sobota 4. března 2017

Drobnosti za leden a únor

Sepsala Ely v 4.3.17 6 komentářů
Tyto Drobnosti nejsou z nejdrobnějších.

Tlačenka za cílem ledové podívané

Po Pljuščenkově show v listopadu nás s máti v lednu čekalo další krasobruslení, tentokrát Mistrovství Evropy v Ostravě, konkrétně na exhibici. Jedna z nejzajímavějších chvil celé události byla bezesporu už samotná cesta na ni. Krom toho, že se udělalo o mnoho stupňů chladněji, než slibovala předpověď, ostravský dopravní podnik jaksi zapomněl posílit spoje. Už když tramvaj s několikaminutovým zpožděním dorazila ke Karolíně a nabrala zmrzlé přespolní, kteří tuto cestu z Hranečníku zvolili jako nejlepší možnou, měli jsme problém se do dvou vozů všichni vejít. Nu, čekalo nás však ještě mnoho zastávek, během kterých jsme naplno pocítili, jak se asi cítí lidé v tokijském metru během špičky. Po několika zastávkách jsme už na lidi křičeli, ať už se nesnaží přistoupit, že to není fyzicky možné se ještě víc napresovat, a nabádali cestující u dveří, aby je drželi, zatímco zoufalí lidé venku spílali, proč jim nedáme šanci to zkusit. Na posledních zastávkách už řidič dveře ani neotevíral a takřka nezastavoval, protože mu bylo nejspíš stejně jasné, kam celá masa z obou vozů míří. Tramvaj jela velmi, velmi pomalu, očividně s takovou zátěží mašina nepočítala.

U vchodu nás jemně ohmatali a mě jako vždy napadlo, kam všude jsem si mohla nastrkat zbraně a výbušniny a nikdo by nic nepoznal. Koupily jsme si čaj na zahřátí, nevěřícně civěly na jablka za 30 Kč a zamířily na svá místa: dvě pod sebou hned vedle uličky, ve finále jsem si tedy hňácla na schody vedle máti. Mohla jsem si hezky sedět, nikdo mi nevynadal, celkově byli organizátoři velmi vstřícní. Nebýt čahouna před námi, bylo by to perfektní. O přestávce jsme přepadly Reného Novotného a máti tak ukořistila společnou fotku, kterou ihned pojmenovala "dvě legendy". Škoda jen toho zraněného Chaviera, který nakonec nemohl jet, ale zdraví je samozřejmě přednější.

Alespoň na cestu zpět se na nás usmálo štěstí. Vyfrčely jsme z haly během posledních minut a úspěšně naskočily do jedné z prvních tramvají, do vzdálenějších vozů jsme se totiž skutečně vešly a měly i jakýs takýs osobní prostor. Na hodinu jsme se ohřály ve Fukušimě, chci říct Karolíně, a když jsme následně vylezly, stále ještě směrem od haly jezdily přecpané tramvaje. Představa, že ti lidé museli v mrazu čekat takovou dobu, aby se někam natlačili, byla děsivá. Jsem opravdu ráda, že nám to tak pěkně vyšlo a mohly jsme si užít zážitek, který rozhodně nebude dlouhou dobu možné zopakovat.


Ve víru nákupů

Cedulky s nápisy "last days" letos u většiny řetězců s oblečením definitivně ztratily význam. Myslela jsem, že už mám přesně zjištěno, které dny začínají největší výprodeje, ale jako by to rok od roku protahovali a cedulky vyzývající k bezhlavému šílenství nechávali ve výlohách déle než měsíc. Pro srovnání: loni začaly poslední a největší výprodeje či slevy ze slev 1. 2., kdežto letos až úplným koncem února. Jelikož jsme však obchody takřka každý den sledovali, podařilo se nám do nich nakráčet přesně v ty dny, kdy to bylo pro peněženku nejpříznivější. Krásně a kvalitně jsme nakoupili hlavně muži, jakkoliv to jeho rodina ostentativně ignoruje s tím, že přeci trička bez potisků v cizích jazycích nejsou stylová. To nevadí, že ty, co mu pořídila jeho mamka, na sobě mají například reklamu na nějaký americký obchod s loveckými potřebami, to je přece to pravé ořechové, co se nosí... Na tom, že v obchodech není žádné kvalitní oblečení pro ženy, na tom se tedy stále nic nemění, viz video.


Ale víte co, i když byla určitě vyrobena dětskými otroky z pochybných materiálů, všichni se určitě shodneme na tom, že nejlepší kauf byla stejně tahle moje mikina ze Sinsay:


Profesor A., Autista

Kvůli jednomu blbci nechvalně známému po celé univerzitě, kterého si ale přesto vydržují, neb má nejvyšší publikační činnost a je z něj tedy hodně penízků, jsem musela přehodnotit celou budoucnost. Na zkoušku je nutné učit se mnoho měsíců a úspěch není rozhodně zaručen, sylaby nebo jakékoliv osnovy či tematické okruhy autista A. absolutně neuznává. Zničil život mnoha mým známým, když je těsně přes státnicemi vyhodil. Kdo ví, zda nebudu další z nich? Nevíte, jaká báseň inspirovala jakéhosi vraha v USA před pěti lety? Smůla. Nevíte, co všechno kdy pan A. přeložil a napsal? Smůla. Nevíte, že jste to měli vědět, protože jste o ničem z toho celých 5-6 let studia neslyšeli? Smůla. Nevíte nějaká zeměpisná fakta na zkoušce z literatury? Smůla. Křivě jste se na pana profesora podívali a on vám tak nechce uznat esej? Taky smůla, můžete to zkusit znovu, ale nejspíš letíte, protože A. standardně porušuje mnohé body studijního řádu a oprava několika stránek mu proto trvá klidně půl roku. Nedokážete ho zastihnout, protože nereaguje na emaily a stále vám něco neopravil? Smůla. Chce po vás, abyste s ním běželi na tramvaj, pakliže chcete vědět, kde máte tečku blbě tentokrát? Poběžte, nebo máte smůlu. A. zapomene vypsat další termíny a zkouškové skončí? No bohužel, přijdete o ně.

Ráda bych upozornila, že nic z celého výše uvedeného odstavce není ani v nejmenším přehnané pro komický efekt. To jsou fakta, milí zlatí. Dle zjištění předcházejících ročníků, se navíc mimo jiné zdá, že je třeba umět komplet historii, kinematografii, filosofii, dějiny umění a mít podrobný přehled o aktuálním dění. Stěžování prý se nevyplatí, vědí o tom všichni vyučující na katedře, ale nikdo s tím nic nedělá. Tahle univerzita, nebo asi spíše hlavně tahle katedra, očividně funguje jako stát ve státě. Kdybych šla na jiný obor, kde všechno hezky funguje (zdravím bohemistiku) a od státnic nevyhazují lidi, co jim tam 40 minut v kuse mluví (aneb co se stalo jedné z našich nejlepších), taky bych už ten diplom měla.

I odložila jsem zkoušku na příští semestr s tím, že budu opět prodlužovat, nyní už placeně. Kvůli skvělému panu Autistovi tedy přijdu o 20 000 Kč, které hlavně ani nevím, kde vezmu. Buď ze mě bude věčný student, a nebo jsem zahodila tři roky života, protože už na to nebudu mít nervy a na školu se vykašlu. Na obor, který bych na jakékoliv jiné univerzitě už měla hotový. Na některých školách jistě i dvakrát a ještě bych si u toho pískala.

Jak se se mnou chtěli seznámit, doma i pracovně

V únoru jsme si udělali takový pro mě velmi stresující výlet do Prahy. Mužova rodina se totiž dala slyšet, že by se se mnou před svatbou ještě rádi lépe seznámili a ať někdy přijedeme. Zároveň jsem také potřebovala do Prahy na schůzku ohledně práce pro ČSFD. Takže bylo rozhodnuto, že u nich přenocuju, aby se to všechno stihlo. Nu, bylo to docela v pohodě, ale ta rodina mě fascinuje. Za celé dva dny se mě nezeptali na jedinou věc, v podstatě jsem mohla poslat fotku. Neptají se ale očividně ani vlastního syna, kterého vidí jednou do měsíce, takže bych si to asi neměla brát osobně. Naprostá ignorace našeho života, práce, školy, plánů do budoucna, i ohledně svatby bylo mlčení dodrženo. Byli milí, nasytili mě, postarali se o mě, o tom žádná, ale jakýkoliv pokus o navázání komunikace byl neuvěřitelně awkward. Ale tak hlavně, že jsem se dozvěděla o pořadech v televizi, o sousedovic psech, Astrakových ztracených pokemonních kartách a o tom, jaký typ porna si jako malý schovával u prarodičů (proč?!), protože o ničem jiném se celou dobu skutečně nemluvilo.

Pohovor / zaučení rovněž dopadl dobře. Na to, že jsem předchozího dne snad poprvé měla chuť Astraka zabít poté, co mě v nějaké mé slabší chvilce úspěšně přesvědčil, že vlastně žádné slušné oblečení nepotřebuju, protože to zní neformálně, se z něho nakonec vyklubal velkorysý muž. Zaplatil výsledek patnáctiminutové akce "najdi si na nádraží slušný oděv" a dělal mi po celou dobu morální oporu. Dokonce to dopadlo tak, že se mnou byl i celých několik hodin na tom mém "pohovoru". Práci tedy mám a doteď tomu nějak nemůžu uvěřit. Vždyť já z japonštiny utekla na anglistiku a nakonec jsem v situaci, kdy mám chuť praštit s anglistikou, protože mám práci. Práci, ve které využiju právě tu japonštinu.

Jelikož se celý tento výlet odehrál na Valentýna, mohla jsem si snad poprvé nevěřícně "vychutnat" tu "sváteční" atmosféru a davy komerčním svátkem zblbnutých lidí všude kolem. My si večer užili večeří v Loving Hutu a se zmrzlinou (ano, je zima, ano další den mě bolelo v krku) a to vlastně spíš omylem. Ale tak krásné to bylo.

Za co, panebože, za co?

  • Každý zub, na který mi sáhnou, mě týdny bolí. V jednom zánět kanálku, takže odešel. Třikrát čištěn poté, co mi natekl ksicht, pod bradou se mi udělal lalok a u telefonátu zubaři jsem bolestí brečela. Nicméně si i po opětovném zaplombování bolí dál. Úplnej zubovej Superman, prostě nesmrtelnej, ugh.
  • Zkouškové a profesor Autista mě rozbili. Migrenózní stavy, světloplachost a bolest očí už parádní dva měsíce v kuse. Bez tmavých brýlí mě nepotkáte, hraju si na celebritu. Oční našla v oku krvácení a já týden žila s jejími slovy, že mi něco krvácí buďto v mých už-tak-ne-zcela-zdravých očích nebo to jde dokonce od mozku. Prostě úplně přesně to, co chce člověk slyšet, když se snaží po zkouškovém hodit do pohody. Téct to nakonec přestalo a aktuálně jsem ve stavu, kdy mi byly všechny ty klasické super věci typu nádor na mozku vyloučeny. Kapu léky a čekám na další testy. Shrnuto podtrženo, prostě super dva měsíce, zejména poslední týden, kdyby se někdo náhodou divil, proč ty Drobnosti stále ne a ne přijít.

Když dokumenty natáčí nevzdělaní mantáci

Cítím také potřebu se pochlubit, že jsme si v lednu s mužem poté, co nás naprosto znechutily v televizi vysílané pořady o Japonsku, vytyčili takový projekt shlédnout jich co nejvíce a velmi kousavě tyto pseudo-dokumenty okomentovat a oglosovat. Je to totiž opravdu neskutečná hanba, co si tvůrci dovolí vypustit z pusy. Občas doprovodný komentář k těmto snímkům připomíná nějaký absurdistický kousek, často je to jako dadaistická báseň, někdy to zase vypadá, jako by někdo hodil slovník do mixéru, jak vtipně poznamenala jedna slečna na Facebooku. Na jakékoliv ověřování faktů se vykašlali, všechny snímky beze sporu jsou tedy informačně dost mimo. Z jejich výslovnosti, kdy zcela náhodně prodlužují či zkracují samohlásky nebo některé slabiky zaměňují, nám zase takřka krvácejí uši. A co je nejlepší, všude plno stereotypizace a jeden ze snímků je dokonce otevřeně rasistický. Prostě pecka. V případě zájmu si můžete naše články přečíst u Astraka, tedy v jeho Doupěti.
Do budoucna hodláme takhle spolupracovat s tvorbou příspěvků i u mě, hlavně na Deníčku, a snad ho tedy konečně exhumujeme. Brousíme si například drápky na recenzi knihy od Marie Kondo.

Jinak co se internetu týče, netuším, jak mi mohla tak skvělá série tak dlouho unikat, pro jistotu se tedy ptám i vás. Znáte Scamalot a Jamese Veitche? Aneb co se stane, když komik s inteligentním smyslem pro humor tráví svůj volný čas tím, že odpovídá spammerům na emaily.

A protože nemám kam dát pěkné fotky, které jsem v únoru vyfotila, přikládám je prostě sem. Tak.

čtvrtek 5. ledna 2017

Drobnosti prosinec

Sepsala Ely v 5.1.17 2 komentářů

Když se film kliká

Začátkem prosince nás čekala taková zajímavá akce – do Prahy a zpět za 24 hodin. Poprvé jsme totiž v rámci festivalu Filmasia titulkovali pro nějaký film promítaný v Lucerně, ostatně viz Astrakův článek, a zde často nastává povinnost jet si ty titulky k filmu pěkně ručně naklikat. Byl to opravdu zajímavý zážitek, sedět s mužem v promítací kabině a držet mu palce, ale bylo to celé takové náročné, neb jsme tomuto výletu nechtěli obětovat příliš času, když už na něj padly všechny vydělané peníze. RegioJet měl vyprodáno, Leo se s cenama snad zbláznil, a tak jsme po letech jeli ve stísněném a přetopeném Pendolinu. Dříve jsem na svátky do Prahy jezdívala, a jsem tak na davy zvyklá, ale musím tedy říct, že tolik lidí jsem v centru nikdy nezažila. Což nám tedy na náladě nepřidalo (z Tigeru jsme se málem živí nedostali), stejně jako nedostatek informací předem i na místě. Film, na kterém jsme pracovali, se promítal až v půl deváté, trval nějaké ty dvě hodiny, po posledním přeskupení dopravy nám přímo k prarodičům nic nejelo a dorazili jsme tak až na sklonku dne. Padli jsme do postele, nechali se za těch několik hodin několikrát vzbudit dědou, ráno strávili pár chvil s babičkou a už mířili zpět domů. Snad jediná věc, která mě na celém tomhle rychlovýletě opravdu uchvátila, bylo neuvěřitelně, ale prostě neuvěřitelně růžové beránkové nebe v podvečer našeho příjezdu, které jsme si prohlížela v oblaku kouře před nádražím, zatímco muž telefonoval s rodinou předstíraje, že jsme celou dobu v Olomouci, aby si náhodou někdo nestěžoval na nedostatek kontaktu.


Už to začíná být trapné, ale... oficiálně praštěná

Poslední předvánoční víkend jsme s mužem jeli k nám za rodinou s tím, že si užijeme vánoční idylku. Chtěla jsem zdobit perníky, rozvěšovat ozdoby, nazdobit si svůj malý stromeček, zabalit dárky a válet se. Ely mínila, osud měnil. Hned první noc doma jsem sebou někdy kolem druhé ráno chtěla praštit do postele, leč zapomněla jsem, že mám doma nad postelí poličku, čili praštila jsem sebou do rohu poličky. Nějak jsem sjela na matraci pod postelí, kde nocuje Astrak, když jsme u nás, a držela si hlavu, neschopná byť jen pípnutí. Při pokusu o sed se mi jaksi bouřil žaludek. Už v ten moment mi to bylo jasné. Muž mi diagnózu vyvracel, ukolébal mě se spánku, já celou dobu pesimisticky na mysli Kamiho z Malice Mizer, který takhle umřel na krvácení do mozku. No nakonec jsem usnula. A dokonce jsem se ráno probudila! Ale bylo mi nevolno, malátno, prostě divně. Ani další tři hodiny spánku na těchto pocitech nic nezměnily, tak jsem začala shánět někoho, kdo by byl tak laskav a hodil mě do některého z okolních měst na pohotovost, protože se mi samozřejmě musí něco stát vždycky když jsme v tom našem slavném městě, kde už roky žádná pořádná není. Veškeré shánění marné, takže jsme jeli autobusem na chirurgickou ambulanci k nám, odtamtud sanitkou do Havířova na neurologii na CTčko (očividně kdybych neměla pár měsíců CT, svět by se přestal točit) a zase zpět k nám, kde mě hospitalizovali s otřesem mozku. Sbohem, poklidný víkende. Tohle je prostě můj život v kostce. Z reakcí ostatních mě asi nejvíce pobavilo Cloveřino výstižné instagramové: "Už zase? Oo Co si dělala tentokrát?".

Neurolog: Tak předně vám gratuluju k otřesu mozku...

Docela zajímavé bylo zjištění, že je to v té naší prd... maličké nemocnici daleko příjemnější než v Karviné. Dostala jsem lepší jídlo, personál mě očividně považoval za lidskou bytost, některé sestry byly vážně fajn a dokonce i spolupacientky jsem chytla milé. Co bylo ovšem nejzajímavější byla první noc, kdy jsem se vzbudila s naprosto šíleným pocitem na zvracení a hodiny válčila s touhou vyblít žaludek. Nakonec jsme vydedukovali, že očividně blbě reaguju na Novalgin, lék proti bolesti, který do mě rvali horem dolem. Kdyby to bylo bývalo vědělo mé mladší já, nemuselo pár hodin po slepáku v pauzách mezi zvracením křičet bolestí a přemýšlet o výhodách smrti na sále. V podstatě mě tam tedy měli na pozorování, ale omylem za mě udělali regulérního pacienta. Vtipnější personál už potom kolem mě chodil s tím, jestli třeba nechci ještě kapáček. Zároveň tato intolerance očividně vysvětluje, proč jsem daný lék schopná poznat po (pa)chuti v puse, i když mi ho někdo píchne třeba jen do pozadí, na což vždy sestry podezíravě hleděly.
Během svého krátkého pobytu jsem též zjistila, jak vyvolat hurónský smích u doktorů:

(vejdou dva doktoři a tři sestry na vizitu)
Doktor: Tohle je paní V., před třemi dny se praštila do hlavy...
Ely: *zmateně se probudí, posadí a o madlo se praští do hlavy*

... a doktoři zjistili, jak vyvolat záchvat řehotu u mě:

Sestra: Takže teď 4 týdny žádnou fyzickou ani psychickou zátěž.
Ely: To jako během zkouškového?


Konec vražedného roku 2016

Vánoce jsem oslavila s rodinou, načež se nám na zápraží, jako vystřižený z nějakého hollywoodského slaďáku, romanticky o den dříve zjevil Astrak a ke štěstí už mi nechybělo takřka nic. Dárečky byly letos místy takové rozpačité (otec a jeho drahá propiska, štramberské uši či jeho obrovský kovaný hlavolam všem členům rodiny), místy prostě úžasné, například všechna ta plátna, barvy, štětce a personalizované známky na svatební oznámení od máti či Pokemon Moon od muže. Dorazil mi i skvělý vánoční balíček od drahé Šavrdy, přestože to zpočátku vypadalo, že se ho česká pošta rozhodla ztratit.
Konec roku jsme poté už prolenošili v Olomouci ve dvou. Byl poměrně klid, protože bylo velmi mrazivo, všude šílená mlha, a z nebe padaly jakési ledové nepříjemnosti – mnoho lidí se tedy na nějaké prskání a pufání vyprdlo. Ven, natož na náměstí k novoročnímu ohňostroji, by nás v té zimě nikdo nedostal, poklidně jsme si tedy doma přiťukli sklenicí pomerančového džusu a radovali se, že už tenhle ďábelský rok, kdy mimo jiné Astrak přišel o dva příbuzné a psa, já zase o kus zdraví a Bowieho, konečně končí.


Politicky korektní pohádky

Přestože nám letos u sledování nových českých "pohádek" v televizi vstávaly vlasy hrůzou, svátky jsme nakonec pohádkové přeci jen měli. Muži jsem totiž naježila mezi jinými i politicky korektní pohádky (Politically Correct Bedtime Stories), které si po troškách čteme a pěkně se u toho bavíme. To vše prokládám učením, jež je tedy v tomto ohledu místy kolikrát vtipnější ("concerned with the liberating effect of vampirism on female sexuality"). Příprava na zkoušky je zatím klasika: naučte se věci, které nikde nejsou a v hodinách jsme je nikdy neprobírali. Je to očividně v přímé návaznosti na UPOLské anglistické státnice sestávající v mnoha případech z věcí, které se berou až na magistru, a v mnoha případech z toho, co se ani v navazujícím studiu neprobírá.

Na závěr si dovolím krátkou ukázku z pohádky O Červené Karkulce:
The wolf said, "You know, my dear, it isn't safe for a little girl to walk through these woods alone."

Red Riding Hood said, "I find your sexist remark offensive in the extreme, but I will ignore it because of your traditional status as an outcast from society, the stress of which has caused you to develop your own, entirely valid, worldview. Now, if you'll excuse me, I must be on my way."

Red Riding Hood walked on along the main path. But, because his status outside society had freed him from slavish adherence to linear, Western-style thought, the wolf knew a quicker route to Grandma's house. He burst into the house and ate Grandma, an entirely valid course of action for a carnivore such as himself. Then, unhampered by rigid, traditionalist notions of what was masculine or feminine, he put on Grandma's nightclothes and crawled into bed.

Red Riding Hood entered the cottage and said, "Grandma, I have brought you some fatfree, sodium-free snacks to salute you in your role of a wise and nurturing matriarch."

sobota 3. prosince 2016

Drobnosti za listopad

Sepsala Ely v 3.12.16 0 komentářů

Z dědečkovy skříně rovnou do výlohy

Jednoho listopadového rána našeho souseda za "papírovou" stěnou probudilo hlasité "Nooo!". Ten den poprvé nasněžilo. A my neměli ani jeden boty, do kterých by neteklo, natož nějaký teplý kabát. A nabídka v nákupních centrech zoufalejší než kdykoliv předtím. Letošní móda oversized kabátů je dle mého hnus, v obchodech to vypadá, jako kdyby designeři vyrabovali prarodičům skříně. Pokud toužíte po něčem s nějakým střihem, třeba jen trochu vypasovaném, hledání vám pár hodin zabere, neb jsou už všichni očividně líní šít kabáty kvalitně a vymazleně. Taky proč, že jo, lidi to koupí tak jako tak. Nebo to možná děti v Číně neumí ušít. A boty? Chce-li člověk něco, co nevypadá jako jezdecké holínky, může si je maximálně tak nakreslit a vystřihnout. Muži, kteří by chtěli boty alespoň ke kotníkům, mají vesměs očividně taky smůlu – módní řetězce jako by se rozhodly, že jim letos bude zima.
Do bundy typu "Michelin" mě nikdo nedostane, raději s grácií mrznu, takže jsem ještě začátkem měsíce měla jen kabát z polyesteru, tedy verzi pro chudé a horkokrevné. Loni mi v něm bylo skvěle, ale letos, o 10 kilo lehčí, jsem vypouštěla duši už v deseti stupních i se dvěma vrstvami všeho pod tím. Tak jsme vyrazili do Šantovky trpět. 95 % obchodů nabízelo pseudo-kabáty pouze z toho polyesteru, jediné H&Mko dalo do svých výrobků teploučkou vlnu. Muži na tom mimochodem byli s materiály klasicky lépe. Tohle už delší dobu nekomentuju a bavlněná trička s dobrou gramáží chodím nakupovat do mužské sekce. Protože třeba kupodivu chci, aby to hřálo, nešlo přes to vidět, nemělo to tvar krychle a stálo to nějaký rozumný peníz.
Nakonec jsem tedy narychlo pořídila krásný dlouhý dvouřadý polovlněný kabát z H&Mka a nemohla uvěřit, že je mi konečně docela TEPLO! Astrak čeká na povánoční výprodeje, případně mu objednáme něco z e-shopu Zary. Vždyť i boty budu mít letos ze zásilkového obchodu. Z těch, co jsem letos viděla, byly totiž jediné, které nevypadaly, že se v nich člověk hodlá účastnit honu na lišku.

Když hlava nepobírá

Setkali jste se někdy s Mandelovým efektem? Je to fenomén, kdy si velké skupiny lidí s jistotou pamatují minulost, důležité události, umělecká díla a podobné věci jinak, než se objektivně staly. Snahy o uspokojivé vysvětlení založené na naší zrádné paměti či mozku selhávají na tom, že si lidé pamatují dané věci sice blbě, ale mezi sebou všichni naprosto stejně, nezávisle na druhých. Pokud si chcete přivodit potenciální mind fuck, vřele doporučuju si ME vygooglit a prostudovat.
Jak se to týká mě osobně? Patřím například k lidem, kteří si jasně vybavují Kennedyho zastřeleného v autě pro čtyři lidi, ne v limuzíně s přepážkou uprostřed. Naprosto přesně si také pamatuju portrét Henryho VIII, který si jasně vybavuje hromada lidí, leč očividně neexistuje, přestože jsou na něj časté odkazy v popkultuře, filmech i seriálech (přikládám rovnou odkaz na stránku, která se tenhle ME snaží vyvrátit, mimo jiné i kvůli komentářům). Známá umělecká díla typu American Gothic nebo Stvoření Adama mám v mysli též mírně odlišné. Stříbrnou nohu C3P0 vůbec nekomentuju. Co nás ale totálně s Astrakem posadilo na zadek, byl pohled na mapu. Snažili jsme se si to vysvětlit různě, ale co naplat, když i ty staré atlasy, ze kterých jsme se na základce a střední učili, vypadají stejně jako satelitní pohled, leč poněkud odlišně od našich, vzájemně shodných, vzpomínek? Oba dva si pamatujeme mapu takto, vyjma Kanady takto. V porovnání s aktuální polohou zde. Naprosto zmateně hledíme na Kanadu; přemítáme, proč jsme se ve škole učili o tom, že je Itálie jako kozačka, když je teď u ní přilepená Sicílie; nemůžeme uvěřit východní poloze Jižní Ameriky; všechny nás i s dalším kamarádem japanologem zarazila poloha japonských ostrovů, což je na pováženou, když se tomu věnujeme přes pět let; a velikost a protažení Aljašky je pro nás naprosto nepochopitelné. Ať už je to cokoliv – nějaká hra myslí či kolektivního vědomí nebo třeba opravdu, pakliže se přikloníme k těm odvážnějším teoriím, něco z oblasti kvantové fyziky... je to pěkný hnus a my ten den, co jsme zírali na mapu, překvapením a vyděšením nespali do půl šesté do rána.

Žeňa na dosah... ruky ne, ale koštětem bych to nejspíš dala

Poslední den v měsíci mě čekal splněný sen. Shodou náhod se mi vlastně díky hintzuovi, který tuším na FB okomentoval něco s Kings on Ice, podařilo koupit na tuto lední show lístky. Vůbec bych jinak netušila, že k nám zamíří, nikde jsem totiž neviděla reklamy. A taky jsem upřímně vůbec nedoufala, že by jeli dál i po Pljuščenkově zranění na Olympijských hrách. Až do poslední chvíle jsem nevěřila, že by po Soči ještě nějak extra jezdil, když mu v páteři praskl šroub, nedělala jsem si proto velké naděje a byla jsem smířená s tím, že bude bruslit jen několik známých jmen a třeba ani moc dobře neuvidím. Kdo ví, jak daleko od ledu s máti budeme, říkala jsem si. Lístky jsem přeci jen kupovala přes mobil v McDonaldu, prd na to viděla a brala první, co se namanulo. O to víc mě to pak celé posadilo na zadek.

Podle Pljuščenkova trenéra Alexeje Mišina skutečně nemá smysl, aby ruský veterán pokračoval v kariéře. "Možná, až bude krasobruslení na programu paralympijských her," poznamenal. (zdroj: iDnes)

Nedávno kariéru ukončil můj oblíbenec Florent Amodio, před ním náš skvělý český trémista Tomáš Verner, Brian Joubert a právě Žeňa. A všichni tihle na nás čekali v perfektním, PERFEKTNÍM představení, na které budu určitě ještě roky vzpomínat. Jestliže jsem si první polovinu říkala, že krásné, ale nic moc, druhá polovina mi poté vzala dech, způsobila, že jsem si málem vyřvala plíce a ruce takřka omlátila na kost. Vidět někoho, na koho jsme s máti a ještě předtím i s babi rok co rok koukaly zachumlané u televize, jen nějaké tři metry ode mě, jak se usmívá a mává nám, bylo neskutečné. Co předváděli, bylo neskutečné. A navíc jsme skvěle viděly, protože jsme seděly ve čtvrté řadě, ale do té třetí se nikdo nedostavil.
Vzala jsem s sebou plyšáka, ale nakonec jsem ho nehodila, protože se mi nechtělo přelézat blíže k ledu a měla jsem, v mysli vzpomínka na hodiny tělocviku, strach, že bych svým skillem zabila lidi v první řadě. Máti to celé nahrávala, a přestože nám světla poněkud zářila do očí a dělala tak problémy i jejímu iPhonu (všechno je to za tmy hrozně přesvícené), nahrála toho 3 GB. Hodila jsem to neveřejně na Youtube, takže pokud byste chtěli vidět pěkně ostrý záznam konce show a pokochat se několika skvělými předvedenými prvky – třeba tím, jak Baldé přeskočil a nerozpůlil Jouberta, přestože se odrazil už nějaké dva metry před ním – tak ZDE. První Pljuščenkovo vystoupení ZDE, druhé ZDE. Verner a jeho ryze ostravské fotbalové číslo ZDE. Předvádění a tanečky "4 Kings" ZDE. Případně se vážně omlouvám za tu kvalitu u videí, kde je zhasnuto, a za svůj křik. My totiž s mámou ječíme kvalitně. Vtipné bylo, když se zhruba v polovině postarší paní za námi inspirovala a vyzkoušela to také. Po zbytek programu se nám za zády sem tam ozvalo nejisté tlumené "hů".


A jinak?

  • trápím se s diplomkou a drahý tu svou mezitím napsal za několik dní
  • zase se na mě vykašlala zubařka. Jeden den ráno mi volali, že musela náhle odjet, a s mými bolavými zuby mě přeobjednali na leden...
  • po nocích se díváme na seriály, které já mám ráda, ale Astrak ještě neviděl. Zhlédli jsme tak Black Books, Sherlocka a máme rozkoukanou Community. O tom, že mám toho nejlepšího muže pod sluncem, jsem se znovu přesvědčila ve chvíli, kdy Sherlock a Moriarty seděli vedle sebe na střeše a Astrak prohlásil: "Now kiss!"

sobota 5. listopadu 2016

Drobnosti za říjen

Sepsala Ely v 5.11.16 4 komentářů

Tvarůžková svatba za hudby Impéria

Protože od prvního října začala olomoucká radnice přijímat rezervace na svatební obřady, byli jsme si i já s Astrakem zařídit to naše datum. Dozvěděli jsme se sice, že je pravděpodobné, že se toho dne bude na náměstí konat nějaký tvarůžkový festival, ale pokrčili jsme nad tím rameny s tím, že alespoň bude psina, když budeme mít svatbu takhle nezapomenutelně "provoněnou". Zaplatili jsme tedy a vyfasovali papír se seznamem skladeb, ze kterých si nějaké můžeme vybrat, protože prý mají živou hudbu. Drobným písmem posetá A4 na první pohled skýtala mnoho voleb a nevěděli jsme, jak se rozhodnout pro dva až tři kousky. A skutečně, když jsme papír důkladně prozkoumali, utvrdili jsme se v tom, že výběr bude úkol vskutku takřka nadlidský, ovšem z jiného důvodu. Skutečně nevím, proč je dobrá polovina písní pohřební, o rozchodu, smrti či válce! Vážně po světě chodí někdo, kdo by si k takovéto radostné události nechal zahrát třeba Yesterday od Beatles? Nebo je libo Není nutno? Či třeba rozhihňat svatebčany výběrem Kdepak ty ptáčku hnízdo máš? Pobavila nás také možnost rozhodnout se pro hudbu ze Star Wars, ale protože nejsme fanoušky, ani to nám výběr neusnadnilo. Tak já vám nevím, asi zvolíme nějaké klasické houslové nikomu nic neříkající cosi.

Knižní shopping spree

Je to jistě sen nejednoho knihomila, prostě si "like a boss" nakráčet do knihkupectví a vybrat si vše, po čem srdéčko zatouží. A protože muž dostal v rámci grantu dotaci literatury ve velmi pěkném obnosu, mohli jsme si takové knižní shopping spree vyzkoušet i v reálu. Co by se nám mohlo v budoucnu hodit či co nám prostě padlo do oka, jsme odnesli ke kase a měli tak ve finále pěknou hromádku, ve které se vyjímal mimo jiné i Kočičí host, který nás zaujal překrásně vyvedenou obálkou i svou překladatelkou (A. Křivánková). Té potom Astrak dodatečně psal, jak mu jde u četby mráz po zádech, protože má pocit, že čte o našem životě. Hlavní postava totiž píše, žena mu dělá korektury, žijí si poklidně svůj život, děti nechtějí... až někdy nastane chvíle, kdy nebudu mít do školy rozečtené čtyři knihy a za zadkem hořící koudel, taky se už těším, až do Kočičího hosta nahlédnu.
Říjen byl vůbec celý takový knižní. Konečně jsem totiž v Todoistu přestala upomínku "Diplomka" odkládat ze dne na den a skutečně jsem k tomu na týden sedla. Blbý ovšem je, že jsem přes prázdniny, kdy jsem to své veledílo plánovala plodit původně, použitelné informace zapomněla a jelikož jsem si původně nechtěla popisovat knihy, měla jsem akorát tu chuť do díla, nikoliv už ovšem použitelné výpisky. Takže hezky načíst stovky a stovky stran znovu. Ve finále jsem tedy vyplodila pouhých 11 stran o poválečných vztazích mezi Británií a USA co se vývozu a konzumace kulturních artiklů týče. Zjistila jsem u toho ale zajímavé věci, například, že kdyby si jednoho krásného dne nevyjeli jistí Richardsovi na výlet, svět by nikdy nepoznal Rolling Stones, protože dům této rodinky s dítkem jménem Keith mezitím roztrhala dopadnuvší bomba. Nebo že se kulturní kolonizace Amerikou nazývá Cocakolonizace. A tak různě, interesting stuff.


Jak jsme nikam nejeli

Konec měsíce jsme chtěli prožít v Praze, moc jsme se na to těšili, přizpůsobili dovolené svůj program, vše si domluvili... ovšem potom Astrak domů zatáhl vysoce rezistentní bacil a všechno šlo do háje. Muž má skvělou imunitu, a když tedy něco skolí jeho, jedná se o bakterii typu "Hulk". A ve chvíli, kdy pak taková superbakterie vleze na mě... Když jsme šli ve středu k doktorce pro antibiotika, stále jsme nicméně jak my, tak lékařka věřili, že budeme moct na víkend vyjet a užít si Akicon i právě probíhající halloweenský Pokemon Go event. Nebylo nám ovšem přáno, už další den mi vyletěly teploty tak vysoké, že jsme byli s doktorkou v telefonickém spojení a zvýšili dávku. Byla jsem nabádána k trpělivosti a dodatečně musím říct, že jsem vážně blbá, protože jsem poslechla bílý plášť a ne své tělo. Zánět zadních dutin je u mě chronická záležitost a když si to člověk prožívá tak po čtyřicáté, už holt pozná, když ATB nezabírají. Tvrdila jsem to od začátku, leč až následující pondělí, kdy mi zánět klesl i na průdušky, mi bylo uvěřeno. Jak paní doktorka, tak v nemocnici na ORL mě nabádali k hospitalizaci, což jsem ovšem po minulých zkušenostech s karvinskou nemocniční stravou prostě nechtěla, a tak jsme se dohodli, že zkusím ještě jiná antibiotika a hromádku dalších farmaceutických zbraní a postará se o mně pěkně muž. Sama jsem si vybrala vhodná ATB a je mi snad konečně lépe. Astraka tedy letos již v ulicích Prahy při výlukách neuvidíte, má na zimní měsíce zakázáno jezdit informovat. Práce je to totiž hezká, ale ve finále jsme přišli o daleko více peněz, zdraví i nervů. Dva týdny života v háji.

čtvrtek 13. října 2016

Drobnosti za září

Sepsala Ely v 13.10.16 0 komentářů

Dělání, dělání... prý všechny smutky zahání

Město se vesele zbarvilo a po měsících zase děsivě zaplnilo po kreditech toužícími individui. Počasí se následně ze dne na den přehouplo na podzimní, čili školní, my si ale i přesto v září nadále vynahrazovali promaroděné / promarněné prázdniny. Když jsme se v jednom z posledních teplých paprsků vyhřívali na zahrádce ano-opět-Greenbaru (kam už chodíme snad každý den) a hodovali, říkali jsme si, jestli náhodou ta vysoká škola vážně nebudou nejlepší léta života, přestože by mě za tuto myšlenku mé mladší JÁ určitě umučilo.
Mám teď pouze dva předměty a už jsem životu školáka natolik odvykla, že mám problém do třídy dojít i na 9:45. Už nedokážu ani nasadit masku soustředění a falešného nadšení. Zbytek času píšu... nepíšu... duševně se připravuju na to, že už musím začít psát diplomku, pomáhám muži a nebo se věnuju tomu našemu učení či titulkování. Titulkujeme o sto šest, momentálně pro Akicon, a snažíme se rozpínat jak své místo působení, tak do svých řad nabírat a zaškolit si více šikovných překladatelů. Zatím se nám kupodivu daří obé.
Jak je tedy patrné, rozhodla jsem se nepřerušovat. Byla jsem s paní na studijním domluvená, že školu na týden zkusím a podle toho, jak mi bude, můžu si klidně přerušit nebo pokračovat. CTčko mi dopadlo dobře, alespoň, co se zažívání týče, a tak jsem se rozhodla dát do kupy a studium nepozastavovat. A zatím si myslím, že to bylo správné rozhodnutí. Zdá se mi, že jsem klidnější, když mám hodně práce, takže měli asi Uhlíř se Svěrákem pravdu.


Tradiční týrání zvířat

Hned začátkem září jsme ale zažili i něco nemilého. Olomouc už delší dobu zdobily plakáty blonďaté holčičky s huňatým králíčkem a popiskem "výstava mláďat". Protože jsme si něco podobného před nějakou dobou moc užili ve Vlastivědném muzeu, s nadšením jsme se tam vydali. Vydrželi jsme však ne více než čtvrt hodiny. Byla to chovatelská výstava ("velmi patrné" z plakátu), jinak řečeno to bylo jako procházka masokombinátem. Jakožto bývalé majitelce králíka mi srdce krvácelo, když jsem viděla všechny ty kouzelné chlupáče vystresované z pobytu v malých klecích, vyděšené hlukem a přítomností stovek dalších zvířat nebo naopak až podivně apatické, ležící na boku s vytřeštěným okem a nereagující ani na jemné pohlazení tlapky. Všude spousta rychle se pohybujících čumáčků a doširoka otevřených oček a kolem kroužících tlustých páprdů, kteří vypadali, jako by si snad vybírali večeři. Nějací holubům podobní ptáci naráželi do mříží a snažili se násilím dostat ven. Bylo nám zle. Tohle prostě NENÍ v pořádku, jen proto, že se to rok co rok děje. A pokud takové "výstavy" někdo považuje za normální, je to alarmující a je třeba se zamyslet, zda prostě jen nejsme zvyklí na věci, které měly být už dávno změněny.


Řekni, kde ty kytky jsou

Tak už zase "maluju", sama tomu nemůžu uvěřit. Vytáhla jsem rozdělané plátno s kopretinama, které mi tu leželo už nehezky dlouho, a pustila jsem se do "díla" ve chvíli, kdy jsem zůstala na dva dny v bytě sama a neměla jsem se jak zabavit. Možná mě i trochu nakoplo, že mi na DeviantArtu jen tak někdo poslal 2454 bodů (přes 30$). Jen. Tak. Protože se mu líbily moje stupidní fotky.
Hrozně jsem ten obraz nenáviděla až do poslední chvíle, kdy jsem si řekla, že ho teda nakonec vezmu na milost. Kytky jsou fajn. Zato teď zkouším nějaké realistické jídlo a asi jsem si pěkně blbě vybrala předlohu. Každý den hodím na to veliké plátno okem a zvažuju, jestli se s těmi cupcaky vážně chci s*át, nebo zda bych neměla vzít černou barvu, veliký štětec a násilně malbu přetransformovat na vesmír. Přemýšlela jsem o tom vážně usilovně a začalo mě to lákat natolik, že jsem si zašla ten veliký plochý štětec koupit a na jiné plátno jsem si kosmos s mlhovinou vytvořila.


Jak být obtěžována s grácií

Minule jsem zmiňovala YouTube a musím tak učinit i tentokrát, v září jsem totiž narazila na stařičké americké reklamy a vzdělávací filmy z 50. let. Některé jsou naprosto kouzelné, třeba filmeček o tom, jak se připravit na své první rande a jak to celé pěkně podle tehdejší etikety zvládnout. Nebo třebas výukový snímek o tom, jak se správně decentně nalíčit (skoro nic se za tu dobu nezměnilo!). Narazila jsem ovšem i na jeden, u kterého jsem při sledování zaraženě seděla s nakrčeným obočím a chutí někomu ublížit. Protože nás ženy může kdykoliv kdokoliv potají sledovat a je proto na nás, abychom s tím 24/7 počítaly, i když jsme třeba samy doma, a chovaly se pro jistotu vhodně a svůdně, ne? Přece chceme možného šmíráka zaujmout a ne nedejbože znechutit, ne? Uf.
Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...
 

(Ne)významné drobnosti Copyright © 2014 Design by Ely