. Nedokážete ho zastihnout, protože nereaguje na emaily a stále vám něco neopravil? Smůla. Chce po vás, abyste s ním běželi na tramvaj, pakliže chcete vědět, kde máte tečku blbě tentokrát? Poběžte, nebo máte smůlu. A. zapomene vypsat další termíny a zkouškové skončí? No bohužel, přijdete o ně.

Ráda bych upozornila, že nic z celého výše uvedeného odstavce není ani v nejmenším přehnané pro komický efekt. To jsou fakta, milí zlatí. Dle zjištění předcházejících ročníků, se navíc mimo jiné zdá, že je třeba umět komplet historii, kinematografii, filosofii, dějiny umění a mít podrobný přehled o aktuálním dění. Stěžování prý se nevyplatí, vědí o tom všichni vyučující na katedře, ale nikdo s tím nic nedělá. Tahle univerzita, nebo asi spíše hlavně tahle katedra, očividně funguje jako stát ve státě. Kdybych šla na jiný obor, kde všechno hezky funguje (zdravím bohemistiku) a od státnic nevyhazují lidi, co jim tam 40 minut v kuse mluví (aneb co se stalo jedné z našich nejlepších), taky bych už ten diplom měla.

I odložila jsem zkoušku na příští semestr s tím, že budu opět prodlužovat, nyní už placeně. Kvůli skvělému panu Autistovi tedy přijdu o 20 000 Kč, které hlavně ani nevím, kde vezmu. Buď ze mě bude věčný student, a nebo jsem zahodila tři roky života, protože už na to nebudu mít nervy a na školu se vykašlu. Na obor, který bych na jakékoliv jiné univerzitě už měla hotový. Na některých školách jistě i dvakrát a ještě bych si u toho pískala.

Jak se se mnou chtěli seznámit, doma i pracovně

V únoru jsme si udělali takový pro mě velmi stresující výlet do Prahy. Mužova rodina se totiž dala slyšet, že by se se mnou před svatbou ještě rádi lépe seznámili a ať někdy přijedeme. Zároveň jsem také potřebovala do Prahy na schůzku ohledně práce pro ČSFD. Takže bylo rozhodnuto, že u nich přenocuju, aby se to všechno stihlo. Nu, bylo to docela v pohodě, ale ta rodina mě fascinuje. Za celé dva dny se mě nezeptali na jedinou věc, v podstatě jsem mohla poslat fotku. Neptají se ale očividně ani vlastního syna, kterého vidí jednou do měsíce, takže bych si to asi neměla brát osobně. Naprostá ignorace našeho života, práce, školy, plánů do budoucna, i ohledně svatby bylo mlčení dodrženo. Byli milí, nasytili mě, postarali se o mě, o tom žádná, ale jakýkoliv pokus o navázání komunikace byl neuvěřitelně awkward. Ale tak hlavně, že jsem se dozvěděla o pořadech v televizi, o sousedovic psech, Astrakových ztracených pokemonních kartách a o tom, jaký typ porna si jako malý schovával u prarodičů (proč?!), protože o ničem jiném se celou dobu skutečně nemluvilo.

Pohovor / zaučení rovněž dopadl dobře. Na to, že jsem předchozího dne snad poprvé měla chuť Astraka zabít poté, co mě v nějaké mé slabší chvilce úspěšně přesvědčil, že vlastně žádné slušné oblečení nepotřebuju, protože to zní neformálně, se z něho nakonec vyklubal velkorysý muž. Zaplatil výsledek patnáctiminutové akce "najdi si na nádraží slušný oděv" a dělal mi po celou dobu morální oporu. Dokonce to dopadlo tak, že se mnou byl i celých několik hodin na tom mém "pohovoru". Práci tedy mám a doteď tomu nějak nemůžu uvěřit. Vždyť já z japonštiny utekla na anglistiku a nakonec jsem v situaci, kdy mám chuť praštit s anglistikou, protože mám práci. Práci, ve které využiju právě tu japonštinu.

Jelikož se celý tento výlet odehrál na Valentýna, mohla jsem si snad poprvé nevěřícně "vychutnat" tu "sváteční" atmosféru a davy komerčním svátkem zblbnutých lidí všude kolem. My si večer užili večeří v Loving Hutu a se zmrzlinou (ano, je zima, ano další den mě bolelo v krku) a to vlastně spíš omylem. Ale tak krásné to bylo.

Za co, panebože, za co?

  • Každý zub, na který mi sáhnou, mě týdny bolí. V jednom zánět kanálku, takže odešel. Třikrát čištěn poté, co mi natekl ksicht, pod bradou se mi udělal lalok a u telefonátu zubaři jsem bolestí brečela. Nicméně si i po opětovném zaplombování bolí dál. Úplnej zubovej Superman, prostě nesmrtelnej, ugh.
  • Zkouškové a profesor Autista mě rozbili. Migrenózní stavy, světloplachost a bolest očí už parádní dva měsíce v kuse. Bez tmavých brýlí mě nepotkáte, hraju si na celebritu. Oční našla v oku krvácení a já týden žila s jejími slovy, že mi něco krvácí buďto v mých už-tak-ne-zcela-zdravých očích nebo to jde dokonce od mozku. Prostě úplně přesně to, co chce člověk slyšet, když se snaží po zkouškovém hodit do pohody. Téct to nakonec přestalo a aktuálně jsem ve stavu, kdy mi byly všechny ty klasické super věci typu nádor na mozku vyloučeny. Kapu léky a čekám na další testy. Shrnuto podtrženo, prostě super dva měsíce, zejména poslední týden, kdyby se někdo náhodou divil, proč ty Drobnosti stále ne a ne přijít.

Když dokumenty natáčí nevzdělaní mantáci

Cítím také potřebu se pochlubit, že jsme si v lednu s mužem poté, co nás naprosto znechutily v televizi vysílané pořady o Japonsku, vytyčili takový projekt shlédnout jich co nejvíce a velmi kousavě tyto pseudo-dokumenty okomentovat a oglosovat. Je to totiž opravdu neskutečná hanba, co si tvůrci dovolí vypustit z pusy. Občas doprovodný komentář k těmto snímkům připomíná nějaký absurdistický kousek, často je to jako dadaistická báseň, někdy to zase vypadá, jako by někdo hodil slovník do mixéru, jak vtipně poznamenala jedna slečna na Facebooku. Na jakékoliv ověřování faktů se vykašlali, všechny snímky beze sporu jsou tedy informačně dost mimo. Z jejich výslovnosti, kdy zcela náhodně prodlužují či zkracují samohlásky nebo některé slabiky zaměňují, nám zase takřka krvácejí uši. A co je nejlepší, všude plno stereotypizace a jeden ze snímků je dokonce otevřeně rasistický. Prostě pecka. V případě zájmu si můžete naše články přečíst u Astraka, tedy v jeho Doupěti.
Do budoucna hodláme takhle spolupracovat s tvorbou příspěvků i u mě, hlavně na Deníčku, a snad ho tedy konečně exhumujeme. Brousíme si například drápky na recenzi knihy od Marie Kondo.

Jinak co se internetu týče, netuším, jak mi mohla tak skvělá série tak dlouho unikat, pro jistotu se tedy ptám i vás. Znáte Scamalot a Jamese Veitche? Aneb co se stane, když komik s inteligentním smyslem pro humor tráví svůj volný čas tím, že odpovídá spammerům na emaily.

A protože nemám kam dát pěkné fotky, které jsem v únoru vyfotila, přikládám je prostě sem. Tak.

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...
 

(Ne)významné drobnosti Copyright © 2014 Design by Ely